kázat / vzkázat / přikázat

Displaying 1 - 63 of 63
Kazau mi moj milí do jeseni čakať
Keywords: 
A byla cě jedna macička, měla překrásného synačka. Zly pohan se o něm dovědzěl, kazal to dzicjatko přinesci, do vřuciho masla vložici. Peče se dzicjatko jak ryba: až se ten zly pohan posnida. Jehož to macička slyšela, stala za dveřami, plakala. Ach, moji macičko, něplačcě, ležim ja v rosičce studenej, ležim na travičce zelenej. Zly pohan se o tom dovědzěl, kazal to dzicjatko přinesci, do vřuciho oleje vložici. Smaže se dzicjatko jak ryba: až se ten zly pohan posnida. Jehož to macička slyšela, stala za dveřami, plakala. Ach, moji macičko, něplačcě, ležim ja v rosičce studenej, ležim na travičce zelenej. Zly pohan se o tom dovědzěl, kazal to dzicjatko přinesci, na železný rožeň strčici. Peče se dzicjatko jak ryba: až se ten zly pohan posnida. Jehož to macička slyšela, stala za dveřami, plakala. Ach, moji macičko, něplačcě, ležim ja v rosičce studenej, ležim na travičce zelenej. Zly pohan se o tom dovědzěl, kazal to dzicjatko přinesci, na cinovy taliř vložici. Zly pohan do něho zakroji a dzicjatko k němu promluvi: A ty, zly pohane, někrajej a moji dušičky nězjadej. Bo moja dušička spasena, tvoja je na věky spálená. Zpivali to žáčci v kostele, a svaty Vavřiněc při stole.
[: Byla krásná Dorota :] [: pobožného života :] 1) A ta krásná Dorota měla věnec ze zlata. A z tej bilej leluje od Panenky Marie. Zamiloval si ju král, za Dorotou listy psal.2) Chceš-li Dorko moja být? Má tě svět co paní ctít. A já už mám jiného, Krista Pána samého.3) Král se na to rozhněval, do vězení Dorku dal a na vojnu odjechal.4) Sedum let tam bojoval a na osmý přijechal. Zpomněl si na Dorotu, žije-li či nežije.5) Ach, žije, pane, žije, ač nic nejí, nepije. Dorotka vyvedena, před krále představena. Chceš-li, Dorko, moja být? Má tě svět co paní ctít. A já už mám jiného, Krista Pána samého. Král se na to rozhněval a pec hrozně topit dal. Čím se déle pálila, tím víc krásy nabyla. Dorotka vyvedena, před krále představena. Chceš-li, Dorko, moja být? Má tě svět co paní ctít. A já už mám jiného, Krista Pána samého. Král dal olej vařiti, Dorku na něm smažiti. Čím se déle smažila, tím víc krásy nabyla. Z oleje vyvedena, před krále postavena. Chtěj, Dorotko, moja být, má tě svět co paní ctít. A já už mám jiného, Krista Pána samého. Král dal kolo dělati, pannu na něm lámati. Dorka Boha prosila, aby ju zbavil kola. Bůh se nad ni smiloval, hrom to kolo polámal. A to z čistého jasna, až se země zatřásla. Pomůže ti ostrý meč, až ti hlavu setne preč. Za město ju kázal vést, a jí mečem hlavu smést. Potkal ju tam Eliáš: Kam, Doroto, pospícháš? Do Kristové štěpnice, budu trhat ovoce. Budu trhat lilije u Panenky Marie. Dyž ho budeš trhati, chceš-li mi ho poslati? Když kat nejprv uhodil, meč se nad ní poklonil, na dvoje se rozlomil. Kat se na to rozhněval, od razu jí hlavu sťal.6) Svatá hlava je sťata, duše do nebe vzata. Stojí mezi anděly jako hvězda na nebi. Přišlo s nebe diťátko, překrásné pacholátko. Mělo košík na ruce a v něm krásné ovoce. Eliáši důvěrče, tu ti nesu ovoce s nebeského obrojce.7) Co ti sestra slíbila, dyž se na smrť strojila.
[: Ležel Lazar v nemoci, :] [: žádal od Boha pomoci. :] Přišeltě k boháčovi, žádal kus chleba ubohý. Boháč mu ho nechtěl dat, kázal ho psami ven vyštvat. Psíčkové ho litovali, rány jeho mu lízali. Odstup, Lazare, stolu, nečiň mi tu nic na mzdoru. Lazar stolu odstoupil, převelice se zarmoutil. Neminula hodina, přišla k Lazaru novina. Stroj se, Lazare, máš čas, jde pro tebe s nebe hlas,1) po té velké úzkosti dojdeš nebeské radosti. Přiletěli andělé a vzali ho na křídla. Na křídla ho pojali, do nebe se s ním brali. Otvírejte nám vrata, nesem milého brata. Posaďte ho na lůně, Pánu Bohu na klíně. Přineste mu stolici a vínečka sklenici. Nech se Lazar napije a nechať si odpočine. Neminula hodina, došla boháče novina: Stroj se, boháči, máš čas, jde pro tebe z pekla hlas. Jdou pro tebe ďáblové, luciperovi poslové. Boháč na to nic nedbal, nejdražší šaty na se bral. Pí a hoduj , duše má, šak máš dost na leta mnohá. Ďábli dva přiletěli a vzali ho na rohy. Na rohy ho ujali, do pekla s ním pospíchali. Když před peklo přijeli, na ně hlukem udeřili. Otevřte, tovaryši, nesem vám tělo i duši. Dejte pánu stolici, nalejte vína sklenici, čiré smoly konvici. Boháč vína okusil, plamen modrý z úst vypustil. Ach, přeběda, nastojte, co jest víno to nechutné! Chtěl-lis dobré víno pít, měl ses s chudými dělit a na světě lépe činit. Hledí boháč na stranu, zří Lazara v Božím lůnu. O, Lazare, bratře můj, omoč prst, ovlaž jazyk můj. Ať mne tak prudce nepálí, bratře Lazare rozmilý. Teprva mě bratrem zveš, kdy v ohni věčném bytuješ, byl jsi mi horší nežli pes. Skličila tě moc Boží, nespomáhá ti tvé zboží. Mám tam ještě dva bratry, rač jim po někom zkázati, aby lépe činili a s chudými se zdělili. Netřeba jim zkazovat, ví každý, jak se spravovat.
