muž

Displaying 1 - 44 of 44
Prečo sa to mladuo dieuča za muž drie
Keywords: 
Dobrí večer, moj mužičku, či ešče piješ
Keywords: 
Niet krajší jak žena mladá, kerá vidí muža rada
A ve štvrtek po večeři šel Pan Ježíš na procházku se dvanásti apoštoly. Postřetli tam jednu dívku, [:a ta dívka nesla vodu:]. Daj nám, dívko, daj tej vody, ať umyjem ruce, nohy. A ta voda není čistá, napršalo do ní lista. A ta voda, ta je čistá, než ty, dívko, nejsi čista. Devět mužů jsi ty měla, s Žádným zdávána nebyla, s každým's dítky zmordovala. A ta dívka se ulekla, hned na své kolena klekla, ani slova mu neřekla. Ale, dívko, nelekaj se, jdi před kněza, spovidaj se, vezmi rúšku a zavij se. A jak do kostela vešla, hned před obraz Krista klekla. Obrazy se zobracaly, na sebe hledět nedaly. Oltáře se poklonily, svíčky z vosku zhasínaly. A jak dále pokleknula, na tom místě zkameňala. To učinil Pan Bůh milý všem panenkám na znamení. Kerá je múdrá panenka, nedá rozviť svého vínka. Jako sem já rozviť dala, do pekla sem se dostala.
A v nedělu po obědě chodil Pán Bůh po besedě.1) Nadešel tam panskú dívku, nabírala vodu čistú. Podaj, děvče, podaj vody, umyjem si svoje nohy. A ta voda není čistá, napadalo do ní lista.2) A ta voda, ta je čistá, než ty, dívko, nejsi jistá.3) Padesáte's mužů měla, s každým dítě zahubila. Mužma’s peklo zahustila, dětma’s moře zaplavila. Pannú si se udělala, knězi se nespovídala. Sám-li ste vy Pán Bůh milý, že vy znáte moje viny?4) Jdi, děvečko, do kostela, padni na holé kolena.5) Jak na krchovo vkročila, samy zvony zazvonily.6) Co ty zvony znamenajú, či mě ony hříšnú znajú? Jak do kostela vkročila, obrazy se potrhaly, naopak se obracaly. Co obrazy znamenajú, či mě ony hříšnú znajú? Jak v kostele pokleknula, v solný slúp se obrátila.
[:Šla děvečka:], šla pro vodu. Potkal ju tě jeden stařec. Daj, děvečko, daj mi vody. Milý stařec, není čistá. Voda čistá, tys nečistá. A tys měla devět mužů, devět mužů nezdávaných. S každým's měla pacholátko, pacholátko, nemluvňátko. Hned's ho každé zmordovala a pod pécku zakopala, nehašené vápno dala, černú hlínú zašlapala. Odpusť, Bože, hříchy moje. Já ti hříchy neodpustím, až spočítáš v moři písek, v moři písek, stromě lístek. Odpusť, Bože, hříchy moje. Já ti hříchy neodpustím, až spočítáš v nebi hvězdy, v nebi hvězdy, po světě cesty. V nebi hvězdy, vysoko sú, v světě cesty, široko sú. Než jich ona spočítala, celá v prach se rozsypala.
Byla jedna smutna žena, co patero ditek měla; šeste pod srdcem nosila, z toho světa isť musela. To nejmladší pacholatko po krchově chodivalo, drobne kvitečka zbiralo. Uslyšelo v hrobě zpivať, male diťatko kolibať. Tatičku můj roztomily, poďtě k hrobu v tuto chvili, mamička tam v hrobě zpive, male diťatko kolibe. Tatik tomu něchtěl věřiť, šel se na faru poradiť. Na faře mu tak radili, by byl ten hrob otevřeny. A dy ten hrob otevřeli, ona na truhle seděla, male diťatko držela. A on se ji počal bati, počal od ni utikati. A ty, muži, něbůj se mne, vem to diťatko ode mne; štyry leta s tebu budu, na paty rok zas tu půjdu.
