synečku

Displaying 1 - 100 of 129
Přišel pod okynko: Spíš-li, Marijanko, spíš-li nebo nespíš lebo mne neslyšíš? Nespím, ach, já nespím, dobře tebe slyším, ale k nám, synečku, tebe pustit nesmím. Panímáma leží nedaleko dveří, ona všecko slyší, když kočička běží. Ráno by přivstala a mne by se ptala: S kým’s to, Marijanko, s kým’s to rozmlóvala? Ach, s kým pak by jinším, se svým nejmilejším, on k nám dycky chodí a mne ze sna budí. Počkej, Marijanko, esli pravda néní, bůj se, Marijanko, bůj se utopení. 1) Marianka vstala, k Dunaji běžela: Dunaji, Dunaji, Dunajenko milá. Jsi-li, Dunajenko, jsi-li tak hluboká, jako sem vysoká, já do tebe skočím. Do vody skočila, ešče zavolala, ešče zavolala, Panenko Maria. 2) Její černé vlasy po Dunaji plyly, její bílé ruce břehu se chytaly. Její černé oči se světem se lóčí, že jsó oklamaný od šohaja v noci. 3)
Přišel pod okynko: Spíš-li, Marijanko, spíš-li nebo nespíš lebo mne neslyšíš? Nespím, ach, já nespím, dobře tebe slyším, ale k nám, synečku, tebe pustit nesmím. Panímáma leží nedaleko dveří, ona všecko slyší, když kočička běží. Ráno by přivstala a mne by se ptala: S kým’s to, Marijanko, s kým’s to rozmlóvala? Ach, s kým pak by jinším, se svým nejmilejším, on k nám dycky chodí a mne ze sna budí. Počkej, Marijanko, esli pravda néní, bůj se, Marijanko, bůj se utopení. 1) Marianka vstala, k Dunaji běžela: Dunaji, Dunaji, Dunajenko milá. Jsi-li, Dunajenko, jsi-li tak hluboká, jako sem vysoká, já do tebe skočím. Do vody skočila, ešče zavolala, ešče zavolala, Panenko Maria. 2) Její černé vlasy po Dunaji plyly, její bílé ruce břehu se chytaly. Její černé oči se světem se lóčí, že jsó oklamaný od šohaja v noci. 3)
Co sa stalo v nově v městě Hodoníně? Utopil sa šohaj při hodonském mlýně. Dyž sa topit začal, na svú milú volal: 1) Podaj mně ručenku, topit sa mně nedaj. Bylo na třetí deň, vyšel na vodičku, přišla jeho milá podat mu ručičku. 2) Košulenka tenka na břehu ležela: Proč sa’s, milý, kúpal, dyž byla neděla? Já sem sa nekúpal, já sem koně brodil, snad mia milý Pán Bůh do tej vody vhodil. Do tej vody vhodil, do tej hlubočiny, že sem si nevšímal chudobnej děvčiny. Chudobná děvčina pro Boha prosila: Vem si mia, synečku, abych neslúžila.
Nad Buděckem, pod Buděckem laštovka lítá, pověz mně, milá, Andulko rozmilá, proč se nesvítá? Proč pak se ty, můj synečku, na svítání ptáš? [: Dyť ty ani ješče :] snídaní nemáš. Snídaníčko přichystala samo jedové: Poď, můj Janíčku, poď, můj synečku, poď a posnídé. A jak bylo po snídaní, šohajek skočil, [: své černé oči :] k nebi zatočil. Zatočte se, černé oči, zhůru do nebe, [: ať vyprosijó :] pomstu na tebe.
Objel syneček kolem černý les, nadvandroval si Vanov, pěknou ves. Přijel k Jarošovejm, zatlouk na vrata, vyšla Marjánka sama devátá. Kdo nám to tluče na naše vrata? Ať neotlouká stříbra a zlata. Já jsem tvůj milej z dalekej země, žádám, Marjánko, nocleh u tebe. Ráda, synečku, ráda nocleh dám, v horní komoře, kde sama léhám. Ustlala lože v horní komoře, rozčesávala vlasy, kadeře. Bylo půl noci, koníček řehtal, aj se Jarošů domek otřásal. Marjánka stala, čtvrt ovsa dala, zas polehoučku spat poléhala. Což pak, synečku, což tak tvrdě spíš, že svého koně hlasu neslyšíš? Já svého koně hlasu málo dbám, jen když Marjánku při svém boku mám. Až bude svítat, jejte pryč od nás, a neříkejte, že ste byl u nás. Ale řekněte, že ste koně pás na louce zeleny, v rose studeny.
[: Šla děvečka na vodičku :] ež k bystremu Dunajičku. Jednu ručku vodu brala a druhu se podpirala. Ručka se ji pošinula a děvečka v Dunaj padla. Daj mi, Bože, daj synečka, co by pomoh' z Dunajička. Janiček tam koně pase, ten se beře po tym hlase. Chceš, děvečko, moja byti? Chcu tě z vody propustiti. Chcu, synečku, chcu tva byti, poď mi ty z vody pomocti. O, daj, Bože, daj slunečka, ať mi uschně ta děvečka. »O, daj, Bože, veliky můr, ať mi umře něliby můj.« Ně tak si mi slubovala, dys po Dunaju plyvala. »Slub něberu v Dunajičku, sluby beru v kosteličku, při tym velkym oltařičku.«
[: Jedna matka syna měla, :] do vojny ho sprovázela. Jeď, synečku, s Pánem Bohem, se svým pěkným vraným koněm. Starší sestra koňa sedlá, osedlaja ven vyvedla. Ach, můj synu přemilený, dy ťa budu čekat z vojny? Má mamičko přemilená, vyhledajte po tři rána. První ráno vyhlédala, červeného uhlédala. Ach, můj Bože přemilený, už je můj syn zkrvavený. Druhé ráno vyhlédala, bílého ho uhlédala. Ach, můj Bože přemilený, už je můj syn oblečený. Třetí ráno vyhlédala, černého ho uhlédala. Ach, můj Bože přemilený, už je můj syn v černej zemi. Radní páni domů jedú, mého syna koňa vedú. Dy sem já měl svého pána, mívával sem obrok z rána. A včil nemám vody, slámy, roznesú mia straky, vrany.
