šátek

Displaying 1 - 71 of 71
V nedzěličku za rana vyšla panna kochana. A přijechol do ni pon, z pjekla rodem jeden som. Ščesti, Bože, dzěvečko, troje dziotek macičko.1) Vitaj, že ty, můj paně, z pjekla poslan sataně. Po čem žes mě poznala, žes mě tak jmenovala? Po kuničku po brunym, po šedelku červenym. Po šatečce hedbavne, po šabličce opravne. Šedej, dzěvče, na můj kůň, podjedzěme před můj dům. Tři dni, tři noci jeli po trni, po chavucnym, po kameni horucnym. Přijechali před pjeklo: Otvirej, brače, čeplo. Posadil ju na stolce, dal ji vina ze škopce. Pi že, pani, pi vino, něpilaš jakeš živo. Pilacěch ja s panama, ně s takymi durňama. Tak s ňum tam tancovali, ež ji kosci rupěly. Vezdřela tam pod věka, uzdřela tam člověka. Jdzi, člověče, jdzi domů a něprov tam nikomu, jen otci a matce. Že jich majum ješče dvě, něch jich kořum lepši jak mně. Něch do kostela chodzjum, chlapců za sum 2) něvodzjum.
[: Stojí kostel kamenný, lilie, :] Jezu Kriste z Marie. A v něm devět oltářů, atd. U každého žid stojí, každý drží hrst roždí. Jali Krista šlahati, až z něho krev stříkala, Maria nemeškala, tu svatou krev sebrala, do šátečka svázala. Co s tou krví dělala? Do zahrádky vsadila. Co z té krvi poroste? Poroste z ní slunýčko, po slunýčku měsíček, po měsíčku hvězdičky, po hvězdičkách syn Boží.
Stojí kostel na skalí, Kriste nebeský, stojí kostel na skalí, aleluja, zdrávas Maria. Je v něm devět oltářů atd. U každého žid stojí; každý drží nůž, hloží. Krista Pána bodají, až z něho krev fikala. Maria ju sbírala, do šátečka svázala. Do zahrady skočila, třikrát rýčem zaryla, tu krev svatou rozsela.1) Růstni, růstni révečku, z toho révka pupénko, z toho pupna listeček,2) z toho listka hrozének, z toho hrozna vínečko. Kdo to víno pit bude, ten na věky živ bude. Bude je pit svatý Ján, naposledy Kristus Pán.
Hajičku, hajičku, si pěkny zeleny; leži tam syneček, cely poraněny. Dyby ja věděla, že tě hlava boli, poslala by ja ti někaj pro dochtory. Něchcu, ma děvečko, dochtorovej masti, už su porubane na hlavě me kosti. Dyby ja věděla, že už musiš umřiť, dala by ja tobě košulu zlatem šiť. Nědavaj, děvečko, košulu zlatem šiť, klekni na kolena a pros Pana Boha, bych moh co spěš umřiť. Na hrobě klečela, žalostně plakala a bilym šatečkem oči utirala. Něplakaj, děvečko, o synka mrtveho, možeš sobě vybrať z tisica jedneho. A ja bych vybrala, až bych baj přebrala, něni žadny milši nežli ten najprvši.
Za Opavu na rovni, na rovni, hejnam, na rovni. [: vytočil se na Koni. :] Na koni se vytočil, vytočil, hejnam, vytočil, meč mu z pošvy vyskočil, milej do boku skočil. Šatku z sebe odvazal, milenku ju opasał. Trp, ženičko, trp bolu, až dojedzěm do domu. A ona to tajila, od rana do večera. A jak bylo na večer: »Starosvatko, scěl lože, me srdečko němože.« Ta nevěsta lenivá, sama mne spať pobiza. A jak bylo půlnoci, Janiček se obraci. Ona byla studena, jak by byla umřena. A jak bylo na ranu a o dobrem snidaňu, 1) mać za dceru přijela, 2) na třech vozech šat mela. A na štvrtem peřiny, to všecko dceruščiny. A všeci ju vitali, edem jeji dcera ni. Ach, kaj je ma dceřička, že mne ona něvita? Dceruška je v komoře, scěle tam bile lože. Z čeho by ho ustlala? S sebu peřin něvzala. Ej, z drelichu bileho, už nětřeba ineho. Za co si se, zradco, bral, žes ju už zamordoval? Oj, macičko, něchcjuci, vi Pan Bůh všemohuci. Obrać, pachole, ku dvoru, pojedzěmy do domu. A kravičky mučely, už Aničky něměly. 3) Aj, kdo nam da travičky, už němamy Aničky.
Žeň se, Janko, žeň se rad, pojedzěm ci namluvać. Jak za humny vyjeli, vytočil se na koni. Upadla mu šablička, to svej milej do bočka. A ona to tajila, ež do pole přijela. »Ach, me mile družecky, pojčajcě mi šatečky.« Vyjal šatku z toboly, přepasal ju přes poly. Trvaj, mila, jak možeš, ež do domu dojedzěš, šak ci Pan Bůh spomože. Jak do domu přijeli, všeci s vozu slizali. To za stoly sedali, jidla, pici chystali. Všeci se jim libili, enem ta nevěsta ni. Nechcú iść ani pici, volim sobě lehnuci. A jak bylo půlnoci, už něbylo pomoci. Ona byla studena, dy už živa něbyla. A on s lože vyskočil, na sve kolena skočil. Ach, můj Bože s vysosci, cos to na mne dopuscil? Vyjal si mi z růže květ, byl mi milši než ten svět. Rano matka přijela, tři vozy šat přivezla. A na štvrtým peřiny, a bylo jich žebřiny. To ju všeci vitali, enem jeji dcerka ni. Kaj je moja dceruška, že mne ona něvita? Dceruška je v komoře, scěle tam bile lože. Jak přes prah překročila, sedym razů omdlela. »Na cos mi ju, kate, vzal, dys mi ju zamordoval?« Ach, mamičko, něchćuci, vi to Bůh všemohuci. Jdzicě kravy do domu, němam vas něchać komu. Šly kravičky ryčuci a mačička plačuci.
