který

Displaying 1 - 100 of 110
Gu kerej sa díeuki
Keywords: 
Kerí nemá v Lišove frajerku
Keywords: 
Niet krajší jak žena mladá, kerá vidí muža rada
In kere reči sliši
Keywords: 
Zdaleka já poznám, kery šohaj
Keywords: 
Kerý ftáček na dvoch stromoch sedá
Keywords: 
A ve štvrtek po večeři šel Pan Ježíš na procházku se dvanásti apoštoly. Postřetli tam jednu dívku, [:a ta dívka nesla vodu:]. Daj nám, dívko, daj tej vody, ať umyjem ruce, nohy. A ta voda není čistá, napršalo do ní lista. A ta voda, ta je čistá, než ty, dívko, nejsi čista. Devět mužů jsi ty měla, s Žádným zdávána nebyla, s každým's dítky zmordovala. A ta dívka se ulekla, hned na své kolena klekla, ani slova mu neřekla. Ale, dívko, nelekaj se, jdi před kněza, spovidaj se, vezmi rúšku a zavij se. A jak do kostela vešla, hned před obraz Krista klekla. Obrazy se zobracaly, na sebe hledět nedaly. Oltáře se poklonily, svíčky z vosku zhasínaly. A jak dále pokleknula, na tom místě zkameňala. To učinil Pan Bůh milý všem panenkám na znamení. Kerá je múdrá panenka, nedá rozviť svého vínka. Jako sem já rozviť dala, do pekla sem se dostala.
[: Svatý Michal trúbí trúbú, :] vstaňte hříšní, poďte k súdu. Hříšníci se radovali, na súd Boží pospíchali. Došli tě tam k rájským dveřím, tlúkli na ně, aj volali: Odpověděl jim Kristus Pán: »Jistě, jistě, já vás neznám. Jděte vy tam k Pánu tomu, v jehož ste slúžili domu. Slúžili ste tomu světu, svět vám nyní dá odplatu.« Dušičky se polekaly, hned na hory posedaly. Hory milé, přikrýte nás a ovlažte srdéčko v nás. Kterak my vás přikrýť máme? Samy zítra shořeť máme. Dušičky se polekaly, hned na vody posedaly. Vody milé, přikrýte nás a ovlažte srdéčko v nás. Kerak my vás přikrýt máme? Samy zítra vyschnúť máme. Dušičky se polekaly, hned na peklo posedaly. O, běda nám hříšným bude, dyž den súdný Páně přijde.
[: Šla Maria do kláštera, :] tam synáčka porodila. Porodila i povila, do jeslíček položila. Lež tu, synu, lež tu, milý, a já půjdu pro anděly. Andělé proň přiletěli, pod své křídla syna vzali. Letěli s ním pod nebesa, nebesa se otevřely. Křižíčky se poklonily, zvony samy zazvonily, dušičky se zradovaly. , Jedna jen se neraduje, kerá otce, matku bije. »A já sem hříšná nebila, a jenom sem pomyslila,« A dy jsi ty pomyslila, jako bys to učinila. A hned padla v věčný plameň, uchovej nás, Kriste, Amen.
[: Vím já kostelíček pod jednó horó,:] [:a v tom kostelíčku:] tři oltáře só. Na jednom oltáři Panna Maria, na druhém oltáři milý svatý Ján, na třetím oltáři milý Kristus Pán. Nad Pannó Marií svíce hořijó a nad svatým Jánem varhany hrajó. A před trůnem Božím růže rozkvétá, a z té bilé růže vtáček vyhlídá. A to nebyl vtáček, to byl syn Boží, kerý pro nás umřel na svatém kříži.
Ach, vojna, vojna, vojna,*) není každému hojná, jenom tomu šohajkovi, kerý sedá na koňa. Na koníčka si sednu, smrti se bát nebudu. Vezmu svoju nejmilejší a s ňú bojovat budu. A když přišli pod lindu, pod tu lindu vysokú: Slízej, milá, slízej s koňa, odpočinem si trochu. Včil mně kážeš slízati, měl's mě nebrat od máti, začala si galanečka žalostně naříkati. Nedaleko chodníčka teče dobrá vodička, slízej, milá, slízej dolů, napojíme koníčka. Naše vrané koníčky napily se vodičky: Sedej, milá, sedej na ně, pojedem pomalúčky. Dyž do vojny přijeli, na holú zem si lehli, nepočalo ešče svítat, tambor začal bubnovat: S Pánem Bohem, moja milá, musíme maširovat. Vylez, milá, na dřevo, podívej se na levo, uvidíš-li tam armádu a šohajka milého. Nevidím tam žádného, jenom svého milého, a on sobě smutně vzdychá a krev teče od něho. Ach, škoda mé mladosti, dvacet roků starosti, dyž já musím v cizím světě složit své mladé kosti. Ach, mamulko má milá, dybyste to věděla, jak vysoko krev stříkala z mého mladého těla!
Bude vojna, bude, kdo pak na ňu půjde? Která má milého, sobě upřímného, tá naříkat bude. Já bych taky jela, dybych koňa měla, koníčka vraného, pěkně sedlaného, sedla bych na něho. Co bys tam, má milá, co bys tam dělala? »U Dunaje stála, košulenky prala, to bych tam dělala.« 1) Kde bys je, má milá, kde bys je máchala? U Dunaje kameň, stála bych já na něm, tam bych je máchala. Kde bys je, má milá, kde bys je sušila? Na zelených lókách, na hedbávných šňůrkách, tam bych je sušila. 2) Kde bys je, má milá, kde bys je válela? V císarské komoře, só tam vále dvoje, tam bych je válela. 3) Vrať se, milá, domů, já tam sám pojedu, až mine sedum let, potom si tě vezmu. 4) Počkám já sedum let, šak nepomine svět, milé z vojny přijde a on si mě vezme, bude-li Pán Bůh chtět. Sedum let dochází, můj milé nejede. Ach, Bože, rozbože, kdy pak mně přijede! 5) Sedum let už došlo, milého neslyším, ach, Bože, rozbože, ach, já se oběsím. Já se neoběsím, radši se utopím, svoje mladé tělo po Dunaji pustím. K Dunaji běžela, Dunaje se ptala: Jsi-li tak hluboká, jak su já vysoká, bych do tě skočila? Rodičové milí, já se s vama lóčím, bratrové a sestry, Bohu vás poróčím. Její bilé nohy do písku sahaly, 6) její bílé ruce břehu se chytaly. Její černé vlasy po vodě plovaly, její černé oči k nebi se zdvihaly. Sedum let minulo, milé z vojny jede. Což jeho vrané kůň pod ňém tak smutně jde. Co pak, můj koníčku, co pak tak smutno jdeš? Zda-li mého těla unésti nemůžeš? Netíží tvé tělo, tíží mě tvá milá, kerá se pro tebe včerá utopila. Hned s koníčka slezl, kord do něho vrazil, do svého srdečka z pistole vystřelil. 7) Už só vobá mrtví, pochovat jich dejte, z rozmarýnu věnec na hrob jim posaďte. Z rozmarýnu věnec bílým kvítkem kvete; nenašli se spolu ti milí na světě.
