pomoci / pomáhat

Displaying 1 - 47 of 47
[: Byla krásná Dorota :] [: pobožného života :] 1) A ta krásná Dorota měla věnec ze zlata. A z tej bilej leluje od Panenky Marie. Zamiloval si ju král, za Dorotou listy psal.2) Chceš-li Dorko moja být? Má tě svět co paní ctít. A já už mám jiného, Krista Pána samého.3) Král se na to rozhněval, do vězení Dorku dal a na vojnu odjechal.4) Sedum let tam bojoval a na osmý přijechal. Zpomněl si na Dorotu, žije-li či nežije.5) Ach, žije, pane, žije, ač nic nejí, nepije. Dorotka vyvedena, před krále představena. Chceš-li, Dorko, moja být? Má tě svět co paní ctít. A já už mám jiného, Krista Pána samého. Král se na to rozhněval a pec hrozně topit dal. Čím se déle pálila, tím víc krásy nabyla. Dorotka vyvedena, před krále představena. Chceš-li, Dorko, moja být? Má tě svět co paní ctít. A já už mám jiného, Krista Pána samého. Král dal olej vařiti, Dorku na něm smažiti. Čím se déle smažila, tím víc krásy nabyla. Z oleje vyvedena, před krále postavena. Chtěj, Dorotko, moja být, má tě svět co paní ctít. A já už mám jiného, Krista Pána samého. Král dal kolo dělati, pannu na něm lámati. Dorka Boha prosila, aby ju zbavil kola. Bůh se nad ni smiloval, hrom to kolo polámal. A to z čistého jasna, až se země zatřásla. Pomůže ti ostrý meč, až ti hlavu setne preč. Za město ju kázal vést, a jí mečem hlavu smést. Potkal ju tam Eliáš: Kam, Doroto, pospícháš? Do Kristové štěpnice, budu trhat ovoce. Budu trhat lilije u Panenky Marie. Dyž ho budeš trhati, chceš-li mi ho poslati? Když kat nejprv uhodil, meč se nad ní poklonil, na dvoje se rozlomil. Kat se na to rozhněval, od razu jí hlavu sťal.6) Svatá hlava je sťata, duše do nebe vzata. Stojí mezi anděly jako hvězda na nebi. Přišlo s nebe diťátko, překrásné pacholátko. Mělo košík na ruce a v něm krásné ovoce. Eliáši důvěrče, tu ti nesu ovoce s nebeského obrojce.7) Co ti sestra slíbila, dyž se na smrť strojila.
[: Ležel Lazar v nemoci, :] [: žádal od Boha pomoci. :] Přišeltě k boháčovi, žádal kus chleba ubohý. Boháč mu ho nechtěl dat, kázal ho psami ven vyštvat. Psíčkové ho litovali, rány jeho mu lízali. Odstup, Lazare, stolu, nečiň mi tu nic na mzdoru. Lazar stolu odstoupil, převelice se zarmoutil. Neminula hodina, přišla k Lazaru novina. Stroj se, Lazare, máš čas, jde pro tebe s nebe hlas,1) po té velké úzkosti dojdeš nebeské radosti. Přiletěli andělé a vzali ho na křídla. Na křídla ho pojali, do nebe se s ním brali. Otvírejte nám vrata, nesem milého brata. Posaďte ho na lůně, Pánu Bohu na klíně. Přineste mu stolici a vínečka sklenici. Nech se Lazar napije a nechať si odpočine. Neminula hodina, došla boháče novina: Stroj se, boháči, máš čas, jde pro tebe z pekla hlas. Jdou pro tebe ďáblové, luciperovi poslové. Boháč na to nic nedbal, nejdražší šaty na se bral. Pí a hoduj , duše má, šak máš dost na leta mnohá. Ďábli dva přiletěli a vzali ho na rohy. Na rohy ho ujali, do pekla s ním pospíchali. Když před peklo přijeli, na ně hlukem udeřili. Otevřte, tovaryši, nesem vám tělo i duši. Dejte pánu stolici, nalejte vína sklenici, čiré smoly konvici. Boháč vína okusil, plamen modrý z úst vypustil. Ach, přeběda, nastojte, co jest víno to nechutné! Chtěl-lis dobré víno pít, měl ses s chudými dělit a na světě lépe činit. Hledí boháč na stranu, zří Lazara v Božím lůnu. O, Lazare, bratře můj, omoč prst, ovlaž jazyk můj. Ať mne tak prudce nepálí, bratře Lazare rozmilý. Teprva mě bratrem zveš, kdy v ohni věčném bytuješ, byl jsi mi horší nežli pes. Skličila tě moc Boží, nespomáhá ti tvé zboží. Mám tam ještě dva bratry, rač jim po někom zkázati, aby lépe činili a s chudými se zdělili. Netřeba jim zkazovat, ví každý, jak se spravovat.