[: Bylo Juři pachole, :] [: sluhovalo ve dvoře. :] Vyslúžilo brany kůň, na konička sedelko, pod sedelko třmeněčko. Pod třmeněčko šátečku, švarnu Marijanečku. Marianko, dzěvečko, ež do ročku sedmeho, němiluj ty žadneho. Sedmy roček přichodzi, Juřiček jedzě z vojny. Natrefil tam pastyře, co černe bydlo pase. Ptam se ja cě, pastyři, je-li živa Slezkova, co švarnu dcerku měla? Och, Slezkova živa je, dněska dcerku vydaje. Už vy jenom pospeščě, na svadbu přijedzěcě. Jak za humny přijechal, velku střelbu udzělal, Marijance hlas vydal. Vyšla k němu Anička, Marjančina sestřička. Vitej z vojny, Juřičku, můj rozmily švagřičku. Marianka umřela, v klášteře je schovana, bilym ruchem odzita. Bilym ruchem odzita, černu hlinu přikryta. Třikrat klašter objechal, Marijanku zavolal. Marijanko, dzěvečko, přemluv ke mně slovečko! Cěžké moje mluveni, dy ve mně dechu něni. Zlaty prsteň s prstu sjal, Marijance na prst dal, a sam se zamordoval.
Ti lhotcí pacholci na formanku jeli a lhotské děvčátko na cestě přejeli. Kamarádi, bratři, co sme udělali, že sme to děvčátko na cestě přejeli. Její starý otec naprotiv ní běžel: Kerý ťa, dceruško, kerý ťa to přejel? Přejel mě, tatičku, přejel mia můj galán, už ho odeslali na panský kancelár. Tam ho odeslali, patnást ran mu dali, jeho galanečku včerá pochovali. Ti lhotcí pacholci šesti řady stáli a tak naříkali, jak by hudci hráli. A ten její galán na samém kraji stál, červeným šátečkem očka si utíral. A ty lhotské zvony pěkně vyzváňajú, moju galanečku do hrobu dávajú.
[: Chodíval k nám pán Uherský, :] ten podvoditel panenský. Všecky panenky podvedl, jen Komendovej nemohl. Hrabala baba zahradu a přišel k ní pán na radu. »Ach, babičko, dej mi radu, jak bych podvedl tu pannu.« Obleč šatečky panenské, obuj střevičky kramarské. 1) Túlej se sem tam po rynku až ke Komendových domku. 2) A jak se k domku dotúlal, hned na okénko zaklepal. 3) »Kdo to tak tluče nezbedně, neměl času dosti ve dně?« 4) Já jsem kramařka z Opavy a vezu tovar do Prahy. Vozy jsem napřed poslala, sama jsem v zadu zůstala. A když bylo po večeři, kázal pantáta své dceři: Běž, dceruško, lůžko stláti, bude tam kramařka spati. O, můj pantáto rozmilý, mně se kramařka nelíbí. 5) Jak živa jsem neviděla, by kramařka fousa měla. A když bylo o půl noci, volala dcera pomoci; 6) a když už nastal bilý deň, vyskočil pán král z okna ven. A jak bylo už na ráně, tluče šerha tam na bráně: 7) že Komendova Naninka není poctivá panenka. A když bylo už za týdeň, plakala Nánka každý deň. A když bylo zas za měsíc, plakala Nánka ještě víc. A když už bylo po roce, nosila Nánka na ruce: Nynej, nynej, synáčku můj, Uherský král je otec tvůj. 8)
[: Když děvečka huse pásla, :] červenó pantličku našla. A když našla, skovala ju, přišel milé, dala mu ju. Tu máš, milé, našu lásku, všem mládencům na vokážku. Když děvečka huse pásla, červené šáteček 1) našla. Do půlnoce vyšívala, od půlnoce zametala. Když sedničku zametala, slozama ju polívala. Jak ju matka uviděla, metličku jí z ruk vydřela. Hybaj, dcero uplakaná, néseš mýho doma hodná. 2) Na synečka zavolala, křivdu jemu žalovala. 3) Trp, má milá, pokud můžeš, sak dlóho trpět nebudeš. Seber sobě co je tvýho, půdem do kraja cezího. A když přišli na trávníčky: Pohledni mně do hlavičky. Kolik vlásků přeložila, tolik slozé uželila. 4) A když došli tmavéch lesů, rozťal ju na devět kusů. 5) Tu máš, milá, ulevení, za na matku naříkání. Seber, milé, kosti moje, hoď je do hluboké zmole. Vezmi, milé, šatu bíló, a zakrý mó krev nevinnó. 6) Aby vrany nekvákaly, černý voči neplakaly. 7)
[: Když syneček na vojnu vzal, :] [: své panence přikazoval, :] aby se mu nevdávala, sedum roků naň čekala. A když bylo v sedmém roce, žala trávu při potoce. Když nažala, navázala, po polu se ohlídala. Neviděla tam žádného, jenom vojáčka samého. A kde je on, ten můj milý, můj syneček roztomilý? Tvůj milý se včerá ženil, já sem na jeho svadbě byl. Co mu zkážeš, Andulenko, pěkná kulatá huběnko? Zkazuju mu toli ščestí, co je v tom háječku listí. Zkazuju mu toli zdraví, co je na trávníčku trávy. Na trávníčku tráva drobná, spočítat ju néni možná. Zkazuju mu na tisíce, aby ušel šibenice. Zkazuju mu ješče více, by mu tekly bokem plíce. Bokem plíce, játra, srdce, by nešidil panen více. Zatočil se a zasmál se, vyťal facku té panence. Červená ju polévala, do šátečka utírala. Do šátečka, do bílého, že je byla od milého. Kdyby byla od pajmámy, dala bych se do stonání. Ale že je od milého, snesu já ju z lásky jeho.
