děvče

Displaying 1 - 16 of 16
[: V čirem poli stoji zamek, :] [: služil tam jeden pacholek. :] Služil tam s jednu děvečku, to s rychtařovu dcerečku. Sedym let tam spolem byli, slova spolu němluvili. 2) A jak bylo v osmem letě, dal jim Pan Bůh krasne ditě. Tak se spolu uradili, by to ditě zmordovali. Zrob ty, mila, jak rozumiš, enom ať se něvyzradiš. Zlatu šňůru ukrutila, do studnice ho pustila. 3) Divča pani to vidělo, hned panovi žalovalo. Pantatičku, zla novina, naša Anka mela syna. Zlatu šňůru ukrutila, do studnice ho pustila. »Jdi, Aničko, jdi do pole, co uvidiš, všecko tvoje.« 4) »Stoji, stoji šubenička, na ni bila holubička.« Hdo tež na ni viseť budě? Hdo by jiný, lež Anička? 5) A idě kat s ňu po mostě a rozpravi s ňu po sprostě. Chceš, Aničko, moju byti? Ja ti kupim živobyti. Dělaj, kate, jak maš dělať, moje očka zavazovať. Ja sem teho zaslužila, tři děti sem usmrtila. Jak to slovo vypustila, hned ji hlava odskočila. Zakryte tu krev červenu, ať ji vrany něglubaju.
Ta uninská rola černo pooraná, žabiu tam pachouka Uďheli z Unína. A jak ho tam zabiu, do žita odskočiu, skočiu k pohůnkovi: Jak je pachoukovi? Michale, Michalku, odpusti mně vinu, že sem ti do huavy dau smrtelnú ranu. Odpúščám, odpúščám ale velmi ťažko, že je mé srdečko poraněné všecko. Vy tetko Doračko, smutná, neveseuá, nesem vám synáčka v halinečce z pola. Vy tetko Doračko, nic sa nelekajte, pro vašeho syna bíuú puachtu dajte. Michale, Michalku, kdo je ti příčina? Kdo by byu, mamičko? Uďheli z Unína. Že bys mně, Michalku, moheu ešče ožit, ešče bych ti daua košelu zuatem šit. Nechcu já, mamičko, košele zuatovej, už já dávno čekám tej smrti hotovej. Zandite, mamičko, pro tech knězů gbelských, já sa vyzpovídám z mojich hříchů těžkých. Ja, co si, Michalku, gbelských knězů žádáš? A šak ty, Michalku, tolej hříchů nemáš. Jak bych já, mamičko, tolej hříchů neměu? Šak sem já nejednu děvečku podvedeu. Nejednu podvedeu, nejednu okuamau, kerak by sa Pán Bůh na mňa nerozhněvau? A ten gbelský cinter kolem mauovaný, leží tam Michálek pěkně pochovaný. Na jeho hrobečku rozmarýn zelený, to gbelským pachoukom roste na znamení. Na jeho hrobečku marijánek roste, vy gbelské děvčátka, vínky z něho neste. Ta jeho rodina třema řady stáua, tak ho naříkaua, jak muzika hráua. Na nebi hvězdička, na zemi děvečka, tak ho naříkaua jeho frajerečka. Na nebi měsíček, na zemi tatíček, tak ho naříkaua mamička, tatíček.
[: V černým lese v hájíčku :] namlóval šohaj děvečku. Tak ju dlóho namlóval, ja, až se na ňu rozhněval. Uvázal ju u dubu a nasypal jí žaludu. Pí voděnku, jez žalud, na mne smutného nežaluj. Čula voze za lesem a zavolala svým hlasem. Je-li tu kdo z Moravy, od mé maměnky z té strany? Zkažte tam mé mateři, nech mě nečeká k večeři. Ani zítra k obědu, ja, sám Pán Bůh ví, kde budu. A já se tu dobře mám, vrany, straky kupce mám, pepř, kořeníčko prodávám. Ony mi to skupujó, dolů voděnkó spóščajó.
V tem Brodečku na kopečku bijó se tam o děvečku; 1) o keró, o keró? O tó, co má šněrovačku červenó. 2) Tak se o ňu posekali, až tam jednoho nechali, synečka milého, a už teče potok krvi od něho. 3) Kdo nevěří, nech tam běži, šak tam ešče šabla leží, šablička krvavá; umévá ju jeho milá slzama. Pokud ešče živa budu, černo pantlu nosit budu pod šátkem v lelíku, za tu lásku, můj obrázku, velikó.
