mia

Displaying 1 - 86 of 86
Když sem já byl mladý, bylo mně dvadcet let, býval mně po vůli, býval mně celý svět. A od tech dvadceti šlo mně ke třidceti, už mně počínaly mé líčka měňati. A od tech třidceti šlo mně k štyrydceti, už mně počínaly mé údy klesati. Od tech štyrydceti šlo mně k padesáti, už mia obsypaly moje drobné děti. Od tech padesáti bylo mně šedesát, už mně počínaly mé vlásky šedivjat. Od tech šedesáti bylo sedemdesát, už sem si já začal ten svět rozvažovat. Od sedemdesáti bylo osemdesát, už sem sa já začal húlečkú podpírat. Od osemdesáti bylo devadesát, už sem si já počal s malýma dětma hrát. Od tech devadesát už mně ide ke stu, už mně ukazujú ke krchovu cestu. A po tech sto letech ešče jedno leto, už mně rozžíhajte, moje děti, světlo. Do hrobu mia dajte, do hrobu tmavého, tam budu spočívat až do dně súdného. Tam vás, moje děti, všecky čekat budu, až na ten súdný deň přinde anděl s trúbú.
Marnosť, světská marnosť, k čemu’s mia podvedua, od mého miuého Boha’s mia odvedua. On mia na to stvořiu, abych jemu suúžiu, a já sem, můj Bože, k tvej libosti nebyu. Ej, došeu mňa mandat od Boha samého, že sa mám představit před velebnosť jeho. Že mám počet vydat z mých rozličných skutků, leká sa duše má velkého zármutku.
[: Co to, milá, za lásku máš? :] Dyž k vám přijdu, ty sa hněváš. Co bych já sa nehněvala? Obudils mia, jak sem spala. Možeš, milá, tepruv spáti, až já budu bojovati. Dyž tu budeš, budu aj já, budem bojovat obá dvá. 1) Malého my koňa máme, jak na něho posedáme? Ty si sedneš na koníčka a já půjdu podle bočka. 2) Dyž dojeli prostřed mořa: Slezaj, milá, dolů s koňa. Co sem ti já provinila, abych moře přeplavila? 3) Budu vědět povídati, jak je s milým bojovati. 4)
[: Byla jedna chudá vdova, :] svojich osem synů měla. Měla ona osem synů a devátú Kateřinu. A tu dala do majira, do Heršekového dvora. Panímámo moja milá, nedávaj mia do majira. Šak sa mně tam něco stane, co mia velce hanba bude. Neminula malá chvíla, Kateřina sama druhá. Na koho mám žalovati, na koho mám povídati? Na Heršeka, na mladého, či na služebníka jeho? Nepovídaj na jiného, na Heršeka, na mladého. Už páni do vojny jedú, svojich paní si nevezú. Heršek mladý taky jede, Katerinky si neveze. Hned izbetky zametala, slzami jich polévala. Ach, čeho sem tu dočkala, svůj věneček jsem ztratila! Při věnečku živobytí! Dali mia sem moja máti. Už ti páni z vojny jedú, svojim paňám dary vezú. Heršek mladý taky jede, Kateřince dary veze. Veze on jí postelenku, v postelence kolébenku. Jak ho máti uviděla, hned mu vrata otvírala. Paní mámo moja milá, kde je moja Katerina? A v kravárni krávy dojí, druhá dívka u ní stojí. Heršek mladý s koňa skočil a hned do kravárně vkročil. Kde je moja Katerina, moja věrná služebkyňa? Není tu tvá Katerina, šak o ní ví paní máma. Paní mámo moja milá, kde je moja Katerina? Poslala jsem ju prat šaty, nemožu sa jí dočkati. Heršek mladý koňa bodel a hned rychle k Dunaju jel. Postřetl ho tam starý pán: Heršek mladý, kam jedeš, kam? A já jedu ku Dunaju, a já tam mám Katerinu, svoju věrnú služebkyňu! Není tu tvá Katerina, šak o ní ví paní máma. Paní mámo moja milá, kde je moja Katerina? Dala jsem ju katom sťáti, měla na ťa nesváďati. A měl on dva nože čisté, na oba dva boky ostré. Jedným sobě hrob vykopal, tym druhým si hlavěnku sťal. Zostavaj tu tělo s tělem a dušičky s Pánem Bohem.
[: Bude vojna, bude, :] [: kdo pak na ňu půjde? :] Kdož pak by šel jinší, chyba najmilejší. Na koníčka sedal, s pláčem sa s ňú žehnal. Čekaj mia do leta, do leta sedmého, až do úplného. Sedmý rok dochodí, milého tu není. Máti sa dcery ptala, budeš-i naň čekať lebo sa vydávať? Radši bych umřela, lež bych sa vydala. Slovo nevyřekla, hneď a i umřela. Milý z vojny jede, kůň pod ním smutně jde. Můj koníčku sivý, proč si tak truchlivý? Snad milá umřela lebo sa vydala? Milúčka umřela, v klášter je schována. Třikrát klášter objel, a dveří nenašel. Edem okenečko, co svítilo slunéčko, na divčino líčko. Milúnká děvečko, potěš mé srdečko! Prvej sem těšila, včilej už nemožu. S koněm sa zatočil, hořem sa rozpučil. Zhynul on pro milú, ona pro milého. Zhynuli obádvá, jeden pro druhého.
Ti lhotcí pacholci na formanku jeli a lhotské děvčátko na cestě přejeli. Kamarádi, bratři, co sme udělali, že sme to děvčátko na cestě přejeli. Její starý otec naprotiv ní běžel: Kerý ťa, dceruško, kerý ťa to přejel? Přejel mě, tatičku, přejel mia můj galán, už ho odeslali na panský kancelár. Tam ho odeslali, patnást ran mu dali, jeho galanečku včerá pochovali. Ti lhotcí pacholci šesti řady stáli a tak naříkali, jak by hudci hráli. A ten její galán na samém kraji stál, červeným šátečkem očka si utíral. A ty lhotské zvony pěkně vyzváňajú, moju galanečku do hrobu dávajú.
