pustit

Displaying 1 - 43 of 43
[: Ležel Lazar v nemoci, :] [: žádal od Boha pomoci. :] Přišeltě k boháčovi, žádal kus chleba ubohý. Boháč mu ho nechtěl dat, kázal ho psami ven vyštvat. Psíčkové ho litovali, rány jeho mu lízali. Odstup, Lazare, stolu, nečiň mi tu nic na mzdoru. Lazar stolu odstoupil, převelice se zarmoutil. Neminula hodina, přišla k Lazaru novina. Stroj se, Lazare, máš čas, jde pro tebe s nebe hlas,1) po té velké úzkosti dojdeš nebeské radosti. Přiletěli andělé a vzali ho na křídla. Na křídla ho pojali, do nebe se s ním brali. Otvírejte nám vrata, nesem milého brata. Posaďte ho na lůně, Pánu Bohu na klíně. Přineste mu stolici a vínečka sklenici. Nech se Lazar napije a nechať si odpočine. Neminula hodina, došla boháče novina: Stroj se, boháči, máš čas, jde pro tebe z pekla hlas. Jdou pro tebe ďáblové, luciperovi poslové. Boháč na to nic nedbal, nejdražší šaty na se bral. Pí a hoduj , duše má, šak máš dost na leta mnohá. Ďábli dva přiletěli a vzali ho na rohy. Na rohy ho ujali, do pekla s ním pospíchali. Když před peklo přijeli, na ně hlukem udeřili. Otevřte, tovaryši, nesem vám tělo i duši. Dejte pánu stolici, nalejte vína sklenici, čiré smoly konvici. Boháč vína okusil, plamen modrý z úst vypustil. Ach, přeběda, nastojte, co jest víno to nechutné! Chtěl-lis dobré víno pít, měl ses s chudými dělit a na světě lépe činit. Hledí boháč na stranu, zří Lazara v Božím lůnu. O, Lazare, bratře můj, omoč prst, ovlaž jazyk můj. Ať mne tak prudce nepálí, bratře Lazare rozmilý. Teprva mě bratrem zveš, kdy v ohni věčném bytuješ, byl jsi mi horší nežli pes. Skličila tě moc Boží, nespomáhá ti tvé zboží. Mám tam ještě dva bratry, rač jim po někom zkázati, aby lépe činili a s chudými se zdělili. Netřeba jim zkazovat, ví každý, jak se spravovat.
[: Na nedělu raničko :] [: vychodilo slunečko. :] Na tú horu vysokú, na tú lúku širokú. Na ty lúce nic není, edem kostel kamenný. V tom kostele zvonili, by se ludé schodili. Šla matička s cerami, dvě byly pod věncami. A tá třetí nebyla, z krchova se vrátila. Do zahrady vkročila, tři růžečky utrhla, tři pérenka uvila! Jedno pérko dovíjá, kněz mšu svatú začíná. Druhé pérko dovíjá, kněz hostiu pozdvíhá. Třetí pérko dovíjá, ďábel se k ní dobývá. Pomož Pán Bůh, děvečko, komu viješ pérečko? Daj to Pán Bůh, mládenec, není péro, lež věnec. Dyby přišel mládenec, dala bych mu ten věnec. Dyby přišla osoba, dala bych já jí oba. Daj, děvečko, daj věnec, šak jsu hodný mládenec. Daj, děvečko, daj oba, šak jsu hodná osoba. Daj, děvečko, všecky tři, šak jsem herský jako ty. A já vínka nesmím dat, mohla by mně máti lát.1) Matky se ty nic nebůj, víneček mi přece daruj. Stup, děvečko, na kamen a z kameňa na střemeň. Ze střemeňa na koňa, pojedeme do rája. Tam’s jak živa nebyla, ani tvoja rodina. Vzal Kačenku na rohy a letěl s ňú přes hory. Jak za humny vyjeli, nikde cesty neměli, po samém trní jeli. Po trní a po boří, po ďábelském šáchoří.2) Zdvihni, milá, sukničku, ať se netkneš trávníčku. Zdvihni, milá, kazajku, ať se netkneš turánku. Když přijeli před peklo, zaklepal on na okno. Otevřte, tovaryši, vezu tělo i duši. Chystejte nám stolicu, dajte vína sklenicu, ať se panna napije a s nami tu spočine. Jedni s koňa snímali, druzí vínko chystali.8) Sedni, Kačo, na stolek, vypij vínka s pohárek. Co’s tělo co’s dělalo, že’s do pekla muselo? A to tělo hřešilo, věnečky ve mšu vilo. Ponejprv se napila, hned jí krása změnila, po druhé se napila, modrý plamen pustila. Po třetí se napila, plamenem se chytila.4) Vystavte mě za dveře, nech mě větr prověje. Dy ses chtěla provějat, měla’s na mšu chodívat.5) Proč, zvony, nezvoníte, a snad o mně nevíte? Zvony začaly zvonit: Nechtěla’s na mšu chodit. Dyby’s byla chodila, tož’s v pekle byt neměla. Dajte ju tam na lože, kde jsú břitvy a nože. A jeli tu formani, velmi biči praskali. O, formani, formani, esli ste vy z mej strany z Holomúca, z Opavy? Řekněte tam matce mé, dcerušky má ešče dvě, by je lepši trestala, než mě hřišnú chovala, do peklach se dostala. Do pekla horúcího, Nevyjdu nikdá z něho.6)