Jede, jede vývoda po tej lúce zelenej, po rosence studenej. Jede, jede k hájičku, nadešel tam Aničku, ona žala travičku. Ach, Andulko, Andulko, pojď ty ke mně slúžiti, chceš-li muža nabyti. A ty, starý vývodo, co ty mně za službu dáš, dyž ty mia slúžit voláš? Štyry krávy ve dvoře, bílé lože v komoře. Dyž do dvora přijeli, ničeho neviděli, jenom holé kamení. Do komory vkročili, bílé lože nalezli. Ach, Andulko, Andulko, běž ty bílé lože stlat, půjdem na ně spolem spat. Počkaj, starý vývodo, až světelko zahasím, sukničku si zavěsím. Světelko zahasila, oknem ven vyskočila. Utěkala k hájičku, zpívala si písničku. Ach, hajíčku, hajíčku, jak jsi ty tak zelený, jak rozmarýn saděný!
[: Pod javorem pod zeleným :] oře dívča volem černým. Jak pod javor dovoraua, 1) máti na ňu zavouaua. Pojeď, dcerko, pojeď domů, daua sem ťa nevím komu. Daua sem ťa Janíčkovi, dvanástemu 2) zbojníčkovi. »Janíčku, tys čirý zbojník, víš ty k horám každý chodník. Každý chodník, každú cestu, kerá ke kerému městu. Nejsem, milá, taký zbojník, nemám peněz, enom trojnik.« V noci vyšeu, v noci došeu, nikdá jí nic nedoneseu. 3) Doneseu jí ručník nový, ručník nový nebílený. 4) Kázau jí ho z mydua práti, nedau jí ho rozvíjati. Miuá praua, protřípaua, vypadua jí ruka bíuá. 5) Počkaj, Janko, povím na ťa, to je ruka z mého brata. 6) Jaká bys ty žena byua, dybys muža prozradiua! Jaká bych já sestra byua, dybych brata zatajiua? Miuá zradí, šerha vsadí, kat oběsí, lebo mosí.
[: Pod javorem pod zeleným :] oře dívča volem černým. Jak pod javor dovoraua, 1) máti na ňu zavouaua. Pojeď, dcerko, pojeď domů, daua sem ťa nevím komu. Daua sem ťa Janíčkovi, dvanástemu 2) zbojníčkovi. »Janíčku, tys čirý zbojník, víš ty k horám každý chodník. Každý chodník, každú cestu, kerá ke kerému městu. Nejsem, milá, taký zbojník, nemám peněz, enom trojnik.« V noci vyšeu, v noci došeu, nikdá jí nic nedoneseu. 3) Doneseu jí ručník nový, ručník nový nebílený. 4) Kázau jí ho z mydua práti, nedau jí ho rozvíjati. Miuá praua, protřípaua, vypadua jí ruka bíuá. 5) Počkaj, Janko, povím na ťa, to je ruka z mého brata. 6) Jaká bys ty žena byua, dybys muža prozradiua! Jaká bych já sestra byua, dybych brata zatajiua? Miuá zradí, šerha vsadí, kat oběsí, lebo mosí.
[: Šla žena do kostela, :] poprosić Pana Boha. Nadešla umrleho, prvšiho muža sveho. 1) An chodi po krchově po travičce zelenej. Tlači travu zelenu, zbira rosu studenu. Rosičku se umyva, košulu se utira. Šij mi, ženo, košulu, bo mam celu ohnilu. Ušij mi ju v sobotu, přiněs mi ju v nědělu. Polož mi ju na hrobě, vemu ja ju sam sobě. Pozdravuj tam mileho druheho muža sveho. Tu maš, mužu, košulu, ať ti ji věc něšiju, ať se k tobě dostanu. Něžadaj to, ženo ma, by se ku mně dostala. Ležim blizko kostela a něslyšim zvoněňa, ani ptačka zpivaňa. 2) Ach, jdi, ženo, do domu a přikaž tam svym dětom: ať už o mne něplaču, těžkosti nědělaju.