Co sa stalo v nově v městě Hodoníně? Utopil sa šohaj při hodonském mlýně. Dyž sa topit začal, na svú milú volal: 1) Podaj mně ručenku, topit sa mně nedaj. Bylo na třetí deň, vyšel na vodičku, přišla jeho milá podat mu ručičku. 2) Košulenka tenka na břehu ležela: Proč sa’s, milý, kúpal, dyž byla neděla? Já sem sa nekúpal, já sem koně brodil, snad mia milý Pán Bůh do tej vody vhodil. Do tej vody vhodil, do tej hlubočiny, že sem si nevšímal chudobnej děvčiny. Chudobná děvčina pro Boha prosila: Vem si mia, synečku, abych neslúžila.
(Nápěv předešlý) Co sa stauo v nově ve Gbelech městečku? Zabiu Jura Karman svoju frajirečku. A jak on ju zabiu, na Boha zavouau: Frajirečko moja, co sem ti uděuau! Nenamúvau sem ťa uahodnými suovy, než sem ťa namuviu brúsenýma noži. Pícheu on ju, pícheu do pravého bočka, z tej rany vykvetua červená růžička. Pícheu on ju, pícheu pod její srdečko, z tej rany vyrůstuo zelené perečko. Pícheu on ju, pícheu pod její bíuú tvář, z tej rány vyrůsteu červený tulipán. Má mamičko miuá, dost je mauá chvíla, dosť je mauá chvíla, co sem s váma byua. Už Aničku nesú s pannami muádenci 1) a Juřenka vedú kati k šibenici. V tém holickém poli šibenice dvoje, pohledni, Juříčku, keré budú tvoje? Na keré mia dajú, na tech budu visat, bude mně z huavy mej tulipan prokvitat.
[: Rojily se včeličky; :] nebyly to včeličky. To byli dobří ludé, dobří ludé měščané. Pro dcerušku přijeli, vezma dcerku pryč jeli. O, má milá matičko, nedajte mia dalečko. Dajte mňa naprotivo, ať je mi všecko milo. 1) Čím dalej, tym najlepší, dceruško najmilejší. Dcerka sa rozhněvala, do roka nepřijela. A jak bylo po roce: Poďme, milý, k mej matce. A když k matce přijeli, žádného tam nenašli. Enom jedno pachole, které stálo při stole. O, má milá sestřičko, maměnka nám umřela. O, můj milý bratříčku, co mi poručila? Štyry koně ve dvoře, sto zlatých na komoře. 2)
Jede, jede vývoda po tej lúce zelenej, po rosence studenej. Jede, jede k hájičku, nadešel tam Aničku, ona žala travičku. Ach, Andulko, Andulko, pojď ty ke mně slúžiti, chceš-li muža nabyti. A ty, starý vývodo, co ty mně za službu dáš, dyž ty mia slúžit voláš? Štyry krávy ve dvoře, bílé lože v komoře. Dyž do dvora přijeli, ničeho neviděli, jenom holé kamení. Do komory vkročili, bílé lože nalezli. Ach, Andulko, Andulko, běž ty bílé lože stlat, půjdem na ně spolem spat. Počkaj, starý vývodo, až světelko zahasím, sukničku si zavěsím. Světelko zahasila, oknem ven vyskočila. Utěkala k hájičku, zpívala si písničku. Ach, hajíčku, hajíčku, jak jsi ty tak zelený, jak rozmarýn saděný!
[: Když sa Janko do vojny bral, :] on svej milej přikazoval: Nevdavaj sa, moja milá, čekaj ty dva roky na mňa. Šest roků ona čekala, na ten sedmý čarovala, až sa černá zem pukala. Už Janóšek z vojny jede, už on ke svej milej jide. Zaťukal tam na okénko: Odevři mně, má Kačenko! Jak ho milá uslyšela, hned mu dvéřa odevřela. Levú ruku mu podala a pěkně ho přivítala. Vítaj, Janku roztomilý, dávno jsme sa neviděli! Mám-li ti večeřu dati nebo čeládku zbuditi? Na to Pán Bůh noci dává, nech čeládka odpočívá. Vyprovoď mia, moja milá, až tam do čírého pola. Vyprovoď mia přes to pole, až po ty střešenky malé. Pohleď mně, milá, do hlavy, co mia má hlavěnka bolí! Můj Janošku roztomilý, proč ťa tvá hlavěnka bolí? A jak by mia nebolela, když šest roků v zemi hnila. Na ten sedmý vstat musela, dyž’s mně hrubě čarovala. Ja, tak’s ty mně čarovala, až sa černá zem pukala. Dom běžala, nemeškala, maměnce to povídala; že je Janko porúbaný, pod střešenkú pochovaný. Vem, dceruško, bílé groše, a daj zaňho slúžiti mše. Jak měl kněz mšu dokonávat, on jí došel poděkovat: Děkuju ti, moja milá, že’s mia z pekla vykúpila.
Na horách, na dolách co sa to tam bělá; 1) husy-li to seďá 2) nebo snihy ležá? Dyby byly husy, už by ulétaly, dyby sněhy byly, už by otajaly. 3) A to sa tam bělá postelka vystlaná, 4) leží tam šohajek, hlava porúbaná. Z jednej strany leží z ocela šablenka, z druhej strany sedí jeho frajerenka. V jednej ruce drží bílený šáteček, v druhej ruce drží zelený prúteček. Bíleným šátečkem čelo mu utírá, zeleným prútečkem muchy mu oháňá. Ani mně neumřeš, ani neokřeješ, ani mně nepovíš, jak dlúho živ budeš. 5) Podaj mně, má milá, šablu zrcadelnú, nech sa já podívám, jak mně líčka blednu. 6) Šablu mu podala, honem odskočila, na jeho srdečku zradu ucítila. Kdo ti, moja milá, kdo ti tu radu dal, věrné ťa, má milá, věrně ťa miloval. Dala mně ju, dala, má stará mamička, by mia neseťala tá tvoja šablička. 7) Byl bych ti, má milá, byl bych ti hlavu sťal, 8) aby po mej smrti žádný ťa nedostal.