[: Na nedělu raničko :] [: vychodilo slunečko. :] Na tú horu vysokú, na tú lúku širokú. Na ty lúce nic není, edem kostel kamenný. V tom kostele zvonili, by se ludé schodili. Šla matička s cerami, dvě byly pod věncami. A tá třetí nebyla, z krchova se vrátila. Do zahrady vkročila, tři růžečky utrhla, tři pérenka uvila! Jedno pérko dovíjá, kněz mšu svatú začíná. Druhé pérko dovíjá, kněz hostiu pozdvíhá. Třetí pérko dovíjá, ďábel se k ní dobývá. Pomož Pán Bůh, děvečko, komu viješ pérečko? Daj to Pán Bůh, mládenec, není péro, lež věnec. Dyby přišel mládenec, dala bych mu ten věnec. Dyby přišla osoba, dala bych já jí oba. Daj, děvečko, daj věnec, šak jsu hodný mládenec. Daj, děvečko, daj oba, šak jsu hodná osoba. Daj, děvečko, všecky tři, šak jsem herský jako ty. A já vínka nesmím dat, mohla by mně máti lát.1) Matky se ty nic nebůj, víneček mi přece daruj. Stup, děvečko, na kamen a z kameňa na střemeň. Ze střemeňa na koňa, pojedeme do rája. Tam’s jak živa nebyla, ani tvoja rodina. Vzal Kačenku na rohy a letěl s ňú přes hory. Jak za humny vyjeli, nikde cesty neměli, po samém trní jeli. Po trní a po boří, po ďábelském šáchoří.2) Zdvihni, milá, sukničku, ať se netkneš trávníčku. Zdvihni, milá, kazajku, ať se netkneš turánku. Když přijeli před peklo, zaklepal on na okno. Otevřte, tovaryši, vezu tělo i duši. Chystejte nám stolicu, dajte vína sklenicu, ať se panna napije a s nami tu spočine. Jedni s koňa snímali, druzí vínko chystali.8) Sedni, Kačo, na stolek, vypij vínka s pohárek. Co’s tělo co’s dělalo, že’s do pekla muselo? A to tělo hřešilo, věnečky ve mšu vilo. Ponejprv se napila, hned jí krása změnila, po druhé se napila, modrý plamen pustila. Po třetí se napila, plamenem se chytila.4) Vystavte mě za dveře, nech mě větr prověje. Dy ses chtěla provějat, měla’s na mšu chodívat.5) Proč, zvony, nezvoníte, a snad o mně nevíte? Zvony začaly zvonit: Nechtěla’s na mšu chodit. Dyby’s byla chodila, tož’s v pekle byt neměla. Dajte ju tam na lože, kde jsú břitvy a nože. A jeli tu formani, velmi biči praskali. O, formani, formani, esli ste vy z mej strany z Holomúca, z Opavy? Řekněte tam matce mé, dcerušky má ešče dvě, by je lepši trestala, než mě hřišnú chovala, do peklach se dostala. Do pekla horúcího, Nevyjdu nikdá z něho.6)
[:Byla cesta ušlapaná :] od samého Krista Pána.1) Kráčely po ní dvě duše, za něma velká hříšnice. Když k nebeským dveřom přišly, hned na dveře udeřily. Svatý Petře, vemte klíče, podivte se, kdo to tluče. Tlučou to, pane, dvě duše, za něma velká hříšnice. Ty dvě duše mně sem pusťte, hříšné duši odtad kažte. Ukažte jí cestu dolů, kady hříšní do pekla jdou. Šla od nebe plakající a svých hříchů litující. Potkala ju matka Boží: Odkad kráčíš, hříšná duše? Kráčím, matičko, od nebe, nemám přímluvčí jak tebe. Vrať se se mnou, hříšná duše, poprosím za tě Ježíše. Když k nebeským dvéřem přišly, zas na dvéře udeřily. Svatý Petře, vemte klíče, podivte se, kdo to tluče. Tluče tam, pane, matka tvá, a za ní zas hříšnice ta. Mou matičku mně sem pusťte, hříšné duši odtud kažte. Ne tak, ne tak, synu milý, odpusť hříšné duši viny. Optej se jí, matko milá, kolik svátků osvětila. Kolik chudých obživila, kolik pátků se postila. Já sem svátků nesvětila, ani pátků nepostila; almužny jen troník dala. Ten troníČek malý peníz, ten ti do nebe spomůž.2)
Ach, Bože dobrý, mám děti drobný, núza veliká, a chleb nižádný. Copak mám dělat, komu stěžovat! Děti chcú chleba, copak si počat! Půjdu já k Otci, on je všemocný, on mně spomůže v tejto úzkosti.