Vyletěla holubička, ai, vyletěla holubička, ai, od sósedů z okýnečka. Sedla sobě na bránečku: Copak děláš, můj synečku? U synečka za dveřama stojí lože s peřinama. Na tom loži synek leží, poróbanó hlavu drží. Cos, má milá, cos dělala, žes synečka róbat dala? Bránila sem, nemohla sem, vezma šátek, plakala sem. Sósedova stěna bílá, teče po ní krev nevinná. *) Panenka ju zaličuje, krev nevinná přestupuje. »Nepřestupuj, krev nevinná, bývalas mně kdysi milá.« Nezaličuj, nezaléčíš, pokad se s ním nerozlóčíš. Už je stěna zalíčená, má milá s ním rozlóčená.
Vyletěltě sokol na oblaky, vynášel se nade všecky vtáky, aj, nade všecko stvoření. Sedl sobě na štymberské veži, protíral si svoje zlaté péří, ach, svoje zlaté péřičko. 1) Střelil po něm štymberský král prudce, poranil mu jeho věrné srdce, aj, jeho zlaté srdéčko. A přiletěl k milé pod okýnko a zavolal: Pod, otevř, milenko, ach, spíš-li lebo mě slyšíš? A já nespím, já tě dobře slyším, ale já sem žádného nepustím, jenom vtáčka sokolíčka. 2) A tak se s ním dlóho domlóvala, až ho potom po hlasu poznala, poznala a zaplakala. Vítej, vítej z daleké krajiny, povidej mně zlé, dobré noviny, jak se ti ve světě vedlo? Zle se vedlo, má milá děvečko, zraněné je to moje srdečko, ach, zraněné je na stokrát. Kdyby byla v tém moc Boží daná, hojila bych tvé srdečko sama, ach, od večera do rána. Dej, má milá, kopat hrobek nový, do něho dej mé srdce raněné, nechať si v něm odpočine. 3) Od večera do rána hojila, ráno si ho pěkně nastrojila, večer k hrobu sprovodila. 4) Lež tu s Bohem, můj milý synečku, lež tu s Bohem, sivý holubečku, lež tady s Pánem Bohem! Zvoňte zvony na všecky tři strany, umřelo mně moje potěšení, jakého ve světě néní.
[: Ach, teče voda za vodó, :] [: za Dřímalovó stodoló. :] Často tam hosti bévajó, pěknó dceruško milujó. Ach, milujó ju, milujó, že jí dlóho mít nebudó. Ale to nečí pachole odvede jim ju svévole. Dceruška sedí v zahradě, vije věneček z fiale. Stroj si, synečku, hlavičku, proti tomuto věnečku. »Jak pak mám smutný strojiti, dy se mně strojí zabiti?« Neboj se, synečku, žádného, mám já bratříčka švárného. Dyby tě chtěli zabiti, my tě budeme brániti.
Aj, hora, hora, zelená hora, [: a z tej horečky kdosi mě volá. :] Aj, volá, volá galanka moja: Poď k nám, synečku, sem sama doma. Sem sama doma, žádného není, poď k nám, synečku, mé potěšení. Žádného není, svítí měsíček, pod k nám, synečku, zpívá slavíček. Já k vám nepůjdu, ešče skoro je, nebudeš, děvče, nebudeš moje. Nebudeš moje, a ani nesmis, darmo si, děvče, darmo si myslíš.
A v te naši zahrodce rozmarijan roscě; nětrhaj ho, synečku, ež větši uroscě. A v te naši zahrodce pěkně obrovnane; něchodz tamo, synečku, je tam čarovane. Něni tamo žádného, kdo by tam čaroval, ach, že by to dzěvčotko, co sem tam chodzival. Čaruj, dzěvčotko, čaruj, žaden ci něbroni, sak čarovaný galan něni požehnaný.
[: A když přijde na jaro pohoda, :] přiď, synečku, přiď do vinohrada. Navoňaš se kvitka voňaveho, napatřiš se lička červeneho. Ach, což je mi po tej červenosti, dyž ja nějsem u tebe v milosti. Přiď ty edem, můj synečku, ku mně, spatříš pěkny rozmarijan u mne. Poručím tě Panu Bohu i s nim, spatřil sem tě v zahradečce s inšim. Nědivaj se, můj synečku, temu, trefi se to i tobě samemu. Trefi se to i panně ve zlatě, ně tak, Bože, chudobnej sirotě. Dybys byla chudobná sirota, nenosila bys řetazy ze zlata. Nosila bys patěrečky drobne, jako nosa děvečky chudobne.
A když rano, raňusěnko drobny dešč pada, susědova kravarečka kravy vyhaňa. Vyhnala jich v šire pole a tam plela len; přijel tu k ni šohajiček na koňu branem.1) Pomož Pan Bůh, ma děvečko, jak ty pleješ len. Dajž to Pan Bůh, můj synečku, nějeď mi přezeň. Něpojedu, ma děvečko, slub mi moju byť. »Co bym ja ti slubovala? Něumim robiť. Něumim ja kaše vařiť, ani chleba pecť.« Něstaraj se, moja mila, naučím tě přec. Kyj dubovy, kyj dubovy nauči vařiť, a hrabovy, ten nauči těbe chleba pecť. Než bys ty mně, můj synečku, měl kyje chystať, volim radše, můj synečku, těbe zanechať. Už sem ja je opuščeny jak ten polni ptak, kery lice ve dně v noci po horach, dolach.
Za našimi humny, za našum stodolum pleje dzěvče len; přijelcě k ni prošvarny šohajek, přejel ji přezeň. Pomož tobě Pan Bůh, ma mila dzěvucho, jak ty pleješ len. A dajž to Pan Bůh, můj mily synečku; nějedz mi přežeň. »A ja něpojedu, ma mila dzěvečko, slub mi moju być.« A co bym ja tobě slubovala? Něumim robić. »A dosci to jest ta robocička, dyž ty pleješ len.« A ledva mne ta moja macička, vněvolila ven.1) A ohledni se, ma mila dzěvucho, na haj zeleny! Kyj dubovy a makytovy nauči robić. Skoro by toto, můj šohajku, bylo, ešče němaš nic, a už by si se nade mnu potřisal, že mne budzěš bič.2)
A v tej našej zahradecce stoji sucha jedla; [: něbuděš ty, děvče, moja, :] ež se rozzeleňa. Kerak se ma rozzeleňať, dyž je suchy kořen? Něnis mne ty, můj synečku, něnis mne ty hoden. Do tej našej zahradečky naseju si osti, aby mi už pominuly po milem tesknosti. Tesknosti mne pominuju, žalost mi nastava; ach, měla jsem ja synečka, už mne zaněchava.