[: Na konec Novej Vsi, :] [: u tej Boží muky. :] Stojí tam děvečka, zauamuje ruky. Zauamuje si jich za svoju huavičku: Komus mia tu nechau, švárný šohajíčku? Komu bych ťa nechau, leda Pánu Bohu; aby sa’s modliua, abych došeu domů. Šohaj z vojny jede, s huavú porúbanú: Zavaž mi ju, miuá, naší nepoznajú. Mamička poznali, tatíček nemohli: 1) To jsem já, tatíčku, co mia v noci vezli.
Okolo Strážnice voděnka sa točí, stojí nad ňú milá, že tam do ní skočí. Jak do ní skočila, ručenky pozvihla, by jí pomáhaly, by sa nezalila. Její bratříčkové celú noc nespali, co pořád Marušku po vodě volali. A když ju vytáhli, žalostně plakali, od velkej žalosti nésti ju nemohli. Má sestřičko milá, na kohos volala, dyž ti ta vodička usta zalévala? Byla bych volala na svého bratříčka, dyž mia zalévala dunajská vodička. Byla bych volala na svoju mamičku, ale jsem nemohla pro prudkú vodičku. Ty skalické zvony vesele zvonijú, skalické děvčátka všecky sa čudujú. Jedni povídajú: Pútničkové idú, druzí povídajú: Pochovávat budú. Pochovávat budú Marušku z vodičky; skalické děvčátka, chystajte voničky.
[: Oženil sa Vichtorýnek, :] 1) Vichtorýnek, hezký synek. A vzal sobě mladú ženku, 2) chudobné maticky dcerku. 3) Edem jednu noc s ňú pospal, král ho do vojny povolal. 4) Toť máš, máti, dcerku svoju, dcerku svoju, ženku moju. Chovaj mi ju šest let v domu, 5) sedmý ju daj leda komu. Sedmý rok ten juž dochodí, Vichtorýnka z vojny néní. Barborka sa vydávala, Fojtového Janka brala. Vichtorýnek z vojny jede, štyry koně sobě vede. A ten pátý sotva leze, co na něm peníze veze. Stála v poli kravařenka: Je-li živa moja ženka? Tvoja ženka eščě živa, ona právě veselí má. Sednul sobě na roh stola: Pozná-i mia ženka moja? Štyry stoly přeskočila, na pátém sa vytočila. 6) Radši já mám Vichtorýnka, nežli Fojtového Janka. Vichtorýnek ženku si vzal, Fojtů Janek o ňu plakal.
Na tem dole, na podole, šohaj dívča odluďuje. Tak ju dlúho odluďoval, štyry míle zavandroval. Štyry míle vandrovali, slova k sobě nemluvili. Až na pátú vandrovali, slovo k sobě promluvili: Vím já jednu dolinečku, v tej dolince studenecku. Tam si, milá, spočineme, chleba, sýra posvačíme. Tak si oni spočínali, až večera dočekali. Stel, má milá, bílé lože, už to jináč byt nemože. Z čeho bych ho smutná stlala? Peřin sem si nenabrala, doma sem jich nenechala. Přeneščasné vydávání, dyž otca, mateře néni. Dyby otec, máti byli, peřin by mně nadědili. Široký list malinový, ešče širší kalinový. Malinovým usteleme, kalinovým odějeme. Dyž přijeli na půl cesty, na to ostrozské podměstí: Shoď mia, milý, shoď mia s mosta, ať sem já tej hanby prosta. Pochovaj mňa pod kopeček, pod ten zelený háječek. Postav na mňa máj zelený, aby bylo na znamení. Já sem si ťa na to nevzal, abych ťa s mosta shazoval. Ale sem si ťa na to vzal, abych ťa věrně miloval.
[: Seděl jeden vězeň :] sedumdesát neděl, a tak těžko seděl, až tam ošedivěl. Sam sobě rozmlúval, kdo by ho vyjednal, že by mu dceru dal. Svú dceru Barboru, polovicu dvoru. Žádný ho neslyšel, edem to pachole, co poklúzá koně. Pachole nemeškalo, Turkům povídalo: Slyšte, milí páni, co náš vězeň praví: 1) Kdo by ho vyjednal, že by mu dceru dal, dcerušku Barboru, polovicu dvoru. Turci nemeškali, vězňa vyručali. 2) Přišel vězeň domů, sednul si ke stolu, svěsil hlavu dolů. Což je vám, tatíčku? 3) Snad vás hlava bolí, nebo život celý? Mia hlava nebolí, ani život milý; slíbil sem ťa dáti Turku pohanovi. 4) A já bych zaň nešla, radši bych umřela. 5) Na hůru běžala, muziku slyšala. Můj milý tatíčku, pro koho to jedú, střílajú, bubnujú? Pro tebja, Baruško, najmladší dceruško. A Turci přijeli, všecko strojné měli. Koníčky v šarlatě, pacholci ve zlatě, její najmilejší v samém diamantě. 6) Do voza sedala, s otcem sa žehnala. S Bohem, můj tatíčku, už k vám víc nepřijdu, zakél živa budu. 7) Patnást míl ujela, slova nemluvila. Třidcet míl ujela, slovo promluvila: Počkaj, milý kočí, až z voza seskočím, napiju sa vody. 8) Nepij, milá, vody, máš vínko ve vozi. Pivo, vínko dobré, vodička najlepší. Ona seskočila, vínek s hlavy sňala, na vodu pustila. Plyň, ty můj vínečku, až k mému tatíčku, a pověz ty jim tam, že sem sa vydala bystrému Dunaju. Ty drobné rybičky, to moje družičky; ti velcí kaprové, to moji družbové; vrbina, olšina, to moja rodina. Vody dosihala, do Dunaja padla. Turek křičí, plače a sobě naříče. Její bílé vlasy po vodě sa plasí. Její bílé ruce vodú plavú prudce. Její černé oči, písek sa v nich točí. Turek křičí, plače a sobě naříče: Bych ťa byl dovezl k svej milej mateři, nedala by tobě po zemi choditi; byla by ti stlala červené přikrytí. Zvonily by tobě ty turecké zvony. Včil ťa budú žráti ty morské potvory.