Na horách, na dolách co sa to tam bělá; 1) husy-li to seďá 2) nebo snihy ležá? Dyby byly husy, už by ulétaly, dyby sněhy byly, už by otajaly. 3) A to sa tam bělá postelka vystlaná, 4) leží tam šohajek, hlava porúbaná. Z jednej strany leží z ocela šablenka, z druhej strany sedí jeho frajerenka. V jednej ruce drží bílený šáteček, v druhej ruce drží zelený prúteček. Bíleným šátečkem čelo mu utírá, zeleným prútečkem muchy mu oháňá. Ani mně neumřeš, ani neokřeješ, ani mně nepovíš, jak dlúho živ budeš. 5) Podaj mně, má milá, šablu zrcadelnú, nech sa já podívám, jak mně líčka blednu. 6) Šablu mu podala, honem odskočila, na jeho srdečku zradu ucítila. Kdo ti, moja milá, kdo ti tu radu dal, věrné ťa, má milá, věrně ťa miloval. Dala mně ju, dala, má stará mamička, by mia neseťala tá tvoja šablička. 7) Byl bych ti, má milá, byl bych ti hlavu sťal, 8) aby po mej smrti žádný ťa nedostal.
[: Oženiu sa Jura, :] Jura za horama. Ej, vzau si on Anku, ze dvora zemanku. Keď byuo po roce, praviu Jura Ance: Pojedu za hory, k otcovi, k materi; mosíš doma býti, koničky krmiti. Já doma nebudu, já s tebú pojedu. Jura koně seduá, Anka obrus hledá. Už Juriček jede, Anka za ním ide. Jak dojeu pod hory, pod jabor zelený, Aničce huavu sťau, pod jabor zakopau. Jak dojeu k otcovi, všecí ho vítali. Vítaj k nám, Juričku, kdes nechau Aničku? Nechau jsem ju doma, mosí krmit koňa. Sem ti jí nedaua, aby doma byua, než sem ti ju daua, aby k nám chodiua. Otec ti jí posuau štyry koně vrané, dva voze kované. Máti jí posuaua štyry krávy stelné, ceué šaty pěkné. Sestra jí posuaua štyry krávy dojné, ceué šaty nové. A bratr jí posuau štyry vouy párné, dva puuhy kované. Tu máš ty, Juričku, pozdravuj Aničku. Už Juriček jede, velký statek žene. Jak dojeu pod hory, pod jabor zelený; sobě tu zpomínau, na Aničku vouau: Staň, Aničko, hore, staň, srdečko moje, ženu statky tvoje. Keď ženeš, užívaj, mně smutnej pokoj daj. Dívali sa páni z tej hodonskej brány co deuá Juřiček pod šibenicami. Co by děuau? Visí, nebožátko mosí. Zmokla mu košelka od krvavěj rosy. Požčaj mně, má miuá, šátka hedbávného, až sa já obetřu z potu krvavého. Požčaj mně, má miuá, bíuého ručníčka, až si já obetřu své červené líčka.
[: Paní syna ukládala, :] tak mu ona zazpívala: Huli, beli, můj pacholík, tvůj otec je velký zbojník. Ve dně ide, v noci přide, vždy krvavý meč donese. Dvanást šátek sem zedrala, co sem mu meč utěrala. »Pověz že mi, ženo věrná, jak jsi to sobě zpívala?« Šak sem si já nezpívala, len sem si na služku lála. Pověz že mi, služko věrná, proč ta paní tobě lála? Šak mňa paní nic nelála, len si syna ukládala. Poďže, ženo, poďže dole, pojedeme tam do pole, pod ty hrušky rozšířené. Sedni, ženo, sedni dolů, já ti zetnu hlavku tvoju. Podaj, služko, daj synáčka, nech mu bozkám jeho líčka. Jedno líčko pobozkala, druhé líčko vyhryzala. Tu máš, synu, na památku, že ti stínal otec matku.
[: Pase pastýř ovce :] [: na zelenej lúce. :] Pan stoji na moscě, přeličuje ovce. Jedneho chybělo, baranka lyseho. Kaj je baran lysy, co chodzil do Nysy? Vlci mi ho vzali, do lesa zahnali. Čemu si psa něčval lebo sam něběhal? Psi něchcěli ščekać, ja sem němuh běhać. Z uterka na středu ovčiřička vedu kaci po ulici prosto k šibenici. Jak mila vidzěla, hněd k němu běžala. Tu maš, mila, šatku, na věčnu pamatku. Tu maš, mila, druhu, na věčnu posluhu.
Co se stalo v Rataji, aj, co se stalo v Rataji, v jedném domečku na kraji. Zabil Adam Evičku, aj, v tem zeleném hájičku. 1) Po kolenách lozila, jeho pro Boha prosila: Oj, nechej mě na živě, v tobě dušička, ve mne dvě. Na živě tě nenechám, já tě ze světa zmařit dám. Věru bys mě zradila a do vězení vsadila. 2) Dala bys mně voničku, tu korycanskú temničku. Dala bys mně pérečko, to koryčanské patečko. Dala bys mně šáteček, ten koryčanský zámeček.
[: Přeneščasná cizí máti, :] nemožu jí vyhověti. Dosť sem skoro ráno vstala, do dňa šaty ozvařela. Ozvařela i oprala a na plot jich vyvěšala. Když matička ráno vstala, hned nevěstu fackovala. Cos, nevěsto, cos dělala, že po tobě neznat děla? Šla nevěsta ven, plakala, milému to žalovala. Seber, milá, své šatečky, půjdem od té zlé mamičky. V cizím kraji, v neznámosti, tam nás Pámbů neopustí. 1) Štyry míle vandrovali, slova k sobě nemluvili. Až na jedné dolinečce promluvil milý k milence: Tu si, milá, tu si sednem, odpočinem si pod stínem. A když sobě odpočali, přece vandrovat museli. Dyž pátú dovandrovali, zase k sobě promluvili: Ustel, milá, postel bílú, ponocujem si tu chvílu. Kerak bych já postel stlala? Peřin sem si nenabrala. Široký list jabloňový, ešče širší jaborový. 2) Jabloňovým si ustelem, jaborovým se přikryjem.