[:Na mšu svatú zvonijú, :] [: panenky se strojijú. :] Všecky idú pod věnci a za nimi mládenci. Jenom jedna nebyla, pro věnec se vrátila.1) Do zahrady vkročila, tři růžečky utrhla. Tři růžečky utrhla, tři věnečky uvila. První vínek zavíjá, kněz mšu svatú začíná. Druhý vínek zavíjá, kněz svůj kalich pozvíhá. Třetí vínek zavíjá, kněz mšu svatú zavírá. Do kostela běžela, mšu svatú omeškala. Potkal tě ju jeden pán, a to byl ten ďábel sám.2) Kam, děvečko, kam ideš, do kostela nepřindeš. Du, pane, do kostela. — Mšu svatú sem zmeškala? Mšu svatú si zmeškala, kázání neslyšela. Skoč, děvečko, na kamen a z kamena na třemen. A z třemena na můj kůň, pojedeme na hrad můj. Pojedeme do pola, kde’s jak živa nebyla. Ke kostelom přijeli, zdaleka vyhýbali. K šibenicám přijeli, zdaleka se klaňali. Co to, pane, děláte, kostelom vyhýbáte? Kostelom vyhýbáte, šibenicám se klaňáte? To jsú naše kostely, by ste hřišní věděli. A kdy k peklu přijeli, na dveře udeřili. Otevřte, tovaryši, vezem vám tělo i duši. Postavte jí stolicu, dejte jí vína sklenicu. Ponýprv se napila, modrý plamen pustila. Po druhé se napila, červený plamen pustila. Po třetí se napila, bílý plamýnek pustila. Otevřte okynečko, ať si ochladím srdýčko. »Kdy si chtěla chladiti, měla’s dobře činiti.« Kdo je tady z Moravy, od mamulky z tej strany? Zkažte tam mé mateři, ať mě nečeká k večeři. Ani zítra k obědu, že už já věc nedondu. Ješče jednu dceru má, ať jí vůle nedává, jako mně ju dávala; kam sem se smutná dostala! Proč, zvony, nezvoníte, snad už o mně nevíte? Jak ti máme zvoniti? Nechtěla’s nás slyšeti. Kohúti nezpíváte, snad už o mně nedbáte? Jak ti máme zpívati? Nechtěla’s nám sypati.
[: Náš stařiček sobě vzdychá, :] hříšná duše se v něm leká. Nelekaj se, duše milá, juž si se tu dost nabyla. Duše z těla vyletěla, na zelenú lúku sedla.1) A tam sobě naříkala, až se lúka rozléhala.2) Přiletěl k ní anděl Boží: Co naříkáš, hříšná duše? Kterak nemám naříkati, dyž se nemám kam poděti. Chyť se, duše, mého křídla, poletíme v rájské sídla.3) A jak k rájským dvéřím přišli, na ty dvéře zabúřili.4) Svatý Petře, vemte klíče, pohledněte, kdo to tluče. Tluče to tam anděl Boží, za ním hříšná duše stojí. Mého anděla sem pusťte, hříšné duši pryč ukažte. Ukažte jí cestu šírú, kady hříšní do pekla jdú. Šla dušička plakající a svých hříchů litující. Potkala ju matka Boží: Co naříkáš, hříšná duše? A jak nemám naříkati, dy se nevím kam poděti! Vrať se, duše, vrať se se mnú, přimluvím se k mému synu.5) Jak k nebeským vratům přišly, na ty vrata zabúřily. Svatý Petře, vemte klíče, pohlednite, kdo to tluče. Tluče to, pane, matka tvá, za ňú stojí duše hříšná. Mú matičku mně sem pusťte, duši hříšné odtad kažte. Kažte jí cestu širokú, kady hříšní do pekla jdú. Ne tak, ne tak, synu milý, odpusť hříšné duši viny. Já jí viny neodpustím, za hříchy ju trestat musím, nedávala ona chudým. Do kostela nechodila, na ofěry nedávala. Pátečky se nepostila a svátečky nesvětila. Podej, duše, svého prsta, povedu tě do očistca. Duše prsta podávala, po pás v smole zostávala. Podej, duše, pravé ruky, povedu tě skrze muky. Skrze muky do propasti, potom do nebeské slasti.6) Duse ruky podávala, celá ve smole zůstala. Podej, duše, pravé ruky, vyvedu tě z těžké muky. Duše ruky podávala, k živému Bohu volala. Chyť se, duše, mého prstu, přivedu tě k Pánu Kristu.7) Jak k nebeským vratům přišly, na ty vrata zabúřily. Svatý Petře, vemte klíče, pohledněte, kdo to tluče. Tluče to, pane, matka tvá, a za ňú zas hříšnice ta. Mú matičku mně sem pusťte, hříšné duši odtad kažte. Kažte jí cestu širokú, kady hříšní do pekla jdú. Ne tak, ne tak, synu milý, odpusť hříšné duši viny. Já jí viny neodpustím, za hříchy ju trestat musím. Už ona dost podstúpila, v očistcových mukách byla. Poď, dušičko vyvolená, drahú krví vykupená. Poď, dušičko, večeřati, budeš s námi přebývati. Pane Bože, budiž chvála, do nebe sem se dostala.
[:Byla cesta ušlapaná :] od samého Krista Pána.1) Kráčely po ní dvě duše, za něma velká hříšnice. Když k nebeským dveřom přišly, hned na dveře udeřily. Svatý Petře, vemte klíče, podivte se, kdo to tluče. Tlučou to, pane, dvě duše, za něma velká hříšnice. Ty dvě duše mně sem pusťte, hříšné duši odtad kažte. Ukažte jí cestu dolů, kady hříšní do pekla jdou. Šla od nebe plakající a svých hříchů litující. Potkala ju matka Boží: Odkad kráčíš, hříšná duše? Kráčím, matičko, od nebe, nemám přímluvčí jak tebe. Vrať se se mnou, hříšná duše, poprosím za tě Ježíše. Když k nebeským dvéřem přišly, zas na dvéře udeřily. Svatý Petře, vemte klíče, podivte se, kdo to tluče. Tluče tam, pane, matka tvá, a za ní zas hříšnice ta. Mou matičku mně sem pusťte, hříšné duši odtud kažte. Ne tak, ne tak, synu milý, odpusť hříšné duši viny. Optej se jí, matko milá, kolik svátků osvětila. Kolik chudých obživila, kolik pátků se postila. Já sem svátků nesvětila, ani pátků nepostila; almužny jen troník dala. Ten troníČek malý peníz, ten ti do nebe spomůž.2)
[: Pásli ovce Valaši, :] [: při Betlémském salaši. :]1) Anděl se jim ukázal, do Betléma jim kázal. A tam běžte, pospěšte, Ježíška tam najdete. A on leží v jesličkách, obvinutý v pleničkách. Maria ho kolíbá, svatý Jozef mu spívá.2) Hajej, belej, synu můj, svatý Jozef pěstún tvůj. Maria se starala, kde by plének nabrala. Utrhneme z růže květ, obvineme celý svět.3)
Běži voda, běži, po kameni šusci, zkazala mně moja mila, [: že mne už opusci. :] Už mne opuscila cela ma rodzina, ene mne ty něopuščaj, Panenko Maria! Už mne opuscili bratři, tovaryši, ene mne ty něopuščaj, můj Kriste Ježíši! Už mne opuscili, kteři byli se mnu, ene mne ty něopuščaj, ktery jsi nade mnu!