[: Žalo dívča, Žalo trávu :] nedaleko Velehradu. 1) Mladý pán sa z okna dívá, pro její krásu omdlívá. 2) Širuj, kočí, širuj koně, pojedeme v čiré pole. Přes to pole, přes široké, najdem dívča černooké. Dyž na tu lúku přijeli, na děvčátko zavolali. »Kdo ti kázal trávu žati? Musíš za to základ dati.« Kázali mně otec, máti, ti mia budú vymlúvati. Co ty, dívča, co ty nám dáš, dyž ty tu trávu kosíváš? Dávala jim srp, plachtičku; ej, my chceme tvú ručičku. Jak bych já vám ruku dala? Já su dcera pastýřova. Třeba si ty pastýřova, sedaj s námi do kočára. Jak do kočára sedala, k Velehradu pohlédala. 3) Co ty, dívča, sa ohlédáš, zdáli ty tam někoho máš? Já pohlédám k Velehradu, mé sestřičky tam smítajú. 4) Mladší sestra povazuje, starší za ňú prozpěvuje. Mé sestřičky, s Pánem Bohem, ej, já musím s tímto pánem. Ani sem sa nenadála, že bych měla muža pána. Já sem sa také nenadál, že bych sobě pastýřku vzal.
[: Pod synečkem :] zticha koně kráčé,1) galanečka přežalostně plače. Ach, mlč, neplač, má milá děvečko, ať nezbledne tvé červené líčko. A proč by mně líčko mé zbledalo? A dyť ešče muža nepoznalo. Teprv bude mé líčko zbledati, ach, až bude muža poznávati.
Ej, Bože, Bože, co mia muž bije, keď mňa to žádný nepolutuje. Dojdite, tatíčku, sivý sokolíčku, polutujte mne. Tatíček ide, dveřa otvírá, na pana zeťa ručičkú kývá: Dobře, zeťu, dobře, do deváté kože, nech ťa poslúchá. Ej, Bože, Bože, co mia muž bije, keď mňa to žádný nepolutuje. Dojdite, mamičko, sivá holubičko, polutujte mne. Mamička ide, dveřa otvírá, na pana zeťa ručičkú kývá: Dobře, zeťu, dobře, do deváté kože, nech ťa poslúchá. Ej, Bože, Bože, co mia muž bije, keď mia žádný nepolutuje. Dojdi, ty bratříčku, sivý sokolíčku, polutujže mne. Bratříček ide; dveřa otvírá, na pana švagra ručičkú kývá: Ne tak, švagře, ne tak, budeme sa sekat, to je sestra má.
Už sem se já naučila, jak mužovi vařit, polívečku votrubovó, plevama ju zasmažit. Už sem se já naučila, jak mám muža trestat, tři dni na ňé provaz močit, a štvrté deň jé mrskat.
Zadala1) matička, zadala dcerušku daleko od sebe; a jak ju zadala, to ji zakazala chodniček do sebe. Udělam se ptačkem, malym jarabačkem, poletim k matičce, sednu na zahradce, na posledni řadce, na bile leluje. A budě mne honiť, najmladši sestřička2) z tej bilej leluje; kšaha, kšaha, ptačku, maly jarabačku, nězobaj leluje.4) Dobře je ti tudy, najmladši sestřičko, při matičce sedať,5) a je mi horši,6) Bože najmilejši,7) po světě se tulať. Dy tě mamka vola, to tě pěkně hlašče:8) Staň, dcerko rozmila; a dy mne muž budi, tu mne kyjem cudi: Staň, mrcho leniva.
Decky mně maměnka lála, že sem se tak mladá vdala. Dostala sem muža trapiče, on mně mó hlavěnko tluče. Nedá k muzice chodívat, káže mně doma kolíbat: Vem si, milá, kolíbku sebó, bodeš mět moziko celó.
Máte mia, maměnko, máte mia jedinú, nevydávajte mia na druhú dědinu. Keď mia tam vydáte, banovat budete, má stará matičko, včiu mně pomáhajte! Vybiraua jsem si mezi malinama, ale jsem si, Bože, kyseuú vybraua. Kyseuú, kyseuú, takovú kyseuú, neuvidíte mia jak živa veseuú. Vedua sem si, vedua jako ze sta jedna, z vysokej stoličky na nízkú sem sedua. Já sem si mysleua, že si já provedu, že z nízkej stoličky na vysokú sednu. Já sem sa vydaua, leda muža měua, leda ludé řekli, že jsu muadá žena. Já sem si mysleua, že mně dobře bude, že mně mojej kráse jak živ neubude. Už mně moje kráse pomali ubývá, už mně ju šohajek na chrbtě odbíjá.
Zle ste mia, mamičko, zle ste mia vydali, jak by ste mia byli za humno vyhnali. Zle ste mia vydali, mamičko má miuá, dycky mia muž bije, že nejsu poddaná. Dceruško má miuá, nemožu ti radit, musíš byt poddaná, nebude ťa muž bit.