Ti lhotcí pacholci na formanku jeli a lhotské děvčátko na cestě přejeli. Kamarádi, bratři, co sme udělali, že sme to děvčátko na cestě přejeli. Její starý otec naprotiv ní běžel: Kerý ťa, dceruško, kerý ťa to přejel? Přejel mě, tatičku, přejel mia můj galán, už ho odeslali na panský kancelár. Tam ho odeslali, patnást ran mu dali, jeho galanečku včerá pochovali. Ti lhotcí pacholci šesti řady stáli a tak naříkali, jak by hudci hráli. A ten její galán na samém kraji stál, červeným šátečkem očka si utíral. A ty lhotské zvony pěkně vyzváňajú, moju galanečku do hrobu dávajú.
(Nápěv předešlý) Co sa stauo v nově ve Gbelech městečku? Zabiu Jura Karman svoju frajirečku. A jak on ju zabiu, na Boha zavouau: Frajirečko moja, co sem ti uděuau! Nenamúvau sem ťa uahodnými suovy, než sem ťa namuviu brúsenýma noži. Pícheu on ju, pícheu do pravého bočka, z tej rany vykvetua červená růžička. Pícheu on ju, pícheu pod její srdečko, z tej rany vyrůstuo zelené perečko. Pícheu on ju, pícheu pod její bíuú tvář, z tej rány vyrůsteu červený tulipán. Má mamičko miuá, dost je mauá chvíla, dosť je mauá chvíla, co sem s váma byua. Už Aničku nesú s pannami muádenci 1) a Juřenka vedú kati k šibenici. V tém holickém poli šibenice dvoje, pohledni, Juříčku, keré budú tvoje? Na keré mia dajú, na tech budu visat, bude mně z huavy mej tulipan prokvitat.
Hnala Anka kravy přes les jaborovy; kravy potratila, sama pobludila. Pod jaborek sedla, chleb se syrem jedla. Nadešel ju Janek, nadobny šuhajek. Co tu dělaš, Anko, nadobna galanko? A ja viju vinky z různej rutovinky. Daj mi viněk, Anko, prošvarna galanko! Uvila sem ich šest, ober si kery chceš. Něber polajovy, hlava z něho boli; vem rozmarinovy, bo ten pěkně voni. Vem si hřebičkovy, svědči Janičkovi. *)
A když na dvůr vkročila, na tem dvoře nic není, enom tráva zelená, po ní chodí vývoda. Do maštale vkročila, v maštale nic není, enom holé mostnice, co ty koně stávaly. Kerá panna poctivá, každá je tak červená jak růžička saděná. Kerá není poctivá, ta je jak charba modrá, co na úhoře sedá.
Na svátého Bartolómy velká hostina se strojí u rychtářů v síni, žádné vo ní neví. Dceruška peče koláče, pozvala sobě mládence; keré napřed pude, její milé bude. A ten jeden napřed vkročil, druhé za ňém hnedka skočil; ten třetí pozadu, přivřela mu hlavu. »Nepřivíré, nepřivíré, dyť su já tvůj třetí milé. Co mně ju přivíráš? Snad mě neráda máš?« Šak bych já ju nepřivřela, dybych tebe ráda měla. Dyž tě neráda mám, proto ju přivírám.
[: Pod javorem pod zeleným :] oře dívča volem černým. Jak pod javor dovoraua, 1) máti na ňu zavouaua. Pojeď, dcerko, pojeď domů, daua sem ťa nevím komu. Daua sem ťa Janíčkovi, dvanástemu 2) zbojníčkovi. »Janíčku, tys čirý zbojník, víš ty k horám každý chodník. Každý chodník, každú cestu, kerá ke kerému městu. Nejsem, milá, taký zbojník, nemám peněz, enom trojnik.« V noci vyšeu, v noci došeu, nikdá jí nic nedoneseu. 3) Doneseu jí ručník nový, ručník nový nebílený. 4) Kázau jí ho z mydua práti, nedau jí ho rozvíjati. Miuá praua, protřípaua, vypadua jí ruka bíuá. 5) Počkaj, Janko, povím na ťa, to je ruka z mého brata. 6) Jaká bys ty žena byua, dybys muža prozradiua! Jaká bych já sestra byua, dybych brata zatajiua? Miuá zradí, šerha vsadí, kat oběsí, lebo mosí.
[: Pod javorem pod zeleným :] oře dívča volem černým. Jak pod javor dovoraua, 1) máti na ňu zavouaua. Pojeď, dcerko, pojeď domů, daua sem ťa nevím komu. Daua sem ťa Janíčkovi, dvanástemu 2) zbojníčkovi. »Janíčku, tys čirý zbojník, víš ty k horám každý chodník. Každý chodník, každú cestu, kerá ke kerému městu. Nejsem, milá, taký zbojník, nemám peněz, enom trojnik.« V noci vyšeu, v noci došeu, nikdá jí nic nedoneseu. 3) Doneseu jí ručník nový, ručník nový nebílený. 4) Kázau jí ho z mydua práti, nedau jí ho rozvíjati. Miuá praua, protřípaua, vypadua jí ruka bíuá. 5) Počkaj, Janko, povím na ťa, to je ruka z mého brata. 6) Jaká bys ty žena byua, dybys muža prozradiua! Jaká bych já sestra byua, dybych brata zatajiua? Miuá zradí, šerha vsadí, kat oběsí, lebo mosí.
Poslechněte, panny a také mládenci, [: co se jistě stalo v městě Holomouci. :] Zabil tam Matoušek, zabil Majdalenku, že si ju nesměl vzít za věrnou manželku. Často u ní býval, do půl noci sedal, o lásce rozmlouval a jí přisliboval. Když bila hodina: Poď, Madlenko milá, poď a vyprovoď mě do šírého pola. Vyprovodila ho až k panskému dvoru: Jdi, milý Matoušku, s Pánem Bohem domů. Loudil on ju, loudil až na to rozcestí, ach, nenadála se velkého neštěstí. 1) Tam ju na zem svalil, na tělo jí stoupil, víc než jaký tyran rukama ju kroutil. Ona ho prosila: Ach, pro Pána Krista, jen mě, můj Matoušku, nezabij dočista. Ona ho prosila: Ach, pro všecky svátý, jen se mně, Matoušku, nech vyspovídati. Dám já tobě, blázne, té zpovědi dosti, až tobě vylezou z tvé hlavěnky kosti. Zakopal ju tamto pod zeleným stromem, 2) ale vykoukalo kousek fěrtouška ven. A když přišel domů, tatínek se ho ptal: Kde jsi mlynářovu Majdalenku nechal? Dobře jsi, Matoušku, dobře jsi udělal, že jsi mlynářovu Majdalenku nechal. 3) Můžeš si vybrati podle své libosti, kerá bude míti stříbra, zlata dosti. »Vy mně to, tatínku, vy mně to pravíte, o mojem žalostném srdečku nevíte.« Přišel na kancelář, pan vrchní se ho ptal: Kdes tu mlynářovu Majdalenku nechal? »O, já o ní nevím, já za ňou nechodím; kde se ona toulá, o tom sám Pán Bůh ví.« Majdalenka leží pod zeleným stromem, a ty budeš viset za širokým domem. Majdalenku nesou štyry panny stejný, 4) a Matouška vedou kati do vězení. Majdalenku nesou mládenci pod věnci, a Matouška vedou kati k šibenici. 5)
[: Pošla Anička na trávu :] pod vinohrady dozadu. Ej, nadešla tam Janíčka, on tam napásal koníčka. Poslal Aničku pro kosíř, že jí travěnky nakosí. 1) Jak jí travěnky navázal, hned sa Andulky vyptával: Pověz, Andulko má milá, keréhos měla frajira? Ach, neměla jsem žádného, tebe, Janošku, samého. Ach, pověz, pověz po druhé, alebo s tebú zle bude. Ach, neměla jsem žádného, tebe, Janošku, samého. Ach, pověz, pověz po třetí, než ti hlavěnka odletí. Ach, neměla jsem žádného, tebe, Janošku, samého. Vytáhl z pošvy šavličku, uťal Andulce hlavičku. Zavázal 2) jí ju ručníčkem: tu běž, Andulko, chodníčkem. Jaké je moje chodění, dyž je hlavěnka na zemi. Kady Andulka vedena, všady fialka červená.