(do kola tancujíce ji zpívají) Já na světě zarmócená, ode všech sem opuštěná, nemám v světě žádného, kromě Jána svatého. Nemám, kdo by orodoval, za mne k Bohu stížnost podal, proti utrhačům mým, bezbožným nešlechetným. Zlé huby se staví na mne, jazyky si brousí na mne, kterak by mě skazili, v hanbu mě přivodili. Ale toho nedovedó a v hanbu mě nepřivedó, svátý Jan mně spomůže, utrhače přemůže. O, zastaň mě, Jene svatý, zahub jazyk jedovatý, by se všickni poznali, na pokání se dali.
Kde jsi, můj přemilý Ježíši Kriste? Kde tě hledat budu, na kterém místě? Pusť od sebe světlo, o, slunce jasné, bez tebe nám svíce života hasne. S tebou se mé srdce žádá spojiti, bez tebe nemůže dél živo býti. Dokad tě nenajdu, volat tě budu, ve dně, také v noci volat tě budu. Ach, pospěš k smutnému, dél neodkládej, můj drahý poklade, pomoci mně dej. Kdekoli ty půjdeš, za tebou půjdu, tebe se na věky přidržet budu. Když tebe mít budu, předrahý hosti, nech jiného nemám, na tom mám dosti.
Maria, po Bohu v tom světě náděje, tebe naše srdce milovat slibuje. Ty jsi překrásného matka milování, nad tebe po Bohu krásnější není. Není hoden míti srdce ve svém těle, kdo by nemiloval matičky spanilé. Patř na srdce naše, jak láskou plápolá, k tobě, o, Maria, ustavičně volá. Tys poklad, tys klenot v tom světě nejdražší; budiž, o, matičko, pomocnicí naší. Poníženě k svatým nohám tvým padáme, dej nám, ať se s tebou v nebesích shledáme.
O, Maria, hvězdo morská, přebolestná matko božská, na tom moři světa vzdychám a s prosbou k tobě pospíchám. Račiž mě v smutku těšiti, v nebezpečenství chrániti, abych nikdy nepoklesl, zlé i dobré jednak nesl. A když přijde čas určitý a smrť se bude blížiti, tenkrát v poslední nemoci přispěj svou mocnou pomocí. Umříti se já nebojím, nebo se nádějí kojím, že skrz tvou svatou ochranu k tvému synu se dostanu.
Přimluvaj se za nas dycky a každy čas, o, svaty Michale! My k tobě volame a pomoc žadame, naš mily patrone. Ochraň nas od škody od ohně a vody, o, svaty Michale! A t. d. Ochraň nas od škody, na poli urody, o, svaty atd. Když budem v nemoci, přispěj nam k pomoci! A t. d. Obzvláštně při smrti rač přitomen byti. A t. d. My vždycky každy čas běžime pod tvůj plašč. A t. d. Amen, ať se staně, tak všickni žadame. A t. d.
Zpomněl na mně Pán Bůh můj, abych vydal počet svůj. Zpomněl na mně s nemocí, nebylo mně k spomoci. Starala se máti má, kde mně Pán Bůh místo dá? Nestarej se, matičko, dá mně Pán Bůh místečko. Na daleckém krchově, tam je místo hotové. Až mně budou zvony hrát, bude hrobař postel stlát. Místo peřin prachových dají třísek jedlových. Místo vrchní peřiny dají mně na vrch hliny. Všickni anjelé s nebe budou na mojí svadbě. Kantor přijde zpívati a přátelé plakati. Vy, přátelé, neplačte, Pánu Bohu poručte! Ponesou mě na marách, jak nevěstu v peřinách. Přátelé se rozejdou a mě tady zahrabou. Zahrabou mě do jámy, kde jsou ščíři a hadi. Tam já musím zůstati, soudného dne čekati. A když přijde soudný den: Vstaňte, mrtví, z hrobů ven. Anděl Páně zatroubí, Pán Bůh všecky rozsoudí. Zlí budou na levici a dobří na pravici.