[:Na mšu svatú zvonijú, :] [: panenky se strojijú. :] Všecky idú pod věnci a za nimi mládenci. Jenom jedna nebyla, pro věnec se vrátila.1) Do zahrady vkročila, tři růžečky utrhla. Tři růžečky utrhla, tři věnečky uvila. První vínek zavíjá, kněz mšu svatú začíná. Druhý vínek zavíjá, kněz svůj kalich pozvíhá. Třetí vínek zavíjá, kněz mšu svatú zavírá. Do kostela běžela, mšu svatú omeškala. Potkal tě ju jeden pán, a to byl ten ďábel sám.2) Kam, děvečko, kam ideš, do kostela nepřindeš. Du, pane, do kostela. — Mšu svatú sem zmeškala? Mšu svatú si zmeškala, kázání neslyšela. Skoč, děvečko, na kamen a z kamena na třemen. A z třemena na můj kůň, pojedeme na hrad můj. Pojedeme do pola, kde’s jak živa nebyla. Ke kostelom přijeli, zdaleka vyhýbali. K šibenicám přijeli, zdaleka se klaňali. Co to, pane, děláte, kostelom vyhýbáte? Kostelom vyhýbáte, šibenicám se klaňáte? To jsú naše kostely, by ste hřišní věděli. A kdy k peklu přijeli, na dveře udeřili. Otevřte, tovaryši, vezem vám tělo i duši. Postavte jí stolicu, dejte jí vína sklenicu. Ponýprv se napila, modrý plamen pustila. Po druhé se napila, červený plamen pustila. Po třetí se napila, bílý plamýnek pustila. Otevřte okynečko, ať si ochladím srdýčko. »Kdy si chtěla chladiti, měla’s dobře činiti.« Kdo je tady z Moravy, od mamulky z tej strany? Zkažte tam mé mateři, ať mě nečeká k večeři. Ani zítra k obědu, že už já věc nedondu. Ješče jednu dceru má, ať jí vůle nedává, jako mně ju dávala; kam sem se smutná dostala! Proč, zvony, nezvoníte, snad už o mně nevíte? Jak ti máme zvoniti? Nechtěla’s nás slyšeti. Kohúti nezpíváte, snad už o mně nedbáte? Jak ti máme zpívati? Nechtěla’s nám sypati.
[: Náš stařiček sobě vzdychá, :] hříšná duše se v něm leká. Nelekaj se, duše milá, juž si se tu dost nabyla. Duše z těla vyletěla, na zelenú lúku sedla.1) A tam sobě naříkala, až se lúka rozléhala.2) Přiletěl k ní anděl Boží: Co naříkáš, hříšná duše? Kterak nemám naříkati, dyž se nemám kam poděti. Chyť se, duše, mého křídla, poletíme v rájské sídla.3) A jak k rájským dvéřím přišli, na ty dvéře zabúřili.4) Svatý Petře, vemte klíče, pohledněte, kdo to tluče. Tluče to tam anděl Boží, za ním hříšná duše stojí. Mého anděla sem pusťte, hříšné duši pryč ukažte. Ukažte jí cestu šírú, kady hříšní do pekla jdú. Šla dušička plakající a svých hříchů litující. Potkala ju matka Boží: Co naříkáš, hříšná duše? A jak nemám naříkati, dy se nevím kam poděti! Vrať se, duše, vrať se se mnú, přimluvím se k mému synu.5) Jak k nebeským vratům přišly, na ty vrata zabúřily. Svatý Petře, vemte klíče, pohlednite, kdo to tluče. Tluče to, pane, matka tvá, za ňú stojí duše hříšná. Mú matičku mně sem pusťte, duši hříšné odtad kažte. Kažte jí cestu širokú, kady hříšní do pekla jdú. Ne tak, ne tak, synu milý, odpusť hříšné duši viny. Já jí viny neodpustím, za hříchy ju trestat musím, nedávala ona chudým. Do kostela nechodila, na ofěry nedávala. Pátečky se nepostila a svátečky nesvětila. Podej, duše, svého prsta, povedu tě do očistca. Duše prsta podávala, po pás v smole zostávala. Podej, duše, pravé ruky, povedu tě skrze muky. Skrze muky do propasti, potom do nebeské slasti.6) Duse ruky podávala, celá ve smole zůstala. Podej, duše, pravé ruky, vyvedu tě z těžké muky. Duše ruky podávala, k živému Bohu volala. Chyť se, duše, mého prstu, přivedu tě k Pánu Kristu.7) Jak k nebeským vratům přišly, na ty vrata zabúřily. Svatý Petře, vemte klíče, pohledněte, kdo to tluče. Tluče to, pane, matka tvá, a za ňú zas hříšnice ta. Mú matičku mně sem pusťte, hříšné duši odtad kažte. Kažte jí cestu širokú, kady hříšní do pekla jdú. Ne tak, ne tak, synu milý, odpusť hříšné duši viny. Já jí viny neodpustím, za hříchy ju trestat musím. Už ona dost podstúpila, v očistcových mukách byla. Poď, dušičko vyvolená, drahú krví vykupená. Poď, dušičko, večeřati, budeš s námi přebývati. Pane Bože, budiž chvála, do nebe sem se dostala.