[: Přeneščasná cizí máti, :] nemožu jí vyhověti. Dosť sem skoro ráno vstala, do dňa šaty ozvařela. Ozvařela i oprala a na plot jich vyvěšala. Když matička ráno vstala, hned nevěstu fackovala. Cos, nevěsto, cos dělala, že po tobě neznat děla? Šla nevěsta ven, plakala, milému to žalovala. Seber, milá, své šatečky, půjdem od té zlé mamičky. V cizím kraji, v neznámosti, tam nás Pámbů neopustí. 1) Štyry míle vandrovali, slova k sobě nemluvili. Až na jedné dolinečce promluvil milý k milence: Tu si, milá, tu si sednem, odpočinem si pod stínem. A když sobě odpočali, přece vandrovat museli. Dyž pátú dovandrovali, zase k sobě promluvili: Ustel, milá, postel bílú, ponocujem si tu chvílu. Kerak bych já postel stlala? Peřin sem si nenabrala. Široký list jabloňový, ešče širší jaborový. 2) Jabloňovým si ustelem, jaborovým se přikryjem.
[: Putovali hudci, :] [: tři švární mládenci. :] Putovali polem, rozmlúvali spolem. Uhledli tam dřevo, dřevo jaborové, na husličky dobré. Poďme my ho sťati, huslí nadělati. Budú z něho, budú troje husle hlasné. Ponýprv zarubli, dřevo zesinalo. Po druhé zaťali, dřevo zaplakalo. Po třetí zaťali, dřevo promluvilo: Nerúbejte, hudci, přešvární mládenci. Nejsem já to dřevo, jsem já krev a tělo. 1) Kořen vykopejte, otci mě dodejte. Otcovi na radosť a matce na žalosť. Ta mě zaklnula, dyž sem vodu brala. Ostaň, dcero, ostaň, jaborem vysokým, listečkem širokým. O, neščasná máti, kerá klne děti.
Nač jsi za mňa išla, keď's mia nelúbila? Já som za ťa išla z ludského návodu, z mnohých nedostatků. Klínek nad postelkú, šablenka na klínku, mám-li já šablu vzít, hlavu ti urazit? Chytil on šabličku, uťal jí hlavičku. Jak bylo na ráně, hosti se schádzajú, co mladí dělajú, či sa rádi majú? Její stará máti šla sa podívati. Přes prah překročila, do krvi kročila. Kerá múdrá máti, nech nenutí dětí, jak sem já nutila, dceru sem pozbyla, zeťa sem neznala.
Pošla Kačenka ze mlýna, neslatě na rukách syna. Kole Dunaja chodila, do Dunaja ho hodila, jak by jeho máť nebyla. 1) Rybáři ryby lovili, krásné pachole chytili. Mne tu mamička vhodila, leda ve vínku chodila. A na ratúze zvonijú, panenky z města svádijú. 2) Všecky panenky do rady: Našli jsme dítě u vody. Všecky přišly ve věnečku, jenom Andulka v čepečku. Proč, Andulka, vínka nevzala? Lebo tě hlavěnka bolela? Hlavěnka mě nebolela, ale maměnka bránila. 3) Co pak's tam, dítě, robilo, dyž's po vodince brodilo? Jak pak ty, dítě, jak se máš? Kerú matičku svoju máš? Byla má máti bohatá, pošla do smrti za kata. 4) Vemte ju, kati, pod boky, hoďte ju v Dunaj hlyboký. Kati ju vzali pod boky, hodili v Dunaj hlyboky.
Ta uninská rola černo pooraná, žabiu tam pachouka Uďheli z Unína. A jak ho tam zabiu, do žita odskočiu, skočiu k pohůnkovi: Jak je pachoukovi? Michale, Michalku, odpusti mně vinu, že sem ti do huavy dau smrtelnú ranu. Odpúščám, odpúščám ale velmi ťažko, že je mé srdečko poraněné všecko. Vy tetko Doračko, smutná, neveseuá, nesem vám synáčka v halinečce z pola. Vy tetko Doračko, nic sa nelekajte, pro vašeho syna bíuú puachtu dajte. Michale, Michalku, kdo je ti příčina? Kdo by byu, mamičko? Uďheli z Unína. Že bys mně, Michalku, moheu ešče ožit, ešče bych ti daua košelu zuatem šit. Nechcu já, mamičko, košele zuatovej, už já dávno čekám tej smrti hotovej. Zandite, mamičko, pro tech knězů gbelských, já sa vyzpovídám z mojich hříchů těžkých. Ja, co si, Michalku, gbelských knězů žádáš? A šak ty, Michalku, tolej hříchů nemáš. Jak bych já, mamičko, tolej hříchů neměu? Šak sem já nejednu děvečku podvedeu. Nejednu podvedeu, nejednu okuamau, kerak by sa Pán Bůh na mňa nerozhněvau? A ten gbelský cinter kolem mauovaný, leží tam Michálek pěkně pochovaný. Na jeho hrobečku rozmarýn zelený, to gbelským pachoukom roste na znamení. Na jeho hrobečku marijánek roste, vy gbelské děvčátka, vínky z něho neste. Ta jeho rodina třema řady stáua, tak ho naříkaua, jak muzika hráua. Na nebi hvězdička, na zemi děvečka, tak ho naříkaua jeho frajerečka. Na nebi měsíček, na zemi tatíček, tak ho naříkaua mamička, tatíček.
[: Z jednej strany za Dunajom :] [: vadil sa žid se šuhajom. :] Jakú oni zvádu mali? Obá k jednej chodívali. Ty máš šátek, já mám druhý, pustíme jich po Dunaji. Kerý šátek tužej pojdze, ten si švárné dzjevča najdze. Židuov šátek tužej išel, ten si švárné dzjevča našel.