Ten hodonský mýtný na roh stola sedí. Na roh stola sedí, do cedulky hledí. Přichodila k němu jeho dcerka milá: Tatínku můj milý, hlava-li vás bolí? Hlava mia nebolí, ale život celý, že sem tebe prodal 1) Turku pohanovi. Vyhledni, dceruško, vyhledni oknem ven, prachy-li to idú nebo Turci jedú? To prachy neidú, než to Turci jedú, a to Turci jedú, co mia vezmú sebú. Jak k domu přijeli, do dveří střelili: Stroj sa, mladá paní, musíš jeti s námi. Pěkně vám děkuju, můj tatičku milý, za dobré chování, za zlé vydávání. K Dunaju přijeli, bystrej vody ptala; a on jí podával z zlatého pohára. Nejsem naučena ze zlatých pohárů, ale sem učena přilehna k Dunaju. 2) K Dunaju přilehla, vody sa napila; jak sa jí napila, do něho skočila. Sjezte mia tu, sjézte, dunajské rybičky, ať mia nedostanú 3) Turkovy ručičky. Sjézte mia tu, sjézte, dunajščí račkové, ať mia nedostanú Turci pohanové. Ta stará Turková po břehu chodila: Cos to, mladá paní, cos to urobila? Nebyla bys u mňa jinší dělávala, ve zlatě, ve stříbře dycky přebírala.
Ten fraštacký mýtník sedí ve vězení, sedí ve vězení v Červeném Kameni. 1) Mýtníčku fraštacký, či si ešče živý? Živý sem já živý a na poly shnilý. Moje bílé tělo všecko očerňalo, moje bystré oči pískem zapadnuly. Mýtníčku, mýtníčku, máš ty jednu dceru, až nám ty ju slúbíš, ty sa vyslobodíš. A keď přišel domů, sednul na stoličku, sednul na stoličku, zalomil hlavičku. Pantatíčku starý, či vás hlava bolí, či vás hlava bolí, a či život bělý? Hlava mia nebolí, ani život bělý, ale si ty, dcerko, Turkom zaprodaná. Nechajte, tatíčku, nech jich oklamáme; máme dvě služebné, z tych jim jednu dáme. Dcerko Katerinko, sklamat sa nedajú, sklamat sa nedajú, tebe oni znajú. Dcerko Katerinko, vejdi do světličky, co krajší šaty máš, obleč si na sobáš. Dcerko Katerinko, postav si stoličku, zvihni očka hore, pozři na horičku. Či to dú mrakavy, či zore červené? Oj, pro tebja idú koče zostrojené. 2) Keď už oni přišli vrch hory vysokej: Turecká družičko, požičaj nožička, ať si já překrojím dvě sladké jablíčka. Zabudla sem si ho v tatíčkovém dvoře, v tatíčkovém dvoře na kameném stole. Turecký družbičku, požičaj nožíčka, dala mi mamička těsného lajblička. Turecký mladý zať, požičaj nožíčka, len si já odkrojím svého radostníčka. A jak ho chytila, do srdca štuřila, vrch hory vysokej hnedky tam zemřela.
Nač jsi za mňa išla, keď's mia nelúbila? Já som za ťa išla z ludského návodu, z mnohých nedostatků. Klínek nad postelkú, šablenka na klínku, mám-li já šablu vzít, hlavu ti urazit? Chytil on šabličku, uťal jí hlavičku. Jak bylo na ráně, hosti se schádzajú, co mladí dělajú, či sa rádi majú? Její stará máti šla sa podívati. Přes prah překročila, do krvi kročila. Kerá múdrá máti, nech nenutí dětí, jak sem já nutila, dceru sem pozbyla, zeťa sem neznala.
Na konec v tom prahu zakopala tálu. Do kosně běžala, bílé groše brala. Zahrajte mně, hudci, za mé bílé groše, abych já užila panenskej rozkoše. Kačenka sa točí, krev sa za ňú značí, Kačenko divoká, pohleď do okenka. Jde pro ťa máti, jdú sestra i brati. Nejde pro mňa máti, ani sestra, brati. Než to idú kati, co mia majú sťati.