Druhé slohy: Žáčku, žáčku učený, ze všech škol vybíraný, a ty víš, nám povíš, co je jeden? A já vím, vám povím, co je jeden: jeden jest Jesu Krist, co nad námi králem jest. Žáčku, žáčku učený, ze všech škol vybíraný, a ty víš, nám povíš, co to jsú dvě? A já vím, vám povím, co to jsú dvě: Dvě tabule Mojžišovy, jeden jest Jesu Krist, co nad námi králem jest. Žáčku, žáčku učený, po všech školách cvičený, a ty víš, nám povíš, co to jsú tři? A já vím, vám povím, co to jsú tři: Tři patriarchové, dvě tabule Mojžišovy, jeden jest Jesu Krist, co nad námi králem jest. Žáčku, žáčku učený, po všech školách cvičený, a ty víš, nám povíš, co jsú čtyry? A já vím, vám povím, co jsú čtyry: Čtyry evangelistové, tři patriarchové a t. d. Žáčku, žáčku učený, ze všech škol vybíraný, a ty víš, nám povíš, co to jest pět? A já vím, vám povím, co to jest pět: Pět ran Kristových krvavých, čtyry evangelistově a t d. Žáčku, žáčku učený, ze všech škol vybíraný, a ty víš, nám povíš, co to jest šest? A já vím, vám povím, co to jest šest: Šest jest stoudví kamenných, v Galileji postavených, pět ran Kristových krvavých, čtyry evangelistové a t. d. Žáčku, žáčku učený, po všech školách cvičený, a ty víš, nám povíš, co jest sedum? A já vím, vám povím, co jest sedum: Sedum darů Ducha svatého, šest jest stoudví kamenných, v Galileji postavených, pět ran Kristových krvavých a t. d. Žáčku, žáčku učený, ze všech škol vybíraný, a ty víš, nám povíš, co jest osum? A já vím, vám povím, co jest osum: Osmero blahoslavenství, sedum darů Ducha svatého, šest je stoudví kamenných, v Galileji postavených a t. d. Žáčku, žáčku učený, po všech školách cvičený, a ty víš, nám povíš, co jest devět? A já vím, vám povím, co jest devět: Devět je zborů anjelských, osmero blahoslavenství a t. d. Žáčku, žáčku učený, ze všech škol vybíraný, a ty víš, nám povíš, co jest deset? A já vím, vám povím, co jest deset: Deset Božích přikázání, devět je zborů anjelských a t. d. Žáčku, žáčku učený, po všech školách cvičený, a ty víš, nám povíš, co jedenást? A já vím, vám povím, co jedenást: Jedenást panen zamordovaných, deset Božích přikázaní a t. d. Žáčku, žáčku učený, ze všech škol vybíraný, a ty víš, nám povíš, co jest dvanást? A já vím, vám povím, co jest dvanást: Dvanást apoštolů po světě poslaných, jedenást panen zamordovaných, deset Božích přikázaní, devět je zborů anjelských, osmero blahoslavenství, sedum darů Ducha svatého, šest je stoudví kamenných, v Galileji postavených, pět ran Kristových krvavých, čtyry evangelistové, tři patriarchové, dvě tabule Mojžišovy, jeden jest Jesu Krist, co nad námi králem jest.
Druhé slohy: Mistře nad mistry učený a po školách vycvíčený, pověz mně, co jest jedno? A já dobře vím, já tobě povím: A jeden je Pán Bůh s námi, který panuje nad námi hříšnými. Mistře nad mistry učený a po školách vycvíčený, pověz mně to, co je dvě? A já dobře vím, já tobě povím: Dvě tabule Mojžišovy, a jeden je Pán Bůh s námi, který panuje nad námi hříšnými. Mistře nad mistry učený a po školách vycvíčený, pověz ty mně, co jsou tři? A já dobře vím, já tobě povím: Tři svatí patriarchové, dvě tabule Mojžišovy, a jeden je Pán Bůh s námi, který panuje nad námi hříšnými. Mistře nad mistry učený a t. d. Čtyry evangelistové. A pět jest ran Ježíšových. A šest jest stoudví kamenných, v Galileji postavených. Sedm darů Ducha svatého. Osmero blahoslavenství. Devět jest kůrů anjelských. Deset Božích přikázání. Jedenáct panen zmordovaných, u Kolína pochovaných. Dvanáct článků apoštolských, aneb: Dvanáct apoštolů svatých, po všem světě rozeslaných.
Ach, vojna, vojna, vojna,*) není každému hojná, jenom tomu šohajkovi, kerý sedá na koňa. Na koníčka si sednu, smrti se bát nebudu. Vezmu svoju nejmilejší a s ňú bojovat budu. A když přišli pod lindu, pod tu lindu vysokú: Slízej, milá, slízej s koňa, odpočinem si trochu. Včil mně kážeš slízati, měl's mě nebrat od máti, začala si galanečka žalostně naříkati. Nedaleko chodníčka teče dobrá vodička, slízej, milá, slízej dolů, napojíme koníčka. Naše vrané koníčky napily se vodičky: Sedej, milá, sedej na ně, pojedem pomalúčky. Dyž do vojny přijeli, na holú zem si lehli, nepočalo ešče svítat, tambor začal bubnovat: S Pánem Bohem, moja milá, musíme maširovat. Vylez, milá, na dřevo, podívej se na levo, uvidíš-li tam armádu a šohajka milého. Nevidím tam žádného, jenom svého milého, a on sobě smutně vzdychá a krev teče od něho. Ach, škoda mé mladosti, dvacet roků starosti, dyž já musím v cizím světě složit své mladé kosti. Ach, mamulko má milá, dybyste to věděla, jak vysoko krev stříkala z mého mladého těla!
