škoda / škodit

Displaying 1 - 38 of 38
Škoda mi je cudzej manki
Keywords: 
Či ťi dieuča mútna voda škodí
Keywords: 
Škoda ťebe, duša moja, škoda mňa
Keywords: 
Hlásný opovídaje hodiny večír takto zpívá: Chval každý duch Hospodina i Ježíše jeho syna, odbila devátá hodina. Svatý, milý Floriáne, této dědiny patrone, chraň nás od věčného ohně. Opatrujte světlo, oheň, ať není žádnému škoden, odpočiňte s Pánem Bohem. Svatá Panenko Maria, matko naše milostivá, pros Ježíše, svého syna! By nám ráčil odpustiti, nás té noci ostříhati, od neštěstí ochrániti. Zrána: Chval každý duch Hospodina i Ježíše jeho syna, odbila již druhá hodina. Odbila druhá hodina, vstávej, vstávej, duše věrná, a poklekni na kolena! Vstávej, již bude svítati, máš Pána Boha chváliti, že tě ráčil ostříhati.
O, Jesu, můj Jesu, tys obrana moje. A půjdu já, půjdu do svého pokoje. A když nyni usnu, opatruj mě, Pane, ať moja dušička ráno zdravá vstane. Ochraň všecky lidi od ohně a vody. Od moru a hladu a všeliké škody.
Přimluvaj se za nas dycky a každy čas, o, svaty Michale! My k tobě volame a pomoc žadame, naš mily patrone. Ochraň nas od škody od ohně a vody, o, svaty Michale! A t. d. Ochraň nas od škody, na poli urody, o, svaty atd. Když budem v nemoci, přispěj nam k pomoci! A t. d. Obzvláštně při smrti rač přitomen byti. A t. d. My vždycky každy čas běžime pod tvůj plašč. A t. d. Amen, ať se staně, tak všickni žadame. A t. d.
Ach, vojna, vojna, vojna,*) není každému hojná, jenom tomu šohajkovi, kerý sedá na koňa. Na koníčka si sednu, smrti se bát nebudu. Vezmu svoju nejmilejší a s ňú bojovat budu. A když přišli pod lindu, pod tu lindu vysokú: Slízej, milá, slízej s koňa, odpočinem si trochu. Včil mně kážeš slízati, měl's mě nebrat od máti, začala si galanečka žalostně naříkati. Nedaleko chodníčka teče dobrá vodička, slízej, milá, slízej dolů, napojíme koníčka. Naše vrané koníčky napily se vodičky: Sedej, milá, sedej na ně, pojedem pomalúčky. Dyž do vojny přijeli, na holú zem si lehli, nepočalo ešče svítat, tambor začal bubnovat: S Pánem Bohem, moja milá, musíme maširovat. Vylez, milá, na dřevo, podívej se na levo, uvidíš-li tam armádu a šohajka milého. Nevidím tam žádného, jenom svého milého, a on sobě smutně vzdychá a krev teče od něho. Ach, škoda mé mladosti, dvacet roků starosti, dyž já musím v cizím světě složit své mladé kosti. Ach, mamulko má milá, dybyste to věděla, jak vysoko krev stříkala z mého mladého těla!
Já jsem jednó doma nebyl, stala se mně škoda, měl sem pannu namluvenó, vzala mně ju voda. Půjdu, půjdu do kláštera, budu prosit Boha, aby mně jí navrátila ta studená voda. Vodo, voděnko studená, navrať mně mó miló, ešli mně jí nenavrátíš, namluvím si jinó.
Kuli se to jabko, kuli po ulici, [: kaj stě se poděli, :] moji milovnici? Něbyla sem doma, potkala mne škoda, měla sem mileho, vzala mi ho voda. Půjdu do kostela, budu prosiť Boha, aby mi ho dala ta dunajska voda. Ona mi ho dala, ale ni živeho. Na prostřed srdečka mečem prohnateho. Skoč, děvucho, dolů s břeha vysokeho, vytrhni meč ostry ze srdečka meho. Ona ho vyjala, do svojiho ťala, a to pro synečka, že ho milovala.