[: Šly děvčátka na jahody, :] a to pořád podle vody. Nadešly tam přívozníčka, přešvárného šohajíčka. Oj, Janíčku, přívozníčku, převez ty nás přes vodičku. 1) Všecky panny popřevážal, jenom svoju milú nechal. Oj, Janíčku, převez i mňa, zaplatím ti jako jiná. »Nemám čluna, ani vesla, všecko mi to voda znésla,« Máš ty člunek a i veslo, ale tebe blúdi pestvo. Sedni, milá, na lodičku, převezu ťa přes vodičku. 2) Jak dojeli prostřed vody, stupoval jí do slobody. Nestupaj mně do slobody, než mia dovez na kraj vody. Jak dojeli na krajíček, vyhodil ju na trávníček. 3) Ruce, nohy jí urúbal, černé oči jí vylúpal. Odešel ju na půl míle, počuval ju, živa-li je. Vrš plakala, vrš zpívala, vrš na Janoška volala. Ach, Janíčku, srdce moje, kam si poděl nohy moje? Tam jsú tvoje bílé nohy u Dunaja na tom poli. Vrš plakala, vrs zpívala, vrš na Janóška volala: Ach, Janíčku, srdce moje, kam si poděl ruce moje? A ty tvoje bílé ruce u Dunaja na tej lúce. Vrš plakala, vrš zpívala, vrš na Janíčka volala: Ach, Janíčku, srdce moje, kam si poděl oči moje? Tam sú tvoje černé oči, kde sa Dunaj kolem točí. Vrš plakala, vrš zpívala, vrš na Janíčka volala: Ach, Janíčku, srdce moje, kam si poděl vlasy moje? A ty tvoje černé vlasy po Dunaju větr plaší. 4)
[: Ulianka, čistá panna, :] u Dunaja šaty prala. Dojeli tam třé husaři: Pod, Uliško, pojeď s námi. Já bych s vámi ráda jela, dybych tu bratra neměla. Bratra možeš otráviti, možeš s námi předca jeti. Jak bych já ho otrávila? Temu sem sa neučila. Běž do lesa dubového, najdeš hada jedového. Uvař mu ho k snídaníčku, jak rybičku s černú máčkú. Už Janíček z hory jede, malované dřevo veze. Hned mu vrata otvírala, vrané koně vypřáhala. Ulianko, co nového, že vypřaháš koňa mého? Poď, Janíčku, k snídaníčku, máš přichystanú rybičku. Jak ten první kúsek zédl, hned na levé líčko zbledl. Jak ten druhý kúsek zédl, hned na obě líčka zbledl. Jak ten třetí kúsek zédl, hned na celé tělo zbledl. Běž, Uliško, pro pivečko, ať si ovlažím srdečko. Donesla mu lužovice: Pij, Janíčku, pij velice. Běž, Uliško, pro peřinku, nech položím svú hlavěnku. Donesla mu tvrdý kameň: Ostávaj tu s Pánem Bohem. Bojanovské zvony zvoňá, Uliánku drábi hoňá. Ty mutenské zezváňajú, Uliánku doháňajú. A hodonské dozvonily, Uliánku dohonili. Janíčka na krchov nesú, Uliánku kati vezú. Zazdite mia do kamení, nech o mně pěsničky není. Zedníci ju zazdívali, panny pěsničku skládaly. Uliánku už zazdili, panny pěsničku složily. *)
[: V čirém poli strom zelený, :] [: pod tím stromem vojsko leží. :] Tichý větr pofukuje, už sa vojsko pohybuje. Mladý kapral předek vede, jeho koník smutný jede. Můj koníčku hnědovraný, co si smutný, neveselý? Tlačí-li ťa zbroja moja lebo šavla ocelová? Netlačí mia zbroja tvoja, ani šabla ocelová; trápijá mia tvé ostrožky, co píchajú moje bočky. 1) Moje bočky pobolané, od tvých ostroh rozpíchané. Pod Verónú, pod tým kopcem, leží Francúz se svým vojskem. A císař pán proti němu, budú držet spolu vojnu. A princ Karel odkazuje, do Moravy odpisuje. Jedna sestra bratra měla, do vojny ho dat mosela. 2) Běž, bratříčku, běž do vojny, pomož z núze císařovi. Včecí páni z vojny jedú, jejího bratra nevedú. A vy, páni jeneráli, kde ste mého bratra dali? Tvůj bratr je pod Verónú, má hlavěnku porúbanú. 3)
[: Jedna matka syna měla, :] do vojny ho sprovázela. Jeď, synečku, s Pánem Bohem, se svým pěkným vraným koněm. Starší sestra koňa sedlá, osedlaja ven vyvedla. Ach, můj synu přemilený, dy ťa budu čekat z vojny? Má mamičko přemilená, vyhledajte po tři rána. První ráno vyhlédala, červeného uhlédala. Ach, můj Bože přemilený, už je můj syn zkrvavený. Druhé ráno vyhlédala, bílého ho uhlédala. Ach, můj Bože přemilený, už je můj syn oblečený. Třetí ráno vyhlédala, černého ho uhlédala. Ach, můj Bože přemilený, už je můj syn v černej zemi. Radní páni domů jedú, mého syna koňa vedú. Dy sem já měl svého pána, mívával sem obrok z rána. A včil nemám vody, slámy, roznesú mia straky, vrany.
[: V tom zeleném boří :] [: jasný oheň hoří. :] A při tom ohýnku dvanást švárných synků. Třinástý Adámek, zbojnický hejtmánek. Leží poraněný, kulkú je střelený. Keď už umřít musí, kamarádů prosí: Kamarádi moji, nenechte mia tady. *) Vezměte mia sebú do tých tmavých žlebů. Tam mia pochovajte, kde sa scházíváte. Na tych křižných cestách hrob mně vykopajte, do něho mia dajte. Pod tema jedlami, kde sem píjal s vámi. Keď mia pochováte, nápis na hrob dajte: Tu leží Adámek, náš dobrý hajtmánek.
[: V tom zeleném boří :] [: jasný oheň hoří. :] A při tom ohýnku dvanást švárných synků. Třinástý Adámek, zbojnický hejtmánek. Leží poraněný, kulkú je střelený. Keď už umřít musí, kamarádů prosí: Kamarádi moji, nenechte mia tady. *) Vezměte mia sebú do tých tmavých žlebů. Tam mia pochovajte, kde sa scházíváte. Na tych křižných cestách hrob mně vykopajte, do něho mia dajte. Pod tema jedlami, kde sem píjal s vámi. Keď mia pochováte, nápis na hrob dajte: Tu leží Adámek, náš dobrý hajtmánek.
[: Žalo dívča, Žalo trávu :] nedaleko Velehradu. 1) Mladý pán sa z okna dívá, pro její krásu omdlívá. 2) Širuj, kočí, širuj koně, pojedeme v čiré pole. Přes to pole, přes široké, najdem dívča černooké. Dyž na tu lúku přijeli, na děvčátko zavolali. »Kdo ti kázal trávu žati? Musíš za to základ dati.« Kázali mně otec, máti, ti mia budú vymlúvati. Co ty, dívča, co ty nám dáš, dyž ty tu trávu kosíváš? Dávala jim srp, plachtičku; ej, my chceme tvú ručičku. Jak bych já vám ruku dala? Já su dcera pastýřova. Třeba si ty pastýřova, sedaj s námi do kočára. Jak do kočára sedala, k Velehradu pohlédala. 3) Co ty, dívča, sa ohlédáš, zdáli ty tam někoho máš? Já pohlédám k Velehradu, mé sestřičky tam smítajú. 4) Mladší sestra povazuje, starší za ňú prozpěvuje. Mé sestřičky, s Pánem Bohem, ej, já musím s tímto pánem. Ani sem sa nenadála, že bych měla muža pána. Já sem sa také nenadál, že bych sobě pastýřku vzal.