[: Bylatě stará kovářka, :] [: měla synáčka Václavka. :] Nedala se mu ženiti, kázala mu vandrovati. Vandruj, Václavku, vandruj preč, dám ti na cestu ostrý meč. A Václavek se rozhněval, do Holešova vandroval. A zabil tě tam jedneho, u Holešova druhého. Už v Holešově zvonijú a Václavka už honijú. Už v Holešově přestali, že už Václavka dostali. Zkažte tam mojé mateři, ať mě nečeká k večeři. Ach, ani zítra k obědu, už mě do Brna povedú. Nech mně pošle košulenku, tu konopnú a tu tenkú. V konopné budu choditi a v tenké budu viseti. Nevěšejte mne na duby, objedli by mě holubi. Pověšte mě radš na jedlu, kam chodí milá pro vodu. Až té voděnky nabere, holuby se mne zežene. Ej, hukša, hukša s milého, nejezte těla bílého. Ej, nežerte mu nožiček, co k nám šlapaly chodníček. Ej, nežerte mu ručiček, co mně nosily perníček. Ej, nežerte mu hlavěnku, co mně lúbala huběnku. Nežerte těch černých očí, co mě přivodily k pláči. 1) A holubi jenom žrali, kosti jenom zanechali. 2)
Jak z vojenky přijechal, do macičky pospichal, na okenko zaklepal. Matka k němu vyběhla, s koňa slezć kazala. Ja s koníčka něslezu, dokad milej něuzdřu. Ty už milej něuzdřeš, včeraj tydzěň, co je preč, pod zelenym krchovem. On koničkovi zacjal, na krchovo pospichal, věřim, zdravas vyřikal. Moje mile srdečko, promluv ke mně slovečko! Od koho si to slyšel, že by mrtvy mluvić měl? Pan Bůh zaplać, dzěvečko, za to jedno slovečko.
[: Janek do vojny jede, :] svej milej přikazuje. Aby se nevdávala, sedum roku čekala. Až on z vojny přijede, že si ju potom vezme. Neminulo sedum let, Janka viděť z vojny jeť. Jeho sestra Dorota otvírala mu vrata. Ach, sestřičko, sestro má, jak se tu Kačenka má? Kačenka se dobře má, včera týden schovaná do nového kláštera. Třikrát klášter obešel, nikde dveří nenašel. Jenom malé okénko, co svítilo slunýnko, Kačenčino srdénko. Ach, Kačenko milá má, kam’s ty dary poděla, cos ode mne dostala? 1) »Zlatý obraz na oltář, zlatú sukňu na ornát. Zlatý řeťaz na zvony, aby hlasno zvonily, tvé srdéčko těšily.« Ptám se já tě, má milá, kam’s ten prsten poděla? Zlatý prsten ješče mám, ten já ti, Janičku, dám. Až půjdeš podle moře, vhoď ten prsten do moře, vylej si svoje hoře. Až půjdeš vedle vody, vhoď ten prsten do vody, ať tě hlava nebolí. Neminula hodina, Janka hlava bolela. Neminulo to týdeň, Janka nesú z města ven. Co sis od Boha žádal, to ti Bůh nebeský dal, s Kačenkú odpočívaj.
[: Chodíval k nám pán Uherský, :] ten podvoditel panenský. Všecky panenky podvedl, jen Komendovej nemohl. Hrabala baba zahradu a přišel k ní pán na radu. »Ach, babičko, dej mi radu, jak bych podvedl tu pannu.« Obleč šatečky panenské, obuj střevičky kramarské. 1) Túlej se sem tam po rynku až ke Komendových domku. 2) A jak se k domku dotúlal, hned na okénko zaklepal. 3) »Kdo to tak tluče nezbedně, neměl času dosti ve dně?« 4) Já jsem kramařka z Opavy a vezu tovar do Prahy. Vozy jsem napřed poslala, sama jsem v zadu zůstala. A když bylo po večeři, kázal pantáta své dceři: Běž, dceruško, lůžko stláti, bude tam kramařka spati. O, můj pantáto rozmilý, mně se kramařka nelíbí. 5) Jak živa jsem neviděla, by kramařka fousa měla. A když bylo o půl noci, volala dcera pomoci; 6) a když už nastal bilý deň, vyskočil pán král z okna ven. A jak bylo už na ráně, tluče šerha tam na bráně: 7) že Komendova Naninka není poctivá panenka. A když bylo už za týdeň, plakala Nánka každý deň. A když bylo zas za měsíc, plakala Nánka ještě víc. A když už bylo po roce, nosila Nánka na ruce: Nynej, nynej, synáčku můj, Uherský král je otec tvůj. 8)
[: Jede Janóšek přes hory, :] veze Marušku na koni. Kázal Marušce spívati a horám sa rozléhati. Spívaj, Maruško, pěsničku, veselú, pěknú maličkú. Jak si ju doma spívala, dy’s u otca, matky byla. Jala Maruška spívati a hory sa rozlíhati. Učuli tě ju zbojníci, velehradščí lúpežníci. Poďme, my mu ju vezmeme, toho zrádca zabijeme. Ustup, Maruško, na levo, pod javor, zelené dřevo. Janóšek mečem zatočil, po dvanásti hlavách skočil. Třinástý sa mu vyprosil, že by za ním zbrojí nosil. Nezabíjaj mne, Janíčku, složím o tobě pěsničku. »Vím já bránu malovanú, zlatem, stříbrem okovanú.« Kdo tu bránu malovat dal, zlata, stříbra nelitoval. Ten tu bránu malovat dal, kdo Marušku domiloval.