[: Oj, pošlo diťatko, :] male pacholatko. Potkal ho stařiček, a to byl Pambuček. Kaj iděš, diťatko, male pacholatko? Jdu ja, stařičku, svej matičky hledať, by mi šli chleba dať. Tvoja mamka leži ten hrob ode dveři. Padlo na prvši hrob, křičelo, plakalo, matičko, volalo. Nic tam něslyšalo, enem zahučalo. Padlo na druhy hrob, křičelo, plakalo, matičko, volalo. Nic tam něslyšalo, enem zahučalo. Padlo na třeti hrob, křičelo, plakalo, matičky volalo. Ach, hdož to tam vola, pokoja mi něda? To ja sem, matičko, ja, vaše diťatko. Kaj maš tu košulku, co sem ti ušila, dy sem živa byla? Macocha ju vzala, svojim dětom dala. Kaj maš tu letničku, co sem ti kupila, dy sem živa byla? Macocha ju vzala, svojim dětom dala. Kaj maš tu šatečku, co sem ti kupila, dy sem živa byla? Macocha ju vzala, svojim dětom dala. Pusťte mne, matičko, pusťtě mne tam k sobě, budě mi tam dobře. Di, diťa, do domu, maš tam mladu mamu. Něniť mi to mama, a je to macocha. Dy mi chleba kraje, to mi ho něpřaje. A dy mi ho dava, v popele ho vala. Dy mne ona češe, to krev ze mne teče. Dy košulku dava, to mne pošlahava. Di, diťa, do domu, pomodli se Bohu. Šak tě tam ochrani ta něbeska pani. Do domu přiběhlo, otci povědělo: Ach, tato, tatičku, už sem ja mluvila se svoju matičku. Hned se rozněmohlo, třeti deň umřelo.
V tem Brodečku na kopečku bijó se tam o děvečku; 1) o keró, o keró? O tó, co má šněrovačku červenó. 2) Tak se o ňu posekali, až tam jednoho nechali, synečka milého, a už teče potok krvi od něho. 3) Kdo nevěří, nech tam běži, šak tam ešče šabla leží, šablička krvavá; umévá ju jeho milá slzama. Pokud ešče živa budu, černo pantlu nosit budu pod šátkem v lelíku, za tu lásku, můj obrázku, velikó.
Vyletěla holubička, ai, vyletěla holubička, ai, od sósedů z okýnečka. Sedla sobě na bránečku: Copak děláš, můj synečku? U synečka za dveřama stojí lože s peřinama. Na tom loži synek leží, poróbanó hlavu drží. Cos, má milá, cos dělala, žes synečka róbat dala? Bránila sem, nemohla sem, vezma šátek, plakala sem. Sósedova stěna bílá, teče po ní krev nevinná. *) Panenka ju zaličuje, krev nevinná přestupuje. »Nepřestupuj, krev nevinná, bývalas mně kdysi milá.« Nezaličuj, nezaléčíš, pokad se s ním nerozlóčíš. Už je stěna zalíčená, má milá s ním rozlóčená.
Pásli voly volaříci při tej našej rúbanici. Přišli na ně, přišli drábi, volečky jim zajímali. Volečků jim nezajali, hlavičky jim porúbali. Podaj, milá, šatu tenkú, nech zavážu svú hlavěnku. A hned milá nemeškala, vyšívaný šátek vzala. Podaj, milá, šátek jinší, co by byla škoda menší. Šátek bude, ty nebudeš, ty mně, milý, v rukách umřeš. Zvoňte, zvony, na vše strany, umřelo mé potěšení. Zvoňte, zvony, po všem světě, už na milém tráva kvete.
Na kohótoským vinohrade, leží tam šuhaj poróbané, poróbané. Přišla ti k němu jeho milá, slověnko k němu promlovila. Kde pak’s, panenko, kde pak’s bela, že si mě bránit nechodila? A bránila sem, hájila sem, vezma šáteček, plakala sem. Vezmi, panenko, šatu bíló a zakré mně mó krev nevinnó. Hať nad ňó vrane nekvákajó a černý voči neplakajó.
Na tych lichnovskych lukach tam se syneček bluka, bluka se blukaja, děvčaťa hledaja. Zavolal na ňu hlasem: Švarna děvečko, poď sem, poď, podaj šatečku zavazať hlavičku. Hděž ti ju porubali, hděž ti ju posekali? U fojta v ulici, šelmy pacholici.
U súsedů za dveřama stojí lože s peřinama. Na tom loži Janko leží, porúbanú hlavu drží. Drží, drží, podržuje, drahú masťú pomasťuje. Běž, milenko, pro šátečku, uvaž mú hlavěnku těžkú. Hned milenka, hned běžala, najdražsí šátek vybrala. Ty mně, Janko, ty mně umřeš, mé srdenko zarmucuješ. Dyž já umřu, bude jiný, ešče budu ležat v síni. Dyž ja umřu, tož tam budu, daj malovat zlatem truhlu. Na tej truhle slovo Boží, by věděli, kdo tu leží. Leží, leží můj Janíček, mého srdca milovníček.
[: Z jednej strany za Dunajom :] [: vadil sa žid se šuhajom. :] Jakú oni zvádu mali? Obá k jednej chodívali. Ty máš šátek, já mám druhý, pustíme jich po Dunaji. Kerý šátek tužej pojdze, ten si švárné dzjevča najdze. Židuov šátek tužej išel, ten si švárné dzjevča našel.
[: Ach, Bože můj, Bože můj, :] [: ten falešný, to je můj. :] Falešne un oči ma, za jinyma pohlida. K jinym chodzi každy dzěň, a ke mně raz za tydzěň. Ešče přijdzě v sobotu, kdy mam pilnu robotu. A přijdzi ty v nědělu, lůžečko ti ustělu. Ešče se ci přistrojim, u lůžečka postojim. Můžeš tu być do rana, vyženu cě s ovcama. Poženu cě uličku, na tem vraném koničku Šátečku cě přikryju, ać cě lude něznaju. Šatečka jé lehka věc, přijdzě věter, vezme preč.