Bohoticí mládenci takovi só, chudobnýho děvčete si nevšímnó. Po bohatéch vočma točí: Chudobná děvčico, jdi mně z vočí. Už sem se já, synečku, dověděla, co na mě tvoja máti namluvila; za nevěstu že mě nechce, že sem já pro tebe špatný děvče. Vožeň se ty, synečku, s Pánem Bohem, a já tobě na statku nésu roveň; na poctivosť su ti rovná, na péchu, na statek néni možná.
Zpívala bych sobě, ale hrubě nesmím, dyž moje srdenko za milúnkým teskní. Zpívala bych sobě, synečku, o tobě; pomyslela sem si, co je mňa po tobě. Co je mňa po tobě, po tvojej podobě, co mňa do tvej krásy, dyž ty pro mňa nejsi. Pila bych, jedla bych, chleba sa mně nechce, než toho synečka, co je v Novém městě. Vesele, vesele, třeba sa zle děje; srdečko v zármutku, huběnka sa směje. Mé srdenko, srdce, biješ ve mně prudce, ležíš jako skála, dycky bych plakala!
Copak je ti, moja milá, těžko, že já chodím pod okynko často? »Néní, néní, néní, můj synečku věrný.«
Keywords: 
[: Čej to pachole v noci1) chodí :] [: a dobré lidi ze sna budí? :]2) Čej by bylo? Běhavkovo,3) chodí pod okno Planetovo. Přinda pod okno zabubnuje: Stávej, Kačenko, stavej hore.4) Nač bych já ti k vůli stávala, svou postelku barouchala?5) Na mý postelce drahé šaty, já si ich nesmím barouchati. Běž, synečku, podle řádu, kde ti lidé k vůli stanou. Ja, stanou, stanou, ale málo, přindi, synečku, zejtra ráno. Zejtra ráno, na poledne, až se mé srdce rozpomene.
Červená růžičko, proč se nerozvíjáš? Falešný synečku, [: proč k nám nechodíváš? :] »Dybych já k vám chodil, ešče bys plakala, červeným šátečkem oči utírala.« Proč pak bych plakala, dyž mě nic nebolí? Milovali sme se jako dvá holubi. Jako dvá holubi, jako dvě hrdličky, dávali sme sobě falešné hubičky. Falešný šohaju, jako falešný klíč, neodemkneš ty mně mého srdečka víc. Falešný šohaju, falešná tvá láska, nebudu ti věřit, až bude ohláška. Až bude ohláška na vážanské faře, až nám ten pan falář štóló ruce sváže.*) Až ručenky sváže, až nás spolu sezdá, teprv budu věřit, že budu žena tvá.
[: Dej mi, panenko, rozmarýnu, :] [: ať pod okénkem nezahynu. :] Nasela sem ho záhoneček, vyvila sem ho na věneček.*) Nasela sem ho ešče druhý, vykutaly ho vaše kúry. Nasela sem si ešče třetí, vytrhaly ho vaše děti. Počkej, synečku, u našich vrat, až nám rozkvete karafiát. Karafiát a boží dřevce, měla sem synka, už mě nechce.
Dej mi, Bože, ten dar, co se mi v noci zdál, černojoký synek před naším oknem stál. Černojoký synek jako rozmarýnek, jak by ho maměnka vyvinula z plinek. Dyby tě, synečku, z kameňa tesali, tak tě nevytešó, jak tě vychovali.
Ani mně nevoní z rozmarýnu věnec, a jak mně zavoněl přespolní mládenec. Studená rosenka tej noci padala, když sem za synečkem dvéře zavírala. Studená jako led, nemožu zapomnět, nemožu, synečku, sivý holubečku, na tebe zapomnět. Už sem zapomněla na koho sem chtěla, na tebe, synečku, leda bych musela.
Falešné synečku, ty mě rmótíš! Ty mně to srdečko darmo trápíš! Dříve’s mně sliboval, že budu tvá, včilka mně povídáš: Néni možná. »Dyž sem si tě nevzal za ženičku, vyvolím si tebe za družičku.« O to ti, můj milé, nebudu stát,1) nemohla bych pro plač věnců podat,2) Pro plač věnců podat, před kněza jít, pro falešnó lásku3) musím umřít. O to jenom prosím, šohajíčku, při mém umíráňó rozži svíčku!4) O to tebe prosím, bys při mně stál, mý bledý vočenka zaklačoval.
Hlavěnka mě bolí, srdečko ve mně hrá, že můj šohajíček jinó panenko má. Jinó panenko má, jiné dary nosí, a já mám náděju, že se mě naprosí. Že se mě naprosí, na kolínka klekne, nebude na tom dosť, ješče klobók smekne. Nesmeké, synečku, nesmeké klobóka, ať lidi neřeknó, že jsu Boží muka. Že jsu Boží muka, co na poli stojí, že za mnó pacholek černovoké chodí.
Hradišču, Hradišču, na dole, na blatě, nemožu, synečku, zapomenót na tě. Já bych zapomněla, dybych jenom mohla, dybych tě, synečku, vorat neviděla. Vorat neviděla, praskat neslyšela, šak bych já, synečku, na tě zapomněla. Dobře je přivykat, ale zle odvykat, ale ješče horší srdečko zamykat. Já sem si ho zamkla na devět zámečků, tys mně ho odemkl, falešné synečku. Falešné synečku, falešné jsi hrubě, že mně ukazuješ svó lásku na dubě. Ten dóbek uvadne, lestí z něho spadne, tak se našé lásce nekdy konec stane.
Ty kojetské hatě na vodě, na blatě, nemožu zapomnět, můj synečku, na tě. Jednó zapomenu, po druhý zpomenu, po třetí své líčka slzama poleju. Plakaly děvčátka, seďa u kravárně, až se rozlíhaly brněnský kasárně.
Chodila po roli, trhala kúkoli, aj tu dobromysel, co by šohaj přišel. Chodila po hájku, trhala polajku, trhala, volala: Poď ke mně, šohajku. Ešče si natrhám toho návratníčku: Navrať sa mně, navrať, švarný šohajíčku. Milovali sme sa jak dvě holuběnky, vodívali sme sa spolu za ručenky. Milovali sme sa jako dva holubi, včil sa mně, synečku, tvá láska nelúbí.