Žeň se, Janko, žeň se rad, pojedzěm ci namluvać. Jak za humny vyjeli, vytočil se na koni. Upadla mu šablička, to svej milej do bočka. A ona to tajila, ež do pole přijela. »Ach, me mile družecky, pojčajcě mi šatečky.« Vyjal šatku z toboly, přepasal ju přes poly. Trvaj, mila, jak možeš, ež do domu dojedzěš, šak ci Pan Bůh spomože. Jak do domu přijeli, všeci s vozu slizali. To za stoly sedali, jidla, pici chystali. Všeci se jim libili, enem ta nevěsta ni. Nechcú iść ani pici, volim sobě lehnuci. A jak bylo půlnoci, už něbylo pomoci. Ona byla studena, dy už živa něbyla. A on s lože vyskočil, na sve kolena skočil. Ach, můj Bože s vysosci, cos to na mne dopuscil? Vyjal si mi z růže květ, byl mi milši než ten svět. Rano matka přijela, tři vozy šat přivezla. A na štvrtým peřiny, a bylo jich žebřiny. To ju všeci vitali, enem jeji dcerka ni. Kaj je moja dceruška, že mne ona něvita? Dceruška je v komoře, scěle tam bile lože. Jak přes prah překročila, sedym razů omdlela. »Na cos mi ju, kate, vzal, dys mi ju zamordoval?« Ach, mamičko, něchćuci, vi to Bůh všemohuci. Jdzicě kravy do domu, němam vas něchać komu. Šly kravičky ryčuci a mačička plačuci.
[: Chodíval k nám pán Uherský, :] ten podvoditel panenský. Všecky panenky podvedl, jen Komendovej nemohl. Hrabala baba zahradu a přišel k ní pán na radu. »Ach, babičko, dej mi radu, jak bych podvedl tu pannu.« Obleč šatečky panenské, obuj střevičky kramarské. 1) Túlej se sem tam po rynku až ke Komendových domku. 2) A jak se k domku dotúlal, hned na okénko zaklepal. 3) »Kdo to tak tluče nezbedně, neměl času dosti ve dně?« 4) Já jsem kramařka z Opavy a vezu tovar do Prahy. Vozy jsem napřed poslala, sama jsem v zadu zůstala. A když bylo po večeři, kázal pantáta své dceři: Běž, dceruško, lůžko stláti, bude tam kramařka spati. O, můj pantáto rozmilý, mně se kramařka nelíbí. 5) Jak živa jsem neviděla, by kramařka fousa měla. A když bylo o půl noci, volala dcera pomoci; 6) a když už nastal bilý deň, vyskočil pán král z okna ven. A jak bylo už na ráně, tluče šerha tam na bráně: 7) že Komendova Naninka není poctivá panenka. A když bylo už za týdeň, plakala Nánka každý deň. A když bylo zas za měsíc, plakala Nánka ještě víc. A když už bylo po roce, nosila Nánka na ruce: Nynej, nynej, synáčku můj, Uherský král je otec tvůj. 8)
Letěl, letěl roj na mej milej dvor, 1) přiletěl k okýnku, zaťukal na sklénku: 2) Stroj sa, milá, stroj. Jak sa přistrojím, dyž cesty nevím, enom ten chodníček, co chodil Janíček, mé potěšení. Stojím u dveří, milá, otevři, 3) otevři mně, milá, holuběnko sivá, mé potěšení. Otevřela bych, máti mně brání, že ty nejsi hoden podle bočka sednút, 4) šohaju švárný. 5) Dyž nejsem hoden, ostaň tu s Bohem, pomož si, možeš-li, moja najmilejší, já si nemožem.
Letěl, letěl roj na mej milej dvor, 1) přiletěl k okýnku, zaťukal na sklénku: 2) Stroj sa, milá, stroj. Jak sa přistrojím, dyž cesty nevím, enom ten chodníček, co chodil Janíček, mé potěšení. Stojím u dveří, milá, otevři, 3) otevři mně, milá, holuběnko sivá, mé potěšení. Otevřela bych, máti mně brání, že ty nejsi hoden podle bočka sednút, 4) šohaju švárný. 5) Dyž nejsem hoden, ostaň tu s Bohem, pomož si, možeš-li, moja najmilejší, já si nemožem.
Bože můj nebeský, jdú na mňa tesknosti, že můj milý leží ve velkej nemoci. Dybych já věděla, že jemu pomožu, zajela bych já mu pro červenú růžu. Nehledaj, má milá, tej červenej masti, už je má hlavěnka porúbaná dosti. Dyby já věděla, že mně míníš umřít, dala bych já tobě košelku zlatem šit. Nedávaj, má milá, košelky zlatem šit, a pros Pána Boha, abych mohl okřít. Podaj mně, má milá, šablu zrcadlnú, nech sa já podívám, jak mně líčka blednú. Jak mu ju podala, na straně ostala; kdo ti tu radu dal, bys u mňa nestála? Dala mně ju, dala, má stará matička,, by mňa neseťala tá tvoja šablička. Byl bych ti udělal svadbu bez ohlášek, až by mně byl ostal krvavý palášek.
