koně

Displaying 1 - 93 of 93
Keď som pášou kone, voli
Keywords: 
Koj som pásou kone voli
Keywords: 
Štiri koňe na dvore
Keywords: 
Čije sa to koňe na dvore
Keywords: 
Moravci na bráňe koňe vranie
Keywords: 
V našom dvore stoja dva vranie kone
Keywords: 
Zdupotali štiri koňe na moste
Keywords: 
Potokom, štiri koňe skokom
Keywords: 
Štiri koňe ve dvore
Keywords: 
Priahaj kočiš, priahaj kone
Keywords: 
Aj, pase šohaj koně, aj, koně, aj, koně, *) na hójezdské dolině. Přišli na ňé hájící, ti slavkovščí myslivci. Vzali mu tam halenu, až zaplatí dolinu. Dolinu sem vypásl, halenu sem propásl.
A v pondělí po neděli [: česal Heřman koně vraný. :] Přišla k němu jeho matka, přinesla mu krásné jabka. Co si, Heřman, co si smutný, zdaliž tě hlava nebolí? 1) Jak pak nemám smutný býti, dyž mám pro nevěstu jeti a domů se nevrátiti? Nejeď, Heřman, nejeď pro ni, pošli pro ni tři sta koní. Tři sta koní, to nic není, dyž já musím přece pro ni. Jak jsó mrskli, tak jsó jeli, až na tó loku přijeli. Na tó lóku na širokó, pod tó lípu pod vysokó. 2) Koníček zlámal nožičku, Heřmánek srazil hlavičku. 3) Formani só se radili, majíľ pro ni přece jeti, či se domů navrátiti. Tělo mrtvé promluvilo, by se pro ni přece jelo. »Nebude-li mně samému, bude bratrovi mladšímu.« Jak só mrskli, tak só jeli, až na její dvůr přijeli. 4) Vítám vás, páni mládenci, kde ste ženicha nechali? A ženich nám doma zůstal, aby hostům stoly chystal. Jak živa sem neviděla, jak živa sem neslyšela, aby ženich doma zůstal, aby hostům stoly chystal. Jak só mrskli, tak só jeli, až na tó lóku přijeli. Nevěsta se s vozu nahla, 5) červeno krev uhlídala. Tady vidím krev červenó, není-li to Heřmanova? 6) A to není krev člověčí, ale to je krev zvířecí. Zabil Heřman, zabil lani, aby měl hostům chystání. Jak só mrskli, tak só jeli, až na jeho dvůr přijeli. Vítám vás, páni mládenci, vítám vás, panny družičky. Tebe, nevěsto nemilá, dy bys byla krk srazila, než mého Heřmana znala! Komu pak to máti praví? Nepraví-li to mně samý? A to nepraví mně samý, a to praví Heřmanovi. Dyž počaly stolů chystat, Heřmanovi hrany zvoní. Komu pak to hrany zvoní? Nezvoní to Heřmanovi? 7) Umřelo tady děťátko, a to malé nemluvňátko. Dyž počali k stolu sedat, Heřmanovi prepus zvoní. Komu pak to prepus zvoní? Nezvoní-li Heřmanovi? Komu pak by to jinému, nežli Heřmanovi tvému? 8) Nevěsta to uslyšela, hned jim oknem vyskočila a na krchov hned běžela. 9) Jedním nožem hrob hrabala, druhým nožem k srdci jela. Kdo tady půjde, pojede, každý litovati bude. Leží tady tělo s tělem, dvě dušičky s Pánem Bohem.
Od pondělí na úterý [: byl Heřmánek zarmúcený. :] Přišla k němu jeho matka, přinesla mu v klíně jabka. Můj synáčku, kam pojedeš, že své vrané koně češeš? Já pojedu pro svú milú, pro nevěstu roztomilú. Já si musím pro ňu jeti, dybych měl život ztratiti. Když ze dvorka vyjiždžali, ze sta ručnic vystřílali. 1) Když na lúku přijiždžali, ze sta ručnic vystřílali, až Heřmánka postřílali. Když k hájíčku přijiždžali, ze sta ručnic vystřílali, až Heřmanka zastřelili. 2) »A jední sa se mnú vraťte, a jední mně pro ňu jeďte.« A jední sa s ním vrátili, a jední mu pro ňu jeli. Když ke dvorku přijiždžali, ze sta ručnic vystřílali. 3) »Všecky hosti tady vidím, jenom ženicha nevidím. Kde je, kde je můj Heřmánek, že on sám pro mne nejede?« Tvůj Heřmánek doma zůstal, hodným hostom stoly chystal. Jak živa sem neviděla, aby ženich zůstal doma. Když ze dvorka vyjiždžali, ze sta ručnic vystřílali. Když k hájíčku přijiždžali, ze sta ručnic vystřílali, krev červenú tam spatřili. Ptám sa já ťa, družičko má, z čeho je tá krév červená? Zabili sme tu jelena, z toho je tá krév červená. Když za humna přijiždžali, ze sta ručnic vystřílali. »Ptám sa já ťa, družičko má, komu to tak pěkně zvoňá?« Umřelo tam pacholátko, jemu to tak pěkně zvoňá. Když ke dvorku přijiždžali, ze sta ručnic vystřílali. »Ptám sa já ťa, družičko má, co můj Heřmánek včil dělá?« Tvůj Heřmánek ve sklepě je, hodným hostom víno leje. Jak živa sem neviděla, co by ženich ve sklepě byl, hodným hosťom víno točil. Když za stoly posedali, ze sta ručnic vystřílali. »Ptám sa já ťa, družičko má, co můj Heřmánek včil dělá?« Tvůj Heřmánek v komoře je, leží v malovanej truhle. 4) Štyry stoly přeskočila, na pátém se zatočila, hned do komory skočila. 5) Dva zlaté nože nalezla, jeden bodla v pravém boce, druhý bodla proti srdce. 6) Ulomte chvojku zelenú, přikryjte tu krév nevinnú. Ať na ňu vrany nekvačú, černé oči ať neplačú. Na druhý deň matka její přijela tam s peřinami. »Všecky hostě tady vidím, enom svěj dcery nevidím.* Vaša dcera je v komoře, stele pěkné bílé lože. Jak pak by ho, smutná, stlala, dyž tady peřin neměla? A ležá tam milá s milým, jsú přikrytí rozmarýnem.
[: Brodil Janko koně :] [: v polanskej dolině. :]
Keywords: 
Brodil Janko koně v polanskej dolině. 1) Koničky nad vodú, Janíček pod vodú. Koničky řehtali, jako by plakali, Janička hledali. Milá nemeškala, k rybařom běžala. Rybáři, rybáři, zatahujte moře, utopilo sa mi potěšení moje. 2) Ponajprv zatáhli, klobúček 3) vytáhli. Po druhé zatáhli, širáček vytáhli. Po třetí zatáhli, Janóška vytáhli. To-li je ta ryba, mému srdci milá? 4) Milá nemeškala, k zvonařům běžala. Zvonaři, zvonaři, zvoňte na vše strany, utopilo sa mi moje potěšení. Milá nemeškala, k stolařům běžala. Stoláři, stoláři, dělajte mi truhlu. Velikú, širokú, co dvá do ní lehnú, milý se svú milú. Milá nemeškala, k hrobařům běžala. Hrobaři, hrobaři, ukopte mi jamu, velikú, širokú, co dvá do ní lehnú. Janošek a i já, lehneme obadvá.