A dybych ja smutny vědzěl, jak je v moji krajině! Esli se tež ma milenka, esli o mne frasuje. Mam ja doma dvuch holubků, pošlu s pismem jedneho, esli už tež ma milenka, esli už ma ineho. Holubeček s pismem stoji, ona mu něodvira, enom sobě bilu šatku černe oči ucira. Nělituj že, ma dzěvucho, tej svojej urody, bo sem ja tež nělitoval chodić přes ty zahrady.
A před vraty kameň zlaty, bila leluja; vije vinky z mateřanky švarna divčina. Nědavaj ho synečkovi, un je podvodny, ale ho svaž do šatečka, shoď ho do vody. Voda běži, vinek plyně, už je po kraju; chceš-li ho měť, ma děvečko, ja ho dostanu. Voda běži, vinek tyně do sameho dna, ach, něnis ty, ma děvečko, věnečka hodna.
Běži voda, běži, po kamenich šusti. Zkazal mně můj mily, že mne už opusti; dle slovečka jedneho pozbyla sem milého. Dycky mně sliboval, stoja v našej sini, že mne nězaněcha, dyby měl sto jinych. A ješče žadnej něměl, a už na mne zapomněl. Ja přijdu k muzice, stojim vedle kola, můj mily se toči, něboji se Boha, kole mne se otira, jinu do taňca bira. Šla ona do domu, lehla na lůžečko: Ach, potěš mi, Bože, to moje srdečko. A tu přijdě a buři: Staň, ma mila, otevři. Cos mi ty tu přišlo, něščastne stvořeni! Nadarmo je všecko to tvoje choděni; neb ja juž mam jineho, Pana Boha sameho.1) A ja tebe prosim, bys se něhněvala, červeným hedbavim šatek vyšivala; neb sem ja ten, co sem byl, navratiť se zas minim.
Co to máš, děvečko, co to máš za krásu? Dyž na tě pohlednu, celé se zatřasu. Co to máš, děvečko, co to máš za líce? Dyž na tě pohlednu, zabolí mě srdce. Co to máš, děvečko, co to máš za ruce? Dyž za tebó přindu, domů se mně nechce. Co to máš, děvečko, co to máš za pasem? Červené šáteček, vyšité harasem. Co to máš, děvečko, co to máš za ňadry? Dvě červený jabka, aby mně nezvadly.
Červená růžičko, proč se nerozvíjáš? Falešný synečku, [: proč k nám nechodíváš? :] »Dybych já k vám chodil, ešče bys plakala, červeným šátečkem oči utírala.« Proč pak bych plakala, dyž mě nic nebolí? Milovali sme se jako dvá holubi. Jako dvá holubi, jako dvě hrdličky, dávali sme sobě falešné hubičky. Falešný šohaju, jako falešný klíč, neodemkneš ty mně mého srdečka víc. Falešný šohaju, falešná tvá láska, nebudu ti věřit, až bude ohláška. Až bude ohláška na vážanské faře, až nám ten pan falář štóló ruce sváže.*) Až ručenky sváže, až nás spolu sezdá, teprv budu věřit, že budu žena tvá.
[: Hnala Anička kravy :] [: přes lesek jaborovy. :] Vyběh syneček z choja: Vitaj, Aničko moja. Dal ji jablečko i dvě: To maš, Aničko, sobě. Ona jablečko sjedla, jak bila šatka zbledla.
b) Dybych já věděla, či sú to pérečka, já bych je schovala do svého šátečka. Dybych já věděla, že sú bratra mého, já bych je schovala do šátka bílého. Dybych já věděla, že sú to Janíčka, já bych je schovala do svého srdečka.
Kdybych se já nebál, panenko, tvé zrady, [: šel bych na jablička do vašé zahrady. :] Ale já se bojím, že bys mě zradila, že by mně má služba celá nestačila. »Neboj se, synečku, já tebe nezradím, červeným šátečkem okýnko zahradím.«
Dybys byl k nám přišel, dyž měsíček vyšel, byla bych ti dala do klobóčka višeň. Do klobóčka višeň, do kapce kadlátek, do pravé ručenky vyšívaný šátek.
Keywords: 
[: Dy sem byla u maměnky v domě, :] [: chodivalo šest mladeňců ke mně; :] hej. Každeho jsem pěkně přivitala, každemu jsem podarunek dala. Najprvšimu cele nove šaty a druhemu prsteneček zlaty. A třetimu dobre posedzeni a štvrtemu šatek vyšivany. A patemu košulenku tenku a šestemu vineček zeleny.
Najprvšimu pěkne pozdravení1) a druhemu šateček červený.2) A třetimu perko za klobuček3) a čtvrtemu červeny hřebiček.4) A patemu pěkne posezeni5) a šestemu svůj vinek zeleny.6)
[: Letěl holúbek na pole, :] aby nazobal své vole. Jak své volátko nazobal, pod jaborečkem posedal. Pod jaborečkem má milá, zelený šátek vyšívá. Vyšívá na něm víneček, že ju opustil syneček. Vyšívá na něm z růže květ, že ju opustil celý svět.
[: Maličké jsem ščestí míval, :] dyž jsem za milou chodíval. Měl jsem ščestí a neščestí, potkalo mě děvče hezký. Potkalo mě, neznalo mě, zajda za mne, volalo mě. »Vrať mně, milý, co je mého, já ti vrátím, co je tvého. Vrať mně, milý, můj šáteček, já ti vrátím prsténeček.« Malé sobě pole zajdu, hezké děvče sobě najdu. Hezké děvče černooké, nemalé a nevysoké.
Mé srdečko bolavé je těžké jako kameň, mého milého slova, ty mně ležijó na něm. Mého milého slova, mého milého řeči, a dyť on mně sliboval hory, doly a lesy. Ten prstýnek, cos mně dal, ten já ti z lásky vrátím, pro tebe, můj synečku, srdýčka nezarmótím. Ten šáteček ode mne, ten sobě dobře schové, na mne nezapominé, žes bévával můj milé.