[:Byla cesta ušlapaná :] od samého Krista Pána.1) Kráčely po ní dvě duše, za něma velká hříšnice. Když k nebeským dveřom přišly, hned na dveře udeřily. Svatý Petře, vemte klíče, podivte se, kdo to tluče. Tlučou to, pane, dvě duše, za něma velká hříšnice. Ty dvě duše mně sem pusťte, hříšné duši odtad kažte. Ukažte jí cestu dolů, kady hříšní do pekla jdou. Šla od nebe plakající a svých hříchů litující. Potkala ju matka Boží: Odkad kráčíš, hříšná duše? Kráčím, matičko, od nebe, nemám přímluvčí jak tebe. Vrať se se mnou, hříšná duše, poprosím za tě Ježíše. Když k nebeským dvéřem přišly, zas na dvéře udeřily. Svatý Petře, vemte klíče, podivte se, kdo to tluče. Tluče tam, pane, matka tvá, a za ní zas hříšnice ta. Mou matičku mně sem pusťte, hříšné duši odtud kažte. Ne tak, ne tak, synu milý, odpusť hříšné duši viny. Optej se jí, matko milá, kolik svátků osvětila. Kolik chudých obživila, kolik pátků se postila. Já sem svátků nesvětila, ani pátků nepostila; almužny jen troník dala. Ten troníČek malý peníz, ten ti do nebe spomůž.2)
Kde jsi, můj přemilý Ježíši Kriste? Kde tě hledat budu, na kterém místě? Pusť od sebe světlo, o, slunce jasné, bez tebe nám svíce života hasne. S tebou se mé srdce žádá spojiti, bez tebe nemůže dél živo býti. Dokad tě nenajdu, volat tě budu, ve dně, také v noci volat tě budu. Ach, pospěš k smutnému, dél neodkládej, můj drahý poklade, pomoci mně dej. Kdekoli ty půjdeš, za tebou půjdu, tebe se na věky přidržet budu. Když tebe mít budu, předrahý hosti, nech jiného nemám, na tom mám dosti.
Překrásná dennice, vzejdi v čas našeho zarmoucení! Ty jsi ten kořínek Jesse, k tobě hříšní modlíme se. Krásný kvítku libovonný, králi z Boha narozený. Srdce moje tebou jaté spočine v tvé lásce svaté. Rač mně milost prokázati, nade mnou se smilovati, o, můj Pane, můj Ježíši, přijmi za choť moji duši. Kriste, překrásná lílije, vykvetlá z Panny Marie, rozviň sklad své spanilosti, opoj duši svou milostí. Počátek jsi a skonání, milost tvá nás vždycky chrání. Uchop mne v své svaté ruce, ať tě nepustím dokonce. Čím víc lásku tvou rozjímám, víc tě milovati žádám; tvé milosti, o, můj Bože, kdož se nasytiti může? V libém ochrany tvé stínu beze strachu odpočinu, nebo na mé nepřátely obracuješ svoje střely. O, Ježíši, choti vzácný, připrav duši palác krásný, k večnému s tebou bydlení ozdob ji kmentem, perlami.
Žalostné kvílení, rozmilí křesťané, přesmutné loučení Panenky Marie s synáčkem svým nejmilejším, k hrozným mukám odsouzeným; k smrti se ubírá, žalostí omdlívá. »Matičko má milá, moje potěšení, hodina nastává smutného loučení. Již já musím na smrť jíti a hrozné muka trpěti; již se s tebou loučím, Bohu tě poroučím.« Synáčku můj milý, mé srdce rozmilé, ach, neopouštěj mne, matičky své milé. Rozpomeň se na mou lásku a na mou lítost mateřskou, neb nemám žádného krom tebe samého. »Matičko má milá, nemůž jinak býti, my se již musíme spolu rozloučiti. Již mě Jidáš židům zradí a mě falešně políbí, budou mě vázati, po zemi smýkati.« Synáčku můj milý, nech mne s tebou jíti, já volím za tebe ty muky trpěti. Stokrát chci raděj umříti, než bez tebe živa býti, mé srdce rozmilé, ach, k sobě vezmi mne. »Ach, to musí býti, matičko má milá, láska má mne nutí, Otec toho žádá. Všechen svět mám vykoupiti a smrti věčné zbaviti. K smrti se ubírám, tebe zanechávám.« Žalostná já máti, již sem opuštěná, již vidím synáčka, jak v krvi omdlívá, po všem těle sbičovaný a trním korunovaný, kříž přetěžký nese, bolestí se třese. Synáčka milého na kříž jsou přibili, když vypustil ducha, kopím bok prohnali; jak já nemám smutná býti, nad synáčkem omdlévati! Ze všech ran krev teče, pro tebe, člověče. O, hříšný člověče, vezmi si do srdce mého syna rány, mé velké trápení! Budeš-li to rozjímati, máš věčnou slávu dostati, budeš s mojím synem až na věky. Amen.
Bude vojna, bude, kdo pak na ňu půjde? Která má milého, sobě upřímného, tá naříkat bude. Já bych taky jela, dybych koňa měla, koníčka vraného, pěkně sedlaného, sedla bych na něho. Co bys tam, má milá, co bys tam dělala? »U Dunaje stála, košulenky prala, to bych tam dělala.« 1) Kde bys je, má milá, kde bys je máchala? U Dunaje kameň, stála bych já na něm, tam bych je máchala. Kde bys je, má milá, kde bys je sušila? Na zelených lókách, na hedbávných šňůrkách, tam bych je sušila. 2) Kde bys je, má milá, kde bys je válela? V císarské komoře, só tam vále dvoje, tam bych je válela. 3) Vrať se, milá, domů, já tam sám pojedu, až mine sedum let, potom si tě vezmu. 4) Počkám já sedum let, šak nepomine svět, milé z vojny přijde a on si mě vezme, bude-li Pán Bůh chtět. Sedum let dochází, můj milé nejede. Ach, Bože, rozbože, kdy pak mně přijede! 5) Sedum let už došlo, milého neslyším, ach, Bože, rozbože, ach, já se oběsím. Já se neoběsím, radši se utopím, svoje mladé tělo po Dunaji pustím. K Dunaji běžela, Dunaje se ptala: Jsi-li tak hluboká, jak su já vysoká, bych do tě skočila? Rodičové milí, já se s vama lóčím, bratrové a sestry, Bohu vás poróčím. Její bilé nohy do písku sahaly, 6) její bílé ruce břehu se chytaly. Její černé vlasy po vodě plovaly, její černé oči k nebi se zdvihaly. Sedum let minulo, milé z vojny jede. Což jeho vrané kůň pod ňém tak smutně jde. Co pak, můj koníčku, co pak tak smutno jdeš? Zda-li mého těla unésti nemůžeš? Netíží tvé tělo, tíží mě tvá milá, kerá se pro tebe včerá utopila. Hned s koníčka slezl, kord do něho vrazil, do svého srdečka z pistole vystřelil. 7) Už só vobá mrtví, pochovat jich dejte, z rozmarýnu věnec na hrob jim posaďte. Z rozmarýnu věnec bílým kvítkem kvete; nenašli se spolu ti milí na světě.