Jaborové lodí, klencové veselko, převez mia, milenko, přez malé jezerko. Já ťa nepřevezu, já sa vody bojím, já o ťa, synečku, dokonca nestojím.
Jenom ty mně, můj synečku, pověz, kam ty ráno koníčky povedeš? Povedu, povedu na suchý rybníček, zelená se tam pěkný trávníček. Zelenej se, zelený trávníčku, rozpomeň se, rozmilý synečku! Rozpomeň, rozpomeň na mé naříkání, je od tebe těžké rozlúčení. Rozlúčení, co je to těžká věc, to je horší nežli jaká bolesť. Od bolesti voňavý hřebíček,1) od tesknosti švárný šohajíček.
Jenom ty mně, můj synečku, pověz, kam ty ráno koníčky povedeš? Povedu, povedu na suchý rybníček, zelená se tam pěkný trávníček. Zelenej se, zelený trávníčku, rozpomeň se, rozmilý synečku! Rozpomeň, rozpomeň na mé naříkání, je od tebe těžké rozlúčení. Rozlúčení, co je to těžká věc, to je horší nežli jaká bolesť. Od bolesti voňavý hřebíček,1) od tesknosti švárný šohajíček.
Jenom ty mně, můj synečku, pověz, kam ty ráno koníčky povedeš? Povedu, povedu na suchý rybníček, zelená se tam pěkný trávníček. Zelenej se, zelený trávníčku, rozpomeň se, rozmilý synečku! Rozpomeň, rozpomeň na mé naříkání, je od tebe těžké rozlúčení. Rozlúčení, co je to těžká věc, to je horší nežli jaká bolesť. Od bolesti voňavý hřebíček,1) od tesknosti švárný šohajíček.
Pověz mně, má milá, kam na trávu chodíš, a já tobě povím, kam koníčky vodím. Já koníčky vodím pod zelenú lindu. »A tam já, synečku, na travěnku přindu.«
Pověz mně, má panenko, kam chodíš na travěnko? A já tobě taky povím, kam naše koně vodím. » Já chodím na travěnko do zelenýho hájko«, a já naše koně vodím do drobnýho jatýlko. Pověz mně, má panenko, kdy pudeš pro voděnko? A já tobě v cesto vendo a dám tobě hoběnko. Já chodím pro voděnko do zelenýho hájko, a te nesmíš, můj synečku, veprovázet panenko. Dobró noc už vám dávám, vy pěkný černý voče, ve dně k nám nesmíte přejit, přendite radši v noce.
Može tě, synečku, može tě hanba byt, žes ty se naučil za ledačím chodit. Ledaco, ledaco ledačinú bude, a tebe, synečku, předce hanba bude. Chudobná děvečka ta statečku nemá, kde by ho nabrala, dyž rodičů nemá? Třeba sem chudobná, dyž su jen poctivá, ešče milý Pán Bůh pro mne statek chová. Ej, chová ho, chová a i chovat bude, pokud má hlavěnka vínek nosit bude.
Dybych ja byl malym ptačkem, letaval bych krajem lesem, letěl bych k svej milej, esli ešče žije. Žije, žije, můj synečku, seče v zahradě travičku, seče a vyžina, jak by smutna byla. Co se, mila, na mne hněvaš, že se mnu nic něrozmluvaš? Či je ti co ně v nos, či tva nerozumnosť? Ja se na tebe něhněvam, ale k tobě chuti němam, že ti vaši laju, chceť ti mne nědaju. Ja jsem děvečka chudobna, ja něni sem tobě rovna, ober sobě radši, ktera je bohatši.
Kdybych se já nebál, panenko, tvé zrady, [: šel bych na jablička do vašé zahrady. :] Ale já se bojím, že bys mě zradila, že by mně má služba celá nestačila. »Neboj se, synečku, já tebe nezradím, červeným šátečkem okýnko zahradím.«
Když jsem já šel po Dunaji, po té velké hrázi, [: seděly tam tři panenky, ony kostky hrály. :] Jedné řikají Marjánka, druhé Karolinka, o té třetí vám nepovím, to je má panenka.1) Jednu jsem vzal za ručičku a druhou za obě, vedl jsem je na lodičku poplavit na vodě. A já s tebou nepoplavu, ty seš šelma velká, otrhals nám marijánku, kerá modře kvetla. Mariánku, rozmarýnku, kerá modře kvetla; copak by nám, můj synečku, panímáma řekla! Slibovals mně, můj synečku, že ty si mě vezmeš, až sobě to jaré žito pod hájičkem zežneš. Už si sobě pod hájičkem jaré žito zežal, přece sis mě, můj synečku, přece sis mě nevzal.2) »Počkej na mě, má panenko, počkej na mě sto let, až ti zoubky vypršijou, nebudou tě bolet,«3)
a) Když sem já šel přes ty hory, všecí ptáčkové zpívali. Žádný nepláče, každý zpívá; cos tak, má milá, žalostivá? Což nemám byt žalostivá, má poctivosť se kolíbá, má poctivosť v kolibecce, tobě, synečku, svítí slunce. Tobě, synku, tobě jináč, za klobúčkem rozmarýn máš; tobě se líčka červenajú, moje očička plakať majú.
b) Dy sem já šel přes ty lesy, zpívali vtáčkové všecí, žádný nepláče, každý zpívá: Proč jsi, má milá, žalostivá? A proč bych já neplakala a nebyla lítostivá? Už má poctivosť v celém světě, tobě, synečku, růža kvete. Tobě je, synečku, jiná, za klobóčkem páví píra, tobě se léčka červenajó, mé černé oči naříkajó. Ach, vy panenky rozmily, kerý ste ješče poctivy! Ach, nemilujte pěti, šesti, klaďte to sobě za neščestí.
A čí je to studýnka, co z ní koně pijó? Nechoď tam, synečku, [: ať tě tam nezabijó. :] Zabijó-li, zabijó, nechají mě ležet; milá je daleko, ta nebude nic vědět. Je-li jedna daleko, šak je druhá blíže; uvijó mně věneček z pěkné červené růže.