[: Milá zelí okopává, :] šohaj za ňú povolává. Okopávaj zelí, milá, až okopeš, budeš moja. Co ty na mne, milý, voláš? Šak’s povídal, že mne neznáš. Jak jsem já tě měl poznati? Nedala mně tvoja máti. Sadím já ti strom zelený, abys měla potěšení. Na tem stromě bílá šatka, na tej šatce naša láska. Sadím ti ho pod okénko: Tu máš, moja frajerenko. Dyž ty na ten strom pohledneš, Pokaždé na mne zpomeneš.
[: Na tej našej střeše :] [: laštovečka nese. :] Jide k nám šohajek, volaco mně nese. Nese on mně, nese šáteček hedbávný; a já mu přichystám rozmarýn zelený.
Větr-li to fučí lebo voda hučí? Lebo sa šohajek se svú miuú účí? Účí sa on, účí na zelenej úce, červeným šatečkem utírajú suze. Utírajú suze, obá dvá puakali: Frajirenko moja, čeho sme dočkali! Spomeneš, šohajku, žes ty k nám chodívau, zelené pérečka ode mňa nosívau. Šak ti ty zelené pérečka uvjadnú, až ti mé suovečka na srdečko padnú.
Pod hájíčkem zelená sa oves; enom ty mně, má panenko, pověz. Jak já tobě, synku, mám pověděť, dyž tvé oči nechcú na mňa hleděť? Pod hajíčkem zelená sa víčka, jak odvykne děvča šohajíčka? Ja, odvykne, ale nevím, jak pak, bude chodiť pod okénko plakať. Pod okénko podle súsedovo, až uslyší slovo synečkovo. »Ne také sem kavalíry měla, na všecky sem brzo zapomněla.« A í na ťa, synku, zapomenu, půjdu podle, na ťa nepohlednu. Ztratila sem vyšívaný šátek, na něm bylo devadesát lásek. Škoda tebe, vyšívaný šátku, ztratila sem od synečka lásku. Už já lásky tejto nenabudu, dokad mia ty nožky nosiť budú. A už sa ta láska nenavrátí, co sa Morava dokola obrátí.
Na svatbě starosvatka upečenou kouru do šatky zavazuje tak, aby jí hlava rozmarýnem okrášlená vyhlídala. I vyleze s ní na stolici a zpívá, an jí hudba hraje: A když bylo kole vesna, to kuřička vajco sněsla, kokokokokokokdak, sněsla vajca za patak, kokokokokdak. Se strany druhé družba chytá kouru, vylezev na druhou stolici u stolu, a při slově posledním (kokokokokdak) rovnýma nohama na stůl skočí; zevšad mu zpívají: Ty kokošku nělitaj, tej kuřičky něchytaj! načež odpovídá: Ja ju chytnu.
Lúčení, lúčení, co je to těžká věc, [: dyž sa musí rozlúčiti :] s panenkú mládenec. Dyž sme sa lúčili, obá sme plakali, obá sme si jedním šátkem oči utírali.1) Umřu-li v cizině, kdo dá pohřeb strojiť? Kdo sa bude za mú duši na mém hrobě modliť? Ten svět je široko, rodiči daleko, nežli sa oni dověďá, červíci mia sněďá. Červíci mia sněďá, ptáčkové roznesú; prikryj ty mia, má panenko, tú bilú lochtušú. Tú bilú lochtušú, zeleným věnečkem, už sem sa já rozlúčila se svojím synečkem.
Sedělatě na kopečku jak růžový květ, vila vinky z rozmarýnky, uvila jich pět. Do šátečka svázala, synečkovi poslala: Můj synečku roztomilý, budeš-li mě chtěť? A on napsal písaničko na pargamíně: Budeš-li se, milá, vdávat lebo čekat mě? Já se vdávat nebudu, na tebe čekat budu, a dybys byl na kraj světa, za tebú půjdu.1) A seděla u okénka jako růžička, nedala si rozplétati svého vrkůčka: Můj vrkůček zelený za peníze stříbrný, kdo ho bude rozplétati? Syneček milý.
Ja, Helo, Helelíško, skoro-li ty poženeš, tovaryško? Tovaryško věrná moja, ja, ty Terezko Mykalova, skoro-li ty poženeš z pola? A já ešče nepoženu a já tě neodeženu. Já poženu dolem, střetnem sa tam pod zeleným javorem; je tam studenečka, napije sa ti tam kravička. Co kravička nevypije, tým sa Terezka umyje, aby byla pěkná bílá, Pánu Bohu roztomilá. Nejenom Pánu Bohu, než nekomu jinému, aj, tomu Ozefkovi Alexovému. Orala, kopala, kopu žitečka nažala; kopu ozimého, kopu jarého. A to všecko pro Jozefa Alexového, aby ho měla čím krmiti, gořalenkú napájati, bílým šátečkem utírati. Ej, helo, helo.
[: Kupala se prošvarna děvečka v vodě studenej. :] Přijel tě k ni prošvarny syneček na vranem koni. Co tu dělaš, moje potěšeni, v vodě studenej? Viju vinky, prošvarny synečku, vinky zelene. Uvij mi tež, prošvarna děvečko, jeden věneček. Jak jsem živa, vinka jsem něvila, něchcu začinať. A copak tě tvoja panimama učila dělať? Učila mne moja panimama šatky vyšivať. Vyšij ty mně, prošvarna děvečko, jeden šateček. Jak jsem živa, šatky jsem něšila, něchcu začinať. Co se to tam, prošvarna děvečko, v poli zelena? Zelena se, prošvarny synečku, meho otce hrach. Vem srpečky, prošvarna děvečko, pujděmy ho žať. Jak jsem živa, hrachu jsem něžala, něchcu začinať.
Hory se černajú, [: lúky zelenajú.1) :] Těmičci pacholci koně shledávajú. Ten Cyria2) Piščků neskoro jich zašel. Až ho u milenky bílúčký den našel. Požči mně, Tonečko, požči mně šatečka.3) Ať já se zakryju4) od východ slunečka. Nač bys se, Cyrijko, nač bys se přikrýval? Na to tě Pán Bůh dal,5) abys k nám chodíval.