Pod Štramberkem, pod tym zamkem, hej, pod Štramberkem, pod tym zamkem bije se žid se šuhajkem, hej. Biju se tam o galanku, co služi v štramberskym zamku. Žid měl koňa, šuhaj druheho, jeli do pole šireho. Kery ten kůň tuhši běži, ten tu děvuchu obdrži. Ten židův kůň tuhši běžel, ten tu děvuchu obdržel.
Ach, Bože můj, Bože můj, ach, na můj hlupy rozum! Dybych byla chodzila [:za slunečka do dom! :] Ach, kera za slunečka, ach, každa paneněčka! A kera po měsičku, [: zavija hlavičku. :]
Ach, Bože můj, Bože můj, mě smutného polituj, co sem u tebe zaslóžil, tym mě obdaruj. Jsem zbaven potěšení, že ho ve světě néní, néní, néní a nebude víc k nalezení. — Jak to nemá líto byt? Musíme se rozejít, mé srdečko s tvým srdečkem musí se lóčit. Těžké naše lóčění, jsme obá zarmócení, srdce leží mezi kordy k politování. Vy nebeščí ptáčkové, keři sem tam lítáte, naříkati a kvíleti mně pomáhejte.
Ach, Bože, můj Bože, v zelenej oboře! Ešče můj kochanek něsnidal; ty moje kochani, zaněs mu snidani, ene mi s nim něgadaj. Kerak nemam gadač, dy mi něchce snidač, ach, mamuličko vy moji? Postav to za záhon a navrać se do dom, aj, dcerušničko ty moja. Ešče něsvita, maci se ji pytá: Kaj’s, dcerko, věnek podzěla? Hoja, ene hoja, mamuličko moja, Janičkovi jsem ho dala. Bala se mamičky, pošla na kvitečky, do ohradečka svojiho; co jeden urvala, to ji opadaly do listečka jedneho.
Třeba sem bledúčká, bledušenká, bledá, přece mě maměnka ledakemu nedá. Oni mě nenašli na žádném smetisku, aby mě dávali starému chlapisku. Dali by mě, dali za chlapa starého, bylo by mi haňba sedat vedle něho. To staré chlapisko jak stará halena, dyž se ňú přikryje, přece je ti zima. To staré chlapisko, jak staré grnisko, može ním povorat kde keré strmisko. Vdovcovi starému smrdí brada vínem, a mladý šohajek voní rozmarýnem. Vdovca bych nechtěla, nebo bych se bála, že by ta nebožka za dveřama stála.
A když rano, raňusěnko drobny dešč pada, susědova kravarečka kravy vyhaňa. Vyhnala jich v šire pole a tam plela len; přijel tu k ni šohajiček na koňu branem.1) Pomož Pan Bůh, ma děvečko, jak ty pleješ len. Dajž to Pan Bůh, můj synečku, nějeď mi přezeň. Něpojedu, ma děvečko, slub mi moju byť. »Co bym ja ti slubovala? Něumim robiť. Něumim ja kaše vařiť, ani chleba pecť.« Něstaraj se, moja mila, naučím tě přec. Kyj dubovy, kyj dubovy nauči vařiť, a hrabovy, ten nauči těbe chleba pecť. Než bys ty mně, můj synečku, měl kyje chystať, volim radše, můj synečku, těbe zanechať. Už sem ja je opuščeny jak ten polni ptak, kery lice ve dně v noci po horach, dolach.
A v tej našej zahradecce stoji sucha jedla; [: něbuděš ty, děvče, moja, :] ež se rozzeleňa. Kerak se ma rozzeleňať, dyž je suchy kořen? Něnis mne ty, můj synečku, něnis mne ty hoden. Do tej našej zahradečky naseju si osti, aby mi už pominuly po milem tesknosti. Tesknosti mne pominuju, žalost mi nastava; ach, měla jsem ja synečka, už mne zaněchava.
Dobry večer, okenečko, tam stavalo me srdečko. Tam stavalo a něbudě, že můj mily povandruje. O, listečku livendovy,1) po tobě mne hlava boli. Hlava boli, srdce tuži, že můj mily dvěma služi. Hlavo něbol, srdce nětuž a, můj mily, dvěma něsluž. Buděš-li ty dvěma služiť, něda ti Bůh světa užiť.2) Ani s jednu, ani s druhu, ani se svu roztomilu. Ani se svu najmilejši, kera je ti najvěrnějši.
[: Ešče si zazpívám :] [: za humny na mezi; :] učuje mia milý seďa při večeři. Seďa při večeři hlavú k okenečku: Poslúchaj, mamičko, moju frajerečku. Poslúchám, poslúchám, ale nevím kerú. Poslúchaj, mamičko, súsedovu dceru.
Dyž já si zazpívám na věterském poli, můj hlásek udeří na lovecké zvony. Na lovecké zvony, na ty bílé domy, na ten nejbělejší, kde je nejmilejší. Dyž já si zazpívám za humnem na mezi, můj hlásek udeří milému do dveří. On ide k večeři, okenko otvírá: Poslyšte, mamulko, galanečka zpívá. Zpívá, synku, zpívá, šak ví pán Bůh kerá. To mamulko zpívá má galanka věrná.
Jak je mně, tak je mně, šak mně dobře néní, když k nám nesmí chodit moje potěšení. Moje potěšení, můj věrný syneček, nesmí on šlapávat k našemu chodníček. Můj starý tatíčku, pro Boha vás prosím, dovolte si mně vzít, co v svém srdci nosím. Sami ste si vzali, co sa vám lúbilo, mně si nedáte vzít, co by mia těšilo. Dolina, dolina, co je po dolině, dyž sa my, šohajku, rozejít musíme. V dobrém sme sa sešli, v dobrém sa rozejdem; kerý na kerého spjéše zapomenem? Já bych zapomněla, dybych jenom chtěla, dybych ťa, šohajku, tak ráda neměla.1) Zapomněla bych já, zapomněla lehce, ale mé srdénko zapomenút nechce.
Můj milý Janičku, černé oči máte, a já se vás bojím, že mě oklamáte. Neboj se, Nanynko, mého oklamání, nedal by mně Pán Bůh žádné požehnání. Žádné požehnání na mojem statečku, že sem já oklamal chudobnú děvečku. Chudobná děvečka, ta jiného nemá, jenom tu poctivosť, kerú si zachová.