Keré vtáček na dvóch dubech sedá, dozajista falešnosti hledá; tak jako ten mládeneček, keré sedá vedle dvóch děveček. Přinda k jedné, poví jí slovečko, přinda k druhé, rozpoví jí všecko. Ja, ne tak, ne tak, synečku, nepovidé všecko na děvečku!
Majový vršečku, ty jsi mi na závadě, nevidím synečka [: chodívat po zahradě. :J1) Po zahradě chodit, ani travěnky kosit; musíš ty, synečku, ten vršeček roznosit. A ty ho roznosíš a já ti ho rozhážu, přijdi k nám, synečku, jak já pro tebe zkážu. Zkážu já pro tebe po maličkej hrdličce, ona mi poletí ponad všecky kopce. Ponad všecky kopce, ponad všecky doliny, ja, že mě zanechal syneček roztomilý. Ja, dyž mě zanechal, šak se já mu neprosím, dyť ja ešče ráda červenú pentlu nosím.
Mé srdečko bolavé je těžké jako kameň, mého milého slova, ty mně ležijó na něm. Mého milého slova, mého milého řeči, a dyť on mně sliboval hory, doly a lesy. Ten prstýnek, cos mně dal, ten já ti z lásky vrátím, pro tebe, můj synečku, srdýčka nezarmótím. Ten šáteček ode mne, ten sobě dobře schové, na mne nezapominé, žes bévával můj milé.
Na Javornici vtáček zpívá, krásná hanačka trávu sbirá. Trávu sbírá, stat nemože: Poď sem, synečku, poď, pomož mně. Poď, synečku, poď a pomáhej, jenom ty ke mně nerozprávěj. »Jaké by to srdce bylo, dyby k své milé nemluvilo.«
Na lichnovskych horach seje syneček hrach, galanečka jeho dive se na něho. Nědivaj se na mne, galanečko moja, něbuděš ty moja, to něni věc možna. Něvěřiš, synečku, něvěřiš ty v Boha? A to je věc možna, že ja budu tvoja. Budě-li, synečku, tvoja kera ina, s tu tobě mily Bůh požehnani něda. Esli mne ošidiš, ten hřich na tě spadně, těžko budě, synku, zapominať na mne. Ach, už budě, synku, něskoro nařikať, dy vas něrozvodi krom ryl a motyka. Dyž ty se oženiš, ja budu slobodnu, možu se obratiť na keru chcu stranu. Nepřijdě-li jeden, přijdě zase inši, ešče mi može byť memu srdcu milši. Chudobna děvečka je rovně dar boži, čekaj ty, synečku, co na tě Bůh vloži.
Jatelinko drobná, cos tak odrobněla? Nemožu ťa nažat z rána do večera. Už sem ťa nažala; do čeho ťa svážu? Švárný šohajíčku, po kom na ťa zkážu? A zkážu já, zkážu po malém poslíčku: Daj ti Bůh dobrú noc, můj milý synečku. Dobrú noc, dobrú noc, ale ne na věčnosť, až tebe, synečku, pomine falešnosť. Falešný galáne, nechoď mně na oči, nech sa mé srdenko za tebú netočí.
[: Mý červený pantličky, načiž já vás vážu, :] [: mám synečka daleko, :] po kém já mu zkážu? A zkážu mu, zkážu já po malým posličku: Dé ti Pán Bůh dobró noc, můj milé synečku. A dobró noc, dobró noc, ale ne na věčnosť, až tebe, můj synečku, pomine falešnosť. A pomine, pomine, lebo nepomine, lebo ta naša láska na věky zahyne.
Teče voda studená, nesmím koně brodiť, má milá je daleko, nesmím za ňó chodiť. Rozvijej se, rozvijej, červená růžičko, dej ti Pámbůh dobró noc, milá galanečko. »Rozvijej se, rozvijej, modrý tulipáne, dej ti Pámbuh dobró noc, můj milý galáne.« A dobró noc, dobró noc, ale ne na věčnosť, ale až tě pomine ta tvoja falešnosť. Ja, pomine, pomine, lebo nepomine, lebo ta naša láska na věky zahyne. Zahyne, zahyne, zahynóti musí, a šak tě k nám, synečku, černí ďási nosí.
Nechoď k nám, synečku, dyž já ti nekážu, já tobě chodníček kamením zahážu. Kamením zahážu a trním zatrním, nechoď k nám, synečku, já o ťa nestojím. Dondi k nám, šohaju, až ti budu kázat, bude ti chodníček, rozmarýnem scházat. Rozmarýnem scházat, modrú fialenkú, potom ty uhlédáš, že máš frajerenku.
Nechoď k nám, synečku, dyž já ti nekážu, já naše dvírečka pantlama zavážu.*) »Zavaž je, má milá, zavaž je modrýma, šak já jich rozvážu slovama dobrýma.«
Keywords: 
Nechoď k nám, synečku, neráda ťa vidím, otrhaný chodíš, já sa za ťa stydím. Dondi k nám, synečku, až budeš mět šaty, budu ťa mět ráda, má maměnka taky.
Keywords: 
Nechoď k nám, synečku, nechoď, ani k nám muziky nevoď, nebudu galanka tvoja, nedá mně maměnka moja. A ty mě, dcérečko, neznáš, a já jsu z Vizovic bednář, a já ti udělám denko přikrývat tvoje srdénko.
Něchoď ty mně, můj synečku, tady, něšmatlaj mi marijanku všady. Je pěkny zeleny a ve vrchu pěkny červeny. A jak mi to jedno kvitko urveš, to se mne ty, synečku, něvezmeš. Něvezmeš, něvezmeš, něni to, synečku, žadna lež.
Nasela sem marijánku všady, nechodívaj, můj synečku, tady. Najpěknější kvíteček utrhneš, potom si mňa nevezneš. Jak bys ty to, má milá, věděla? Dys ty se mnú málo bývávala. Poznala sem po jednom slovečku; falešný si, synečku. Všecky hvězdy na nebi tancujú, dyž mé oči milého spatřujú. Ach, Bože můj, Bože s vysokosti, přidaj trpělivosti. Dyž sem já šla přes jednu uličku, viděla sem v jednom okenečku, miluje tam syneček děvečku, až mia bolí v srdečku. Ešče jednú Pána Boha žádám, aby přišel starodávný galán; aby mně to slunečko svítilo, co mia těšívávalo. Těšíval mia ze všech najmilejší, včil mia těší obraz najsvětější; ten obrázek panenky Marije, ten v mojém srdečku je.