[: Kdo to chodí po krchově, :] po krchove po mém hrobě? Šlape travičku zelenou, sráží rosičku studenou? Chodí tady náš pan šafář, z tohoto dvora hospodář. 1) Zkažte vy tam mojí paní, ať mně pošle čechel nový. 2) Že já v tom ležet nebudu, že raděj ven z hrobu půjdu. 3) Mám čechel v neděli šitý a do mše svaté válený. Přišel šafář, přišel domů, sedlu za stůl, sklonil hlavu. Co pak ste tak neveselý, snad vás vaše hlava bolí? Mě má hlava nic nebolí, mé srdce je zarmoucený. Zkazuje ti pán tvůj první, bys mu dala čechel nový. Že on v tom ležet nebude, že raděj ven z hrobu půjde. Že je ve čtvrtek přadený, v pátek velký ovářený. V sobotu po slunci praný, v neděli do mše válený. Dvanáct truhel otevřela, žádné košile neměla. Když třináctou otevřela, tam ta košile ležela, na krchov s ní pospíchala. Kdo to chodí po krchově, po krchově po mém hrobě? A já su to, tvoje paní, nesu tobě čechel nový. Otvírejte se, hrobové, moje paní sem ke mně jde. Hrob Boží se hned otevřel a tam ten pán její ležel. Ona k němu přistoupila, hrdla se ho zachytila. Nechytej se krku mého, dyť vidíš jen mrtvé tělo. Třeba tělo mrtvé bylo, když mně bylo někdy milo. Stup, paní, stup ty doleji, vyvrž klíče na hrob nový, to sirotkům na znamení. Přiletěli dvá holoubci, sedli sobě na zvonici. A tak překrásně houkali, jako by hrany zvonily. Jak sirotci uslyšeli, hned na krchov pospíšili. Ach, matičko roztomilá, komu ste nás poručila? Poroučím vás Pánu Bohu, Matce Boží pod ochranu. 4)
[: Kdo chodí po mém hrobě, :] [: bílú rosičku stírá? :] Já to chodím, kmotře můj, můj kmocháčku rozmilý. Kdo tam chová mé děti, mé ubohé sirotky? Já jich chovám, kmotře můj, můj kmocháčku rozmilý. Dvakrát za deň chleba dám a po třetí vyšlahám. Zle jich chováš, kmotře můj, můj kmocháčku rozmilý. Třikrát za deň chleba daj a po štvrté vyšlahaj. Zkažte tam mojí ženě, nech mně šije košule. Nech jich šije ve středu, při slunéčku východu. 1) Nech jich nese v sobotu, při slunéčku západu. 2) Jak na krchov kročila, žalostně zaplakala. Ach, kde jsi, můj manžele? Nech se mně hrob otevře. 3) Nový hrob sa otevřel, sivý holub vyletěl. Sedl si na kostele, zaspíval si vesele. 4) Podívaj sa, ženo má, jak je košula mokrá. Od tvých dítek plakání a tvého naříkání. Budeš v nebi ty a já, i s našima dětima.
[: Když sa Janko do vojny bral, :] on svej milej přikazoval: Nevdavaj sa, moja milá, čekaj ty dva roky na mňa. Šest roků ona čekala, na ten sedmý čarovala, až sa černá zem pukala. Už Janóšek z vojny jede, už on ke svej milej jide. Zaťukal tam na okénko: Odevři mně, má Kačenko! Jak ho milá uslyšela, hned mu dvéřa odevřela. Levú ruku mu podala a pěkně ho přivítala. Vítaj, Janku roztomilý, dávno jsme sa neviděli! Mám-li ti večeřu dati nebo čeládku zbuditi? Na to Pán Bůh noci dává, nech čeládka odpočívá. Vyprovoď mia, moja milá, až tam do čírého pola. Vyprovoď mia přes to pole, až po ty střešenky malé. Pohleď mně, milá, do hlavy, co mia má hlavěnka bolí! Můj Janošku roztomilý, proč ťa tvá hlavěnka bolí? A jak by mia nebolela, když šest roků v zemi hnila. Na ten sedmý vstat musela, dyž’s mně hrubě čarovala. Ja, tak’s ty mně čarovala, až sa černá zem pukala. Dom běžala, nemeškala, maměnce to povídala; že je Janko porúbaný, pod střešenkú pochovaný. Vem, dceruško, bílé groše, a daj zaňho slúžiti mše. Jak měl kněz mšu dokonávat, on jí došel poděkovat: Děkuju ti, moja milá, že’s mia z pekla vykúpila.
[: Když syneček na vojnu vzal, :] [: své panence přikazoval, :] aby se mu nevdávala, sedum roků naň čekala. A když bylo v sedmém roce, žala trávu při potoce. Když nažala, navázala, po polu se ohlídala. Neviděla tam žádného, jenom vojáčka samého. A kde je on, ten můj milý, můj syneček roztomilý? Tvůj milý se včerá ženil, já sem na jeho svadbě byl. Co mu zkážeš, Andulenko, pěkná kulatá huběnko? Zkazuju mu toli ščestí, co je v tom háječku listí. Zkazuju mu toli zdraví, co je na trávníčku trávy. Na trávníčku tráva drobná, spočítat ju néni možná. Zkazuju mu na tisíce, aby ušel šibenice. Zkazuju mu ješče více, by mu tekly bokem plíce. Bokem plíce, játra, srdce, by nešidil panen více. Zatočil se a zasmál se, vyťal facku té panence. Červená ju polévala, do šátečka utírala. Do šátečka, do bílého, že je byla od milého. Kdyby byla od pajmámy, dala bych se do stonání. Ale že je od milého, snesu já ju z lásky jeho.
Syneček do vojny jede a své milé přikazuje: Za sedum let zas přijedu, zlatý prsten ti dovezu. Sedum let se nevdávala, pořád na něho čekala. Když už sedmý rok dochází, panna na trávu vychází. Potkal tě ju v poli jonák, toho regimentu voják. Taky-li se, má rozmilá, budeš vdávat jako jiná? A já se vdávat nebudu, na milého čekat budu. Tvůj milý se už oženil, já sem na jeho svadbě byl. Co mu zkážeš, Anduličko, červená, bílá růžičko? Zkazuju mu toli zdraví, co je v tomto háju trávy. Zkazuju mu toli ščestí, co je v tomto háju listí. Co mu zkážeš ješče více, krásná sivá holubice? Zkazuju toli hubiček, co je na nebi hvězdiček. A toli dobrých noclehů, co je na světě kostelů. Zkazuju mu toli dítek, co je v tom hájičku kvítek. Zatočil se a zasmál se, zlatý prsten zasvítil se. To je prsten z mého prstu, ten sem mu dala na cestu. Kostelíček v černém lese, poď, má milá, sezdáme se. Pojal on ju za ručičku a vedl ju ku kostelíčku. Od kostýlka před faráře, co ty ruce štolou váže. Dyž je začal svazovati, ona počala plakati. Co pak plačeš, moja milá, má Andulko roztomilá? A jak já nemám plakati, neví o tom otec, máti. Ani moje tovaryšky, co chtěly byt za družičky.
[: Pod javorem pod zeleným :] oře dívča volem černým. Jak pod javor dovoraua, 1) máti na ňu zavouaua. Pojeď, dcerko, pojeď domů, daua sem ťa nevím komu. Daua sem ťa Janíčkovi, dvanástemu 2) zbojníčkovi. »Janíčku, tys čirý zbojník, víš ty k horám každý chodník. Každý chodník, každú cestu, kerá ke kerému městu. Nejsem, milá, taký zbojník, nemám peněz, enom trojnik.« V noci vyšeu, v noci došeu, nikdá jí nic nedoneseu. 3) Doneseu jí ručník nový, ručník nový nebílený. 4) Kázau jí ho z mydua práti, nedau jí ho rozvíjati. Miuá praua, protřípaua, vypadua jí ruka bíuá. 5) Počkaj, Janko, povím na ťa, to je ruka z mého brata. 6) Jaká bys ty žena byua, dybys muža prozradiua! Jaká bych já sestra byua, dybych brata zatajiua? Miuá zradí, šerha vsadí, kat oběsí, lebo mosí.