Má mamičko stará, skala na mňa letí, namlúvá mia vdovec, má patero dětí. Zingaj mně, hubo má, dokad jsi slobodná, šak zingat nebudeš, až za vdovca půjdeš. Budú ti zingati jeho drobné děti, keď budú chleba ptať, nebudeš ho měti. Budeš jim krájávat po malém krajíčku, budú si naříkat tu jejich mamičku.
[: Anka, Anka, Andulenka, :] chodiu sem k vám od malunka. Chodiu sem k vám přes trávníček, předsedau mia černý psíček. Házau sem mu z kapse kůrky: Pusť mia, psíčku, do komůrky.
Bože můj, dobrý, pro koho mia tresceš? Koho rada vidím, toho mně dat nechceš. Bože miuý, dobrý, co tom’ uděuat mám? Koho ráda vidím, nechce chodivat k nám. A koho neráda, ten sa za mnú vláčí, koho nelúbijú moje sivé oči. Sivé oči, sivé, co by sa žčerňauy, co by sa, šohajku, s tvýma vyrovnauy!
Co sem sa nažaua, taky navázaua, na miuého roli, až mia huava bolí! Nemíniu’s sa ženit, moheu’s nezačínat, mohli sa mně s tebú ludé nevysmívat. »Jestli to musí byt, že si ťa musím vzít, dyž na ťa pohlednu, dycky ťa budu bit.«
Černá hora, bíuý les, ej, černá hora, bíuý les, ej, kdo miuého viděu dnes? Kdo ho viděu, nech poví, nech mia huava nebolí. Kamarádka viděua, povědět mně nechceua. Kamarádko má miuá, nechaj ty ho a i já, nech sa šelma potúuá. Pomine ho túuání, pod okénkem stávání. Pomine ho aj tanec, nebude už muádenec.
[: Ešče si zazpívám :] [: za humny na mezi; :] učuje mia milý seďa při večeři. Seďa při večeři hlavú k okenečku: Poslúchaj, mamičko, moju frajerečku. Poslúchám, poslúchám, ale nevím kerú. Poslúchaj, mamičko, súsedovu dceru.
Hájíčku zelený, kdo ťa hájit bude? Myslivca zabili, hajného nebude. Hájíčku zelený, už sem ťa dohájil, galanečko moja, už sem k vám dochodil. Hájíčku zelený, kdo ťa hájit bude, galanečko moja, kdo k vám chodit bude? Ešče sú hájící, co mia hájívali; ešče sú pacholci, co k nám chodívali. Ešče sú hájící, co mia hájit budú, ešče sú pacholci, co k nám chodit budú.
Jak je mně, tak je mně, šak mně dobře néní, když k nám nesmí chodit moje potěšení. Moje potěšení, můj věrný syneček, nesmí on šlapávat k našemu chodníček. Můj starý tatíčku, pro Boha vás prosím, dovolte si mně vzít, co v svém srdci nosím. Sami ste si vzali, co sa vám lúbilo, mně si nedáte vzít, co by mia těšilo. Dolina, dolina, co je po dolině, dyž sa my, šohajku, rozejít musíme. V dobrém sme sa sešli, v dobrém sa rozejdem; kerý na kerého spjéše zapomenem? Já bych zapomněla, dybych jenom chtěla, dybych ťa, šohajku, tak ráda neměla.1) Zapomněla bych já, zapomněla lehce, ale mé srdénko zapomenút nechce.
Chodili chuapci k nám, [: že černé oči mám. :] Ale už nechoďá, choďá do Močiduan. Močiduanské panny černé oči majú. Nechoď tam, šohaju, rády ťa nemajú. Choďte, chuapci, choďte, vínečko k nám neste. Náš tata ho lúbjá, oni vám mia slúbjá.
Jaborové lodí, klencové veselko, převez mia, milenko, přez malé jezerko. Já ťa nepřevezu, já sa vody bojím, já o ťa, synečku, dokonca nestojím.
[: Kdes, má milá, včera byla, :] že jsi ty doma nebyla? Byla jsem, milý, v kostele, modlila jsem sa za tebe, za tvoje srdce fortelné. Dycky’s chodil, dycky’s klamal, až mně můj víneček zvjadal. Prosila jsem ťa pro Boha, že já nejsem tobě rovna. Nemám otca, ani máti, nemám sa kom’ žalovati. Kdekoliv’s mia potkati měl, dycky’s vyminúti hleděl. Nevymíňaj, nevymineš, trestu Božího neujdeš. Ale ťa Bůh trestat bude, až při tom posledním súdě.
[: Sprovoď mia, miuá, :] [: přes tu dolinu. :] Učuješ o mně smutnú novinu. Na tej dolině účka zelená. Nechoď tam, Janko, zabijú ťa tam. Keď mia zabijú, bude památka; ostane ze mňa kostí hromádka. A z tech kosteček bude zámeček, budú povídat: byu to syneček.
Tichá voda, tichá, zakalila si sa, moje potěšení, oddálilo si sa. Kameni, kameni, namluvil bys vodu, a tebe, děvečko, namluviť nemožu. Jedličko chvojová, neopuščaj ty mňa, už mia opustila galanečka moja.
Mamulenko moja, žale mia dochoďá, ti moji frajeři všetci mia odchoďá. Jeden mia odešel, druhý sa zjevuje, ale moje srdce za prvším banuje.
Keywords: 
Myselko, mysel má, aj, kady ty mně chodíš? Kady mně ju švárný šohajíčku vodíš. Myselko, mysel má, jdeš na dvě strany, jedna za šohajkem, druhá nevím kady. Nedala mia máti šohajkovi brati, že by mně mosela barvu kupovati. A já mám barvičku v zeleném hájičku, jdi mne jí natrhat, švarný šohajíčku. A já mám barvičku jako kerá jiná, a já bych ani nešla za jejího syna.