Strofa 2. Neřechtej, můj vraný koničku, objedeš třikrát ten dům, bude-li má milá ke mně tak upřímná, otevře jejichý dvůr. Strofa 4. Obrať se, můj vraný koničku, pojedeš do pola pryč. S Bohem buď, má milá, Nanynko fortelná, nespatříš mě tady víc. Strofa 5. A dyž sem kus do pola odjel, posla za mnó poslala: Navrať se, můj milý, synečku rozmilý, já juž sem votevřela.
Strofa 2. Neřechtej, můj vraný koničku, objedeš třikrát ten dům, bude-li má milá ke mně tak upřímná, otevře jejichý dvůr. Strofa 4. Obrať se, můj vraný koničku, pojedeš do pola pryč. S Bohem buď, má milá, Nanynko fortelná, nespatříš mě tady víc. Strofa 5. A dyž sem kus do pola odjel, posla za mnó poslala: Navrať se, můj milý, synečku rozmilý, já juž sem votevřela.
Oči, černe oči, jak černa mrakava, [: poviz mi, děvečko, :] o keho’s plakala? A ja sem plakala, synečku, o tebe, stal si pod okenkem, pršelo na tebe. Pršely na tebe velke krapě dešča, něnadala sem se takoveho ščesťa. Něnadala sem se, ani se něnadam, že by se mi vratil starodavny galan. Un se něnavrati, un se na mne hněva, že sem s jinym stala, slovečko mluvila. A un sobě myslil, že sem mu slibila; a to něni slibiť, slovečko promluviť.
Plelo děvča, plelo len, [: dva záhony celý den. :] Jak sa za kraj doplelo, na synečka volalo: Poď, synečku, poď ke mně, já ti povím, co je mně. Ai, bolí mia hlavička, pobila mia matička. Prečo že ťa pobila? Keď som teba lúbila. Nech mia pre ťa nebijú, možeš chodiť za jinú. Já za jinú nepůjdu, radši sa dám na vojnu.
Má milá je nemocná, ona rána nedočká, já ju musím navštiviti, v nemoci ju potěšiti. Přišel do komůrky k ní a optal se, co je jí. »Ach, bolí mně má hlavěnka, uderila mě maměnka. Uderila pro tebe, nedá milovat tebe. Už, synečku, zapominej, pod okýnko nechodívej.« Pod okýnkem zahrádka, v ní pěkná marijánka; marijánka pěkně voní, mé panence zvoník zvoní. Pod okny je stromeček, na něm zpívá slavíček: Žaluj, žaluj, ptáčku, se mnou, už mou milou k hrobu vedou.
[: U Piščeků v síni :] [: studénka vylévá; :] nechoď tam, synečku, Jozefka umírá. Já tam ešče půjdu, na ňu se podívám; a esli umírá, truhlu jí udělám. Truhlu jí udělám, do ní ju položím; ešče se Jozefce, ešče se odslúžím.
a) Kolik je klásečků v ječmeném snopečku, tolik falešnosti při každém synečku. Já sem se užala, dyž sem trávu žala, nejsi, synku, hoden, bych na tě čekala. b) Kolik je péreček na bílé husičce, tolik falešnosti při každé panence. Já sem se usekl, dyž sem kosu brósil, nejsi, dívko, hodna, abych se ti prosil.
Pověz mně, děvečko, pravdu spravedlivú; esli mně vypovíš, já půjdu za jinú. Šak já ti, synečku, spravedlivě povím, dyž jiného nemám, o tebe nestojím. Ty pérečko nosíš, já ti ho nedávám; nejsi ty, synečku, spravedlivý galán. Maličko, děvečko, maličko mně věříš, dyž já od vás idu, z okénečka hledíš. Maličko, děvečko, maličko mně nevěř, dyž já od vás idu, z okenečka nehleď.
Pověz mi, dzěvečko, mam-li k tobě chodzić? Přes bystru vodzičku mam-li k tobě brodzić? Něbrodz ty, synečku, přes bystru vodzičku, je sem ja chudobna pro tvoju macičku. Chudobna, chudobna, chudobne mateři, něvyrovnam se ja žadnej selskej dceři. Chudobna, chudobna, z chalupečky malej, něvyrovnam se ja selskej dceři žadnej. Chudobna dzěvečka rovně je dar boži, něviš ty, synečku, co ci Pan Bůh vloži. Vloži ci un, vloži taku staru babu, co ci něvyleze za tři dni na lavu.
Pověz mi, synečku, kdes včerá večír byl? »GaIanečko moja, enom naprotivá.« Co ti tam, synečku, co ti tam pravili? »Galanečko moja, tebe pomlúvali.« Cos ty jim, synečku, cos jim na to říkal? »Galanečko moja, smutně sem si vzdychal.« Ešče-li, synečku, ešče-li k nám1) půjdeš? »Galanečko moja, dokad živa budeš.«
Jdzě dzěvucha od Bohumina, [: a syneček za ňum :] s flašečkum vina. Dzěvucho, vrać se, bo tam sum hoscě. O, ja se něvracim, bo sem na moscě. Předala prsteň i zaušnice, kupila se zamek i kamenice. Před kamenicum vrany kůň stoji, že se juž ma mila ku slubu stroji. Ku slubu stroji, hořce plakala, až se všecky vlasy z hlavy trhala. O, ty synečku, tys temu vinen, že si mne napajal červenym vinem. Červenym vinem, ostrum gořalkum, včil ja juž musim być tvojum manželkum.
[: Vyletěla holubička :] od súsedů z okénečka. Letělatě hore dolů až k milému na stodolu. Sedla si tam na bránečku, pohlédala po synečku.1) Slyšela tam dřeva rúbat, počala na něho volat Nech, šohajku, dřev rúbání, půjdem spolem na zdávání. Rádo, děvče, rádo mě máš, dyž mě na zdávání voláš.2) Až co bych tě nevolala, dyž sem tebe milovala.3)
Lásko, lásko kupovaná, nejsi, nejsi nikdá stálá. Ale je stálejší, moja nejmilejší, štólú, štólú zavázaná. Já jsem ti, synečku, slibovala, svůj vínek zelený darovala, od stříbra od zlata, to je má podstata, sem ti, sem ti darovala.