[: Co sa stalo za horama? :] Zabila tam paní pána. Do zahrady zakopala, ešče po něm pošlapala. Přijeli tam třé pánové, to byli jeho bratrové. Má paničko, má švagrová, kdes poděla svého pána? Nevím, smutná, kde sa poděl, dnes třetí deň kdesi odjel; živa po něm nezůstanu. Šli pánové do stodoly, našli jeho kočár nový. Má paničko, má švagrová, kdes poděla svého pána? Nevím, smutná, kde sa poděl, dnes třetí deň kdesi odjel, živa po něm nezůstanu! Šli pánové do maštale, našli jeho koně vrané. Má paničko, má švagrová, kdes poděla svého pána? Nevím, smutná, kde sa poděl, dnes třetí deň kdesi odjel; živa po něm nezůstanu. Šli pánové do komory, našli jeho kabát nový. Má paničko, má švagrová, kdes poděla svého pána? Nevím, smutná, kde sa poděl, dnes třetí deň kdesi odjel; živa po něm nezůstanu. Šli pánové do pivnice, našli krvi dvě sklenice. Má paničko, má švagrová, co je toto za krev nová? Zabila sem holubičku, mému pánu k snídaníčku. Šli pánové do zahrady, našli jeho hrobek nový. Má paničko, má švagrová, co je to tam za zem nová? Zasela sem petržalku, mému pánu pod polévku. Zrádná paní ty, švagrová, tys pána zamordovala a v tom hrobě zakopala. Zetnite mi už tu hlavu, živa po něm nezůstanu.
Zabila panička pána, do zahrady zakopala, ešče po něm pošlapala. Přijeli k ní radní páni, na pána sa jí pytali: Zrádná paní, kde jest tvůj pán? Smutná nevím, kam sa poděl, už třetí deň, jak ven vyšel; živá po něm nezůstanu. Vešli oni do komory, našli jeho klobúk nový. Zrádná paní, kde jest tvůj pán? Smutná nevím, kam sa poděl, už třetí deň, co ven vyšel; živá po něm nezůstanu. Vešli oni do maštale, našli jeho koně vrané: Zrádná paní, kde jest tvůj pán? Smutná nevím, kam sa poděl, už třetí deň, jak ven vyjel; živá po něm nezůstanu. Vešli oni do stodoly, našli jeho kočár nový: Zrádná paní, kde jest tvůj pán? Smutná nevím, kam sa poděl, už třetí deň, jak ven vyjel; živá po něm nezůstanu. Vešli oni do pivnice, našli krvi dvě sklenice: Zrádná paní, jaká to krev? Zabila sem dvě kačice, bylo krvi dvě sklenice; radní páni, to je ta krev. Vešli oni do zahrady, našli jeho hrobek nový: Zrádná paní, tu jest tvůj pán. A tu paničku chytili, do želez ju zakovali, na šibenice ju dali.
Stala se v Pilšču novina, že pani pana zabila. Schovala ho do zahradky, rokytku na něm zasila. Růsć, rokytko, růsć vysoko, jak je můj pan zvyš, hlyboko. Rokytka ji nic nězešla, bila růže ji vykvetla. Jdzi, pachole, jdzi do pole, co to tam jedzě za dvoje? Nejsu to žadni panove, jsu to panovi bratrove. Jak přijeli, za stůl sedli, po svym bratře hned se ptali. Ptamy se vas, vy švagrova, esli vaš pan něni doma? A už je dněskaj třeci deň, co ten můj pan, co vyjel ven. Jdzi, pachole, do maštale, jsu-li tam panové koně? Koně panove v maštali, všecky hladem řehotaji. Jdzi, pachole, do komnaty, jsu-li tam panove šaty? Šaty jeho su na ložu, srdečko trči na nožu. Jdzi, pachole, do světnice, jsu-li tam jeho střevice? Střevice jeho su na ložu, srdečko trči na nožu. Stroj se ty s nami, švagrova, sedněš s nami do kočara. Ona se hnědaj strojila, do kočara s nimi sedla. A jeli tam kole vody, byly tam pěkne jahody. O, jahody, vy jahody, co scě pěkne kole vody! Něskoro nas lutujecě, dy už na smrć vandrujecě.
Co sa stalo v nově v městě Hodoníně? Utopil sa šohaj při hodonském mlýně. Dyž sa topit začal, na svú milú volal: 1) Podaj mně ručenku, topit sa mně nedaj. Bylo na třetí deň, vyšel na vodičku, přišla jeho milá podat mu ručičku. 2) Košulenka tenka na břehu ležela: Proč sa’s, milý, kúpal, dyž byla neděla? Já sem sa nekúpal, já sem koně brodil, snad mia milý Pán Bůh do tej vody vhodil. Do tej vody vhodil, do tej hlubočiny, že sem si nevšímal chudobnej děvčiny. Chudobná děvčina pro Boha prosila: Vem si mia, synečku, abych neslúžila.
[: Rojily se včeličky; :] nebyly to včeličky. To byli dobří ludé, dobří ludé měščané. Pro dcerušku přijeli, vezma dcerku pryč jeli. O, má milá matičko, nedajte mia dalečko. Dajte mňa naprotivo, ať je mi všecko milo. 1) Čím dalej, tym najlepší, dceruško najmilejší. Dcerka sa rozhněvala, do roka nepřijela. A jak bylo po roce: Poďme, milý, k mej matce. A když k matce přijeli, žádného tam nenašli. Enom jedno pachole, které stálo při stole. O, má milá sestřičko, maměnka nám umřela. O, můj milý bratříčku, co mi poručila? Štyry koně ve dvoře, sto zlatých na komoře. 2)
[: Ludé sa smúvajú, :] [: co tito dvá majú. :] Černojoké děvča, dělat mu nedajú. Enem husy pase, pěkně nastroja se. Haj, haj, haj, husičky, okolo vodičky. Jede tu můj milý obrodit koníčky. Jak koně obrodil, s děvčátkem sa schodil. Okolo vodičky za ruku ho vodil.
Jede forman dolinú, zbůjník za ním bočinú. Stůj, formane, nenáhlaj, vrané koně vypřahaj. Dy jsi ty tak velký pán, vypřahaj si koně sám. 1) Dyby bylo na poli, nebyl bych ti po vůli. Ale že je při horách, při zbojnických komorách. 2)
A když na dvůr vkročila, na tem dvoře nic není, enom tráva zelená, po ní chodí vývoda. Do maštale vkročila, v maštale nic není, enom holé mostnice, co ty koně stávaly. Kerá panna poctivá, každá je tak červená jak růžička saděná. Kerá není poctivá, ta je jak charba modrá, co na úhoře sedá.