V černym lese při pěknym kopečku [: namluval tam synek švarnu děvečku. :] A tak dluho ju sobě namluval, ež zeleny vinek s jeji hlavy sjal. Prosim tě ja, prošvarny Janičku, něbraň mi zavolať na svu mamičku. Volaj, volaj, šak se nědovolaš, šak v tym černym lese ptačka něslychať. Jak ponajprem hlasem zavolala, hned se v černym lese chojka lamala. Jak po druhej hlasem zavolala, hned bystra vodička z Dunaja lela. Jak po třeti hlasem zavolala, jeja mamička hned z hrobu vstavala. Zhůru, staňte, rozmili synove, už se s našu Anu v horach zle děje. A synove z hrobu povstavali, na svoje koničky vrane sedali. Potkali tam jedneho Janička, byla zkrvavena jeho šablička. »Cos udělal, rozmily Janičku, že maš zkrvavenu svoju šabličku?« Letěla tu bila holubička, a ja sem ji střelil prostřed srdečka. Něbyla to bila holubička, to byla, Janičku, naša sestřička. Kaj si poděl, rozmily Janičku, kaj si poděl tu našu sestřičku? Zakopal sem v lese při chodničku a přikryl sem ju zelenu chvojičku. A hned Janičkovi hlavu sťali, na tej hlavě jemu klobuk něchali. Na klobuček psali zlate litery, by lide věděli, čim se provinil.
[: Chodíval sem přes lavečku, :] k tem súsedom [: za děvečkú. :] Lavečku mně odhodili, galanečku odlúdili. A já chodil, leda chodil, leda děvče za nos vodil, A já chtěla, leda chtěla, leda víc galánů měla.
Kdo se to prochází po liboské hrázi? Černooký děvče marijánek sází. Sází tě ho, sází po jednom zbílečku; ach, žes ty ošidil chudobnó děvečku! Chudobná děvečka nic inšiho nemá, jenom tu poctivosť, co si ju zachová. Málo je jich, málo, co ju zachovají, néhodnější panny ty ňó pohrdají.
Čí je to děvčina s modréma očima? Přinesla do mléna tři vrtle ječmeňa. Prosila mynáře, by jí nebral méta, že mu dá huběnku dneska lebo zétra. Huběnku mu dala, méto jí předce vzal. Bodé tě, mynáři, Pán Bůh ščestí nedal. Pán Bůh ščestí nedal na tvojem statečku, že si ty ošidil chudobnó děvečku.
Můj milý Janičku, černé oči máte, a já se vás bojím, že mě oklamáte. Neboj se, Nanynko, mého oklamání, nedal by mně Pán Bůh žádné požehnání. Žádné požehnání na mojem statečku, že sem já oklamal chudobnú děvečku. Chudobná děvečka, ta jiného nemá, jenom tu poctivosť, kerú si zachová.
e) Už mi tak nebude, jak mně bývávalo, dyž mně to slunéčko jasně svítívalo. Už mně tak nebude, jak mně bylo kdysi, dyž mě nosívával můj koníček lysý. Svítilo mně slunce v malónké chalópce, už mně svítit nechce, nech svítí komu chce. Svítívával mi tam přejasný měsíček, včilé mi zarůstá k mé milé chodníček. Zarůstá, zarůstá drobnó jetelinó, že sem se podíval na děvečku jinó.
Keré vtáček na dvóch dubech sedá, dozajista falešnosti hledá; tak jako ten mládeneček, keré sedá vedle dvóch děveček. Přinda k jedné, poví jí slovečko, přinda k druhé, rozpoví jí všecko. Ja, ne tak, ne tak, synečku, nepovidé všecko na děvečku!
Nasela sem marijánku všady, nechodívaj, můj synečku, tady. Najpěknější kvíteček utrhneš, potom si mňa nevezneš. Jak bys ty to, má milá, věděla? Dys ty se mnú málo bývávala. Poznala sem po jednom slovečku; falešný si, synečku. Všecky hvězdy na nebi tancujú, dyž mé oči milého spatřujú. Ach, Bože můj, Bože s vysokosti, přidaj trpělivosti. Dyž sem já šla přes jednu uličku, viděla sem v jednom okenečku, miluje tam syneček děvečku, až mia bolí v srdečku. Ešče jednú Pána Boha žádám, aby přišel starodávný galán; aby mně to slunečko svítilo, co mia těšívávalo. Těšíval mia ze všech najmilejší, včil mia těší obraz najsvětější; ten obrázek panenky Marije, ten v mojém srdečku je.
Když sem já šel po chodníčku, bych navščivil svó děvečku,1) potkali mě vojáci, ptali se mě, odkuď jsi? Já su synek z Kojetína, jdu na hody do Jičína, jdu navščivit děvečku k potěšení srdečku.2) Vemte, drábi, vemte puta, odvedem ho za rekruta, odvedem ho na zámek, šak je hodný šohajek.3) Putečka mně nedáváte, ani ruky nesvážéte, déte mně radš koníčka, bude plakat Anička. Ach, jak bych neměla plakat, dyž slyším podkovy klapat a koníčka vranýho, šuhajíčka milýho.
Před naše mosteček z drobného kamení na kopečku, leží tam syneček, porúbaný všecek [: o děvečku. :] O, kdo ho porúbal, ten musel byt šohaj obíraný, musel mět pérenka na obě ramenka, na dvě strany.
Chytlas mia, má milá, chytlas mia na sidla, nemožu uletět, svázalas mně křídla. Svázalas mně křídla hedbávnú šnúrečkú, nemožu uletět za jinú děvečkú.
Keywords: 
Co by mně Pán Bůh dal [: takovú děvečku, :] co by sama byla syna porodila, a zas panenkú byla atd.