Přišel pod okynko: Spíš-li, Marijanko, spíš-li nebo nespíš lebo mne neslyšíš? Nespím, ach, já nespím, dobře tebe slyším, ale k nám, synečku, tebe pustit nesmím. Panímáma leží nedaleko dveří, ona všecko slyší, když kočička běží. Ráno by přivstala a mne by se ptala: S kým’s to, Marijanko, s kým’s to rozmlóvala? Ach, s kým pak by jinším, se svým nejmilejším, on k nám dycky chodí a mne ze sna budí. Počkej, Marijanko, esli pravda néní, bůj se, Marijanko, bůj se utopení. 1) Marianka vstala, k Dunaji běžela: Dunaji, Dunaji, Dunajenko milá. Jsi-li, Dunajenko, jsi-li tak hluboká, jako sem vysoká, já do tebe skočím. Do vody skočila, ešče zavolala, ešče zavolala, Panenko Maria. 2) Její černé vlasy po Dunaji plyly, její bílé ruce břehu se chytaly. Její černé oči se světem se lóčí, že jsó oklamaný od šohaja v noci. 3)
Přišel pod okynko: Spíš-li, Marijanko, spíš-li nebo nespíš lebo mne neslyšíš? Nespím, ach, já nespím, dobře tebe slyším, ale k nám, synečku, tebe pustit nesmím. Panímáma leží nedaleko dveří, ona všecko slyší, když kočička běží. Ráno by přivstala a mne by se ptala: S kým’s to, Marijanko, s kým’s to rozmlóvala? Ach, s kým pak by jinším, se svým nejmilejším, on k nám dycky chodí a mne ze sna budí. Počkej, Marijanko, esli pravda néní, bůj se, Marijanko, bůj se utopení. 1) Marianka vstala, k Dunaji běžela: Dunaji, Dunaji, Dunajenko milá. Jsi-li, Dunajenko, jsi-li tak hluboká, jako sem vysoká, já do tebe skočím. Do vody skočila, ešče zavolala, ešče zavolala, Panenko Maria. 2) Její černé vlasy po Dunaji plyly, její bílé ruce břehu se chytaly. Její černé oči se světem se lóčí, že jsó oklamaný od šohaja v noci. 3)
Okolo Hodolan chodníček jako dlaň; a kdo ho ušlapal? Syneček choďa tam. Přišel pod okýnko: Spíš-li, má Hanýnko, spíš-li či co děláš, že mně neotvíráš? Tatíček uslyšel, z bílého lůžka vstal, ostrý 1) meč vytáhnul, synkovi hlavu sťal. Ach, tato, tatíčku, co ste udělali, že ste šohajovi hlavěnku uťali? Hlavičku sem uťal, do Dunaja hodil, a to pro tě, dcero má, že za tebú chodil. Pusťte mě, tatíčku, k Dunaju na trávu, abych tam spatřila synečkovu hlavu. Synečkova hlava po Dunaju plyve a za tú hlavičkú štyry krápě krve. Za tymi krapjami klobúček s pentlami, a za tym klobúčkem botky s ostrohami. Za tymi botkami truhelka s pokrovem, a při tej truhličce štyřé mládencové. A nad hrobem stála, žalostně plakala, chudobným žebráčkom almužnu dávala. Dceruško, dceruško, nežel synka toho, můžeš sobě vybrat z tisíca jednoho. Dybych si vybrala z tisíca jednoho, nedostanu předce šuhajíčka svého. 2)
Pásla husy pode mlýnem [: a sama seděla :] pod jaborem. Vila věnec fijalový a propletala ho rozmarýnem. Přišeltě k ní její milý a ptal ju o věnec fijalový. 1) Já ti nesmím věnec dáti, lála by mně moja stará máti. Dyž ti bude máti láti, šak ty možeš se mnú vandrovati. Dybych s tebú vandrovala, kam bych já ty svoje husy dala? Pusť husičky po vodince, ony poplovú k tvojí matince. 2) Starší husa zakýhala 3) a její mamička zavolala: 4) Kýhaj, huso, ešče více, kam se nám poděla pastevnice? Pastevnice vandrovala a vás smutné samy zanechala. 5)
[: Seděl jeden vězeň :] sedumdesát neděl, a tak těžko seděl, až tam ošedivěl. Sam sobě rozmlúval, kdo by ho vyjednal, že by mu dceru dal. Svú dceru Barboru, polovicu dvoru. Žádný ho neslyšel, edem to pachole, co poklúzá koně. Pachole nemeškalo, Turkům povídalo: Slyšte, milí páni, co náš vězeň praví: 1) Kdo by ho vyjednal, že by mu dceru dal, dcerušku Barboru, polovicu dvoru. Turci nemeškali, vězňa vyručali. 2) Přišel vězeň domů, sednul si ke stolu, svěsil hlavu dolů. Což je vám, tatíčku? 3) Snad vás hlava bolí, nebo život celý? Mia hlava nebolí, ani život milý; slíbil sem ťa dáti Turku pohanovi. 4) A já bych zaň nešla, radši bych umřela. 5) Na hůru běžala, muziku slyšala. Můj milý tatíčku, pro koho to jedú, střílajú, bubnujú? Pro tebja, Baruško, najmladší dceruško. A Turci přijeli, všecko strojné měli. Koníčky v šarlatě, pacholci ve zlatě, její najmilejší v samém diamantě. 6) Do voza sedala, s otcem sa žehnala. S Bohem, můj tatíčku, už k vám víc nepřijdu, zakél živa budu. 7) Patnást míl ujela, slova nemluvila. Třidcet míl ujela, slovo promluvila: Počkaj, milý kočí, až z voza seskočím, napiju sa vody. 8) Nepij, milá, vody, máš vínko ve vozi. Pivo, vínko dobré, vodička najlepší. Ona seskočila, vínek s hlavy sňala, na vodu pustila. Plyň, ty můj vínečku, až k mému tatíčku, a pověz ty jim tam, že sem sa vydala bystrému Dunaju. Ty drobné rybičky, to moje družičky; ti velcí kaprové, to moji družbové; vrbina, olšina, to moja rodina. Vody dosihala, do Dunaja padla. Turek křičí, plače a sobě naříče. Její bílé vlasy po vodě sa plasí. Její bílé ruce vodú plavú prudce. Její černé oči, písek sa v nich točí. Turek křičí, plače a sobě naříče: Bych ťa byl dovezl k svej milej mateři, nedala by tobě po zemi choditi; byla by ti stlala červené přikrytí. Zvonily by tobě ty turecké zvony. Včil ťa budú žráti ty morské potvory.