Na tureckém pomezó vrátné pěknó dceru má, ach, můj Bože, rozbože, kýž mně ju Pámbu dá! Poslal Turek psáníčko po poslu do dvoru, aby bylo dodáno Kačence do domu. Otec u vokna stojí, do psáníčka hlídá, a po každým hlídnuťó smutně sobě zdychá. Můj tatínku rozmilí, co smutně hlídáte, a po každým hlídnuťó smutně si zdycháte? Jak pak nemám zdychati, mám ti Turkům dáti a mý dítě rozmilý, mám ti vopustiti! Můj tatínku rozmilí, déte truhlu dělat, a dyž Turek pojede, já budu homírat. Turek do dvora jede, na Kačenku se ptá: »Ach, můj Bože nebeské, Kačenka homřela.« 1) Turek nescel věřiti, šil se sám podívat a hoviděl Kačenko na márách homírat. »Má Kačenko rozmilá, tvý tvářičke červený; dyž je tělo umrlý, só tvářičke bledý.« 2) Jak nemá byt červená, dyž jí srdce hoří, a ten plamen vod srdca de do jeho tváří? Dal jí šaty hodělat ze samé dykyty: A tuhle máš, Kačenko, moje krásné kvítí. Dal tě jí hrob hodělat z bílého bramoru: A tuhle máš, Kačenko, tu máš svó komoru. Dal jí truhlu hodělat ze stříbra, ze zlata: A tuhle máš, Kačenko, má huběnko zlatá. Dal ti jí všudy zvonit, všudy na vše zvony, 3) aby bylo slýcháno po turecké zemi. Turek ze dvora jede, třikrát se zatočil a velikó žalostí hořem se rozskočil. O, lásko, o, lásko zlá, jak ty mnoho můžeš, že ty tem mladém lidům ze světa spomůžeš. 4)
Okolo Strážnice voděnka sa točí, stojí nad ňú milá, že tam do ní skočí. Jak do ní skočila, ručenky pozvihla, by jí pomáhaly, by sa nezalila. Její bratříčkové celú noc nespali, co pořád Marušku po vodě volali. A když ju vytáhli, žalostně plakali, od velkej žalosti nésti ju nemohli. Má sestřičko milá, na kohos volala, dyž ti ta vodička usta zalévala? Byla bych volala na svého bratříčka, dyž mia zalévala dunajská vodička. Byla bych volala na svoju mamičku, ale jsem nemohla pro prudkú vodičku. Ty skalické zvony vesele zvonijú, skalické děvčátka všecky sa čudujú. Jedni povídajú: Pútničkové idú, druzí povídajú: Pochovávat budú. Pochovávat budú Marušku z vodičky; skalické děvčátka, chystajte voničky.
[: Šla děvečka na vodičku :] ež k bystremu Dunajičku. Jednu ručku vodu brala a druhu se podpirala. Ručka se ji pošinula a děvečka v Dunaj padla. Daj mi, Bože, daj synečka, co by pomoh' z Dunajička. Janiček tam koně pase, ten se beře po tym hlase. Chceš, děvečko, moja byti? Chcu tě z vody propustiti. Chcu, synečku, chcu tva byti, poď mi ty z vody pomocti. O, daj, Bože, daj slunečka, ať mi uschně ta děvečka. »O, daj, Bože, veliky můr, ať mi umře něliby můj.« Ně tak si mi slubovala, dys po Dunaju plyvala. »Slub něberu v Dunajičku, sluby beru v kosteličku, při tym velkym oltařičku.«
[: V čirém poli strom zelený, :] [: pod tím stromem vojsko leží. :] Tichý větr pofukuje, už sa vojsko pohybuje. Mladý kapral předek vede, jeho koník smutný jede. Můj koníčku hnědovraný, co si smutný, neveselý? Tlačí-li ťa zbroja moja lebo šavla ocelová? Netlačí mia zbroja tvoja, ani šabla ocelová; trápijá mia tvé ostrožky, co píchajú moje bočky. 1) Moje bočky pobolané, od tvých ostroh rozpíchané. Pod Verónú, pod tým kopcem, leží Francúz se svým vojskem. A císař pán proti němu, budú držet spolu vojnu. A princ Karel odkazuje, do Moravy odpisuje. Jedna sestra bratra měla, do vojny ho dat mosela. 2) Běž, bratříčku, běž do vojny, pomož z núze císařovi. Včecí páni z vojny jedú, jejího bratra nevedú. A vy, páni jeneráli, kde ste mého bratra dali? Tvůj bratr je pod Verónú, má hlavěnku porúbanú. 3)
Zdalo se Ranoši na loži ležucej, že Jaša utonul po vodzě plynuci. Že Jaša utonul, jak by ho vidzěla, popatřicě lude, jak ho milovala. Chodzila Ranoša, po břehu běhala, rybaky na pomoc po vodzě volala. Rybaře, rybaře, pro Boha živeho, či scě něvidzěli Jašonka mojeho? Vidzěli, vidzěli ale něživeho, na prostředku vody mečem probiteho. Rybaře, rybaře, na čluny sedajcě, mojeho Jašanka na břeh vyrušajcě. A hnedkaj rybaře Čluny zarušali, mileho Jašanka na břeh vyrušali. Skočila Ranoša s břehu vysokeho, vydobila ten meč z boku Jašoveho. Meč ten vydobila, sama se probila, pohledněcě, lude, jak ho milovala. Bože můj, Bože můj Bože miloscivy, keho jsem kochala, teho mi už něni.