Ženičko, ženo má, nehněvaj sa na mňa, keď dondu z hospody, pěkně přivítaj mia. »Vítám ťa, mužičku, z tej dalekej cesty, postel máš ustlanú, lehni, odpočiň si.«
V šírém poli hruška stojí, vršek se jí zelená, pod ní stojí má panenka, je celá uplakaná. Copak plačeš a naříkáš, má zlatá holubičko, tu máš šátek a utři si svoje černé očičko. Nač bych si ho utírala, dyž ješče plakat budu? A to proto, falešníku, že já tvoja nebudu. Ten prstýnek, cos mně dala, ten já nosit nebudu, pustím ho po Moravěnce a sám se dám na vojnu. Už byl od ní na dva hony, ješče na něj volala: Pověz ty mně, můj synečku, čím sem tě rozhněvala. Hněvalas mě, už nebudeš, ješče na mně spomeneš, dyž já sednu na koníčka a ty tady zůstaneš. Můžu zůstat neb nezůstat, nebo taky s tebou jet, rodiči jsou na krchově, ti nebudou nic vědět. Bratr, sestra sou na živě, ti mně bránit nebudou, co je mně od Boha daný, já pojedu za tebou.
A ta naša mladá žena šla do lesa hrabat sena. Větr jí ho rozfukuje, ona za ním poskakuje. Nerozfukuj, větře, sena, bude mi ho v zémě třeba. Dyž mně bude muž bijávat, abych měla na čém spávat.
Propil gazda voly a gazdina krávy; poraďme sa, mužu, propijme i chýžu.
Keywords: 
Máti sa dcery pytala, esli by sa ráda vdala? Aj, co sa na to pytáte, ked ty věci dobře znáte. Že je mně už muža třeba jako toho kusa chleba.*)
Ach, Bože s nebe, já prosím tebe, starého muža mám. Rač mně ho vzáti, mladého dáti, ať hříchu nepáchám. Ach, Bože s nebe, já prosím tebe, jak já mu zvonit dám? Na staré hrnce, hotové zvonce, tak já mu zvonit dám. Ach, Bože s nebe, já prosím tebe, jak já ho pochovám? Na starém došku, zapřáhnu kočku, tak já ho pochovám. Ach, Bože s nebe, já prosím tebe, jak já plakat budu? Na jeho hrobě vyskočím sobě, co je mně po tobě.
Aj, ženy, ženy, poraďte, ženy, já zlého muža mám; a on mě bije, velice pije, co si s ním počat mám. Vyjdi do pola, natrhaj zela,*) zela králového, jak ho okusí, hned umřít musí do dňa devátého. A jdi na pole, nařež cibule, pod oči si namaž, aby neřekli lidé klebetní, že ho neráda máš. Cibulu plela, oči si třela, smutně naříkala, pod starú švestku na starém došku, tam ho pochovala.
Měla žena muža, on se schořa bál, po štyry neděle doma nelíhal. O, ty milá ženo, přijde-li ten schoř, já tě pěkně prosím, do pytla mně vlož. Ach, má milá ženo, pytel díravý, a když ten schoř přijde, hned mě uvidí. To ti, milý muži, to ti dokážu, mám tam staró cíchu, tu ti rozpářu. Mám tam staró cíchu, tu ti rozpářu, potom tě, mužičku, do ní zavážu.
Neberte si, kamarádky, muža malýho, nebo von se v noci bojí schořa černýho. Mám já muža maličkýho, schořa se bojí, a dycky doma pro schořa v kótě si stojí. Černý schoř prý dycky skáče za lomenicó a muž strachem sedávává večír za pecó. Nechce mně chodit na hůru pro seno koňům, ach, co si já s ním mám počat, Pane Bože můj? Zašiju si jé do měcha, a dám jé pod hnůj; odpočívé, můj možičko, schořa se nebůj.