Fóké, větřičku, z Dunaje, uraz jabličko lebo dvě. Urazil jedno jediný a i to bylo červivý. Půč mi, synečku, nožíčka, nechať vykrojím červička. Půč mi, synečku, dlóhýho, ať ho vykrojím celýho. Jak do jablička krojila, v půli nožéček zlomila. A po zahrádce chodila, místo jablonce hledala. A našla dobrý místečko, kde nesvítilo slunečko.1)
Otvíraj, ženichu, otvíraj své sklady, pili by gořalku ty vlachovské baby. Otvíraj, ženichu, otvíraj pivnice, jak nemáš gořalky, daj aspoň zelnice. Bude-i gořalka, budem pit z pohárka, bude-i vínečko, budem pit ze žbánka. Co sa ty, ženichu, před námi zdaluješ, že ty tej ženičky od nás nekupuješ? Co sa ty, ženichu, před námi schováváš, že ty tej ženičky od nás neodbíráš? Daj ty nám, synečku, daj ty nám skleničku, až my sa napijem, dáme ti ženičku. Až my sa napijem, Bohu poděkujem, Panence Marii za to dobrodiní.
[: A před Volnym stoja dva duby, :]1) na nich tam hrkaju holubi. Co vy tam, holubci, hrkacě, dy vy tam dzěvečky němacě? A zůstal tež po ni klineček, na kerem věšala věneček. Ach, dzěvečka sedi pod lipu, syneček se vodi s muziku. Poď už, ty synečku, poď domů, uviju ci vinek z hedbovu. Potočim ci jo ho harasem, tvoja sem, synečku, tvoja sem. Potočim ci jo ho liliju, tvoju sem, synečku, tvu milu! Potočim ci jo ho pentličku, tvoja sem, tvoja sem, synečku.
Hybaj, synečku, hybaj za vozy, jak ti odjedú, kdo tě založí? Moja milá má štyry volečky, ona založí přes ty kopečky. Nechť si založí neb nezaloží, šak my vyjedem s pomocí Boží.
Okolo Buchlova veliká inovať: Staral se syneček, kde bude nocovat. A u tech súsedů majú červený stůl, tam bude, synečku, tam bude nocleh tvůj.
Bože můj, Otče můj, co sem učinila, že sem pro jednoho všecky opustila! Spíš bych zapomněla na celú rodinu. Na tebe, synečku, nemožu hodinu. Spíš zapomenu na máti, na otce, na tebe, synečku, nemožu dokonce.
Či je to svadbička, či je to veseli? To teho synečka, co se něska ženi. Uschla nam hrušečka, už něbudě rodiť, něbudeš, synečku, za děvčaty chodiť.
Dobře je mně, dobře u tatíčka mého, bude-li mně také, synečku, u tvého? U mého tatíčka chlebíček na stole, u tvého, synečku, není ho v komoře. Dobře je mně, dobře u maměnky mojej, bude-li mně také, synečku, u tvojej? U mojej maměnky dobrá polivečka, u tvojej, synečku, falešná slovečka.
Už mi tak nebude, jak mi bývávalo, [: dyž mi dvoje, troje slunce svítávalo. :] Jedno od východu, druhé od západu, třetí mi svítilo, vyjda na zahradu. Dobře mi bývalo u tatíčka mého, už mně tak nebude, synečku, u tvého. Dobře mi bývalo u matičky mojí, už mi tak nebude, synečku, u tvojí. Už mi tak nebude, jak mi bylo vloni, vykvetla mi růža na suché jabloni. Už mi tak nebude, jak mi bylo kdysi, vykvetla mi růža na zelenej misi.
[: Dubku, dubku, dubečku, :] škoda tebe, synečku. Že jsi se ty oženil, svoju krasu proměnil. Lipko, lipko, lipečko, škoda tebe, děvečko!1) Že jsi se ty vydala, svoju krasu prodala.
Juž ty můžeš, můj synečku, přestat, juž ses dost našidil tech lipovskéch děvčat. Šak juž sem já, má panenko, přestal, to mé srdce těší, že sem tebe dostal.1)
Dy sem já se vdávala, čepeček sem dostala, pěkný paterový s třema růžama. [: Cos mně, milý, dokázal,:] žes mně stav panenský brzo zavázal. A zavázal, zavázal a udělal smečku, vodpusť ti to Pán Bůh, hezké synečku.
Nežeň se, synečku, do cizí dědinke, a šak máš v Obřanech dost hezký panenke. Ožeň se, synečku, do svýho místečka, bode ti to chválit tvá stará matička.
Sedělatě na kopečku jak růžový květ, vila vinky z rozmarýnky, uvila jich pět. Do šátečka svázala, synečkovi poslala: Můj synečku roztomilý, budeš-li mě chtěť? A on napsal písaničko na pargamíně: Budeš-li se, milá, vdávat lebo čekat mě? Já se vdávat nebudu, na tebe čekat budu, a dybys byl na kraj světa, za tebú půjdu.1) A seděla u okénka jako růžička, nedala si rozplétati svého vrkůčka: Můj vrkůček zelený za peníze stříbrný, kdo ho bude rozplétati? Syneček milý.
Čemu jsi se oženil, synečku černooky, včilej ti něspomůže ani ten svět široky. Na co si se vydala, děvečko černooka, včilej ti něspomůže ta Morava široka.
Buď, synečku, buď veselý, nebuď dycky zarmúcený! Kterak já mám být veselý, rodiči mně odumřeli.1) Můj tatíček v hrobě leží v třetím hrobě zadních dveří a matička u kostnice, to mně rmútí moje srdce. Můj tatíčku, z hrobu vstaňte a na mne se podívajte, jak já smutný, neveselý jsem ode všech opuščený!
Povole, povole, malé povolátko! Málo si povolí služebné děvčátko. Povol si, děvečko, pokud jsi panenkú, šak si nepovolíš, zavija hlavěnku. Povol si, synečku, dokad jsi slobodný, pokud ti rozmarýn za klobúčkem voní.
Čí to husičky na tej vodě? Chodijú sobě po slobodě. Co sa dívča nanaháňá od večera až do rána! Vezmi, synečku, vem flintičku, zabij húsírka neb husičku, ony budú poletovat, ty jich budeš postřelovat. Kúpil on žita za tři groše, posypal husičkám po troše. Dyž se husy nazobaly, na voděnku posedaly.