Když jsem já šel po Dunaji, po té velké hrázi, [: seděly tam tři panenky, ony kostky hrály. :] Jedné řikají Marjánka, druhé Karolinka, o té třetí vám nepovím, to je má panenka.1) Jednu jsem vzal za ručičku a druhou za obě, vedl jsem je na lodičku poplavit na vodě. A já s tebou nepoplavu, ty seš šelma velká, otrhals nám marijánku, kerá modře kvetla. Mariánku, rozmarýnku, kerá modře kvetla; copak by nám, můj synečku, panímáma řekla! Slibovals mně, můj synečku, že ty si mě vezmeš, až sobě to jaré žito pod hájičkem zežneš. Už si sobě pod hájičkem jaré žito zežal, přece sis mě, můj synečku, přece sis mě nevzal.2) »Počkej na mě, má panenko, počkej na mě sto let, až ti zoubky vypršijou, nebudou tě bolet,«3)
b) Dy sem já šel přes ty lesy, zpívali vtáčkové všecí, žádný nepláče, každý zpívá: Proč jsi, má milá, žalostivá? A proč bych já neplakala a nebyla lítostivá? Už má poctivosť v celém světě, tobě, synečku, růža kvete. Tobě je, synečku, jiná, za klobóčkem páví píra, tobě se léčka červenajó, mé černé oči naříkajó. Ach, vy panenky rozmily, kerý ste ješče poctivy! Ach, nemilujte pěti, šesti, klaďte to sobě za neščestí.
c) U kyjovskej Boží muky sedijá tam třé kohúti. Žádný neplače, každý zpívá, že si, má milá, žalostivá. Ja, kerak já a překerak mé srdečko nemá plakat? Dyž si spomenu na milého, jaké bývaly slova jeho! Slova jeho přetajemné, mé srdéčko plače ve mně. Ja, mé srdečko plače ve mně, ja, že je všecko rozželené. Ešče, milá, ešče jednú proukaž mně lásku věrnú! A jak ti ju mám proukázat a s tebú si svět zavázat? Byla láska, už jí néní, skovala se do kamení. Do kamení, do drobného, do srdečka falešného.
Když sem šel k muzice jedenkrát, [: zastal sem svó miló :] [: s jiném stát. :] Jak oni se spolem libali a mě přesmutného, synka upřimného, neznali. Dyž ste se nastáli, běžte spat; mně bude muzika do dně bílého hrát. Muzika mně hrála, břinkala, moja nejmilejší plakala. Co je po takové panence, ta, kerá miluje tři, štyry mládence. Jeden stojí v síni, dvá venku, nechtěl bych takovó panenku.
Keré vtáček na dvóch dubech sedá, každé si on falešnosti hledá, tak jako ten mládeneček, keré sedá podli dvóch děveček.
Keré vtáček na dvóch dubech sedá, dozajista falešnosti hledá; tak jako ten mládeneček, keré sedá vedle dvóch děveček. Přinda k jedné, poví jí slovečko, přinda k druhé, rozpoví jí všecko. Ja, ne tak, ne tak, synečku, nepovidé všecko na děvečku!
Můj milý, můj milý, ale nevím kerý; ja, kerý mně bude od Boha súzený. Od Boha súzený, od rodičů daný, od pana faráře za ruky svázaný. Bolí mě hlavěnka, jak mě nemá bolet? Dyž mně šohajíček došel vypovědět. Bolí mě ta hlava, bolí mě od rána, bolí mě celú noc, nemožú mně pomoct. Šak by mně pomohli, dyby jenom chtěli, dyby mně šohajka do domu dovedli. Nebudu veselá tento celý tydeň, dokud mně nezkáže můj milý dobrý deň. Dobrý deň, dobrý deň! Dycky mně dobrá šla, v sobotu na večír zlá novina přišla. Zlá novina přišla od mého milého, abych se vdávala, esli mam iného.
Myselko, mysel má, aj, kady ty mně chodíš? Kady mně ju švárný šohajíčku vodíš. Myselko, mysel má, jdeš na dvě strany, jedna za šohajkem, druhá nevím kady. Nedala mia máti šohajkovi brati, že by mně mosela barvu kupovati. A já mám barvičku v zeleném hájičku, jdi mne jí natrhat, švarný šohajíčku. A já mám barvičku jako kerá jiná, a já bych ani nešla za jejího syna.
Na lichnovskych horach seje syneček hrach, galanečka jeho dive se na něho. Nědivaj se na mne, galanečko moja, něbuděš ty moja, to něni věc možna. Něvěřiš, synečku, něvěřiš ty v Boha? A to je věc možna, že ja budu tvoja. Budě-li, synečku, tvoja kera ina, s tu tobě mily Bůh požehnani něda. Esli mne ošidiš, ten hřich na tě spadně, těžko budě, synku, zapominať na mne. Ach, už budě, synku, něskoro nařikať, dy vas něrozvodi krom ryl a motyka. Dyž ty se oženiš, ja budu slobodnu, možu se obratiť na keru chcu stranu. Nepřijdě-li jeden, přijdě zase inši, ešče mi može byť memu srdcu milši. Chudobna děvečka je rovně dar boži, čekaj ty, synečku, co na tě Bůh vloži.
Na našem dvoře só tam dvě lože a v nich vodička pro šohajíčka, stodená, Bože! Napi se, milá, má roztomilá! De se napiješ, nic nerozliješ, bodeš žena má. Já pit nebodo, dovi čích bodo, z keré stodynke, jaké maměnke vodo pit bodo.
Pře můj milý maliřečku, zač já tebe prosím! Vymaluj mně ten obrázek, kerý já v srdci nosím! Vymaluj mně svató Annu a svátého Jána, aby mně dal na památku švárného galána.
Šuhajova hlava, za klobóčkem péří, [: každá panna blázen, kerá chlapcům věří. :] Nevěřila bych tě, dyby ses mně pekl, šak's mně včerá večír za jinó utekl. Nevěřila bych tě, dyby ses mně krájel, šak si včerá večír jinó vyprovázel.
Když sem já šel přes hraničky svítily mně dvě hvězdičky. Jedna světlá, jedna tmavá, ach, můj Bože, kerá je má! Jsi-li tmavá, rozsvětli se, a má lásko, proukaž se.1) Jakpak se mám proukázat a s tebó si svět zavázat?2) Není na rok, na dvě léta, než do skonání života. Do skonání mýho, tvýho nepohlednót na žadnýho. Nepohlednót, nezasmát se, zatvrzelý míti srdce.3) Zatvrzelý jako kameň až na věky věků, Amen.
Před naše okny lípa zelená, na ní rosa krapnatá, pod ňó sedí děvčata; kerá bude má? Keráž by jiná, leda ta malá? Je třebas ta maličká, co má černý očička, to bude moja. Před sósedovým široký kameň; sedává tam děvečka, černooká Anička s synečkem na něm. Ona seděla, smutně hleděla, měla v ruce šáteček, v každém rožku kvíteček, hned mu ho dala a zaplakala.
Keď ja pojděm přes ty hory, jako volať mám? Ztratila som jasný kameň, kde ho hledať mám? Ztratila som jasný kamen od východ slunca. Kerý svítí ve dně v noci do mého srdca. Jednemu som ruku dala, a druhý má žial, a třetímu som pravila, že nepojděm zaň. Štvrtý stojí u maštale, rukama lomí: Za čo som já, můj Božíčku, muzigu vodil!