Na drytomskej dolině pase Janko dva koně. Přišli k němu hájníci, ti drytomščí zbojníci. Daj nám, Janko, halenu, daj tu v nově kúpenú. Já vám haleny nedám, radšej se s vami sjednám. Tak sa dlúho jednali, až Janóška zabili. Leží Janko zabitý, rozmarýnem zakrytý. Plače oňho, naříká, otec, mati, frajirka. Otec, mati slzami a frajirka vzdychami: »Škoda mého milého, neměla jsem nad něho.«
Objel syneček kolem černý les, nadvandroval si Vanov, pěknou ves. Přijel k Jarošovejm, zatlouk na vrata, vyšla Marjánka sama devátá. Kdo nám to tluče na naše vrata? Ať neotlouká stříbra a zlata. Já jsem tvůj milej z dalekej země, žádám, Marjánko, nocleh u tebe. Ráda, synečku, ráda nocleh dám, v horní komoře, kde sama léhám. Ustlala lože v horní komoře, rozčesávala vlasy, kadeře. Bylo půl noci, koníček řehtal, aj se Jarošů domek otřásal. Marjánka stala, čtvrt ovsa dala, zas polehoučku spat poléhala. Což pak, synečku, což tak tvrdě spíš, že svého koně hlasu neslyšíš? Já svého koně hlasu málo dbám, jen když Marjánku při svém boku mám. Až bude svítat, jejte pryč od nás, a neříkejte, že ste byl u nás. Ale řekněte, že ste koně pás na louce zeleny, v rose studeny.
O fojtovym syně zla novina slyně, že ukrad štyry koně v lese Bukovině. Zaved jich do města, dostal za ně tři sta, kupil si on za ně botky šnurovane. Ty ho prozradzily, že tak šumne byly. Z uterka na středu už Janička vedu; vedu ho silnici kaci k šibenici. Šibenko šibena, pro keho’s stavena? Dybych to byl vědzěl, že na ni viseć mam! Byl bych ju dal zlacić od vrchu do země, od vrchu ež do země, zlate litery kole mne.
[: Oženiu sa Jura, :] Jura za horama. Ej, vzau si on Anku, ze dvora zemanku. Keď byuo po roce, praviu Jura Ance: Pojedu za hory, k otcovi, k materi; mosíš doma býti, koničky krmiti. Já doma nebudu, já s tebú pojedu. Jura koně seduá, Anka obrus hledá. Už Juriček jede, Anka za ním ide. Jak dojeu pod hory, pod jabor zelený, Aničce huavu sťau, pod jabor zakopau. Jak dojeu k otcovi, všecí ho vítali. Vítaj k nám, Juričku, kdes nechau Aničku? Nechau jsem ju doma, mosí krmit koňa. Sem ti jí nedaua, aby doma byua, než sem ti ju daua, aby k nám chodiua. Otec ti jí posuau štyry koně vrané, dva voze kované. Máti jí posuaua štyry krávy stelné, ceué šaty pěkné. Sestra jí posuaua štyry krávy dojné, ceué šaty nové. A bratr jí posuau štyry vouy párné, dva puuhy kované. Tu máš ty, Juričku, pozdravuj Aničku. Už Juriček jede, velký statek žene. Jak dojeu pod hory, pod jabor zelený; sobě tu zpomínau, na Aničku vouau: Staň, Aničko, hore, staň, srdečko moje, ženu statky tvoje. Keď ženeš, užívaj, mně smutnej pokoj daj. Dívali sa páni z tej hodonskej brány co deuá Juřiček pod šibenicami. Co by děuau? Visí, nebožátko mosí. Zmokla mu košelka od krvavěj rosy. Požčaj mně, má miuá, šátka hedbávného, až sa já obetřu z potu krvavého. Požčaj mně, má miuá, bíuého ručníčka, až si já obetřu své červené líčka.
[: Oženil sa Vichtorýnek, :] 1) Vichtorýnek, hezký synek. A vzal sobě mladú ženku, 2) chudobné maticky dcerku. 3) Edem jednu noc s ňú pospal, král ho do vojny povolal. 4) Toť máš, máti, dcerku svoju, dcerku svoju, ženku moju. Chovaj mi ju šest let v domu, 5) sedmý ju daj leda komu. Sedmý rok ten juž dochodí, Vichtorýnka z vojny néní. Barborka sa vydávala, Fojtového Janka brala. Vichtorýnek z vojny jede, štyry koně sobě vede. A ten pátý sotva leze, co na něm peníze veze. Stála v poli kravařenka: Je-li živa moja ženka? Tvoja ženka eščě živa, ona právě veselí má. Sednul sobě na roh stola: Pozná-i mia ženka moja? Štyry stoly přeskočila, na pátém sa vytočila. 6) Radši já mám Vichtorýnka, nežli Fojtového Janka. Vichtorýnek ženku si vzal, Fojtů Janek o ňu plakal.
[: Seděl jeden vězeň :] sedumdesát neděl, a tak těžko seděl, až tam ošedivěl. Sam sobě rozmlúval, kdo by ho vyjednal, že by mu dceru dal. Svú dceru Barboru, polovicu dvoru. Žádný ho neslyšel, edem to pachole, co poklúzá koně. Pachole nemeškalo, Turkům povídalo: Slyšte, milí páni, co náš vězeň praví: 1) Kdo by ho vyjednal, že by mu dceru dal, dcerušku Barboru, polovicu dvoru. Turci nemeškali, vězňa vyručali. 2) Přišel vězeň domů, sednul si ke stolu, svěsil hlavu dolů. Což je vám, tatíčku? 3) Snad vás hlava bolí, nebo život celý? Mia hlava nebolí, ani život milý; slíbil sem ťa dáti Turku pohanovi. 4) A já bych zaň nešla, radši bych umřela. 5) Na hůru běžala, muziku slyšala. Můj milý tatíčku, pro koho to jedú, střílajú, bubnujú? Pro tebja, Baruško, najmladší dceruško. A Turci přijeli, všecko strojné měli. Koníčky v šarlatě, pacholci ve zlatě, její najmilejší v samém diamantě. 6) Do voza sedala, s otcem sa žehnala. S Bohem, můj tatíčku, už k vám víc nepřijdu, zakél živa budu. 7) Patnást míl ujela, slova nemluvila. Třidcet míl ujela, slovo promluvila: Počkaj, milý kočí, až z voza seskočím, napiju sa vody. 8) Nepij, milá, vody, máš vínko ve vozi. Pivo, vínko dobré, vodička najlepší. Ona seskočila, vínek s hlavy sňala, na vodu pustila. Plyň, ty můj vínečku, až k mému tatíčku, a pověz ty jim tam, že sem sa vydala bystrému Dunaju. Ty drobné rybičky, to moje družičky; ti velcí kaprové, to moji družbové; vrbina, olšina, to moja rodina. Vody dosihala, do Dunaja padla. Turek křičí, plače a sobě naříče. Její bílé vlasy po vodě sa plasí. Její bílé ruce vodú plavú prudce. Její černé oči, písek sa v nich točí. Turek křičí, plače a sobě naříče: Bych ťa byl dovezl k svej milej mateři, nedala by tobě po zemi choditi; byla by ti stlala červené přikrytí. Zvonily by tobě ty turecké zvony. Včil ťa budú žráti ty morské potvory.