[: Ziždžali se panove k bystremu Dunaju, :] mily, mocny Bože. Jak k Dunaju přijeli, velku radu měli, mily, mocny Bože. Kdo ten Dunaj přeplyně, rytiřem ostaně. Obral se z nich najmladši, ze sta najšvarnějši. Jak byl prostřed Dunaja, volal: Bože, kraja. A jak byl blizko břeha: Podaj, pachole, dřeva, bo mi ho potřeba. »Dřevo ci něspomuže,« pomož, Pane Bože. Dybych ja měl poslička, poslička věrneho! Ach, co by mi tam zašel k mej milej panence. 1) Posel k zamku přichodzi, panna v taňcu chodzi. Ach, paničko, pani ma, dybys ty vědzěla! Taňca by si něchala, k milemu běžela. Mily se ci tam topi v tym bystrem Dunaji. Pani taňca něchala, k Dunaju běžela, rybaři hledala. Oj, rybaře, rybaře, ulovte mi rybu, srdci memu milu. Jak prvši raz zatahli, klobuček vytahli. Jak druhy raz zatahli, pantličky vytahli. Jak po třeci zatahli, mileho vytahli. A mila ho uzřela, žalostně zplakala. Krku se ho chycila, do vody skočila.
Ach, Bože můj, Bože můj, mě smutného polituj, co sem u tebe zaslóžil, tym mě obdaruj. Jsem zbaven potěšení, že ho ve světě néní, néní, néní a nebude víc k nalezení. — Jak to nemá líto byt? Musíme se rozejít, mé srdečko s tvým srdečkem musí se lóčit. Těžké naše lóčění, jsme obá zarmócení, srdce leží mezi kordy k politování. Vy nebeščí ptáčkové, keři sem tam lítáte, naříkati a kvíleti mně pomáhejte.
A když rano, raňusěnko drobny dešč pada, susědova kravarečka kravy vyhaňa. Vyhnala jich v šire pole a tam plela len; přijel tu k ni šohajiček na koňu branem.1) Pomož Pan Bůh, ma děvečko, jak ty pleješ len. Dajž to Pan Bůh, můj synečku, nějeď mi přezeň. Něpojedu, ma děvečko, slub mi moju byť. »Co bym ja ti slubovala? Něumim robiť. Něumim ja kaše vařiť, ani chleba pecť.« Něstaraj se, moja mila, naučím tě přec. Kyj dubovy, kyj dubovy nauči vařiť, a hrabovy, ten nauči těbe chleba pecť. Než bys ty mně, můj synečku, měl kyje chystať, volim radše, můj synečku, těbe zanechať. Už sem ja je opuščeny jak ten polni ptak, kery lice ve dně v noci po horach, dolach.
Za našimi humny, za našum stodolum pleje dzěvče len; přijelcě k ni prošvarny šohajek, přejel ji přezeň. Pomož tobě Pan Bůh, ma mila dzěvucho, jak ty pleješ len. A dajž to Pan Bůh, můj mily synečku; nějedz mi přežeň. »A ja něpojedu, ma mila dzěvečko, slub mi moju być.« A co bym ja tobě slubovala? Něumim robić. »A dosci to jest ta robocička, dyž ty pleješ len.« A ledva mne ta moja macička, vněvolila ven.1) A ohledni se, ma mila dzěvucho, na haj zeleny! Kyj dubovy a makytovy nauči robić. Skoro by toto, můj šohajku, bylo, ešče němaš nic, a už by si se nade mnu potřisal, že mne budzěš bič.2)
Ješče sem s mó miló v nedělu stál, jejího neščestí se nenadál, na pondělek v noci padla do nemoci; Pámbůh ví, bude-li jí více pomoci. Pověz mně, má milá, co tě bolí? A já tobě pošlu pro doktory. Bolí mě to srdce strápené velice, pro mý potěšení, že ho možná néní. Dyby tě, má milá, Bůh povolal, pěkné pohřeb bych ti udělat dal, dal bych tobě tróbit, na vše zvony zvonit a třema knězama k hrobu doprovodit.