Starý mladé nic nevěří, zaléhá jí ode dveří, ahaha, ahahú, ode dveří. Pusť mě, starý, ven z komory; co mne ta hlavěnka bolí! Vylehni ven z okenečka, ochladí se tvá hlavička. Jaké je to ochlazení, dyž tu néni potěšení! Vzala klíče od sednice; bolí mě hlava velice. Ze sedničky vykročila, devět plotů přeskočila. Ten desátý byl vysoký, tam byl synek černovoký. 1) Od večera do svítání tam se spolu milovali. Běž, milenko, ke starému, chýlí se ke dni bílému. Kdes, Aničko, kdes ty byla, že si se tak urúsala? 2) A já sem byla v kostele, modlila sem se za tebe. Za tvé staré šediviny, aby na světě nebyly.
[: Šla Kačenka na procházku :] až ke mlýnu na tu hrázku. 1) Jak na hrázku vykročila, krásné dítě porodila. 2) Černú pantlú krk zatáhla, po vodince je pustila. Plyň, pachole, dolů vodú, a já zase pannú budu. Jeli tamto tři pánové, a to všeci rétarové. 3) Jeli cestú i necestú, až přijeli k tomu mostu. Na tom mostě bylo jabko, pod tím mostem pacholátko, černooké nemluvňátko. Jeden praví: Vezmime ho, druhý praví: Neberme ho. A ten třetí, ten byl z Boha, vezme dítě do kočára. Do kočára vysokého: Tam najdeme matku jeho. Rychtaříčku, dejte zvonit, pacholeti matku najit. Jak ponejprv zazvonili, hned tam všecky matky byly. Rychtaříčku, ješče jednú, ať se všecky panny sběhnú. Jak po druhé zazvonili, hned tu všecky panny byly. Enom jedna tam nebyla, rychtářova Kateřina. Kateřino, kdes ty byla, kde jsi krásu proměnila? Pod mostem sem šaty prala, tam jsem krásu zanechala. Jiné panny také praly a krásy tam nenechaly. Shoďte ju tam z toho mosta, ať je už té hanby zprostá.
[: V čirem poli stoji zamek, :] [: služil tam jeden pacholek. :] Služil tam s jednu děvečku, to s rychtařovu dcerečku. Sedym let tam spolem byli, slova spolu němluvili. 2) A jak bylo v osmem letě, dal jim Pan Bůh krasne ditě. Tak se spolu uradili, by to ditě zmordovali. Zrob ty, mila, jak rozumiš, enom ať se něvyzradiš. Zlatu šňůru ukrutila, do studnice ho pustila. 3) Divča pani to vidělo, hned panovi žalovalo. Pantatičku, zla novina, naša Anka mela syna. Zlatu šňůru ukrutila, do studnice ho pustila. »Jdi, Aničko, jdi do pole, co uvidiš, všecko tvoje.« 4) »Stoji, stoji šubenička, na ni bila holubička.« Hdo tež na ni viseť budě? Hdo by jiný, lež Anička? 5) A idě kat s ňu po mostě a rozpravi s ňu po sprostě. Chceš, Aničko, moju byti? Ja ti kupim živobyti. Dělaj, kate, jak maš dělať, moje očka zavazovať. Ja sem teho zaslužila, tři děti sem usmrtila. Jak to slovo vypustila, hned ji hlava odskočila. Zakryte tu krev červenu, ať ji vrany něglubaju.
[: Šlo diťa chodničkem, :] šprtalo špendličkem. Chodil Pan Bůh po vsi, nadešel to diťa. Co tu, diťa, dělaš? Svoji mamy hledam. Di, diťa, na krchov, tam tva mama leži, druhy hrob od dveři. Ulom haluzečku, pobuř 1) na hrobečku. Kdo tu buři na mne, 2) hlinu na mne sype? Ja, matičko, buřim, hlinu na vas sypu. Pusťtě mne tam k sobě, pusťte v tejto době. Di, diťa, do domu, maš tam mladu mamu. CoŽ je po mladosti, dy něni milosti. Dy mi chleba dava, popelem ho vala. A tak mi ho hodi, jako zlemu psovi. Dy svojim chleba da, za stůl jich posaza: maslem jim pomaza. Dy mi hlavu češe, to mi z ni krev teče. Dy ona mne myje, po ličku mne bije. Ach, matičko mila, vemtě vy mne k sobě, vemtě v tejto době. Me diťa rozmile, co bys tu dělalo, co bys tu jidalo? Rosičku zbiralo, vam nožičky mylo. Di, diťa, do domu, poviz tatičkovi, že si bylo se mnu. TatiČek něvěři, kyjem tež udeři. Di, diťa, do domu, třeti deň tě vezmu. Ach, tato, tatičku, předajtě kozičku, delajtě truhličku. Ach, tato, tatičku, předajtě kravičku, šijte kosulečku. Košulku došiva, diťa už umira.