[: Šla děvečka na vodičku :] ež k bystremu Dunajičku. Jednu ručku vodu brala a druhu se podpirala. Ručka se ji pošinula a děvečka v Dunaj padla. Daj mi, Bože, daj synečka, co by pomoh' z Dunajička. Janiček tam koně pase, ten se beře po tym hlase. Chceš, děvečko, moja byti? Chcu tě z vody propustiti. Chcu, synečku, chcu tva byti, poď mi ty z vody pomocti. O, daj, Bože, daj slunečka, ať mi uschně ta děvečka. »O, daj, Bože, veliky můr, ať mi umře něliby můj.« Ně tak si mi slubovala, dys po Dunaju plyvala. »Slub něberu v Dunajičku, sluby beru v kosteličku, při tym velkym oltařičku.«
[: Šla Dorna pro vodu, :] pro vodu studenú. Přijeli k ní páni: Pojeď, Dorno, s námi. Dorna nemeškala, na kočár sedala. Kdo ste tu z Moravy, zkažte mé mateři: Že se svadba strojí na Rakúském poli. Matka nemeškala, dvě sklenice vzala. Dvě sklenice vzala, do sklepa běžela. A do jedné medu, a do druhé jedu. A před syna s medem, před nevěstu s jedem. Sám Pán Bůh to změnil, napil se syn jedu a nevěsta medu. Syn se jedu napil, po světnici chodil, poručenství robil. Tobě, bratře, tobě štyry koně vrané, pěkně osedlané. Tobě, sestro, tobě štyry krávy dojné a štyry jalové. Tobě, milá, tobě ten dům malovaný, za tvé milování. Co mně, synu, co mně? Co mně, staré mamě? Tobě, matko, tobě ten kameň široký a Dunaj hluboký. Žes mě otrávila, s milú rozlúčila.
U Krakova na dolině pase dívče vrané koně. Přišel k ní šohaj z Krakova, zajal jí koně do dvora. 1) Dávala mu tři dukáty, 2) dva stříbrné, jeden zlatý: 3) Nechaj, švarné děvče, sobě, zítra večír přijdu k tobě. Chceš-li ty k nám chodívati, mosíš dobrý pozor dati; 4) naša mama zticha 5) spává, ona dobrý pozor dává. 6) Stávaj, starý, stávaj hore, kdosi u naší dcery je. Než starý z postele skočil, šohaj oknem ven vyskočil. Ven vyskočil a zavískal a děvečce ruku stískal; ostávaj tu s Bohem, milá, já mládenec, a ty jiná. Jak pak bych já jiná byla, sak sem s tebú málo byla. Dyby bylo půl hodiny, nejmenuj se mezi panny. Dybys měla na tisíce, nebudeš ty pannú více; a já jenom dva grýcary, přece budu šohaj švárný. Pusť pérečko 7) po tej vodě, půjde-li ti po svobodě; bude-li ti k vrchu plyvať, budeš v našem domku bývať. Dyž to pérko namáčala, do voděnky ho házala: Plyvaj, mé perečko, do dna, abych byla vínka hodna. 8)
[: Ulianka, čistá panna, :] u Dunaja šaty prala. Dojeli tam třé husaři: Pod, Uliško, pojeď s námi. Já bych s vámi ráda jela, dybych tu bratra neměla. Bratra možeš otráviti, možeš s námi předca jeti. Jak bych já ho otrávila? Temu sem sa neučila. Běž do lesa dubového, najdeš hada jedového. Uvař mu ho k snídaníčku, jak rybičku s černú máčkú. Už Janíček z hory jede, malované dřevo veze. Hned mu vrata otvírala, vrané koně vypřáhala. Ulianko, co nového, že vypřaháš koňa mého? Poď, Janíčku, k snídaníčku, máš přichystanú rybičku. Jak ten první kúsek zédl, hned na levé líčko zbledl. Jak ten druhý kúsek zédl, hned na obě líčka zbledl. Jak ten třetí kúsek zédl, hned na celé tělo zbledl. Běž, Uliško, pro pivečko, ať si ovlažím srdečko. Donesla mu lužovice: Pij, Janíčku, pij velice. Běž, Uliško, pro peřinku, nech položím svú hlavěnku. Donesla mu tvrdý kameň: Ostávaj tu s Pánem Bohem. Bojanovské zvony zvoňá, Uliánku drábi hoňá. Ty mutenské zezváňajú, Uliánku doháňajú. A hodonské dozvonily, Uliánku dohonili. Janíčka na krchov nesú, Uliánku kati vezú. Zazdite mia do kamení, nech o mně pěsničky není. Zedníci ju zazdívali, panny pěsničku skládaly. Uliánku už zazdili, panny pěsničku složily. *)
[: Za Verónó, za tém kopcem :] stojí Francóz se svým vojskem. Cisař pán tam na něj táhne, že ho se svým vojskem zajme. Dyž viděl, že nic nespraví, poslal psaní do Moravy. Do Moravy na ty pány, aby lidi přichystali. Koničky jim vobsedlali a do vojny vodeslali. V tem hósovským šerým poli, tam na vojnu verbovali, po vraném koňu dávali. Dyby mně kdo koňa sedlal, taky bych se na vojnu dal. Krásná panna nemeškala, koníčka mu vobsedlala, do vojny ho vodeslala. A když ho tam vodsílala, přežalostně zaplakala. Neplač, sestro, neplač vo mně, za dvě leta přijdu k tobě. Dvě leta už pominula, sestra bratra neviděla. A dyž bylo po té vojně, komendanti vedó koně. Vyšla ti tá krásná panna, komendanty přivítala. Vítám vás, vy milí páni, je-li bratr mezi vámi? Tvůj bratřiček leží v poli, má noženky na dvě půly. Vraný kůň stojí u něho, hrabe nohó, žaluje ho. Stávej, stávej, můj patróne, dávej obrok, seno moje. Dokud můj pán na mně sedal, dycky sem se dobře míval. 1) Včilka můj pán leží v poli, roznesó ho černý vrany. 2)
Z jednej strany Dunaja [: Jan koně napájá. :] Z druhej strany Dunaja Durna ruce myje. Ach, Durničko, Durno má, máte ruce bílé; komu vy jich podáte, tomu budú milé. Komu bych jich podala, chybě, Janko, tobě? Přijdi zítra večer k nám, a já ti jich podám. A já večer nepřijdu, z večera bývá tma. Já ti rožžu svíčečku naprotivaj okna. Než svíčečku zažžela, Janka voda vzala. Ach, rybaři, rybaři, vytáhněte rybu mému srdcu libú. Jak ponajprv zatáhli, rybičku vytáhli. A to néní ta ryba, mému srdcu libá. Jak po druhé zatáhli, Janoška vytáhli. A to je to ta ryba mému srdcu libá. A co je mně už po ní, dyž už néní živá. Měla Durna dva nože, oba metalové; jedným hrobek kopala, druhým sa probodla.