U našeho jazera stoji lipka zelena,1) a na tej lipě, na tej zelenej zpivaju tři ptačkové. A ňejsu to ptačkove, to jsu šohajičkove, rozmluvaju o švarnej děvčině,2) keremu se dostaně? Jeden pravi: Budzě ma; a ten druhy: Jak Bůh da, ten třeci pravi: Srdečko moje, pročpak si ty tak smutna. Jakpak němam smutna byč, za stareho kažu isč, rozželilo se srdeňko moje, němožu ho ukojič.3)
Utíkej, děvče, utíkej, zdaleka chlapcům vyhýbej. Kerá je dívka poctivá, zdaleka chlapcům vyhýbá. A když jim vyhnout nemůže, začervená se jak růže. Vyrazí na ní rosička jako makové zrníčka.
Keywords: 
V úbočí, úbočí, tam sa voda točí, kerá má dvóch galánů, nech mi jednoho pojčí. Já bych ti ho pojčala, dyž ho sama nemám, ale ti synečka po čase vyhledám.1)
Haničko, hubičko, dé trošku červenéch jabliček z fěrtošku. Kdes ty jabka natrhala? V zeleným hájičku na stromečku. Ty včil miluješ jiný chlapce, já už vím, že mě nemáš v lásce. Jen povídé, nezapíré, dyž nésem tvůj milé, prsteň mně dé. Co se mám pro milýho trápit? Volím já jemu prsteň vrátit. Já ho vrátím, já mu ho dám, za jedneho chlapca deset jich mám. Měla sem milýho, už nemám, kerak jinýho zas vydělám? Jinýho mně bude snadně; zatřasu višinkó, on mně spadne.
Pověz mě, má milá panenko, kerá je stezčička k vám? Jedna je stezčička přes hory a druhá je přes Dunaj. Dyž pudo stezčičkó přes hory, bojím se zablódění, dyž pudo stezčičkó přes Dunaj, bojím se utopení. Zkázala mně jedna potřebná, zkázaly bohatý dvě. Lepší je ta jedna potřebná než te bohatý vobě. Bohatá je pěkná červená, dokad jí matka hledí; a jak se vod matke dostane, ledva pro špino chodí. Potřebná je pěkná červená, hoběnko jako máslo, já sem si na ňo chtěl posvítit, ono mně světlo zhaslo.1)
[: Tulali se mladenci :] po tem luckem kamenci. Tulali se, tulali, ež se k Mlynkem dostali. Ona mete světničku, dcerka stavi stoličku. Poseďte si, mladenci, na červenej stolici. My tu seděť něbudem, vezma dcerku preč půjděm. Mlynkova peče kolače, že se ji dcera vytače. Mlynkova křiči: Kde jdětě, kde mi mu dceru vedětě? Aj, nědaleko přes cestu, veděm k Novakům něvěstu. Novačka křiči: Něch ju tam, ona je pyšna pani k nam. Ona nějida kaše, krup: Jen ty, Františku, masa kup. František křiči: Něněcham, patery vrata rozsekam. A ešče k tomu dverečka, keryma chodi Anička.
[: Po zahradce chodila, :] rozjabluňku sadila. Rosť, jabluňko, vysoko, rozkladaj se široko. Bilym kvetem prokvitaj a jablečkem zasedaj. Pěknym, bilym, červenym, na me ličko podobnym. Fuč, větřičku, z poledne, shoď jabličko lebo dvě. Fuč, větřičku, z půlnoci, shoď jabličko lebo tři.1) Kaj jabličko dopadně, tam se mila dostaně.2) Do městečka jedneho pro synečka švarneho. Kera dobra děvečka, něch posbiře jablečka.3) Jako sem ja sebrala, za synečkem poslala.4)
[: A před Volnym stoja dva duby, :]1) na nich tam hrkaju holubi. Co vy tam, holubci, hrkacě, dy vy tam dzěvečky němacě? A zůstal tež po ni klineček, na kerem věšala věneček. Ach, dzěvečka sedi pod lipu, syneček se vodi s muziku. Poď už, ty synečku, poď domů, uviju ci vinek z hedbovu. Potočim ci jo ho harasem, tvoja sem, synečku, tvoja sem. Potočim ci jo ho liliju, tvoju sem, synečku, tvu milu! Potočim ci jo ho pentličku, tvoja sem, tvoja sem, synečku.
[: Na prahu tě stála, :] s mátí se žehnala. [: Žehné se ty sama, :] co sobě zvolila. [: Zvolila sem sobě :] to švarné pachole. [: Keré ráno stává, :] vraným koňom dává. [: Vraný koně řechcó, :] obroku jest nechcó. [: Jenom tó belenko, :] drobnó jetelinko. Co ju milá žala biléma rukama, žalostně plakala.
[: S Pánem Bohem, :] má matičko stará, jenom ste se za mnú z okna podívala. S Pánem Bohem, mé mamičky lžičky, nebudú vás drhnút mé bílé ručičky. S Pánem Bohem, mé mamičky krávy, nebudú vám nosit moje záda trávy. S Pánem Bohem, pavlovské děvčátka, kerá jste bývala moja kamarádka. S Pánem Bohem, pavlovčí mládenci, keří ste bývali moji tanečníci.
Dobró noc, dobró noc, ale ne každému, jenom té maměnce, kerá mně dá dceru. Néni ta maměnka, co mně vychovala, ale ta maměnka, co mně dceru dala.
Ja, pozná prý to, pozná, kerá je panenka, hlava učesaná jako laštověnka.1) Pozná prý to, pozná, kerá je ženička, očka nevyspané a zbledené líčka. Pozná prý to, pozná, kerý je mládenec, hlava učesaná, za klobučkem věnec.2) Pozná prý to, pozná, kerý je ženatý, očka má nevyspané, klobúk na očách klapí. Pozná prý to, pozná, kdo se v noci žení, očka má nevyspané a líčka krásu mění.
Pozná, pozná, pozná, kerá je panenka; ona když jde k tanci, jako majholenka. Pozná, pozná, pozná, kerej je mládenec; a on když jde k tanci, jak růžovej věnec. Pozná, pozná, pozná, kerá je už vdaná: Ona když jde k tanci, jak hus podškubaná. Pozná, pozná, pozná, kerej je ženatej, a on když jde k tanci, jak pes cafrnatej.1)
Poctivosť, poctivosť, co ona panuje! Kerá panna švárná, nech si jí šanuje. Nech si jí šanuje, do papírka sková, nech si jí mládencom opatrovat nedá. Ona by ju každá panna zachovala, dyby se synečkem v noci nesedala. Poctivost, poctivost, co je to pěkná cnosť! Kdo si ju zachová, trvá mu na věčnosť. Kdyby sa poctivosť na skale1) rodila, nejedna panenka by na ňu chodila.2) Ale sa poctivost na skale nerodí, nejedna panenka bez věnečka chodí.
Kdybych já věděl, kerý deň umřu, dal bych si dělat dubovou truhlu, dubovou truhlu, stříberné víko, aby to bylo všem pannám líto. A na to víko ulitý kalich, aby věděli, že sem katolík; a na kalichu zelený věnec, aby věděli, že sem mládenec. Do toho věnce červenou růži, aby věděli, kdo to tu leží. Do každé ruky1) z rozmarýna prut, aby věděli, že už jdu odtud. Šest krásných panen a šest mládenců, ti mně do mého hrobu ponesou. Moji rodiči, neplačte o mne, radš se pobožně modlete za mne.2)
Mladosť, mila mladosť, kerak tě ožaliť! Dy sobě zpomenu, to musim ošaliť. Starosť, mila starosť, kerak tě dočekať, dy sobě zpomenu, to musim zaplakať.