[: Oj, pošlo diťatko, :] male pacholatko. Potkal ho stařiček, a to byl Pambuček. Kaj iděš, diťatko, male pacholatko? Jdu ja, stařičku, svej matičky hledať, by mi šli chleba dať. Tvoja mamka leži ten hrob ode dveři. Padlo na prvši hrob, křičelo, plakalo, matičko, volalo. Nic tam něslyšalo, enem zahučalo. Padlo na druhy hrob, křičelo, plakalo, matičko, volalo. Nic tam něslyšalo, enem zahučalo. Padlo na třeti hrob, křičelo, plakalo, matičky volalo. Ach, hdož to tam vola, pokoja mi něda? To ja sem, matičko, ja, vaše diťatko. Kaj maš tu košulku, co sem ti ušila, dy sem živa byla? Macocha ju vzala, svojim dětom dala. Kaj maš tu letničku, co sem ti kupila, dy sem živa byla? Macocha ju vzala, svojim dětom dala. Kaj maš tu šatečku, co sem ti kupila, dy sem živa byla? Macocha ju vzala, svojim dětom dala. Pusťte mne, matičko, pusťtě mne tam k sobě, budě mi tam dobře. Di, diťa, do domu, maš tam mladu mamu. Něniť mi to mama, a je to macocha. Dy mi chleba kraje, to mi ho něpřaje. A dy mi ho dava, v popele ho vala. Dy mne ona češe, to krev ze mne teče. Dy košulku dava, to mne pošlahava. Di, diťa, do domu, pomodli se Bohu. Šak tě tam ochrani ta něbeska pani. Do domu přiběhlo, otci povědělo: Ach, tato, tatičku, už sem ja mluvila se svoju matičku. Hned se rozněmohlo, třeti deň umřelo.
U Krakova na dolině pase dívče vrané koně. Přišel k ní šohaj z Krakova, zajal jí koně do dvora. 1) Dávala mu tři dukáty, 2) dva stříbrné, jeden zlatý: 3) Nechaj, švarné děvče, sobě, zítra večír přijdu k tobě. Chceš-li ty k nám chodívati, mosíš dobrý pozor dati; 4) naša mama zticha 5) spává, ona dobrý pozor dává. 6) Stávaj, starý, stávaj hore, kdosi u naší dcery je. Než starý z postele skočil, šohaj oknem ven vyskočil. Ven vyskočil a zavískal a děvečce ruku stískal; ostávaj tu s Bohem, milá, já mládenec, a ty jiná. Jak pak bych já jiná byla, sak sem s tebú málo byla. Dyby bylo půl hodiny, nejmenuj se mezi panny. Dybys měla na tisíce, nebudeš ty pannú více; a já jenom dva grýcary, přece budu šohaj švárný. Pusť pérečko 7) po tej vodě, půjde-li ti po svobodě; bude-li ti k vrchu plyvať, budeš v našem domku bývať. Dyž to pérko namáčala, do voděnky ho házala: Plyvaj, mé perečko, do dna, abych byla vínka hodna. 8)
[: Vím já jeden hájiček, :] v tom hájičku domeček. V tom domečku děvečka, chovala sokolíčka. Čisté žito sbírala, sokolovi sypala. Nemohla ho uchovať, musela ho ven vyhnať. 1) Sedum let ho chovala, na osmý ho pustila. Leť, sokole, do pole, nalítej se do vůle, nazobej se kúkole. Letěl sokol, zaletěl, třikrát Krakov obletěl. 2) Sedl si tam na rynek, na červený kamýnek. 3) A tak vesele zpíval, až se Krakov rozlíhal. Krakovjané měščané všeho díla nechali, sokola poslúchali. Došla k němu hrdlička, jeho vlastní sestřička. Co, sokole, co děláš, žádného smutku nemáš? Jaký bych já smutek měl, když mi žádný neumřel? Umřela ti tvá milá, dvě hodiny s poledňa. Třetí den, co pohřbená, v klášteře pochovaná. Sokol letěl, zaletěl, až na klášter doletěl. Třikrát klášter obešel, žádných dveří nenašel. 4) Jenom jedno okenko: Promluv ke mně, milenko. Dybych mohla mluviti, mohla bych aj choditi. Na srdečku mám kameň, na jazyku mám plameň; to pro tebe, můj milý, že sme spolu chodili.
V mlynařovem splavku bila husa plyva, že z velkeho milovani malo hdy co byva. Stanul pod okenko, zavolal tišenko: Marianko, srdce moje, otevř mně okenko. Je mně hrubě zima, větřiček zaviva, pusť mne jenom do komůrky, moja roztomila. Ja tě do ni pustim, na svych ručkach uspim, slibila sem Bohu svemu, že tě něopustim. Včil ju on opustil v jejich mladych letach, ztratila vinek zeleny, něužila světa. 1) Světa něužila, pannu něnabyla, to že pro synka mileho Boha opustila.