Z jedné strany Dunaje Dorna nohy myje; z druhé strany Dunaje Ján napájí koně. Ach, má milá Dorničko, bílý nohy máte: Což je tomu přeblaze, za kém pokráčáte. Ach, má milá Dorničko, černý oči máte. Což je tomu přeblaze, za kém pohlédáte. Ach, má milá Dorničko, bílý ruce máte; což je tomu přeblaze, komu je podáte. Ach, můj milý Janíčku, přijdi ty dneska k nám, tobě já jich podám. Ach, má milá Dorničko, bévá tma z večera, Donaj je hlyboká. Ach, můj milý Janíčku, já zažnu svíčečku proti okýnečku. Až ty Donaj přeplyneš, já podám ručičku. Dorna svíčku zažala, Ján po vodě plyvá. Ach, maměnko má milá, puste mě z hradu ven, ztratila sem prsteň. Já tě nepustím z hradu, sama ti proň půdu. Dorna z hradu vyběhla, k rybářom běžela. Ach, rybáři, rybáři, chyťte mi tu rybu mému srdci libú. Rybáři sak zatáhli, rybičku vytáhli. Ach, to není ta ryba, mému srdci libá. Po druhý sak zatáhli, Janíčka vytáhli. Ach, to je ta ryba, mému srdci libá. Ach, což je mně už po ní, dyž už néní živá. Měla milá dva nože, oba metalové. Jedném hrob ukopala, druhém se zabila: Kdo tu půde, pojede, každé si zpomene! Ach, tu leží Dornička, panská služebnička, vedle leží Janíček, panské služebníček. Zhynul milé pro miló, milá pro milého. Ostali tam obá dvá jeden pro druhého.
[: Žalo dívča, Žalo trávu :] nedaleko Velehradu. 1) Mladý pán sa z okna dívá, pro její krásu omdlívá. 2) Širuj, kočí, širuj koně, pojedeme v čiré pole. Přes to pole, přes široké, najdem dívča černooké. Dyž na tu lúku přijeli, na děvčátko zavolali. »Kdo ti kázal trávu žati? Musíš za to základ dati.« Kázali mně otec, máti, ti mia budú vymlúvati. Co ty, dívča, co ty nám dáš, dyž ty tu trávu kosíváš? Dávala jim srp, plachtičku; ej, my chceme tvú ručičku. Jak bych já vám ruku dala? Já su dcera pastýřova. Třeba si ty pastýřova, sedaj s námi do kočára. Jak do kočára sedala, k Velehradu pohlédala. 3) Co ty, dívča, sa ohlédáš, zdáli ty tam někoho máš? Já pohlédám k Velehradu, mé sestřičky tam smítajú. 4) Mladší sestra povazuje, starší za ňú prozpěvuje. Mé sestřičky, s Pánem Bohem, ej, já musím s tímto pánem. Ani sem sa nenadála, že bych měla muža pána. Já sem sa také nenadál, že bych sobě pastýřku vzal.
Žalo děvče, žalo trávu nedaleko vinohradu. Pán sa na ňu z okna dívá, on si na ňu rukú kývá. Širuj, kočí, širuj koně, pojedeme v čiré pole. Čiré pole projíždžali, až sa k děvčati dostali. Daj nám, děvče, daj nám záloh, žes na panském trávu žalo. Dávala jim svú plachtičku, pán ju pojal za ručičku. Už si, děvče, už si moje, líbí sa mně líčko tvoje. Tobě moje a mně tvoje, líbijá sa nám oboje.
[: Vím já lučinu širokú, na ní travěnku vysokú. :] Poďme my na ňu, sestřičko, nažnem travičky brzičko. Jedna ju žala, vázala, druhá seděla, plakala. A díval se jim z hradu král, na své pachole zavolal. Stávej, pachole, stroj koně, pojedem na hon do pole. Budeme honit zvířátka, patnáctileté děvčátka. A jak na lúku přijeli, vrané koně zastavili. Kdo vám tu trávu kázal žít? Jedna musíte s námi jít. Kázali otec a máti zelenej trávy nažati. Jedna ju žala, vázala, druhá seděla, plakala. Pro jeden kúsek trávníčka musím opustit tatíčka. Pro jednu malú travičku musím opustit mamičku. Pro jeden kúsek býlého musím opustit milého. 1)
Starobilsky kosteličku, stojiš na pěknym kopečku. Pod tym kopečkem domeček, pod tym domečkem dvoreček. Pod tym dvorečkem lučenka, na ni vysoka travěnka. Domluvily se dvě panny, by tej travěnky nažaly. Dival se na ně milostpan, na sve pachole zavolal. Stavaj, pachole, stroj koně, pojeděm na hon do pole. A co tam buděmy honiti, dy němamy žadnej flinty? Buděmy honiť zviřatka, patnactilete děvčatka. Atd.
[: Žala trávu u potoka :] Kateřinka černooká. Přišel tě k ní Černojurský, Černojurský, král uherský. Dej té trávy koňu mému, koňu mému višňovému. 1) Chce-li tvůj kůň trávu jesti, musíš s něho dolů slezti. Slezu-li já s koňa svého, zbavím tebe vínka tvého. 2) Zbavíš-li mě vínka mého, zbaví tě Bůh ščestí tvého. Zatočil se a zasmál se, slezl s koňa k té panence. 3) Jednú rukú koňu dával, druhú rukú vínek snímal. Chceš-li déle živa býti, lebo mi chceš vínek dáti? Ona sobě vyvolila, třikrát k horám zavolala. Jak ponejprv zavolala, travěnka se zeleňala. 4) Jak po druhé zavolala, ta hora se prohýbala. 5) Jak po třetí zavolala, mamka na dvůr uslyšela. 6) O, synové, co děláte, vraných koní nesedláte? Naša Anka v lese volá, co se jí za křivda dělá! Bratříčkové nemeškali, vrané koně osedlali. Ostré kopí připínali, k čirým horám pospíchali. Jeli cestú i necestú, kadem lidi nechodijú. Šinuli se při potoce, tam Indriáš si myl ruce. Indriášku, cos to zabil, žes si ruce okrvavil? Zabil sem já holubičku, sedávala v okénečku. Sedávala, vrkávala, mně smutnému spať nedala. Nebyla to holubička, byla to naša sestřička. 7) Tak ho za švagra vítali, až z něho kosti lítaly. Hledejte suchého buka, tam z vašej Kačenky ruka. Hledejte, kde suchá plaňka, tam z vašej Kačenky kaňka.
Ach, oře, oře pánů pacholek, [: koně pohání ten jeho synek :] Ach, oře, oře od meze k mezi, až se dooře, kde milá leží. Ach, leží, leží na třetí mezi: Pověz mně, milá, co v tobě vězí? Ach, vězí, vězí mé těžké hříchy, že sem dělala z mládenců smíchy. Mívala-li jsem, budu mít ješče, abych věděla, proč mě Bůh tresce. Ach, tresci, tresci žebra i kosti, jen mě nesklamej na poctivosti.
A te naše koně, belebe to koně, debe si chodile pro vodo do stodně. Pro vodo do stodně, na hůro pro slámo, habe ten seneček chodíval za panno.