Lúka sečená, tráva zelená, alenkovščí pacholíci jako malena. Ale ne všecí, jenom nekeří, keří majú za klobúkem pávové peří. Lúka sečená, tráva zelená, alenkovské panenky jako malena. Ale ne všecky, jenom nekeré, keré majú na rukávcech pantle zelené.
Oj, kerý pacholek k muzikám chodí, och, ten je ospalý, velice nedbalý na koně vraný. Jde do maštale, koníček leží. Och, stávej, koníčku, nesu ti travičku, můj milý vraný. Och, šak bych já stával, dyž nic nemožu. Och, stávej, koníčku, nesu ti travičku, já ti pomožu.
Na tom holešovském mostě, počítá tam ovčák ovce. Jedna se mu z nich ztratila, kerá napřed chodívala. Esli já té ovce nemám, já ty druhé všecky prodám. Prodám ovce, kúpím krávu, dám peníze do cimbálu. Prodám krávu, kúpím voly, peníze dám do hospody.
[: Nepůjdu já za takého, :] kerý nemá domu svého. Domu svého klenutého, šindelečky pobitého. Nepůjdu já za masařa, věru bych sa pořezala. Radši půjdu za mynářa, za dobrého hospodářa. Mynář mele, až sa třese,1) voda mu užitek nese. Kameň bere, koš podává, Pán Bůh mu to požehnává.2)
[: Nepůjdu já za takého, :] kerý nemá domu svého. Domu svého klenutého, šindelečky pobitého. Nepůjdu já za masařa, věru bych sa pořezala. Radši půjdu za mynářa, za dobrého hospodářa. Mynář mele, až sa třese,1) voda mu užitek nese. Kameň bere, koš podává, Pán Bůh mu to požehnává.2)
V zelenej dubině, tam nevěsta dříme, došua k ní svegruša: Staň, nevěsto, hore. Staň, nevěsto, hore, už sa’s dost vyspaua, podoj krávy svoje, keré jsi dohnaua. Dyž sem nedohnaua, ale možu dohnat, možu sa vašemu synovi vyrovnat. Na prácu, na krásu, to sa mu vyrovnám, na statek, bohatství, to mně není možná. Šak ste vy věděli, že sme krav neměli, na co ste vy synka za mnú posíuali? Měli ste si vybrat nevěstu bohatú, co by vám dohnaua kravičku rohatú.
Ten mladý panáček je jako slavíček, kerý hodně spívá, Pána Boha vzývá.
Stodolenka prázná, větr do ní věje, kerý dobrý galán, zdaleka se směje. Stodolenka prázná, větr do ní fúká, kerý dobrý galán, srdečko v něm puká.
Žaly děvčatka, žaly na luce zelenej, při vodě studenej. Nadejel jim recepan na vranem koni sam. Bůh pomahaj, děvčatka, na luce zelenej, při vodě studenej. Kera se mi rozsměje, ta se mnu pojede. Nejmladší se rozsmiala, tať se mnu musela, nejšvarnějši byla.
Ach, můj Bože némiléjší, jaký nám nastaly časy! O, císaři, zlá novina, že má otec vésti syna. Dy sme na voze sedali, děvčátka vo nás plakaly, má maměnka hrubě stará, ta mně těžko vechovala. A ve, milí kamarádi, keři ste mně měli rádi, poďte se mnó, nemeškéte, potěšit víc nepřindete. Já mám kyrys na svém těle, nebojím se nepřítele, nepřítele, ani Turka, neudělá mně nic kulka. Ani kulka, ani šable, protože mám kříž na hlavě, kříž na hlavě vocelové, že sem synek vokované.
Ach, vojna, vojna, neščasná vojna, [: dyž na ňu jít musím. :] Sama královna a císařovna do Moravy1) psala, [: aby Janoška :] do vojny dostala. U bílej vody Janošek stojí, hlavěnka ho bolí. Janíčku, nestoj, koníčky nastroj, pojedeš do vojny. Já nepojedu, hlavěnka mne bolí. Moja hlavěnka všecka porubaná; moja galánka všecka uplakaná. Ach, vojna, vojna, neščasná vojna, dyž na ňu jít musím. Mám hezké děvče, odejít ho musím.2)
Ti pavlovčí úřadové tvrdého srdéčka, dali oni sobě nalit starého vínečka. Jak se podnapili, hned se uradili, kerého by šohajíčka na vojnu dostali. Vezmeme-li bohatého, toho bude škoda, kerý má co doma robit, toho doma třeba. Vezmem chudobného, co nemá žádného, a ten može maširovat do pole širého. Stojí šohaj v maštalence, vrané koně češe, ohlídá se z boka na bok, co mu milá nese; a nese mu dárek, řetaz, puta, zámek, tu máš, milý šohajíčku, císařský závdanek. O takový, o závdanek já vám nic nestojím, šak vy o tom dobře víte, že se ženit strojím. Můj tatíček starý, má matička taky, komu jich mám zanechati, ubohé žebráky.
My březovcí chlapci, není nás namnoze, vozijó za nama peníze na voze. Peníze na voze, děvčata v kočáře, kerá to dědina na panství dokáže? Ta březovská chasa je samá pěchota, ona se to staví, jak tyčky do plota.
Ty tuřanský hodine, jak vone z temna bijó, [: a dež já si zpomeno, :] z vočí mně sloze lijó. A debe mně Pán Bůh dal a matička tuřanská, ja, abe mně svědčila ta šablička vojanská. A debe mně Pán Bůh dal a všecí milí svatí, ja, abe mně svědčily ty vojanský šaty. O, hétmane, hétmane, jak ste mě hrozně strestal, já sem se vojne nebál a na ňo sem se dostal. Ti, keří se hí báli, ti doma zvostali, mě, smutného pacholka, na vojno odevzdali. Néni tém žádné vinen, jak pudmistr s rechtářem, beli na mně žalovat před samém milostpánem. Před samém milostpánem na vrcho u hétmana, že mám dostat kabátek s modréma véložkama. S modréma véložkama a kamizolko bíló, už já mosím vopustit, ach, svó maměnko miló. Ach, svó maměnko miló a tatíčka starýho, už se mosím přidržet Pána Boha samýho. Pána Boha samýho a matičke tuřanské, aby mě zachránila vod šabličke vojanské. Té šabličke vojanské, každé se hí bojí, ani jeden šohajek bez ní nevobstojí.
Ach, ma mila, rozmila, pojedzěmy do pola, ach, tum uzučkum cestečkum k Holomuci městečku. Do kostela chodzila, Pana Boha prosila, aby svojeho mileho za sedym let spatřila. Sedmy roček dochodzi, mily z vojny přichodzi na pěknym vranym koničku, prstenek ma na prstu. Když ho mila spatřila, hnedky k němu běžela, jak prstenek uzdřela, před koničkem omdlela. Ptám se ci ja, ma mila, jak si se mi chovala? A jesli si ty keru noc při sobě keho měla? Ja sem se ci chovala, jako na mne naleži. Jedno v kolibečce leži, to druhe za mnu běži. Dy si se tak chovala, jak na tebe naleži, tu maš svůj zlaty prstenek, ode mne pryč odejdzi.