Na drytomskej dolině pase Janko dva koně. Přišli k němu hájníci, ti drytomščí zbojníci. Daj nám, Janko, halenu, daj tu v nově kúpenú. Já vám haleny nedám, radšej se s vami sjednám. Tak sa dlúho jednali, až Janóška zabili. Leží Janko zabitý, rozmarýnem zakrytý. Plače oňho, naříká, otec, mati, frajirka. Otec, mati slzami a frajirka vzdychami: »Škoda mého milého, neměla jsem nad něho.«
Sódijó synečka v Kyjově na právě, že zabil panenko na zelené trávě. Já sem jí nezabil, zabila se sama, já sem se jí díval, jak se mordovala. *) Vrazila nožéček do levýho bočka, z té rany vykvetla červená růžička. Červená růžička, modré karafiát, škoda ti, panenko, škoda ti na stokrát. Ach, co sis, panenko, co sis pomeslila! Pro marný slovíčko srdečko’s zranila! Zranila, zranila pro synečka svýho, že jož nedostane nikdá takovýho.
Šlo děvčátko pro vodu, pro voděnku studenú. Došel pán, rozbil žbán, trala, trali, rozbil žbán. Děvče hned nemeškalo a za pánem běžalo: Dyž jsi pán, zaplať žbán. Nestaraj sa, děvče ty, škoda sa ti zaplatí; za ten žbán dukát dám. Děvče dukát nechtělo, jenom žbána želelo. Dyž jsi pán, zaplať žbán. Nestaraj sa, děvče ty, škoda sa ti zaplatí. Za ten žbán dům ti dám. 1) Děvče domu nechtělo, 2) jenom žbána želelo. Dyž jsi pán, zaplať žbán. Nestaraj sa, děvče ty, škoda sa ti zaplatí. Za ten žbán sebe dám. Děvče hned dom běžalo a na máti volalo: Ráda jsem, našla jsem. Ztratila jsem, našla jsem, rozbila jsem, ráda jsem. Za ten žbán pána mám.
V Rósinově rebníček, aj, v Rósinově rebníček, utopil se tam syneček, ja, syneček. Utopil se, škoda ho, aj, utopil se, škoda ho, přišla vodinka, vzala ho, *) ja, vzala ho. Plače vo ňé děvečka, že už pozbela synečka. Neplač vo ňé, dítě mé, šak ho tam zase spatříme. Zase ho tam spatříme, až jednó všecí vstaneme.
Pásli voly volaříci při tej našej rúbanici. Přišli na ně, přišli drábi, volečky jim zajímali. Volečků jim nezajali, hlavičky jim porúbali. Podaj, milá, šatu tenkú, nech zavážu svú hlavěnku. A hned milá nemeškala, vyšívaný šátek vzala. Podaj, milá, šátek jinší, co by byla škoda menší. Šátek bude, ty nebudeš, ty mně, milý, v rukách umřeš. Zvoňte, zvony, na vše strany, umřelo mé potěšení. Zvoňte, zvony, po všem světě, už na milém tráva kvete.
Dyž sem plela len, nevěděla sem, že mě mé srdečko bolí, že mně milý k jiné chodí, nevěděla sem.*) Dyž sem plela mak, škoda na stokrát, škoda toho milování, od večera do svitání, škoda na stokrát!
Komenský dvorečku, aj, stojíš na kopečku; líčí ťa děvečka, aj, červenú hlínečkú. Červenú ťa líčí, modrú podrovnává, to tobě, šuhajku, na znamení dává. Komenský dvorečku, aj, podbere ťa voda, sú tam hodné dívky, bylo by jich škoda. Komenský dvorečku, žádný ťa nechválí, je v tobě jak v pekle, enom že nepálí. Nepálí, nepálí, ale pálit bude, až z teho dvorečka šohajíček půjde.
Pase šohaj koně na zelenej lúce, na zelenej otavě; dala mu dcerečka pavího perečka za klobúček na hlavě. Ach, škoda, přeškoda pavího pérečka, že sem já ho polámal; ale je škodnější mojej najmilejší, že sem já ju oklamal.