Keywords: 
Pověz mně, má panenko, kam chodíš na travěnko? A já tobě taky povím, kam naše koně vodím. » Já chodím na travěnko do zelenýho hájko«, a já naše koně vodím do drobnýho jatýlko. Pověz mně, má panenko, kdy pudeš pro voděnko? A já tobě v cesto vendo a dám tobě hoběnko. Já chodím pro voděnko do zelenýho hájko, a te nesmíš, můj synečku, veprovázet panenko. Dobró noc už vám dávám, vy pěkný černý voče, ve dně k nám nesmíte přejit, přendite radši v noce.
Dybych já věděla, čije sú to koně, dala bych já stavit [: maštalenku pro ně. :] Dybych já věděla, že jsú to Jankovy, dala bych jim přibit stříbrné podkovy. Stříbrné podkovy a zlaté cvečečky, abys ty nešidil chudobné děvečky. Dybych ja věděla, že sú to milého, nažala bych já jim žita zeleného.
A čí je to studýnka, co z ní koně pijó? Nechoď tam, synečku, [: ať tě tam nezabijó. :] Zabijó-li, zabijó, nechají mě ležet; milá je daleko, ta nebude nic vědět. Je-li jedna daleko, šak je druhá blíže; uvijó mně věneček z pěkné červené růže.
Mimo našich oken teče voda skokem, nemožu ju zastavit.1) Rozhněvala sem si šohajíčka svého, nemožu to napravit.2) Ale k němu půdu a prosit ho budu, aby se už nehněval;3) že je mý srdečko zarmócený všecko, aby mně ho rozebral.4) Pásl tam syneček štyry vraný koně na zelené votavě, natrhala sem mu voňavého kvítí za klobóček na hlavě.
Na tom našem díle štyry koně bílé, [: oře něma, oře mé srdečko milé. :] Oře něma, oře, milá mu poháňá, na každých úvraťoch huběnky mu dává.
Teče voda studená, nesmím koně brodiť, má milá je daleko, nesmím za ňó chodiť. Rozvijej se, rozvijej, červená růžičko, dej ti Pámbůh dobró noc, milá galanečko. »Rozvijej se, rozvijej, modrý tulipáne, dej ti Pámbuh dobró noc, můj milý galáne.« A dobró noc, dobró noc, ale ne na věčnosť, ale až tě pomine ta tvoja falešnosť. Ja, pomine, pomine, lebo nepomine, lebo ta naša láska na věky zahyne. Zahyne, zahyne, zahynóti musí, a šak tě k nám, synečku, černí ďási nosí.
Néní na Moravě takovýho páva, jako u Malantů, co koně česává. Češe ti je, češe, aby byly vraný, že nima poveze Anu na zdávání.1) Není na Moravě takové pavice, jako u Hanáků, co drhne užice.2) Drhne ti je, drhne,3) aby byly bílý, že nima bude jesť Filipek za stoly. Užice pod stolem zarostajó hlohem, taléřky pod lavó zarostajó travó.
Panímámo, jede k nám ze Slavkova písař, švárné vrané koně má,*) jede jako císař. V jedné ruce kalamář, v druhé ruce péro, a on si mě zapíše do srdečka svého.
Pase šohaj koně na zelenej lúce, na zelenej otavě; dala mu dcerečka pavího perečka za klobúček na hlavě. Ach, škoda, přeškoda pavího pérečka, že sem já ho polámal; ale je škodnější mojej najmilejší, že sem já ju oklamal.
[: Pod synečkem :] zticha koně kráčé,1) galanečka přežalostně plače. Ach, mlč, neplač, má milá děvečko, ať nezbledne tvé červené líčko. A proč by mně líčko mé zbledalo? A dyť ešče muža nepoznalo. Teprv bude mé líčko zbledati, ach, až bude muža poznávati.
[: Běži voda Lindava, :] milý Bože, kole dvora fojtova. [: Všecky lavky sebrala, :] milý Bože, enom jednu něchala. Atd. Chodi po ni syneček, štyry koně napajel. Jak jedneho napojil, hezke děvče namluvil. Hděs, děvečko, hděs byla, hdě si krasy nabyla? V studni jsem se umyla, tam sem krasy nabyla.
[: V poledne s poledne :] slunečko kolem jde. To nebylo slunce: Bylo švárné děvče. Srp, plachetku vzala, na trávu se brala. Na trávu zelenó, na lóku širokó. Rozčesala vlase po svém zlatém páse. Pře mé milé vlasy, škoda vaši krásy! Že já vás zavit mám do rócha bílýho. Jinde přidávají: Mám koně vraného, zostra kovaného. Sedla bych na něho, jela bych na vojno. Pojeď, milá, se mnó, ať já nejsem šelmó. Pojeď, milá, skokem, ať já nejsem klukem. S tebó nepojedu a já tvá nebudu. Proč bys má nebyla? Dyť's mně slibovala.
[: Na prahu tě stála, :] s mátí se žehnala. [: Žehné se ty sama, :] co sobě zvolila. [: Zvolila sem sobě :] to švarné pachole. [: Keré ráno stává, :] vraným koňom dává. [: Vraný koně řechcó, :] obroku jest nechcó. [: Jenom tó belenko, :] drobnó jetelinko. Co ju milá žala biléma rukama, žalostně plakala.
Koničku můj, stupaj na most, co bych přijel k milé na noc. Moja milá, přenocuj mě, pacholka a štyry koně. Jak mám tebe přenocovat, nemám koničkům co dávat. Nedaleko do městečka, tam je oves a i sečka.
[: Hezký Janek z lesa jede, :] malované dřevo veze. Veze on ho po rynečku, uhled paňu v okenečku. Daj mně, Bože, daj mně ten dar, abych s tú paňú večeřal. Jak to paní uslyšela, na kuchařa zavolala. Ty kuchaři černofúsý, rubaj maso, drobné kusy. Rubaj maso a i kostě, budeme mět dneska hostě. Bude Janek večeřati, po večeři půjdem spati. Hezký Janek tak dlúho spal, štyry koně vrané prospal. Štyry koně pěkné vrané, k tomu sedlo malované.
Halý, dítě, kolébu tě, [: až mi usneš, :] odejdu tě.1) Nedaleko, enom blízko k susedovi pod okýško.2) Bude s tebú Pan Bůh spáti, andělíček kolébati. Halý, belý, koně v zelí a hřibátka v petrželi.
Hu hu hukše, mama vaří lukše, až uvaří, také dá, Janíček se napapá. Haló, haló, koně v zeló, matička só na veseló. Přinesó nám vtáčka, pěknýho luňáčka. Haló, haló, koně v zeló, kozenka je v petrželó.
Hulu, belu, koně v zelú a kravičky v petruželú. Mama v městě, tata v rynku, kúpijá ti na peřinku. Na peřinku katunovú a čepičku samínovú.
Keywords: 
Aj, oramy, oramy susedove žitnisko, pohonič něchce pohonić, že mo krotke bičisko. Dobre koně, dobre bič, ale šelma pohonič, de mo koničke širovać, voli dzivča milovać.