Můj milý, můj milý, ale nevím kerý; ja, kerý mně bude od Boha súzený. Od Boha súzený, od rodičů daný, od pana faráře za ruky svázaný. Bolí mě hlavěnka, jak mě nemá bolet? Dyž mně šohajíček došel vypovědět. Bolí mě ta hlava, bolí mě od rána, bolí mě celú noc, nemožú mně pomoct. Šak by mně pomohli, dyby jenom chtěli, dyby mně šohajka do domu dovedli. Nebudu veselá tento celý tydeň, dokud mně nezkáže můj milý dobrý deň. Dobrý deň, dobrý deň! Dycky mně dobrá šla, v sobotu na večír zlá novina přišla. Zlá novina přišla od mého milého, abych se vdávala, esli mam iného.
Na Javornici vtáček zpívá, krásná hanačka trávu sbirá. Trávu sbírá, stat nemože: Poď sem, synečku, poď, pomož mně. Poď, synečku, poď a pomáhej, jenom ty ke mně nerozprávěj. »Jaké by to srdce bylo, dyby k své milé nemluvilo.«
Hybaj, synečku, hybaj za vozy, jak ti odjedú, kdo tě založí? Moja milá má štyry volečky, ona založí přes ty kopečky. Nechť si založí neb nezaloží, šak my vyjedem s pomocí Boží.
Nepůjdu od milej, až bude bílý den, naberu si lásky na celý ten týden. Nepůjdu od milej, až bude svítati, budu si od milej znamení pytati. »Dyž sem ti šohaju znamení dávala, Pána Boha jsem si na pomoc žádala. Pane Bože věčný, buď mi nápomocný, co sem si zvolila, pomož mi to nésti. Já sem si zvolila listek z rozmarýna, už mi nespomůže má celá rodina. Já sem si zvolila z růže červený květ, už mne nespomůže celý široký svět.
Můj tatičku stary, moje zlate oje, dy stě rajdovali, dycky bylo dobře. Jak stě vy, tatičku, přestali rajdovať, hned smy my museli po světě vandrovať. Ma mamulko mila, moja rado dobra! Dy stě radiť měli, hlyboko stě lehli! Můj mily tatičku, proč tak tvrdo spitě? A mně je tady zle, vy o tom něvitě. Ma mamulko mila, hlyboko ležitě, dyž vy o mej křivdě velikej něvitě. Ma křivda velika, můj zarmutek těžky; šak mně ho pomůže mily Pan Bůh snesti.
Máte mia, maměnko, máte mia jedinú, nevydávajte mia na druhú dědinu. Keď mia tam vydáte, banovat budete, má stará matičko, včiu mně pomáhajte! Vybiraua jsem si mezi malinama, ale jsem si, Bože, kyseuú vybraua. Kyseuú, kyseuú, takovú kyseuú, neuvidíte mia jak živa veseuú. Vedua sem si, vedua jako ze sta jedna, z vysokej stoličky na nízkú sem sedua. Já sem si mysleua, že si já provedu, že z nízkej stoličky na vysokú sednu. Já sem sa vydaua, leda muža měua, leda ludé řekli, že jsu muadá žena. Já sem si mysleua, že mně dobře bude, že mně mojej kráse jak živ neubude. Už mně moje kráse pomali ubývá, už mně ju šohajek na chrbtě odbíjá.
Ze země sem vyšel, na ní živnosť našel, po ní chodím jako pán, do ní budu zakopán. Pomoz mně Pán Bůh sám.
Ze země sem vyšel, na ní živnosť našel, po ní chodím jako pán, do ní budu zakopán, pomož mně Pán Bůh sám.
Ze země sem vyšel, na ní živnost našel, po ní chodím jako pán, do ní budu zakopán, pomož mně Pán Bůh sám.
Ze země sem vyšel, na ní živnost našel, po ní chodím jako pán, do ní budu zakopán. Pomož mně Pán Bůh sám. Ach, už tech ruk néni, ty už hnijó v zemi, co mě kolébávaly, k srdci přitiskávaly, dyž sem byl maličký.1) Kterak se odměním rodičům svým milým za lásku, vychování, za toli dobrodiní v mojim věku mladým!
Ženění, ženění, horší než vězení, z vězení pomůže, od ženy nemůže. Z vězení pomůže mamička, tatíček, od ženy nemůže, leda sám Pámbíček. Už jsem se oženil, jak by mně hlavu sťal, strela mu v matěri, kdo mně tu radu dal.