Zakukala kukulenka [: v čirém poli v háji, :] kerá žena muža bije, každá bude v ráji. Zakukala kukulenka [: v čirém poli pěkně, :] kerý muž svú ženu bije, každý bude v pekle.1)
Kdes byl, Janko? Na jarmaku. Cos tam počul za novinku? Co to byla [: za novina! :] Jedna žena [: muža bila. :] Kde ho bila? Pod komínem. Čím ho bila? Motovidlem. Bývaj, mužu, bývaj dobrý,*) nechodívej do hospody. Čím ho bila? Rukavicú; kde ju vzala? Za policú. Bývaj atd. Sama pila ze sklenice, jemu dala ze střevíce. Bývaj atd. Sama jedla ryby, raky, jemu dala dva zemiáky. Bývaj atd. Sama jedla na šálečku, jemu dala na střípečku. Bývaj atd. Sama lehla do peřiny, jemu dala hrachoviny. Bývaj atd.
Komu je najlepší, [: jak našej nevěstě? :] Muž jí leží doma, ona pije v městě. A jak přišla domů, kázala mu skákat. A on, nebožátko, on sa jí dal plakat. Ej, ženo, ženo má, nedělaj mi toho. Radši mě daj pojest něco vařeného. Ja, co bych ti dala, jako tú palicú, jako tú palicú, co je pod lavicú. A chytňa palicu, kam honí, tam honí. Hleďte, milí ludé, jak sa mňa muž bojí.
Kerá je žena zlá, muža neráda má, strčí ho pod lavu, dokáže svú hlavu. Kerá je žena zlá, muža neráda má, strčí ho pod necky, učí ho německy. Kerá je žena zlá, muža neráda má; strčí ho pod fěrtoch, má sa tam po čertoch. Tož ho válcem mlátí, až sa celý klátí, pomoct si nemože, trpí jako kuře. On ju pěkně prosí; ona sa honosí; znova si ho míchá, až chlap sotva dýchá. Ďábli ti v matěri, ty chrtáne šerý, měj sa včil po čertoch, já odpášu fěrtoch.
Na horách, na dolách srnička vodu pije; neščasná hodina, dyž žena muža bije. Mužíček pobožný tam pod pecú sa modlí: Nebij mňa, ženuško, šak já už budu dobrý.1) Nebij mňa, ženuško, šak já už budu dobrý, až na mně naroste rozmarýneček drobný.2) Rozmarýnek drobný travěnku převyšuje, ne každá ženuška svého muža miluje.
[ : Za humnama :] na ječmínku uvázala žena muža na řemínku.1) Co mě, ženo, co mě vážeš? Dyť já tobě všecko dělám, co mně kážeš. Kážeš-li mně pro kvasnice, a já pro ně hopkem běžím bez čepice. Kážeš-li mně drva rúbat, a já běžím do světnice tebe lúbat. Pusť mě, ženo, pusť mě z něho, neřeknu ti do své smrti slova zlého. Buď si tady do pondělka, abys věděl, safiente, co je ženka.
Zakukala zezulenka, sedňa na jalovec: Kerá žena muža bije, to není pěkná věc. Tři dni na něj kukala, jest a pit mu nedala. Kuku, kuku, safijenský kluku. Zavřela ho do posady, že se jí nekořil, prut na něho naměřila, aby se jí modlil.1) V kotle vodu vařila, ruce, líce pařila. Kuku, kuku, safijenský kluku. Má ženuško nejmilejší, já tě pěkně prosím, nedělej mně té potupy, já tě bíti musím. Nepřestala žehrati, nechtěla se podati, až on začal jí na zada hrati.2) A ta přemilá hra celú hodinu trvala, až její zádečka modrým kvítím prokvetala. A už já to dobře znám, že je muž nad ženú pán; už já dycky mu slovo dobré dám.3)
Zapomněl jsem doma gatí, košulenku na hóvratí, včil nesmím domů jít, bude mě žena bit. Jaká by ho haňba byla, dyby žena muža bila, ach, Bože jediný, snad musím z dědiny.
A už sem se naučila, jak mám mužovi vařit, polivečku s otrubama, plevama ju zasmažit.1) A už sem se naučila, jak mám mužovi hovět, křemelíček na randlíček: Tu máš, mužičku, oběd. A už sem se naučila, jak mám já muža trestat, tři dni provaz namočené, štvrté deň ho s ňém mrskat.