Mám ja pole, to je pole na pěkné rovině. Kdo chce moje pole orať, mosí pěkný koně mívať, pěkně je širovať.1) Mám já pole, to je pole při pěkném potůčku. Kdo chce moje pole orať, mosí koně oširovať pěkně2) polehóčku.
Už sme všecko zorali, ešče máme úvratě; poď mně, milá, poď poháňat vrané koně v opratě. Už sme všecko zorali, ešče máme úvratě, nechce synek pohoniť, že tu nemá děvčaťě.
Už sme všecko zorali, ešče máme úvratě; poď mně, milá, poď poháňat vrané koně v opratě. Už sme všecko zorali, ešče máme úvratě, nechce synek pohoniť, že tu nemá děvčaťě.
A je to lúka velmi široká, haj, velmi široká. A na tej lúce tráva vysoká, haj, velmi vysoká. A na tej trávě dva koně vrané a při těch koňóch pachola švarné. Pachola švarné, budeš-li moje? Haj, já budu tvoje.
Helenka! Kde je ona na té trávě, roztomilá Malantova Petruška? Sokole! Kdež ono ty koně pase, roztomilý Hanákovo pachole? Helenka! Šak ona to jistě slyší, roztomilá Malantova panenka. Sokole! Šak ono to jistě slyší, roztomilý Hanákovo pachole. Helenka! Ja, copak nám za to kópíš, roztomilá Malantova panenko? Sokole! Ja, co ty nám za to kópíš, roztomilý Hanákovo pachole? Helenka! Lesiž smy ti vyhověly, roztomilá Malantova panenko? Sokole! Lesiž smy ti vyhověly, roztomilý Hanákovo pachole?
Měl jest synek koně švárna, [: nechtěl k němu ráno vstávat, atd. :]
Oj, kerý pacholek k muzikám chodí, och, ten je ospalý, velice nedbalý na koně vraný. Jde do maštale, koníček leží. Och, stávej, koníčku, nesu ti travičku, můj milý vraný. Och, šak bych já stával, dyž nic nemožu. Och, stávej, koníčku, nesu ti travičku, já ti pomožu.
Nepohlídaj na širáček, jaké na něm stužky máš, podívaj sa do maštale, jakové tam koně máš. Koně vrané, nečesané, ani na nich ohlavek, podívaj sa, můj šohajku, jaký jsi ty pacholek.
Ta velčovská hrdina, za klobukem četina; a dy přijdě do maštale, šimla za ocas dviha. Pohonič je lenivy, koně stoja, jedly by, štyr takych by moje ručky na obušku uněsly. A ta divka leniva, jakživa noh němyla; ruky ma jak vrana bile, přece by se vdavala. V lyžniku su chrobaky, maju křidla, ďobaky, ta vařecha jak palica, švrlak jak plužne kolca.
[: Když jsem šel k Jihlavě po louce zeleny, :] [: páslu tam šohajek :] čtyry koně vrany. Čtyry koně vrany i také hřibátka, [: s Pánem Bohem bujte, :] studnicky děvčátka.
[: Šohajíčku malušenky, :] nařež sečky drobušenky. Nařež sečky jako jehlí, co by ti ju koně snědli.
Keywords: 
Studená rosa padá, šohajek koně hledá. Nehledaj, šohaj, koně, poslala jsem já pro ně. Na to milotské pole černojoké pachole. Černojokého synka, co na husličky břinká. Jede šohajek hájem, černá košelka na něm. Perme ju, milá, z mydla, bude košelka bílá. Perme ju, milá, perme, enom jí nezederme. A dyž ju zedereme, na druhú zebereme.
Hory se černajú, [: lúky zelenajú.1) :] Těmičci pacholci koně shledávajú. Ten Cyria2) Piščků neskoro jich zašel. Až ho u milenky bílúčký den našel. Požči mně, Tonečko, požči mně šatečka.3) Ať já se zakryju4) od východ slunečka. Nač bys se, Cyrijko, nač bys se přikrýval? Na to tě Pán Bůh dal,5) abys k nám chodíval.
Ach, co to tam šusci v tejto olšině? Prošvarny šuhajek navraca koně. O, navraca un jich, ony mu rzaju, poviz mi, dzěvucho, budzěš-li moju? O, budu ja tvoju, ene mne nězradź, dam ci ja šátečku, ene ji něztrać. Bo moja šatečka hrubě draha je, na každym konečku vyšivana je. Na každym konečku, na prostředku květ, milši’s mi, dzěvucho, než ten cely svět. O, juž jsi, dzěvucho, juž jsi zrazena, ta tvoja šatečka juž je ztracena. O, ztracil sem ja ju, ztracil sem ju dněs, dy sem šel od tebe přes ten černy les. Ně tvoja, dzěvucho, ně tvoja škoda, zaplacim ci ja ju baj tolaroma. Něstojim, šuhajku, o tve tolary, jenom mi ty poviz, kaj si oddany. A sem ja oddany pod komendury, vemu sobě jinšu tobě na zdůry.
Ti pavlovčí úřadové tvrdého srdéčka, dali oni sobě nalit starého vínečka. Jak se podnapili, hned se uradili, kerého by šohajíčka na vojnu dostali. Vezmeme-li bohatého, toho bude škoda, kerý má co doma robit, toho doma třeba. Vezmem chudobného, co nemá žádného, a ten može maširovat do pole širého. Stojí šohaj v maštalence, vrané koně češe, ohlídá se z boka na bok, co mu milá nese; a nese mu dárek, řetaz, puta, zámek, tu máš, milý šohajíčku, císařský závdanek. O takový, o závdanek já vám nic nestojím, šak vy o tom dobře víte, že se ženit strojím. Můj tatíček starý, má matička taky, komu jich mám zanechati, ubohé žebráky.
Už je zle, už je zle, a bude hůř, už pro nás chystajó v košinách vůz. V košinách vůz, koně vraný, po straně palášek místo panny.
Dybych byla vtáčkem, takovým sokolem, zatočila bych sa nad milého dvorem. Ne tak nade dvorem, jako nad maštalú, podívala bych sa, co chlapci dělajú. Jeden koně češe, druhý seno nese, a ten nejmilejší cedulenku piše. Komu to, muj milý, cedulenku pišeš? Tobě, moja milá, že moja nebudeš. Bude moja žena šablička brúsená, ona mňa vyseká, dyž mně bude třeba.1) Neumřu na zemi, než umřu na koni, a dyž s koňa spadnu, šabla mně zazvoní.
Husaři, husaři, pěkné koně máte, ja s vami pojedu, kerého mně dáte.
Keywords: 
Husaři, husaři, pěkné koně máte, já s vami pojedu, kerého mně dáte? Teho-li vraného, lebo teho hlinku, já na něm pojedu zrovna do Štimberku. Dáme ti, dáme ti koníčka vraného, on tebe donese do pola šírého. Husaři, husaři, pěkné koně máte, já s vama pojedu, kerého mně dáte. Vyber si, šohaju, kerý se ti lúbí, on tebe zaveze pod zelené duby. Pod zelené duby, pod zelenú lipku, uvidíš, synečku, tu husarskú bitku. Husaři, husaři, do Uher jedete, mé nevěrné děvče pryč sebú vezete. Počkej jenom, počkej, mé nevěrné děvče, bude tebe teskno po tvém milém ješče. Až přijdú husaři do města Trnavy, nechajú tě sedět, děvečko z Moravy.