Nebudu já robit jako sem robíval, co bych za svú milú frajery vodíval. Dy sem s jiným došel, toho zalúbila, ze mňa chudobného posměchy robila. Od ní sem odešel, slzy mně kapaly, po drobném kamení jamky vybíjaly. Přišel tatík domů: Šuhaju, co ti je? Utrkla mia kráva, ta kráva bezrohá. Nebyla to kráva, byla to panenka, bodaj neminula slaměného vínka. Slaměný minula, drnový dostala, bodaj sa jí hlava na prach rozsypala.
Nasela sem marijánku všady, nechodívaj, můj synečku, tady. Najpěknější kvíteček utrhneš, potom si mňa nevezneš. Jak bys ty to, má milá, věděla? Dys ty se mnú málo bývávala. Poznala sem po jednom slovečku; falešný si, synečku. Všecky hvězdy na nebi tancujú, dyž mé oči milého spatřujú. Ach, Bože můj, Bože s vysokosti, přidaj trpělivosti. Dyž sem já šla přes jednu uličku, viděla sem v jednom okenečku, miluje tam syneček děvečku, až mia bolí v srdečku. Ešče jednú Pána Boha žádám, aby přišel starodávný galán; aby mně to slunečko svítilo, co mia těšívávalo. Těšíval mia ze všech najmilejší, včil mia těší obraz najsvětější; ten obrázek panenky Marije, ten v mojém srdečku je.
Plelo děvča, plelo len, [: dva záhony celý den. :] Jak sa za kraj doplelo, na synečka volalo: Poď, synečku, poď ke mně, já ti povím, co je mně. Ai, bolí mia hlavička, pobila mia matička. Prečo že ťa pobila? Keď som teba lúbila. Nech mia pre ťa nebijú, možeš chodiť za jinú. Já za jinú nepůjdu, radši sa dám na vojnu.
Pod hájíčkem zelená sa oves; enom ty mně, má panenko, pověz. Jak já tobě, synku, mám pověděť, dyž tvé oči nechcú na mňa hleděť? Pod hajíčkem zelená sa víčka, jak odvykne děvča šohajíčka? Ja, odvykne, ale nevím, jak pak, bude chodiť pod okénko plakať. Pod okénko podle súsedovo, až uslyší slovo synečkovo. »Ne také sem kavalíry měla, na všecky sem brzo zapomněla.« A í na ťa, synku, zapomenu, půjdu podle, na ťa nepohlednu. Ztratila sem vyšívaný šátek, na něm bylo devadesát lásek. Škoda tebe, vyšívaný šátku, ztratila sem od synečka lásku. Už já lásky tejto nenabudu, dokad mia ty nožky nosiť budú. A už sa ta láska nenavrátí, co sa Morava dokola obrátí.
Fuká větr [: po dolině, :] po dolině. Po tej drobnej [: jatelině, :] jatelině.1) Jatelinka prokvetala matka dceru zaplétala. Nezaplétaj, má mamičko, mňa na tuho! Nebudu, má mamičko, u vás dlúho. Než mia zapleť, má mamičko, na široko; půjdu od vás, má mamičko, na daleko. Nebudu já, ma mamičko, vaša dcera; lež já budu, má mamičko, mladá žena.
[: S Pánem Bohem, kamarádky, :] už já mosím z tej zahrádky. Z tej zahrádky z rozmarýnu, ja, Bože můj, snad zahynu. Nezahyneš, moja milá, kam ty půjdeš, půjdu aj já. Můj vinečku polajkový, viua sem ťa v širém poli. Viua sem ťa helekaja, včiu ťa skuádám naříkaja. Viua sem ťa z rozmarýnu, včiu ťa skuádám v bílém klínu. Iné panny v šenku skáčú, a já smutná doma puaču. Iným pannám všecko hrajú, a mně smutnej čepec dajú. Je-li tady má mamička, je-li tady má sestřička, je-li tu rodina všecka? Nech mia idú ubrániti, ženy mně chcú vínek vzíti.
Dolů, dolů, moj veneček zelený, a ty za ním, moj vrkůček červený. Dolů, dolů, má paretka perlová, a ty za ňú, má šnorečka červená. Z jednej strany věterenko povjévá, z druhej strany moj tacičko pozjérá. Ach, vítajce, moj tacičko, zdaleka, dali sce mia za cudzeho človeka. Moj tacičko prenocuje, preč pojdze, a mia smutnú s cudzým chuapom odejdze.
Dy sem byla u maměnky svojí, strojila mia jako jabko v poli; ona mia strojila, leda mia vyzbyla, a já nebožátko musím od ní.
Lúčení, lúčení, co je to těžká věc, [: dyž sa musí rozlúčiti :] s panenkú mládenec. Dyž sme sa lúčili, obá sme plakali, obá sme si jedním šátkem oči utírali.1) Umřu-li v cizině, kdo dá pohřeb strojiť? Kdo sa bude za mú duši na mém hrobě modliť? Ten svět je široko, rodiči daleko, nežli sa oni dověďá, červíci mia sněďá. Červíci mia sněďá, ptáčkové roznesú; prikryj ty mia, má panenko, tú bilú lochtušú. Tú bilú lochtušú, zeleným věnečkem, už sem sa já rozlúčila se svojím synečkem.
[: Počkaj, postoj, ty malý pacholku. :] [: Až já sa rozlúčím :] s mú milú maměnkú. S Bohem buďte, moja maměnečko, co ste mě vychovali, zaplať vám Bůh všecko. Počkaj, postoj, nerochaj bičíčkem, až já sa rozlúčím s milým svým tatíčkem. S Bohem buďte, můj milý tatíčku, už vám slúžiť nebudu, mám inú matičku. Počkaj, postoj, nepoháňaj koní, mám tady sestřičku, nechce sa mi od ní. Počkaj, postoj, enom na chvílčičku, až já sa rozlúčím s bratrem, se sestričkú. S Bohem buďte, moje kamarádky, už mia od vás odvezú, nepusťá mia zpátky. S Bohem buďte, rajnochovské kopce, už vás šlapať nebudu, nech vás šlape, kdo chce.