Pod hájíčkem zelená sa oves; enom ty mně, má panenko, pověz. Jak já tobě, synku, mám pověděť, dyž tvé oči nechcú na mňa hleděť? Pod hajíčkem zelená sa víčka, jak odvykne děvča šohajíčka? Ja, odvykne, ale nevím, jak pak, bude chodiť pod okénko plakať. Pod okénko podle súsedovo, až uslyší slovo synečkovo. »Ne také sem kavalíry měla, na všecky sem brzo zapomněla.« A í na ťa, synku, zapomenu, půjdu podle, na ťa nepohlednu. Ztratila sem vyšívaný šátek, na něm bylo devadesát lásek. Škoda tebe, vyšívaný šátku, ztratila sem od synečka lásku. Už já lásky tejto nenabudu, dokad mia ty nožky nosiť budú. A už sa ta láska nenavrátí, co sa Morava dokola obrátí.
[: V poledne s poledne :] slunečko kolem jde. To nebylo slunce: Bylo švárné děvče. Srp, plachetku vzala, na trávu se brala. Na trávu zelenó, na lóku širokó. Rozčesala vlase po svém zlatém páse. Pře mé milé vlasy, škoda vaši krásy! Že já vás zavit mám do rócha bílýho. Jinde přidávají: Mám koně vraného, zostra kovaného. Sedla bych na něho, jela bych na vojno. Pojeď, milá, se mnó, ať já nejsem šelmó. Pojeď, milá, skokem, ať já nejsem klukem. S tebó nepojedu a já tvá nebudu. Proč bys má nebyla? Dyť's mně slibovala.
[: Dubku, dubku, dubečku, :] škoda tebe, synečku. Že jsi se ty oženil, svoju krasu proměnil. Lipko, lipko, lipečko, škoda tebe, děvečko!1) Že jsi se ty vydala, svoju krasu prodala.
Janičko, Janičko, jakó te svadbo máš! Jenom se podívé, keho tade nemáš. Ach, te tade nemáš svojiho tatička, už na něm narostla zelená travička. Zelená travička modrém kvítkem kvete, že už mě, tatičku, ženit nebudete. Marjánko, Marjánko, jakó te svadbo máš, jenom se podívé, keho tade nemáš.1) Ach, te tade nemáš své staré maměnke, už na nich narostle zelený travěnke.2) Zelený travěnke, modré karafiát, škoda vás, maměnko, škoda vás nastokrát.
[: Voli, voli, sivé voli, :] poženěm vás naj úhory. Naj úhory, na zelené a sám pojdzem k cudzej ženě. »Cudza žena smrc hotová, zabijú ca, budze škoda.« Něch zabijú, šak som márný, něbudze mia plakac žádný. Ani ocec, ani maci, ani moje drobne dzeci.
Hoja, hoja, ty Madlenko Mlynkova, dobře se ti pase? »A mi se zle pase.« Me kravy běhaju a travy hledaju, že ji tu němaju. Hoja, hoja, Helenko roztomila. A požeň ty semkaj, tu je trava velka, napase se ti kravěnka, hoja, hoja. »Ja bych k tobě hnala, ty bys mne zahnala a moju Malenku do škody vehnala, maměnka by mi hřebala, že sem škodu dělala, hoja, hoja, Madlenko moja.« Dy nechceš helekať, daj sobě vyflekať, ja, staru lopatu, co leži za latu; tym starym pometlem, co leži za peklem.
Ej, hoja, hoja, tovaryško věrná moja, pones mně snídaňa, kamarádko moja. Ej, hoja, hoja. Ej, hoja, hoja, tovaryško věrná moja! Už sem posnídala, kamarádko moja. Ej, hoja, hoja. Ej atd. Pročs mně nenechala? Ej atd. Dy sem nevěděla, že ty tu poženeš. Ej atd. Šak sem ti pravila, že já tu poženu. Ej atd. Toho sem nečula, co jsi mně pravila. Ej atd. A co si dělala, žes toho nečula. Ej atd. Krav sem obracala. Ej atd. Mohlas krav tak nechat a jenem počuvat. Ej atd. Dyž do škody zašly. Ej atd. Už sa tak nechajme, na sebe nehelekajme. Ej atd. Pěkně ti děkuju, za tvé helekání. Ej atd. Žes na mňa helekala a sa nehněvala. Ej atd. Což bych sa hněvala, nic mně’s neudělala. Ej, hoja, hoja, tovaryško věrná moja, ani já snad tobě, nemáme nic proti sobě. Ej, hoja, hoja.