Husaři jedou pod modrou vodou, [: na jihlavských lukách :] koně krmijou. Dyž nakrmijou, pak napojijou; jihlavské děvčátka, pojeďte s nama. My nepojedem, jsme holky mlady, za rok, za dvě leta půjdem za vami. Děvečka mladá po poli chodí, hledá bylinečku, hlava ju bolí. Bylinečko má, dybys věděla, kterak bych já svému synečku milému z vojny pomohla.
Ještě jednou na rozchodnou touto stezčičkou si pospíším; co mně řekne tvůj tatínek, jeho slova vyslyším. Řekne-li mně: Můj synečku, darmo říkáš o mé dítě; zatočím se na koníčku, s Pánem Bohem tu buďte. Děvče pro pláč nemluvilo, podalo mně pravou ručičku: Dyž to jinač byt nemůže, s Pánem Bohem, synečku. Dyby vrata mluvit mohly, u kterejch sme spolu stávali, ony by vám pověděly, jak sme se milovali. Dyby stezka mluvit mohla, po které sme spolu chodili, ona by vám pověděla, jak jsme se milovali. Tamhle jedou dva husaři, mají oba koně sedlaný: Sedlejte mně koně mého a já pojedu s vámi. A jak na koníčka skočil, bílým šátkem sobě zatočil: S Pánem Bohem, moje milá, pěkně se ti poroučím.
Co su to za koně v tej naši dubině? Pase ich ma mila, košulenku šije. Dyž ju vyšivala, žalostně plakala a bilym šatečkem oči utirala. Aj, něplač, ma mila, něutiraj oči, můj vrany koniček pode mnu se toči. Komu ty, ma mila, košulenku šiješ? To tobě, synečku, jak pomaširuješ. Ach, vyšij ju, vyšij zhůru na přiramku, abych pamatoval, že sem měl galanku. Ja ti ju vyšiju zelenym hedbavem, abych tě poznala, dy budeš husarem.
Maširuju na Francouze, abych věděl, co je nouze. A s Francouze na Turečka, tam mně spadne má hlavička. A když spadne, bude dole, budou po ní šlapat koně. Podkověnky budou klapat, modré oči budou plakat. Má hlavička je bolavá, od Francouzů posekaná. Můj koníčku vraný, schop se, proskoč se mnou přes ty kopce. Přes ty kopce, přes ty lese, má milá mně šátek nese. Šátek nese na hlavičku, zhojí mně ji za chvílečku.
Jiná (Nápěv předešlý) Rozvi se, rozvi, krásná růžičko, kdo tě má milovat, srdce perličko. Miloval sem tě, už víc nebudu, a už já pro tebe na vojnu půjdu. Koně sedlejte, pistoli dejte, a mou nejmilejší mně zavolejte. Na koňa sedal, za paláš se bral: Navrať mně, má milá, co sem ti zavdal. Nezavdal si mně jenom prstýnek, ještě si vyloupl jeden kamínek. Já ho nevyloup, on jest sám vypad’. To máš znamení, že budeš plakat. Přede mnou, za mnou nepřátel dosti, můžeš si vybírat, co chceš k libosti.
Za Krakovem slunce zchodzi, oficir koně vyvodzi, aj, koně, koně vraneho, sedaj ty, šuhajku, na něho. Sedać, sedać jako sedać, dyž bych moh s milu povědać. Nic, ma mila, nic něplač, ješče se mi ty možeš dostać. Vrać mi, milý, vrac mi šatku, dala sem ci na pamatku. Aj, vrać mi šatku co najspěš, něbo tu maju inši přisć.1) Ja ci šatečky něvracim, na kusečky ji obracim, aj, na kusečky pořežu, pod moje koničky poscělu. Jak budzě měć vrba střešňu, to ja se cě, dzěvča, vezmu. Aj, vrba střešen něrodzi, jene to zelene haluzi.
De’s te, milé, koně děl? De’s ho ješče včerá měl? Zaved sem ho do města, prodal sem ho za dvě sta. De’s, milé, peníze děl? De’s je ješče včerá měl? Neco sem propil, prohrál, vostatek panám rozdal.
[: Mal jsem, mal jsem, promaral jsem, :] štyry koně vrané a děvčátko švarné, promaral sem.
[: Poď, Aničko, poď ty za mňa: :] [: Oj, nebude ti křivda žádná. :] Nebude ti žádný láti, ani otec, ani máti. Štyry jamy žita máme, nebozízem vyvrtané.1) Štyry myši okované, to jsú naše koně vrané. Dva brablce oškubané, to jsú naše voly tažné. Tři sýkory naběhané, to jsú naše krávy dojné.
Puste mia, mamko, kde hudú, šak já tam dlúho nebudu. Budu-li tam do rána, dovedu si galána. Dá-li Bůh. Dyž budú děti plakati, co já jim smutná mám dati? Napeču jim plaganců, sama půjdu do tancu. Dá-li Bůh. Dyž budú koně řehtati, co já jim smutná mám dati? Nasypu jim obroku, sama půjdu do skoku, dá-li Bůh. Dyž budú krávy bečati, co já jim smutná mám dati? Položím jim prosnice, sama půjdu k muzice, dá-li Bůh. Dyž budú svině kvičati, co já jim smutná mám dati? Nasypu jim žaludu, sama půjdu, kde hudú, dá-li Bůh.
Ja, proč ty k nám nechodíváš, můj milý Janíčku? Nezdali sa na mia hněváš, sivý holúbečku. Šak bych já k vám chodívával, má milá Aničko, před vaší je hrubé blato, sivá holubečko. Já dám blato odházati, můj milý Janíčku, možeš ty k nám chodívati, sivý holúbečku. A já bych k vám chodívával, má milá Aničko, ale u vás krávy ručá, sivá holubičko. Daj ty kravám kúsek soli, možeš k nám chodit po vůli. A já bych k vám chodívával, ale u vás koně řehcú. Já dám koňom ovsa, sena, nech neřehcú, dyž netřeba. A já bych k vám chodívával, ale vaší staří brblú. Já dám starým holbu vína, nech nabrblú do komína. A já bych k vám chodívával, ale u vás děti bečá. Já dám dětom po krajíčku, budú sedět potichúčku. A já bych k vám chodívával, ale u vás myši piščá. Já dám myši vylapati, možeš ty k nám chodívati. A já bych k vám chodívával, ale u vás muchy vrndžá. Já dám muchy vychytati, možeš ty k nám chodívati.
[: Štyry koně v úhoře, :] žáden s něma neoře. Oře s něma rychlíček, Janalikůj František. Poháňá mu rychlenka, súsedova Malenka. To je, Bože, pár dětí! Anděl pro ně doletí. Pro Františka svatý Ján, pro Malenku Pán Bůh sám. Pro Františka s ohřeblem, pro Malenku s ometlem. Pro Františka s vidlama, pro Malenku s rohama.