Ach, do kraja, zahonečku, [: do kraja, :] aby sme tě mohli strhať [: do jara. :] Ach, do meze, zahonečku, do meze, ať nějaký pomocníček přileze. Ach, do konca, zahonečku, do konca, abychme tě mohli strhať za slunca.
Oj, kerý pacholek k muzikám chodí, och, ten je ospalý, velice nedbalý na koně vraný. Jde do maštale, koníček leží. Och, stávej, koníčku, nesu ti travičku, můj milý vraný. Och, šak bych já stával, dyž nic nemožu. Och, stávej, koníčku, nesu ti travičku, já ti pomožu.
[: Paně Bože, pomahaj, :] stareho nám nědavaj. [: Mladeho nam daj, Bože,:] on nam robiť pomůže.
Zažínaj, zažínaj, budeš dobrá žnica, budeš synečkovi dobrá pomocnica. Žalo by sa, žalo to dobré žnivečko, dyby mně vázalo moje srdenečko. Žalo by sa, žalo, ai by sa vázalo, dyby potěšení za mnú posedalo.
Něřek sem dnes tydeň, že budu vojak, a dy mne svazali, co budu dělať? Vzali mne s moci u milej v noci; ja plaču, nařiču, němam pomoci. A dy ja pojedu přes tu krajinu, ešče si spomenu na svoju milu. Hajičku, lesi, ma mila, kdě si? Ach, už mi splitaju pentličku vlasy. Pentličku černu, lička mi blednu, Pan Bůh vi něbesky, jak budě se mnu. Dali mně šaty, palašek zlaty, už su něbožatko cely zajaty.
Skalička, skalička, pod ňú je hranička, chytali na vojnu Pískové bratříčka. Keď ho svazovali, na sestřičku vouau: Aničko, sestro má, svazovat mňa nedaj. Co ti já, Janičku, co ti já pomožu, řetazem’s svázaný, já ťa nerozvážu. Kdo je ti, Janičku, kdo je ti příčina? Ten pohan židovský, skáua ho zabiua. Skáua ho zabiua, kameň ho roztřiskau, ten pohan židovský cedulenku pisau. A jak ju napisau, do Brna ju posuau, aby tam Janiček za vojáka ostau. Ti brněnščí páni z okna vyhlédali, regruta-li vezú či hrdeuních vězňů. Nevezeme vězňů, vezeme regrúta; tak sa on nám brániu, třech úřadů zmarniu. A brněnščí páni, ti jim povídali, že je kuřa maué, a smrti sa brání. Jak ho tam dovezli, na uávku si sedeu, na uávku si sedeu, do okénka hleděu. A co tam, Janičku, a co tam pohledáš? Šak ty tam, Janíčku, svej maměnky nemáš. Bar nemám maměnky. Ale mám Aničku, ale mám Aničku, najmuadší sestřičku.
Na onej hoře stoja verbiře. Buch na okenečko, stavaj, galanečko, daj koňům vody. Kerak ja mam vstať, koňom vody dať. Je tam zimna rosa a ja sem včil bosa, budu ozabať. Vem ty cukličky na sve nožičky;1) jak mi Bůh pomůže, ja ti kupim nove pěkne střevičky. Byť bys ich kupil, chodiť něbudu. Mamka zakazala, bych v nich něchodila, že by mne bila. Mamky se něbůj, sedaj na můj kůň, pojedem v cizi kraje, tam su inši obyčeje, malovany dvůr.
Moravčí vojáci, to só hodní páni, jak vojnu začali, na Boha volali,1) ach, pomož nám, Bože, [: v našem bojování. :]
Kerá je žena zlá, muža neráda má, strčí ho pod lavu, dokáže svú hlavu. Kerá je žena zlá, muža neráda má, strčí ho pod necky, učí ho německy. Kerá je žena zlá, muža neráda má; strčí ho pod fěrtoch, má sa tam po čertoch. Tož ho válcem mlátí, až sa celý klátí, pomoct si nemože, trpí jako kuře. On ju pěkně prosí; ona sa honosí; znova si ho míchá, až chlap sotva dýchá. Ďábli ti v matěri, ty chrtáne šerý, měj sa včil po čertoch, já odpášu fěrtoch.
Třeba seš ty hodné jonák, ty seš přece jenom voják, musíš jíti na vojno a já tade zůstano. »Můj tatíček má peníze; von mně z vojne pomoct může, tví přátelé nemůžó, s chalupó ti chcet kážó. Jak já můžu s chalupó chcet, dyž já nemám peněz pět set, vinohrádek, roličko, tatička a matičko. Debech já rodiče měla, dávno bech se bela vdala, voni be mě chválili, chlapci by se scházeli. Decke be mně slibovali, jak be mně moc peněz dali, nechť be třebas nedali, debe mě jenom vdali.