Kačena divoká letěla z vysoka, [: šohaj, dobrý střelec, :] střelil jí do boka. Do boka levého, pod pravú noženku, ona zaplakala, sedňa na voděnku. Hořko zaplakala, na Boha volala, ach, Bože, rozbože, už jsem dolétala. Co bys ani nežil, ani neokříval, na tvoje střelení dycky si zpomínal. Ubohá kačica už sem dolétala, už sem své káčátka už sem dochovala. Vy drobné káčátka, poleťe vy za mnú, šak my poletíme k suchému Dunaju. Moje dobré děti nedělajú škody, sednú na Dunaju, napijú sa vody. Vody sa napijú, nažerú sa písku, otřepú ďubáčky o zelenú lísku. Moje drobné děti u potůčka seďá, kalnú vodu pijú, tvrdý písek jeďá.
Koničku bělavý, vyvez mě z Moravy esli nevyvezeš, střelím ti do hlavy. Vyvezu, vyvezu na tureckú mezu, tam odtuď uvidíš tu brněnskú vežu. Ta brněnská veža velice vysoká, nemohla přeletět kačena divoká. Ne tak ta divoká, ta nedělá škody, přiletí k rybníčku, napije se vody. Přeletěla přes ňu jenom jednú v roce, vypila voděnku všecku na potoce. Voděnku vypila, kalíska nechala, po tobě, synečku, památka zůstala.
Vorali, vorali, mládenci nedbali, pod jednó lípečkó peníze sbírali. Lípečko, lípečko, co si tak bohatá, vod samýho stříbra, vod samýho zlata. Zlata sme pobrali, stříbra je tam dosti, škoda tě, lipečko, spadnó s tebe listí.
Ach, co to tam šusci v tejto olšině? Prošvarny šuhajek navraca koně. O, navraca un jich, ony mu rzaju, poviz mi, dzěvucho, budzěš-li moju? O, budu ja tvoju, ene mne nězradź, dam ci ja šátečku, ene ji něztrać. Bo moja šatečka hrubě draha je, na každym konečku vyšivana je. Na každym konečku, na prostředku květ, milši’s mi, dzěvucho, než ten cely svět. O, juž jsi, dzěvucho, juž jsi zrazena, ta tvoja šatečka juž je ztracena. O, ztracil sem ja ju, ztracil sem ju dněs, dy sem šel od tebe přes ten černy les. Ně tvoja, dzěvucho, ně tvoja škoda, zaplacim ci ja ju baj tolaroma. Něstojim, šuhajku, o tve tolary, jenom mi ty poviz, kaj si oddany. A sem ja oddany pod komendury, vemu sobě jinšu tobě na zdůry.
Ti pavlovčí úřadové tvrdého srdéčka, dali oni sobě nalit starého vínečka. Jak se podnapili, hned se uradili, kerého by šohajíčka na vojnu dostali. Vezmeme-li bohatého, toho bude škoda, kerý má co doma robit, toho doma třeba. Vezmem chudobného, co nemá žádného, a ten može maširovat do pole širého. Stojí šohaj v maštalence, vrané koně češe, ohlídá se z boka na bok, co mu milá nese; a nese mu dárek, řetaz, puta, zámek, tu máš, milý šohajíčku, císařský závdanek. O takový, o závdanek já vám nic nestojím, šak vy o tom dobře víte, že se ženit strojím. Můj tatíček starý, má matička taky, komu jich mám zanechati, ubohé žebráky.
Jiný dálejšek: Nedělej, má milá, nedělej si škody, schovaj košulenku, až já přijdu z vojny. Neschovám, neschovám, máti by mně lála, že sem košulenky do vojny nedala. Když mu ju dávala, žalostně plakala: Tu máš košulenku, aby si ju sedral a mě si v ní nevzal.
Košute, Košute, bude se ti stéskať, až se naše šably budó na tě bléskať. Košute, Košute, škoda tvojé kráse, že ti vyškubali v Temešváru vlase. V Temešváru vlase, v Sedmihradsku bradu, to ty máš, Košute, maďarskó náhradu.