V buchlovských horách lúka zelená, zabili synka místo jelena. Proč tě, synečku, proč tě zabili? Žes nechtěl nechat panské zvěřiny. Žena naříká, patero děti, měls, ty synečku, zvěře nechati.
Vimť ja bařinečku, bařinku zelenu, na tej bařinečce studenku studenu. A v tej studenečce jalenek pijaval; na teho jalenka myslivec čihaval. Něčihej, něčihej, myslivečku, na mne, bo ešče ten tydeň budzě s tebu amen. Už teho jalenka v lese zastřelili, a temu myslivcu zvonami zvonili. Už teho jalenka na kolese vezu, a teho myslivca na krchovo nesu. Už teho jalenka na rožeň strkaju, a teho myslivca do hrobu spuščaju.
Koničku bělavý, vyvez mě z Moravy esli nevyvezeš, střelím ti do hlavy. Vyvezu, vyvezu na tureckú mezu, tam odtuď uvidíš tu brněnskú vežu. Ta brněnská veža velice vysoká, nemohla přeletět kačena divoká. Ne tak ta divoká, ta nedělá škody, přiletí k rybníčku, napije se vody. Přeletěla přes ňu jenom jednú v roce, vypila voděnku všecku na potoce. Voděnku vypila, kalíska nechala, po tobě, synečku, památka zůstala.
Nemarni, synečku, abys nepromarnil, co tobě tvůj staré otec nashromáždil. Co ti nashromáždil a pracně nastaral, hleď si to zachovať, až bys se zestaral. Co tobě máti dá, hleď si toho vážiť, ona to musela těžko hospodařit. Janičku, Janičku, pěkné jmínečko máš, dej si na ně pozor, ať ho nepromrháš. Esli ho promrháš, bude po něm veta, nenandeš ho nikde, bys zešel kraj světa.
V černym lese slavik zpivo, tamo dzěvče trovu zbiro, nasbirala moc, němohla i zmoć. Podź, synečku, podź mi zdvihać, možu se ci ešče přidać, podź, synečku, podź, zastihla mě noc.
[: Kupala se prošvarna děvečka v vodě studenej. :] Přijel tě k ni prošvarny syneček na vranem koni. Co tu dělaš, moje potěšeni, v vodě studenej? Viju vinky, prošvarny synečku, vinky zelene. Uvij mi tež, prošvarna děvečko, jeden věneček. Jak jsem živa, vinka jsem něvila, něchcu začinať. A copak tě tvoja panimama učila dělať? Učila mne moja panimama šatky vyšivať. Vyšij ty mně, prošvarna děvečko, jeden šateček. Jak jsem živa, šatky jsem něšila, něchcu začinať. Co se to tam, prošvarna děvečko, v poli zelena? Zelena se, prošvarny synečku, meho otce hrach. Vem srpečky, prošvarna děvečko, pujděmy ho žať. Jak jsem živa, hrachu jsem něžala, něchcu začinať.
[: Co se to tam, :] můj synečku, [: v poli zelená? :] [: Že se mně to, můj synečku, :] [: hrubě pěkný zdá? :] Zelená se, má děvečko, mýho otca hrach, až uzraje, má děvečko, budeme ho žat. Jakživa sem, můj synečku, hrachu nežala, ani ve svých bílých rukách srpa neměla. V létě srpa, můj synečku, v zimě přaslice, jenom sem se dívávala na bílý ruce. Učila sem se, synečku, chlapce milovat, ale sem se neučila rukama dělat.
[: Ztratila se kravařenka v lese, :] [: a hdo ji tam :] večeřu přiněse? Něse ji ju prošvarny Janiček, pozobchodil kaj jaky chodniček. Už sem zešel všecky hory a les, ešče sem tam kravarky něnalez. Nalez sem ju v lese u studenky, ona prala tenke košulenky. Komu ty to, ma děvečko, pereš? A to tobě, můj synečku, že mne sobě vezmeš.1) Budu ti ja dobře hospodařiť, od půlnoci až do rana snidaničko vařiť. Dyby si mi tak dluho vařila, často by si po huběnce brala. Ně tak, ně tak, můj mily synečku, něnašels mne v lese při chodničku. Našel si mne u maměnky v domku,2) v tym zelenym, v tym zelenym vinku.3)
Žala milá, žala trávu u šumických přínků;1) poď, synečku, do seknice, už je zima venku.
Keywords: 
Křepelila malá křepelenka, křepelila překrásná panenka. Křepelil s ňú1) malý krahulíček, křepelil s ňú2) překrásný Janíček. Co tu děláš, malá křepelenko, co tu děláš, překrásná panenko? Viju vínky, malý krahulíčku, viju vínky, překrásný synečku. Dej mně jeden, malá křepelenko, dej mně jeden, překrásná panenko. Já ti nesmím mého vínka dáti, láli by mně otec a ji máti. Dyž ti bude otec, máti láti, přijdi ke mně křivdu žalovali. Já tě budu věrně litovati,3) až se budú hory zelenati.4) Křepelila nad lúkú zelenú, zobala tam jetelinku drobnú. Ešče se jí dosti nenajedla, pravú nožkú si ju pomrvila. Křepelila nad studňú studenú, popíjela5) voděnku studenú. Ešče se jí dosti nenapila, levú nožkú si ju zakalila.
Okolo Hradišča teče voda kolem, šardiččí pacholci sedijú za stolem. Za stolem sedijú, dobré vínko pijú, svojima slzama vínko dolévajú. Kdo je ti, synečku, kdo je ti příčina? Šardický pudmistr a jeho rodina.
Dycky mně bývalo veselé vyjití, a včil mně zarostla cesta modrým kvítím. Stezka modrým kvítím, bílou jetelinou, všecí mně zbraňujou chodit za děvčinou. »Pověz mně, synečku, kdo tobě v čem brání?« Zbraňujou, zbraňujou ti perštenští páni. Oni na vojáka mě odvesti dali, že mně budou svědčit véložky červený. Véložky červený, pojedu na koni, spomenež, má milá, na mé milování. Na mé milování, na mou věrnou lásku, až já si povedu koňa na řetázku. Koňa na řetázku, po straně palásek už jsem se oženil beze všech ohlášek. Já jsem se oženil, a ty ses nevdala, na koho, má milá, na kohos čekala? Na tebe, synečku s modréma očima, byla bych pro tebe do vody skočila.

Pages