Husaři, husaři, pěkné koně máte, já s vami pojedu, kerého mně dáte? Teho-li vraného, lebo teho hlinku, já na něm pojedu zrovna do Štimberku. Dáme ti, dáme ti koníčka vraného, on tebe donese do pola šírého. Husaři, husaři, pěkné koně máte, já s vama pojedu, kerého mně dáte. Vyber si, šohaju, kerý se ti lúbí, on tebe zaveze pod zelené duby. Pod zelené duby, pod zelenú lipku, uvidíš, synečku, tu husarskú bitku. Husaři, husaři, do Uher jedete, mé nevěrné děvče pryč sebú vezete. Počkej jenom, počkej, mé nevěrné děvče, bude tebe teskno po tvém milém ješče. Až přijdú husaři do města Trnavy, nechajú tě sedět, děvečko z Moravy.
Konec Věteřova u tej Boží muky, stojí tamto milá, zalomuje ruky. Zalomuje tě jich za svoju hlavičku: Kemu's mě zanechal, švarný šohajíčku. Kemu bych tě nechal leda Pánu Bohu, aby ses chodila modlit k mému hrobu. Na mojem hrobečku rozmarýnek roste, věterský děvčátka vínky z něho neste. Ale vy ne všecky, enom ta nekerá, kerá má na vojně synka za galána.1) Kerá má děvečka na vojně synečka, nechať se podívá zrána do slunečka. Zrána do slunečka, večer do měsíčka, ona tam uvidí svého šohajíčka. Bude-li modravý, bude šohaj zdravý, bude-li červený, bude šohaj v zemi.2)
[: Belegrad, Belegrad, ta turecká skala, :] [: nejedna mamička :] syna oplakala. Plakala, aj plače, slza jí padajú, na tvrdém kameni jamy probíjajú. Plače aj ta milá o svého milého, že sa jí nevrací z polečka čírého. Máti sa jí pytá, co je ti, dcéro má? Jakú to bolesť máš, že mi nepovídáš? Mamičko má milá, šak mia nic nebolí; než to mně chybuje, že milý nechodí. Aj, skřikla mamička: Sedlajte koníčka! Jeďte pro falářa, omdlívá Anička. Sedlajte druhého, jeďte pro milého a on v ní zadrží sám ducha živého. Běželi, běželi, viděli z daleka, že milý s ostrohú pobodá koníka. Běželi, běželi ze všeckej svej sily, s túto novinečku Aničku křísili. Aničko, srdečko, povstaň hore z lože, už ten lékař jede, kerý ti pomože. Dycky mně noviny za novinama šly, že mého milého na vojně zabili. Ale včil mně přišla novinečka istá, že můj milý přijel od Nového Města.
Na onej hoře stoja verbiře. Buch na okenečko, stavaj, galanečko, daj koňům vody. Kerak ja mam vstať, koňom vody dať. Je tam zimna rosa a ja sem včil bosa, budu ozabať. Vem ty cukličky na sve nožičky;1) jak mi Bůh pomůže, ja ti kupim nove pěkne střevičky. Byť bys ich kupil, chodiť něbudu. Mamka zakazala, bych v nich něchodila, že by mne bila. Mamky se něbůj, sedaj na můj kůň, pojedem v cizi kraje, tam su inši obyčeje, malovany dvůr.
Císaři, císaři, malú krajinu máš, dyž si nás odvedl, kerak nás vychováš? Nebůjte se, chlapci, u císaře hladu, už se u Břeclavy žita zelenajú. U Břeclavy žita, u Telnice oves, nebůjte se, chlapci, budete mět co jest.
Vojačku, vojačku, ty švarny junačku, co ty musiš mnoho vystać, dyž ty musiš tu vartu stać v noci při měsičku. Vojačku, vojačku, cěžka služba tvoja. Jak učuješ zabubnovać, musíš maširovać. Do šireho pola, do cizej krajiny, že ty něviš, můj synečku, z kerej je's dzědziny. A v tym širym poli kapky vody něni. Čim ten ubohy vojaček konička napoji!
[: Vandroval šohajek z města ven, :] [:[: milá naňho volala :]:] z okna ven. Kam, můj najmilejši, vandruješ? Že sa ty ani u nás nestavuješ. Nemám sa já kdy bavit s tebú, kamarádi čekajú za bránú.1) Co mně dáš, má milá, na cestu? Ten prstýnek, kerý mám na prstu. Prstýnek s prsta dat, marná věc, a s milým sa rozlúčit, těžká věc.2)
Ach, co je to za slaviček, co tak pěkně zpiva? [: Ach, to je můj najmilejši, :] ze mne se vysmiva. Ty se ze mne něvysmivej z chudobnej siroty, choť ja němam žádnych peněz ani žadne šaty. Jenom ten vinek zeleny, kery mam na hlavě, a ten jeden šuraneček,1) kery mam na sobě.
[: Červený, bílý tulipán, :] pusť mia, děvečko, na tvé slovečko, pusť mia k vám. Ach, kerak já ťa pustit mám, já su chudobná, nic nemám. Šak mia mamička vydělí, dá mně peřiny bez peří. Ješče sem byla maličká, slibovali mně Janíčka, ješče byl Janek v poviťú, juž mu říkali: Můj zeťu.
Tancujtě, myši, kaj kera slyši. Kera je chroma, něch sedi doma. Kera je hlucha, něch něposlucha.
A my máme kozu tu, rohatú, chlupatú, ču-li je to pravda, Marcine, čo náš taťko kúpil v Trenčíně? A my máme vlka1) toho, kerý sežral2) kozu tu, rohatú, chlupatú; ču-li je to pravda, Marcine? Čo náš taťko kúpil v Trenčíně. A my máme kyják ten, kerý zabil vlka toho, kerý sežral3) kozu tú atd. A my máme oheň ten, kerý spálil kyják ten, kerý zabil vlka toho atd. A my máme vodu tu, kerá zhasila oheň ten, kerý spálil atd. A my máme psíčka toho, kerý rozlél vodu tu, kerá shasila oheň ten atd. A my máme rasa toho, kerý zabil psíka toho, kerý rozlél vodu tu atd. A my máme cinter zas, v kerém leží tento ras, kerý zabil atd.
Svitaj, Bože, svitaj, co by spěšej deň byl, co bych sa podíval, v kerém sem domě byl. Byl sem já v domečku, majú tam děvečku, majú obrovnané červenú hlínečkú.
Kerá bude má, kerá bude má? tam tá maličká; černý oči má, černý oči má, jak laštovička.
Hospodář mně kázal, abych milú svázal. Já šohajek chudák, nevěděl sem kerak. Podal mně nitečky, svázal sem jí ručky. Na mú milú dušku, už mám z ní ženušku.

Pages