[: Pod javorem pod zeleným :] oře dívča volem černým. Jak pod javor dovoraua, 1) máti na ňu zavouaua. Pojeď, dcerko, pojeď domů, daua sem ťa nevím komu. Daua sem ťa Janíčkovi, dvanástemu 2) zbojníčkovi. »Janíčku, tys čirý zbojník, víš ty k horám každý chodník. Každý chodník, každú cestu, kerá ke kerému městu. Nejsem, milá, taký zbojník, nemám peněz, enom trojnik.« V noci vyšeu, v noci došeu, nikdá jí nic nedoneseu. 3) Doneseu jí ručník nový, ručník nový nebílený. 4) Kázau jí ho z mydua práti, nedau jí ho rozvíjati. Miuá praua, protřípaua, vypadua jí ruka bíuá. 5) Počkaj, Janko, povím na ťa, to je ruka z mého brata. 6) Jaká bys ty žena byua, dybys muža prozradiua! Jaká bych já sestra byua, dybych brata zatajiua? Miuá zradí, šerha vsadí, kat oběsí, lebo mosí.
Stála svadba, stála do bílého rána, v pondělí celý deň, celý boží týdeň. Ty družbo nejmladší, pro Boha tě prosím, neukládej mě s ním, lebo umřit musím. Bys také umřela, ty s ním spáti musíš. Bože můj, Otče můj, k čemu ty mě nutíš! Dyž je ukládali, jemu přikázali, aby se jí netknul, až právě v půlnoci. Dyž bylo v půlnoci, k dvanásté hodině: Obrať se, ty milá, pravým líčkem ke mně. Já se neobrátím, svej krásy neztratím, krásu bych ztratila, pannú bych nebyla. Pravím ti po druhé, obrať se ty ke mne tym líčkem červeným, červeným a bílým. Já se neobrátím, svej krásy neztratím, krásu bych ztratila, pannú bych nebyla. Pravím ti po třetí, obrať ty se ke mne tym líčkem červeným, červeným a bílým. Já se neobrátím, svej krásy neztratím, krásu bych ztratila, pannú bych nebyla. Za klobúček sáhnul, ostrý mec vytáhnul, svojí nejmilejší do srdečka bodnul. A ráno, raníčko, ženky se schodily, jeho nejmilejší snídaní strojily. Ach, ženky, ženičky, snídaní nestrojte, mojí nejmilejší košulenku šijte, a mi viset dejte. *) Její milá máti do komory vkročí, svoje bílé nohy všecky v krvi zmočí. Bože můj, Otče můj, co sem udělala, že sem svú dcerečku na ten snub nahnala! A hosti se ptajú, jaký šat jí dajú? Nedejte jí ženský, dejte jí panenský.
[: Šla Dorna pro vodu, :] pro vodu studenú. Přijeli k ní páni: Pojeď, Dorno, s námi. Dorna nemeškala, na kočár sedala. Kdo ste tu z Moravy, zkažte mé mateři: Že se svadba strojí na Rakúském poli. Matka nemeškala, dvě sklenice vzala. Dvě sklenice vzala, do sklepa běžela. A do jedné medu, a do druhé jedu. A před syna s medem, před nevěstu s jedem. Sám Pán Bůh to změnil, napil se syn jedu a nevěsta medu. Syn se jedu napil, po světnici chodil, poručenství robil. Tobě, bratře, tobě štyry koně vrané, pěkně osedlané. Tobě, sestro, tobě štyry krávy dojné a štyry jalové. Tobě, milá, tobě ten dům malovaný, za tvé milování. Co mně, synu, co mně? Co mně, staré mamě? Tobě, matko, tobě ten kameň široký a Dunaj hluboký. Žes mě otrávila, s milú rozlúčila.
[: Šla žena do kostela, :] poprosić Pana Boha. Nadešla umrleho, prvšiho muža sveho. 1) An chodi po krchově po travičce zelenej. Tlači travu zelenu, zbira rosu studenu. Rosičku se umyva, košulu se utira. Šij mi, ženo, košulu, bo mam celu ohnilu. Ušij mi ju v sobotu, přiněs mi ju v nědělu. Polož mi ju na hrobě, vemu ja ju sam sobě. Pozdravuj tam mileho druheho muža sveho. Tu maš, mužu, košulu, ať ti ji věc něšiju, ať se k tobě dostanu. Něžadaj to, ženo ma, by se ku mně dostala. Ležim blizko kostela a něslyšim zvoněňa, ani ptačka zpivaňa. 2) Ach, jdi, ženo, do domu a přikaž tam svym dětom: ať už o mne něplaču, těžkosti nědělaju.
[: V černým lese v hájíčku :] namlóval šohaj děvečku. Tak ju dlóho namlóval, ja, až se na ňu rozhněval. Uvázal ju u dubu a nasypal jí žaludu. Pí voděnku, jez žalud, na mne smutného nežaluj. Čula voze za lesem a zavolala svým hlasem. Je-li tu kdo z Moravy, od mé maměnky z té strany? Zkažte tam mé mateři, nech mě nečeká k večeři. Ani zítra k obědu, ja, sám Pán Bůh ví, kde budu. A já se tu dobře mám, vrany, straky kupce mám, pepř, kořeníčko prodávám. Ony mi to skupujó, dolů voděnkó spóščajó.
[: Žalo dívča, Žalo trávu :] nedaleko Velehradu. 1) Mladý pán sa z okna dívá, pro její krásu omdlívá. 2) Širuj, kočí, širuj koně, pojedeme v čiré pole. Přes to pole, přes široké, najdem dívča černooké. Dyž na tu lúku přijeli, na děvčátko zavolali. »Kdo ti kázal trávu žati? Musíš za to základ dati.« Kázali mně otec, máti, ti mia budú vymlúvati. Co ty, dívča, co ty nám dáš, dyž ty tu trávu kosíváš? Dávala jim srp, plachtičku; ej, my chceme tvú ručičku. Jak bych já vám ruku dala? Já su dcera pastýřova. Třeba si ty pastýřova, sedaj s námi do kočára. Jak do kočára sedala, k Velehradu pohlédala. 3) Co ty, dívča, sa ohlédáš, zdáli ty tam někoho máš? Já pohlédám k Velehradu, mé sestřičky tam smítajú. 4) Mladší sestra povazuje, starší za ňú prozpěvuje. Mé sestřičky, s Pánem Bohem, ej, já musím s tímto pánem. Ani sem sa nenadála, že bych měla muža pána. Já sem sa také nenadál, že bych sobě pastýřku vzal.