[: V tom klášteře zakázali,:] aby piva nevařili. Že je pivo nevykyšný, že jsou z něho chlapci pyšní. A ten jeden nejpyšnější, protože jest nejhezčejší. Ten šáteček pěkný, bílý, od Barušky darovaný. Ona mu ho darovala, protože ho milovala.1)
Ty cacovské panenke chodijó jak hraběnke, jabor zelený. Jsó bílého života, jak holinka vod bota, jabor zelený. Hejno, hejno, hejno, hej, cos slíbila, jenom dej, šátek červený, jabor zelený.1)
Ach, co to tam šusci v tejto olšině? Prošvarny šuhajek navraca koně. O, navraca un jich, ony mu rzaju, poviz mi, dzěvucho, budzěš-li moju? O, budu ja tvoju, ene mne nězradź, dam ci ja šátečku, ene ji něztrać. Bo moja šatečka hrubě draha je, na každym konečku vyšivana je. Na každym konečku, na prostředku květ, milši’s mi, dzěvucho, než ten cely svět. O, juž jsi, dzěvucho, juž jsi zrazena, ta tvoja šatečka juž je ztracena. O, ztracil sem ja ju, ztracil sem ju dněs, dy sem šel od tebe přes ten černy les. Ně tvoja, dzěvucho, ně tvoja škoda, zaplacim ci ja ju baj tolaroma. Něstojim, šuhajku, o tve tolary, jenom mi ty poviz, kaj si oddany. A sem ja oddany pod komendury, vemu sobě jinšu tobě na zdůry.
Trnó chlapci, trnó, už jich vezó k Brno, poskákali s voza, báli se Francóza. Brněnská kasárna pěkně malovaná, pod ňó stojí chasa, všecka vebíraná. Má milá tam stojí, utírá se šátkem, neplač, milá, vo mně, šak já přendo spátkem. Jedneho vodvedli, teho vodvádijó, a temu třetímu koníčka sedlajó.
Ještě jednou na rozchodnou touto stezčičkou si pospíším; co mně řekne tvůj tatínek, jeho slova vyslyším. Řekne-li mně: Můj synečku, darmo říkáš o mé dítě; zatočím se na koníčku, s Pánem Bohem tu buďte. Děvče pro pláč nemluvilo, podalo mně pravou ručičku: Dyž to jinač byt nemůže, s Pánem Bohem, synečku. Dyby vrata mluvit mohly, u kterejch sme spolu stávali, ony by vám pověděly, jak sme se milovali. Dyby stezka mluvit mohla, po které sme spolu chodili, ona by vám pověděla, jak jsme se milovali. Tamhle jedou dva husaři, mají oba koně sedlaný: Sedlejte mně koně mého a já pojedu s vámi. A jak na koníčka skočil, bílým šátkem sobě zatočil: S Pánem Bohem, moje milá, pěkně se ti poroučím.
Ja sem z Opavy syn, maširovać musim, pistole na stole, to moje vesele maširovać musim. Jak pomaširuju, všeckym podzěkuju, tej svoji milence, tej svoji frajerce šatečku daruju. Ostavej tu s Bohem, frajirečko moja, při tobě byvala svobodečka moja. Byvala, byvala, ale juž něbudzě, ku komu, me srdce, teraz smutne půjdzě!
Co su to za koně v tej naši dubině? Pase ich ma mila, košulenku šije. Dyž ju vyšivala, žalostně plakala a bilym šatečkem oči utirala. Aj, něplač, ma mila, něutiraj oči, můj vrany koniček pode mnu se toči. Komu ty, ma mila, košulenku šiješ? To tobě, synečku, jak pomaširuješ. Ach, vyšij ju, vyšij zhůru na přiramku, abych pamatoval, že sem měl galanku. Ja ti ju vyšiju zelenym hedbavem, abych tě poznala, dy budeš husarem.
Maširuju na Francouze, abych věděl, co je nouze. A s Francouze na Turečka, tam mně spadne má hlavička. A když spadne, bude dole, budou po ní šlapat koně. Podkověnky budou klapat, modré oči budou plakat. Má hlavička je bolavá, od Francouzů posekaná. Můj koníčku vraný, schop se, proskoč se mnou přes ty kopce. Přes ty kopce, přes ty lese, má milá mně šátek nese. Šátek nese na hlavičku, zhojí mně ji za chvílečku.
V městě Holomúci stojí vraný kůň a na tom koníčku, můj starý tatíčku, celý mundur můj. U teho koníčka vojáci stojá, švarného šohajka do vojny strojá. Strojá tě ho, strojá, že už pojede, a tebe, má milá, holuběnko sivá, sebú nevezme. Dyž za bránu vyjel, šátečkem točil: Navrať mně, má milá, holuběnko sivá, co sem ti půjčil. Já ti nenavrátím, nejsem povinna, šak ti ho navrátí, můj milý šohajku, ta bude jiná. A my tam nesmíme panny milovat, my se tam musíme, má milá panenko, execirovat. Kdo zná execírku, tomu je dobře, sedne na koníčka, připne si šabličku, jede do pole. Ale já jí neznám, musím se učit, nejednú zaplačú mé černé oči.*) A psal milej psaní na pargamíně, jak se mu tam vede v cizí krajině. Chceš-li, milá, vědět, jaká strava má? Koňská to pečeňa a nedopečená, to je strava má. Chceš-li, milá, vědět, jaká postel má? Patrontáš pod hlavú, šabličku na stranu, to je postel má. Chceš-li, milá, vědět, jaké víno mám? Na tom čirém poli, v té francúzske zemi voda lužová. Chceš-li, milá, vědět, jaká svadba má? Přindi se podívat, jak se bude kúlat hlava krvavá. Chceš-li, milá, vědět, jaká zpověď má? Přindi se podívat, jak já budu volat Ježíš Maria. Chceš-li, milá, vědět, jak mně zvonijú? Z karabin, z kanonů, z kusů házijú. Chceš-li, milá, vědět, jaký je můj dům? V té francúzké zemi kopajú mně důl.1)
Přes vinohrady voděnka teče, [: pojeď, má milá, do vojny předce. :] Do vojny jela, šable neměla, čím ses bránila, má roztomilá? Bránila sem se bílým šátečkem, bojovala sem se svým synečkem.