Cos dělala, ženo má, má ženičko rozmilá? Koleda hodně veselá. Přadla jsem já kúdelí, můj mužičku rozmilý, koleda hodně veselá. Chde máš, ženo, potáček? Má ženičko rozmilá atd. Zmotala jsem potáček, můj mužičku rozmilý. Chde máš, ženo, přadeno? Prodala jsem přadeno. Chde máš, ženo, peníze? Kúpila jsem hrnečky. Chde máš, ženo, hrnečky? Rozstřepaly je děti. Chde máš, ženo, škarupy? Hodila jsem za bránu.1) A dyť jsem tam včera jel, a jich sem tam neviděl. A on po ní hroticú, ona po něm přaslicú. Cvičila ho německy, strčila ho pod necky.
Jedě člověk z pola, z role, usiluje sobě, jeho ženka z krčmy idě, poskakuje sobě. Pytam se tě, můj mužičku, vela’s mi pooral? Jene štyry zahonečky, bochtě se obaval. Pytam se tě, ma ženičko, vela’s tam přepila? Ene štyry tolarečky, boch se něbavila. A jak tiť přišel domů, zapřah ju do voza, uvazal ji pecen chleba a nědal ji noža. A vypřah ju, vypřah z voza, zapřah ju do tačky, navařil ji z otrub klusek a nědal ji mačky. A vypřah ju, vypřah z tačky, zapřah ju do brany, divajtě se, staři, mladi, jak to cviču ženy. A vypřah ju, vypřah z tačky, zapřah ju do radla: Divajtě se, všeci lude, jak ta žena zbladla.
Dybys měl byť, můj synečku, dobrý muž, zavolal bys: Má panenko, poďme už. Už teho máme dosti, tej našej veselosti, už sme my užili světa radosti. Až mně bude sedumdesát sedum leť, až mně začne má hlavěnka šedivět, hlava od starosti, brada od šelmovství, teprv já zanechám světa marnosti.
Oj, jedě chlop z Osiny, ztracjul babu z košiny. Baba plače a nařiče, že se smyči po blacě. A dybys bul dobry muž, kupjul bys mi novy vůz, vozul bys mě po rynečku, jako hersku panenečku. Bys byla dobra žena, seděla by si doma. Ale že si jen něvěsta, rada jezdiš do města.
Má maměnko milá, lekávám se v noci,1) chodíjú pod okna moravanščí chlapci, pod okenko chodijú, pokoja mně nedajú.2) Má maměnko milá, nemusí to bývat, nemusím já chlapců, nemusím se bávat, já se budu vdávati, nebudu se bávati. Má dceruško milá, nevdávej se ešče, všecí povídajú, že si mladé děvče, že ty mladé ženy mřú, a že jich ti muži dřú.3) Má maměnko milá, přes krchov chodíte, mnoho-li tam hrobů z mladých žen vidíte? Co ty mladé ženy mřú, a co jich ti muži dřú.
Mamko, mamko, maměnko moja! Zjednejte mně nové šaty, já se budu vydávati,1) maměnko moja. Dcerko, dcerko, dceruško moja! Nechaj toho vydaváňá,2) ty si ešče hrubě mladá, dceruško moja. Mamko, mamko, maměnko moja! Také ste vy mladí byli, rádi ste se vydávali,3) mamičko moja. Dcerko, dcerko, dceruško moja! Muž tvůj tě bude bijávat, budeš ke mně běhavávat,4) dceruško moja. Mamko, mamko, maměnko moja! Já napřadu přádenečko, mužíčkovi na vínečko,5) maměnko moja. Dcerko, dcerko, dceruško moja! On to vínečko vypije, tobě do zádů vybije,6) dceruško moja. Mamko, mamko, maměnko moja! Já napřadu potáčeček mužíčkovi na tabáček,7) maměnko moja. Dcerko, dcerko, dceruško moja! On ten tabáček vypuká, tobě do zádů vybúchá,8) dceruško moja.9)
Třeba seš ty hodné jonák, ty seš přece jenom voják, musíš jíti na vojno a já tade zůstano. »Můj tatíček má peníze; von mně z vojne pomoct může, tví přátelé nemůžó, s chalupó ti chcet kážó. Jak já můžu s chalupó chcet, dyž já nemám peněz pět set, vinohrádek, roličko, tatička a matičko. Debech já rodiče měla, dávno bech se bela vdala, voni be mě chválili, chlapci by se scházeli. Decke be mně slibovali, jak be mně moc peněz dali, nechť be třebas nedali, debe mě jenom vdali.