[: Vím já lučinu širokú, na ní travěnku vysokú. :] Poďme my na ňu, sestřičko, nažnem travičky brzičko. Jedna ju žala, vázala, druhá seděla, plakala. A díval se jim z hradu král, na své pachole zavolal. Stávej, pachole, stroj koně, pojedem na hon do pole. Budeme honit zvířátka, patnáctileté děvčátka. A jak na lúku přijeli, vrané koně zastavili. Kdo vám tu trávu kázal žít? Jedna musíte s námi jít. Kázali otec a máti zelenej trávy nažati. Jedna ju žala, vázala, druhá seděla, plakala. Pro jeden kúsek trávníčka musím opustit tatíčka. Pro jednu malú travičku musím opustit mamičku. Pro jeden kúsek býlého musím opustit milého. 1)
[: A ta naša dědina jak by guló hodil, :] néni tu synečka, [: co by se mně hodil. :]1) Zkazuje mně syneček, leda mně zkazoval, leda mě syneček jiné nemiloval.2)
Či’s něbyl doma, či’s krmil koňa, či ci macička nědala? Alebo ci jinša, ta dzěvucha milša, cestečku zastupovala? Měl jsem ja koňa baj sem byl doma, baj mně macička kazala; ale že mi jinša, ta dzěvucha milša, cestečku zastupovala.
Majový vršečku, ty jsi mi na závadě, nevidím synečka [: chodívat po zahradě. :J1) Po zahradě chodit, ani travěnky kosit; musíš ty, synečku, ten vršeček roznosit. A ty ho roznosíš a já ti ho rozhážu, přijdi k nám, synečku, jak já pro tebe zkážu. Zkážu já pro tebe po maličkej hrdličce, ona mi poletí ponad všecky kopce. Ponad všecky kopce, ponad všecky doliny, ja, že mě zanechal syneček roztomilý. Ja, dyž mě zanechal, šak se já mu neprosím, dyť ja ešče ráda červenú pentlu nosím.
Jatelinko drobná, cos tak odrobněla? Nemožu ťa nažat z rána do večera. Už sem ťa nažala; do čeho ťa svážu? Švárný šohajíčku, po kom na ťa zkážu? A zkážu já, zkážu po malém poslíčku: Daj ti Bůh dobrú noc, můj milý synečku. Dobrú noc, dobrú noc, ale ne na věčnosť, až tebe, synečku, pomine falešnosť. Falešný galáne, nechoď mně na oči, nech sa mé srdenko za tebú netočí.
[: Mý červený pantličky, načiž já vás vážu, :] [: mám synečka daleko, :] po kém já mu zkážu? A zkážu mu, zkážu já po malým posličku: Dé ti Pán Bůh dobró noc, můj milé synečku. A dobró noc, dobró noc, ale ne na věčnosť, až tebe, můj synečku, pomine falešnosť. A pomine, pomine, lebo nepomine, lebo ta naša láska na věky zahyne.
Dej mně, Bože, dej mně, co mně míníš dati, jenom mně nedávej, k čemu nemám chuti. Dej mně, Bože, dej mně, co mně míníš dati, abych ja věděla, za co děkovati. Dej mně, Bože, dej mně, co mně míníš dati, jenom mně nedávej na ty cizí děti. Na ty cizí děti, na ty nekáraný, oni nechcó slyšet mého přikázaní.
Husičky, husičky, vysoko letíte, vysoko letíte, každého vidíte. Zatočte se kolem nad milého dvorem, zkažte mu novinu, že se vdávat budu. Už jsem naň čekala, pětapadesát let, už mi má hlavěnka počíná šedivět. Ten zlatý prstýnek do prsta zarůstá, stříbrná tkanečka k čelu mi přirůstá.
[: Husy, bílé husy, :] vysoko letíte! Zatočte se kolem nad milého dvorem. Zkažte tam milému, že se vdávat budu. Mají pro mně jeti konima třidceti. Kola perníkové, košiny cukrové. Koničky ve zlatě, můj milý v šarlatě. Bič zlatem spletený, spletal ho můj milý.
[: Vím já jednu skalu, :] [: v tej skale je fára. :] V tej fáře falář je, pěknú kázeň káže. Nejednu panenku s mládenečkem sváže. Kněže, milý kněže, nesvazuj nás štólú, nebudeme spolu. Svaž nás přes stoličku na malú chvílečku.
Mý pantličky červený, nadarmo vás vážu. Syneček je daleko, po kém já mu zkážu? A zkážu mu já, zkážu po malém poslíčku, aby už pro mne přijel na švárném koníčku.
Mládenec má vůlu, on si volit může, co mu srdce káže; ale panna ne tak, ona musí čekat, až jí synek zkáže.
Slavkovský pan farář pěkně káže, rozdává obrázky, ruce váže. Já na to kázání také půjdu, o jeden obrázek prosit budu. Slavkovský pan farář milostivý, dal mi on obrázek, ten byl živý. Dáti ho do knížek, nesměstná se, zamknót ho do truhly, udusí se. Dám si ho na lávku, sednu k němu, on mi dá huběnky, já dám jemu.
Kázala mně moje máti ševca sobě namlouvati; toho nechci. Má veliké zuby, hubu má na ruby, [: toho nechci. :] Kázala mně moje máti krejčího si namlouvati; toho nechci. A on dycky píchá křivo vedle štycha, toho nechci. Kázala mně moje máti kováře si namlouvati; toho nechci. A on dycky buch, buch, dělá dycky na dluh toho nechci. Kázala mně moje máti provazníka namlouvati; toho nechci. A on coufá zpátkem, pohybuje zadkem, toho nechci. Kázala mně moje máti šifláře si namlouvati; toho nechci. A on dělá šifličky a miluje děvečky; toho nechci. Kázala mně moje máti rasa sobě namlouvati. Toho já chci. Pár valášků stáhne, pár tolárků shrábne, toho já chci.1)
Zadala máti, zadala dceru daleko od sebe, zakázala jí, přikázala jí: Nechoď, dcero, ke mně.
Zadala máti, zadala dceru daleko od sebe; zakázala jí, přikázala jí: Nechoď, dcero, ke mně.