Keywords: 
Na zahrádce kvítí rvala, přežalostně naříkala: Škoda, synečku, škoda tě, jedú Francúzi, vemú tě. Jede Francúz třema koňmi, žáden se mu neubrání; braň se, synečku, obuškem, já tě zastinu fěrtuškem. Fěrtušek mi nespomůže, přecej musím, milý Bože, dám si obušek na uško, buď už tu s Bohem, Maruško. Jede synek, jede pryče, vzal mi od srdečka klíče, aj, od srdečka mojeho, jede do kraja cizího. U studýnky vodu brala, přežalostně naříkala; ach, Bože, Bože, Bože můj, kdy se mi vrátí synek můj?
Byua vojna, byua, byua patalia, byuo za Moravú krvi po kolena. Krvi po kolena, puné voze masa, co to pohynuua bojanovská chasa. Ja, škoda, přeškoda tej krvi červenej, co sa rozlévaua po trávě zelenej.1)
V městě Holomúci stojí vraný kůň a na tom koníčku, můj starý tatíčku, celý mundur můj. U teho koníčka vojáci stojá, švarného šohajka do vojny strojá. Strojá tě ho, strojá, že už pojede, a tebe, má milá, holuběnko sivá, sebú nevezme. Dyž za bránu vyjel, šátečkem točil: Navrať mně, má milá, holuběnko sivá, co sem ti půjčil. Já ti nenavrátím, nejsem povinna, šak ti ho navrátí, můj milý šohajku, ta bude jiná. A my tam nesmíme panny milovat, my se tam musíme, má milá panenko, execirovat. Kdo zná execírku, tomu je dobře, sedne na koníčka, připne si šabličku, jede do pole. Ale já jí neznám, musím se učit, nejednú zaplačú mé černé oči.*) A psal milej psaní na pargamíně, jak se mu tam vede v cizí krajině. Chceš-li, milá, vědět, jaká strava má? Koňská to pečeňa a nedopečená, to je strava má. Chceš-li, milá, vědět, jaká postel má? Patrontáš pod hlavú, šabličku na stranu, to je postel má. Chceš-li, milá, vědět, jaké víno mám? Na tom čirém poli, v té francúzske zemi voda lužová. Chceš-li, milá, vědět, jaká svadba má? Přindi se podívat, jak se bude kúlat hlava krvavá. Chceš-li, milá, vědět, jaká zpověď má? Přindi se podívat, jak já budu volat Ježíš Maria. Chceš-li, milá, vědět, jak mně zvonijú? Z karabin, z kanonů, z kusů házijú. Chceš-li, milá, vědět, jaký je můj dům? V té francúzké zemi kopajú mně důl.1)
Ej, škoda mého manžela! Kde jsem ho smutná poděla! Nasekal sekánky, nakosil mi trávy, zametal kuchyňu, podojil mně krávy.
Poslechněte, lidé, málo, co se v české zemi stalo, udělali škodu hroznó, uřezali kapsu práznó.
Poslechněte, lidé, málo, co se v české zemi stalo, udělali škodu hroznó, uřezali kapsu práznó. Udělali ešče více, bosýmu zuli střevíce a nahýmu dvě košule, co jich neměl na svém těle. Beznohé na lípu leze, só tam vtáci, že jich vezme, bezruké na něho hází, němé křičí, že ho srazí. Slepé na ně z trní kóká, hluché jich pilně poslóchá, bezzubé vořeche lóská, homrlýmu nedá kóska.
Stupavčí chlapci, to sú hodní chlapci, jenom to jim škodí, že sú vysměváci. Oni se vysmějú z chudobných děvčátek, a sami nemajú košulí na svátek. Košulí na svátek, na všední den botů, oni se vysmějú, jeda na robotu. Hore, chlapci, hore, děvčata dolinú, stupavčí pacholci žebroty neminú. František Kohútků bude kapitánem, bude šit míšečky, seďa za špitálem. Janíček Vaverdů, ten jich bude nosit, Josef Mikulčáků bude do nich prosit. Martin Nedopilů veliký hrdina, nemohl zaplatit za půl másu vína. Bartákova dcera půjčila mu peněz, aby s ňú tancoval v hody za interes.