Vyletěltě sokol na oblaky, vynášel se nade všecky vtáky, aj, nade všecko stvoření. Sedl sobě na štymberské veži, protíral si svoje zlaté péří, ach, svoje zlaté péřičko. 1) Střelil po něm štymberský král prudce, poranil mu jeho věrné srdce, aj, jeho zlaté srdéčko. A přiletěl k milé pod okýnko a zavolal: Pod, otevř, milenko, ach, spíš-li lebo mě slyšíš? A já nespím, já tě dobře slyším, ale já sem žádného nepustím, jenom vtáčka sokolíčka. 2) A tak se s ním dlóho domlóvala, až ho potom po hlasu poznala, poznala a zaplakala. Vítej, vítej z daleké krajiny, povidej mně zlé, dobré noviny, jak se ti ve světě vedlo? Zle se vedlo, má milá děvečko, zraněné je to moje srdečko, ach, zraněné je na stokrát. Kdyby byla v tém moc Boží daná, hojila bych tvé srdečko sama, ach, od večera do rána. Dej, má milá, kopat hrobek nový, do něho dej mé srdce raněné, nechať si v něm odpočine. 3) Od večera do rána hojila, ráno si ho pěkně nastrojila, večer k hrobu sprovodila. 4) Lež tu s Bohem, můj milý synečku, lež tu s Bohem, sivý holubečku, lež tady s Pánem Bohem! Zvoňte zvony na všecky tři strany, umřelo mně moje potěšení, jakého ve světě néní.
Z jedné strany Dunaje Dorna nohy myje; z druhé strany Dunaje Ján napájí koně. Ach, má milá Dorničko, bílý nohy máte: Což je tomu přeblaze, za kém pokráčáte. Ach, má milá Dorničko, černý oči máte. Což je tomu přeblaze, za kém pohlédáte. Ach, má milá Dorničko, bílý ruce máte; což je tomu přeblaze, komu je podáte. Ach, můj milý Janíčku, přijdi ty dneska k nám, tobě já jich podám. Ach, má milá Dorničko, bévá tma z večera, Donaj je hlyboká. Ach, můj milý Janíčku, já zažnu svíčečku proti okýnečku. Až ty Donaj přeplyneš, já podám ručičku. Dorna svíčku zažala, Ján po vodě plyvá. Ach, maměnko má milá, puste mě z hradu ven, ztratila sem prsteň. Já tě nepustím z hradu, sama ti proň půdu. Dorna z hradu vyběhla, k rybářom běžela. Ach, rybáři, rybáři, chyťte mi tu rybu mému srdci libú. Rybáři sak zatáhli, rybičku vytáhli. Ach, to není ta ryba, mému srdci libá. Po druhý sak zatáhli, Janíčka vytáhli. Ach, to je ta ryba, mému srdci libá. Ach, což je mně už po ní, dyž už néní živá. Měla milá dva nože, oba metalové. Jedném hrob ukopala, druhém se zabila: Kdo tu půde, pojede, každé si zpomene! Ach, tu leží Dornička, panská služebnička, vedle leží Janíček, panské služebníček. Zhynul milé pro miló, milá pro milého. Ostali tam obá dvá jeden pro druhého.
[: Anka, Anka, Andulenka, :] chodiu sem k vám od malunka. Chodiu sem k vám přes trávníček, předsedau mia černý psíček. Házau sem mu z kapse kůrky: Pusť mia, psíčku, do komůrky.
Něskoro, děvečko, něskoro lituješ, ach, dy už na rukach děťatko pěstuješ. Bylo třa, děvečko, bylo třa zavčasu, dokavad si měla ješče svoju krasu. Bylo třa, děvečko, zamknuť se v komoře a nepustiť synka do svojeho lože. Ale tys pustila, slibom’s uvěřila, tak’s při tom věneček zeleny pozbyla. Nadarmo, děvečko, hažeš prstenečkem, on už věc něbudě zelenym věnečkem. Byl pěkny zeleny, a včilej je černy, ach, jakej on došel škaredej proměny!
Pásla hanačka páva mezi horami sama; a přijeli k ní páni: Pojeď, hanačko, s námi. Jak bych já s vámi jela, kam bych já páva děla? »Pusť páva dolů vodú, pojeď s námi do Brodu.«*) Jeďte vy s Pánem Bohem, já tu ostanu s pávem. Nedám se já podvésti tej vašej laskavosti.
U našeho dvorečka pěkná zahradečka, nepóščé, má panenko, nepóščé šohajíčka. Jak ho nemám pustit, dež mě tuze prosí: Otevři, má panenko, já tobě povím cosi. Jak mu otevřela, hned jí ruku podal, za její dobrotu pěkně ji děkoval.1) Děkuju ti, milá, za tvé otvírání. A já tobě, milé, za tvé milování.
[: Stůj, jabluňko, nehejbej se, :] má panenko, rozmejšlej se. Já už sem se rozmyslila, mou matičku opustila. Na jablunce jsou jablička, na kytijce je pantlička. Pustila sem po Dunaji s červenýma fáborami.
[: Počkaj, postoj, ty malý pacholku. :] [: Až já sa rozlúčím :] s mú milú maměnkú. S Bohem buďte, moja maměnečko, co ste mě vychovali, zaplať vám Bůh všecko. Počkaj, postoj, nerochaj bičíčkem, až já sa rozlúčím s milým svým tatíčkem. S Bohem buďte, můj milý tatíčku, už vám slúžiť nebudu, mám inú matičku. Počkaj, postoj, nepoháňaj koní, mám tady sestřičku, nechce sa mi od ní. Počkaj, postoj, enom na chvílčičku, až já sa rozlúčím s bratrem, se sestričkú. S Bohem buďte, moje kamarádky, už mia od vás odvezú, nepusťá mia zpátky. S Bohem buďte, rajnochovské kopce, už vás šlapať nebudu, nech vás šlape, kdo chce.