Před našim domem stoji kůň vrany, [: stroji se šohajek do vojny na nim. :] Stroji se, stroji, ba i pojedě, prošvarnu dzěvuchu sebum něvezme. Dy mě něvezmeš, plakać něbudu, jak sem prv dzělala, zas dzělać budu. Vylez, dzěvucho, na vysoky prah, podaj mi ručičku na ostatni raz. Na prah vylezla, ruku podala, sve žulte vlasy z hlavy trhala. Vyjel za humny, šátečkem točil, navrać mi, ma mila, co sem ci kupil. Dy sem ci kupil, to si nědbala, dy sem ci někupil, to si plakala. A jedź juž ty, jedź, něvolaj vice, bo si mi někupil enom střevice. O, dzěvče, dzěvče, dzěvče ze dvora, dalas mi šatečku, něbyla tvoja. Dybych byl vedzěl, že něni tvoja, byl by ju pořezal, podstlal pod koňa.
Ve Bzenci na rynku na červeném víně vzal šohaj na vojnu, to k vůli děvčině. Muzika mu hrála do bílého rána. Dal synek muzice tolar do cimbála. Tolar do cimbála, štyry rýnské propil, než by byl děvčině na šatečky kúpil. Kúpil jí kordulku z černého damínu, voničku mu dala pěknú z rozmarýnu. Voničku mu dala, vršky ulámala, može synek poznat, že je láska malá.
V šírém poli hruška stojí, vršek se jí zelená, pod ní stojí má panenka, je celá uplakaná. Copak plačeš a naříkáš, má zlatá holubičko, tu máš šátek a utři si svoje černé očičko. Nač bych si ho utírala, dyž ješče plakat budu? A to proto, falešníku, že já tvoja nebudu. Ten prstýnek, cos mně dala, ten já nosit nebudu, pustím ho po Moravěnce a sám se dám na vojnu. Už byl od ní na dva hony, ješče na něj volala: Pověz ty mně, můj synečku, čím sem tě rozhněvala. Hněvalas mě, už nebudeš, ješče na mně spomeneš, dyž já sednu na koníčka a ty tady zůstaneš. Můžu zůstat neb nezůstat, nebo taky s tebou jet, rodiči jsou na krchově, ti nebudou nic vědět. Bratr, sestra sou na živě, ti mně bránit nebudou, co je mně od Boha daný, já pojedu za tebou.
Za Krakovem slunce zchodzi, oficir koně vyvodzi, aj, koně, koně vraneho, sedaj ty, šuhajku, na něho. Sedać, sedać jako sedać, dyž bych moh s milu povědać. Nic, ma mila, nic něplač, ješče se mi ty možeš dostać. Vrać mi, milý, vrac mi šatku, dala sem ci na pamatku. Aj, vrać mi šatku co najspěš, něbo tu maju inši přisć.1) Ja ci šatečky něvracim, na kusečky ji obracim, aj, na kusečky pořežu, pod moje koničky poscělu. Jak budzě měć vrba střešňu, to ja se cě, dzěvča, vezmu. Aj, vrba střešen něrodzi, jene to zelene haluzi.
[: Ach, ovej, ovej, co mě hlava bolí,: ] hlavěnka mě pobolívá, aj, zavaž mně ju, moja milá, aj, zavaž mně ju červeném šátečkem, ať mě už víc nebolívá.
Ztratila sem fěrtušek, našel mně ho Matúšek, vrať, Matúšku, vrať mi ho, nech nechodím bez něho. Ztratila sem víneček; kdo ho našel? Janíček. Vrať, Janíčku, vrať mi ho, je mně haňba bez něho. Po zahradě chodila, šátek v ruce držala, točila s ním, točila, až do vody skočila.
Jsom já synek z Orešan, nemám ženy, len som sám, aj, načo je mi žena má, keď já bývám málo doma. Žena lúbí tolary, a já lúbím poháry. Aj, načo je mi žena má, keď já bývám málo doma. Žena lúbí čižmičky, a já lúbím krčmičky. Aj, načo je mi žena má, keď já bývám málo doma. Žena lúbí šáteček, a já lúbím chládeček. Aj, načo je mi žena má, keď já bývám málo doma.
Naša paní dceru má takovó, jak je sama. Má na hlavě čepeček a na krku šáteček. Má na krku goraly, mezi níma tolary. Má fěrtušek z brukátu, plnó kapcu dukátů. Má pančošky s kvítkama, ráda tančí s chlapcama. Má střevičky klapy klap a já za ňó taky tak.
Ptam se ja cě, dzěvečko, prvni raz, skoro-li mi šatku daš? Až budzě v tom městečku jarmaček, to ci kupim šateček. Ptam se ja cě, dzěvečko, druhy raz, brzo-li mi vinek daš? Čekaj, mily synečku, do leta, až budzě hojně květa. Ptam se ja cě, dzěvečko, třeci raz, brzo-li moju byc maš? Až se budzě sucha lipka zelenac, bila růža červenać. Kupil synek zeleneho harasu, přikryl lipku zavčasu.1) Podivaj se už, ty dzěvečko ma, jak se lipka zelena, bila růža červena.
[: Bosonoská mája tenká, :] [: aj, viděl sem jo :] ze Špimberka. Viděl sem jo, zelená se, na ní šáteček červená se. Hovázala jo tam milá, habe se chlapcům zalíbila. Hovázala na hyňtečko, to pro tebe, šohajíčko! Na hyňtečko na hedbávnó, aj, to pro lásko starodávnó.
Zhůru, chaso, zhůru, hody už nám táhnú, pavlovské děvčátka červené pantličky kupujú. Moja milá taky kúpila si šátky, že bude zavádět u tej našej novej zahrádky. Zaváděj si, jak chceš, předce má nebudeš, já si jinú najdu a ty po hodech plakat budeš.