Zadala1) máti, zadala dceru daleko od sebe,2) zakázala jí, přikázala jí: Nechoď, dcero, ke mně. Já se udělám ptáčkem jařabým, poletím k maměnce,3) a sednu si tam na zahradečku na bílú leluju. Vyjde maměnka: Co to za ptáčka? Tak vesele zpívá, jak zpívávala má dcera milá, dyž doma bývala. Ei, kšohej, kšohej, ptáčku jařabý, nelámaj leluje!4) Jak mně ju zlomíš a nedolomíš, ona mně uvadne.5) Nepřišla jsem já, maměnko milá, leluje lámati, ale sem přišla, maměnko milá, sobě stěžovati.6) Dobře vám bylo, maměnko milá, leluju saditi, ale mně je zle, maměnko milá, se zlým mužem býti. Nechoď, dcero má, nechoď, má dcero, křivdu žalovati. Když jsi to chtěla, to jsi se, dcero, měla nevdávati.
Decky mně maměnka lála, že sem se tak mladá vdala. Dostala sem muža trapiče, on mně mó hlavěnko tluče. Nedá k muzice chodívat, káže mně doma kolíbat: Vem si, milá, kolíbku sebó, bodeš mět moziko celó.
Bože můj nebeský, jak je mně hrubě zle, [: kdo mě nevychoval, :] ten mně rozkazuje. A kdo mě vychoval, leží v černej zemi, ten by rozkazoval, vjec mu možná není. Ach, rodiči milí, vy ste pochovaní; vy o tom nevíte, jaké mám súžení. Súží mě chudoba, nemám místa svého, a já dycky prosím Pána Boha svého, by mě dal místečko u Jána svatého.1)
Na roboto kážó, chleba nevokážó, hrnec mlíka do pytlíka na hrtán uvážó.
Keywords: 
Poďte, chlapci, poďte sem, budeme tu trhať len. Když se v létě trhají konopě poskonné, některé mezi nimi nalézají se kurvičky; jsou to s rozstřapenou hlavičkou, a pořídku jich bývá. Děva když takové dostane, posílá ji druži své a dává jí říci: Vzkázal ti tvůj milý dobrý deň, abys nejedla a nepila celý deň. Až mně jich takových devět odevzdáš a svého milého uhlídáš. Anebo jí vzkazuje takto: Posílám ti lásku po provázku a konopu po holi, aby se ti vedlo po voli.
Kazaua mně máti babuuenky hnáti, tam dole po dole k mynařovej vodě. A já sem ich hnaua až na kraj Dunaja, abych uviděua švárného šohaja. Mynářka vyběhua s velikú lopatú, zabiua, babuuku pěkně dubenatú.1) Počkaj, ty mynárko co sa tobě stane, až naša mamička na tebe vypadne. Ručenku ti zuomí, pěkně až po pouy, není taký lékař, co ti ju zahojí.
Slunečko zachází za keř malenový, zkažte tam dobrú noc mému frajerovi. Zkazuje, zkazuje, ale ne na dlúze, je tuze nemocná, do večera umře. Už nám ta děvinka, už nám zahynula, slunečko a láska, ta ju ukosila. Žala milá, žala, zralé žito žala, ale ju nezralú smrtolka sežala.
Když pomaširuju přes město přes Viděn, zkažte tam mej milej, zkažte ji dobry deň. Aby dala na mšu svatu, dokel němam hlavu sťatu, zkažtě ji dobry deň. Když pomaširuju přes město Olomúc, zkažtě tam mej milej, zkažtě ji dobru noc. Aby dala na modleni, dokel němam hlavy v zemi, zkažtě ji dobru noc.
Hospodář mně kázal, abych milú svázal. Já šohajek chudák, nevěděl sem kerak. Podal mně nitečky, svázal sem jí ručky. Na mú milú dušku, už mám z ní ženušku.
Komu je najlepší, [: jak našej nevěstě? :] Muž jí leží doma, ona pije v městě. A jak přišla domů, kázala mu skákat. A on, nebožátko, on sa jí dal plakat. Ej, ženo, ženo má, nedělaj mi toho. Radši mě daj pojest něco vařeného. Ja, co bych ti dala, jako tú palicú, jako tú palicú, co je pod lavicú. A chytňa palicu, kam honí, tam honí. Hleďte, milí ludé, jak sa mňa muž bojí.
[ : Za humnama :] na ječmínku uvázala žena muža na řemínku.1) Co mě, ženo, co mě vážeš? Dyť já tobě všecko dělám, co mně kážeš. Kážeš-li mně pro kvasnice, a já pro ně hopkem běžím bez čepice. Kážeš-li mně drva rúbat, a já běžím do světnice tebe lúbat. Pusť mě, ženo, pusť mě z něho, neřeknu ti do své smrti slova zlého. Buď si tady do pondělka, abys věděl, safiente, co je ženka.
Křeček to tak chtěl míti, kázal se mně strojiti na ty hody do hospody, mohl sem nechoditi. Dlóho to netrvalo, šest jich na mne čekalo. Sedmý s holí u stodoly, to mě nejvíce bolí. Tak oni mě pobili, do luže mě vhodili. Já chuďatko, nebožátko, kolinka mně vrzaly. Běžel sem já k rychtáři, myslel sem, že se zdaří. On obrátil ke mně srdce, strčil mě do trdlice.
Te holianský hode, te nadělale škode, šel sem já tam smutné na ně, habech se rozveselil, ďábel mně tam dlužen byl. Z hodů domů pospíchám, vezma kabát utíkám. Tu u dědiny po cestě, tu mě štěstí potkalo, šest jich na mně číhalo. Jedna tahá za ruce, druhá sází trgance, a ta Kača Modrónova, ta mě hákem dosíhá, až se mně hřbet ohýbá. Já sem běžel k rychtáři, mysla, že se mně zdaří. A pan rychtář poukázal, velkó milost mě ukázal. Do klady mě dat kázal.
Nasela sem marijanku, un mi nězešel, zkazala sem pro mileho, un mi něpřišel. Dyž něpřišel, něch něchodi, bude zitra mraz, oběsimy šest pacholkův na jeden provaz.
Teče voda, voděnka podle kováře, podej, milá, huběnky, maměnka káže. »Byť by máti kázala, tatíček nedá, že je moja huběnka velice mladá.«
Zamračilo se, bude pršet, pod našima okny zelený vršek. A na tom vršku červené jabka, utrhni, Janičku, kázala matka. A co po matce, dyž tata nedá! Utrhni, Janičku, kázali obá.
Třeba seš ty hodné jonák, ty seš přece jenom voják, musíš jíti na vojno a já tade zůstano. »Můj tatíček má peníze; von mně z vojne pomoct může, tví přátelé nemůžó, s chalupó ti chcet kážó. Jak já můžu s chalupó chcet, dyž já nemám peněz pět set, vinohrádek, roličko, tatička a matičko. Debech já rodiče měla, dávno bech se bela vdala, voni be mě chválili, chlapci by se scházeli. Decke be mně slibovali, jak be mně moc peněz dali, nechť be třebas nedali, debe mě jenom vdali.