[: Bude sa vydávat :] ubohá sirota. Svých rodičů nemá, sú u Pána Boha. A ta její máti tam u Boha klečí: Ach, Bože můj dobrý, pusť mia na svět bídný. Mám tam jednu dceru, chcú ju brat za ženu. Kristus jí povidau, zostaň tuto, ženo. A já tam sám půjdu, místo jim požehnám, požehnání jim dám.
Vystup, ty děvečko, vystup na stolíček! Pohledni po lidech, je-li tam tatíček. Tatíčka tu není, on před Bohem klečí, Pána Boha prosí. Pusť mia, Bože, domů, mám tam jednu dceru. Ludé ju vdávajú, svaďbu jí dělajú.
Zábrdovské vrchní ten má zlýho drába, visí mu karabáč s ramena na záda. Máme drába, máme v černým dolamáně, dyž on hlavó kévá, nerád večer bévá. Zlýho pána máme, v modrým baladráně, nesce nás dům pustit, me mo zhotíkáme.
Ti světlovčí páni, to sú grobijáni, puščajú z roboty, až modlení zvoní. My na tej robotě co sa naděláme: Doma nám pravíja, že tam postáváme. A kdo nechce věřit, nech ide sprubovat, jak mu tam bude dráb na záda bubnovat.
Horko je mně, horko, můj milé šuhajko. Pusť na mně chládeček z vaších vokýneček.
A ta naša maměnka žalostivě plače, pěkný bílý koláče hétmanovi peče. O, hétmane, hétmane, pusť mně syna mého, aby nosit nemusel munduru těžkého. O, má milá, rozmilá, má maměnko stará, šak von ho neponese než kobylka vraná.
Hore Vlachovicí blažený chodníček, po něm sa prochází švarný šohajíček. A dyž sa procházel, na vojnu ho brali, bohatých rodičů nic si nevšímali. Dyž ho svazovali, na maměnku volal, má maměnko milá, svazovat mňa nedaj. A vy, radní páni z trenčanskej stolice, pusťte mně synáčka, prosím vás velice. Dívaj sa, maměnko, na ten suchý topol, až sa rozzelená, teprv bude pokoj. Já sem sa dívala večer a i ráno, co je to za topol, zelená sa málo. Já sem sa dívala jednúc o poledni, chvála Pánu Bohu, topol je zelený.
V šírém poli hruška stojí, vršek se jí zelená, pod ní stojí má panenka, je celá uplakaná. Copak plačeš a naříkáš, má zlatá holubičko, tu máš šátek a utři si svoje černé očičko. Nač bych si ho utírala, dyž ješče plakat budu? A to proto, falešníku, že já tvoja nebudu. Ten prstýnek, cos mně dala, ten já nosit nebudu, pustím ho po Moravěnce a sám se dám na vojnu. Už byl od ní na dva hony, ješče na něj volala: Pověz ty mně, můj synečku, čím sem tě rozhněvala. Hněvalas mě, už nebudeš, ješče na mně spomeneš, dyž já sednu na koníčka a ty tady zůstaneš. Můžu zůstat neb nezůstat, nebo taky s tebou jet, rodiči jsou na krchově, ti nebudou nic vědět. Bratr, sestra sou na živě, ti mně bránit nebudou, co je mně od Boha daný, já pojedu za tebou.
Debe vojna vojnó bela, já bech synka uhájila, a já bech teho synečka od vojny vyplatila. Šla bech k císarskému dvoru, k císařovi do pokoju, a na kolénka bech klekla, tyto slova bych řekla: Císaři, pěkně vás prosím, pusťte mně co v srdci nosím, pusťte mně synečka z vojny, poraďte se královny. Královna odpověděla, že by ho ráda viděla: Je-li synek, je-li k světu, že musí k regementu.
[: Červený, bílý tulipán, :] pusť mia, děvečko, na tvé slovečko, pusť mia k vám. Ach, kerak já ťa pustit mám, já su chudobná, nic nemám. Šak mia mamička vydělí, dá mně peřiny bez peří. Ješče sem byla maličká, slibovali mně Janíčka, ješče byl Janek v poviťú, juž mu říkali: Můj zeťu.
Dyž sem šel z hospody dom, klupal jsem na dvéří: Ach, ženičko má milá, dyť mně poď odevři. 0, ženičko má milá, co děláš, jak se máš? Ach, pusť mě do sednice, dyť jsem já hospodář. Ona mně šla odvírat, vzala si na mne hůl, já ubohý hospodář musel jsem vlézt pod stůl. Vy chasníci svobodní, dobře poslechněte, takové si opice, jak já mám, neberte. Pokuď chasník svobodný, dycky je svým pánem, jak se jednou ožení, smrti naší amen!
[ : Za humnama :] na ječmínku uvázala žena muža na řemínku.1) Co mě, ženo, co mě vážeš? Dyť já tobě všecko dělám, co mně kážeš. Kážeš-li mně pro kvasnice, a já pro ně hopkem běžím bez čepice. Kážeš-li mně drva rúbat, a já běžím do světnice tebe lúbat. Pusť mě, ženo, pusť mě z něho, neřeknu ti do své smrti slova zlého. Buď si tady do pondělka, abys věděl, safiente, co je ženka.
[: Kam půjděm, mladenci, kam pujděm? Hdě my tych peňazův nabuděm? :] Pujděmy pod zamek na žida, un ma moc peňazův, něch jich da. Pujděmy do zadni světničky, najděmy v kufrach dvacetničky, napylnime svoje puchyře, ať mamy čim platiť šenkyře. Pujděmy do přední komnaty, najděmy tam v kufrach dukaty; něbudě-li nas tam chceť pustiť, buděm ho natahať za fusy. Poslechni mej rady, židaku, nělituj tych svojich dukatů, šanuj radši svojiho zdravi, nědavaj natahať svej brady.