Zdrávu’s mia, maměnko, vychovala, z ruky na ruky, z pljenky na pljenky prekládala. Včil sa vám, maměnko, odsluhujem, [: kedy robit mám, :] povandrujem. Vet jsi ty, dcero má, sebe volná, [: kedy robit máš :] puoš1) ode mňa.
Ej, Bože, Bože, co mia muž bije, keď mňa to žádný nepolutuje. Dojdite, tatíčku, sivý sokolíčku, polutujte mne. Tatíček ide, dveřa otvírá, na pana zeťa ručičkú kývá: Dobře, zeťu, dobře, do deváté kože, nech ťa poslúchá. Ej, Bože, Bože, co mia muž bije, keď mňa to žádný nepolutuje. Dojdite, mamičko, sivá holubičko, polutujte mne. Mamička ide, dveřa otvírá, na pana zeťa ručičkú kývá: Dobře, zeťu, dobře, do deváté kože, nech ťa poslúchá. Ej, Bože, Bože, co mia muž bije, keď mia žádný nepolutuje. Dojdi, ty bratříčku, sivý sokolíčku, polutujže mne. Bratříček ide; dveřa otvírá, na pana švagra ručičkú kývá: Ne tak, švagře, ne tak, budeme sa sekat, to je sestra má.
Daj mi, Bože, vědět, ej, s kým já budu sedět za stolem červeným, pod vínkem zeleným. Ach, Bože, přebože, co sem udělala, že sem pro jednoho všeckých opustila. Opustila sem já sokola pro páva, včil bych ho šla hledat, nevím, kde sedává. Sedává on v lesi nebo v čirém poli, šla bych já ho hledat, hlavěnka mia bolí. Hlavičko, hlavo má, co mia tolej bolíš? Ani neodpadáš, ani sa nehojíš. Hlavičko, hlavo má, už mia tolej nebol; radši mně odpadni lebo sa mně zahoj.
[: Bude sa vydávat :] ubohá sirota. Svých rodičů nemá, sú u Pána Boha. A ta její máti tam u Boha klečí: Ach, Bože můj dobrý, pusť mia na svět bídný. Mám tam jednu dceru, chcú ju brat za ženu. Kristus jí povidau, zostaň tuto, ženo. A já tam sám půjdu, místo jim požehnám, požehnání jim dám.
Vystup, ty děvečko, vystup na stolíček! Pohledni po lidech, je-li tam tatíček. Tatíčka tu není, on před Bohem klečí, Pána Boha prosí. Pusť mia, Bože, domů, mám tam jednu dceru. Ludé ju vdávajú, svaďbu jí dělajú.
Néní mňa najlutěj jako, maměnko, vás, [: vychovali ste mia, :] a včil mosím od vás.1) Vychovali ste mia jak v zahrádce kvítí, a včilej, maměnko, mosím od vás jíti. Vychovali ste mia jak v ořeše jádro, včilej ste mia dali synečkovi darmo.2)
Sigotě, sigotě, zelené sigotě, ach, je-li komu horši jako mně sirotě. Kam sirota dojde, všady křivdu najde, a kde vdova kročí, všady o ní řeči. Tulipán, tulipán, já tebe vykopám, na co jsi v zahrádce, dyž frajerů nemám? Jako mia vykopáš, tak mia sadiť budeš, frajerů’s neměla, ani měť nebudeš.
Máte mia, maměnko, máte mia jedinú, nevydávajte mia na druhú dědinu. Keď mia tam vydáte, banovat budete, má stará matičko, včiu mně pomáhajte! Vybiraua jsem si mezi malinama, ale jsem si, Bože, kyseuú vybraua. Kyseuú, kyseuú, takovú kyseuú, neuvidíte mia jak živa veseuú. Vedua sem si, vedua jako ze sta jedna, z vysokej stoličky na nízkú sem sedua. Já sem si mysleua, že si já provedu, že z nízkej stoličky na vysokú sednu. Já sem sa vydaua, leda muža měua, leda ludé řekli, že jsu muadá žena. Já sem si mysleua, že mně dobře bude, že mně mojej kráse jak živ neubude. Už mně moje kráse pomali ubývá, už mně ju šohajek na chrbtě odbíjá.
Zle ste mia, mamičko, zle ste mia vydali, jak by ste mia byli za humno vyhnali. Zle ste mia vydali, mamičko má miuá, dycky mia muž bije, že nejsu poddaná. Dceruško má miuá, nemožu ti radit, musíš byt poddaná, nebude ťa muž bit.
Dybych já, mamičko, v sobotu umřela, věru bych v nedělu, věru pohřeb měla. Dala bych si zvonit sedemdesát vršů, to by bylo pěkně k mojemu sobášu. Zavolala bych si štyry krásné panny, ja, co by mia ony do tej zemi daly. Štyry krásné panny a pátý mládenec, co by mně odnesl můj zelený věnec.
[: Voli, voli, sivé voli, :] poženěm vás naj úhory. Naj úhory, na zelené a sám pojdzem k cudzej ženě. »Cudza žena smrc hotová, zabijú ca, budze škoda.« Něch zabijú, šak som márný, něbudze mia plakac žádný. Ani ocec, ani maci, ani moje drobne dzeci.
Ženičko, ženo má, nehněvaj sa na mňa, keď dondu z hospody, pěkně přivítaj mia. »Vítám ťa, mužičku, z tej dalekej cesty, postel máš ustlanú, lehni, odpočiň si.«
1. Okolo Jarošova teče voděnka troja; proč na mňa nehojakáš, kamaradečko moja? 2. Okolo Jarošova teče voděnka troja; a já na ťa hojakám, kamaradečko moja. 1. Okolo Jarošova teče voděnka troja; užis posnídala, kamaradečko moja? 2. Okolo Jarošova teče voděnka troja; a už sem posnídala, kamaradečko moja. atd. sebe otazují a sobě odpovídají. Neslyší-li hned děva druhá hlasu děvy první, tedy tato silněji hojaká: 1. A proč sa na mňa hněváš, proč sa na mňa duješ? Já na ťa hojakám, ty mně neděkuješ. 2. Já tobě děkuju, ale pomalúčky, aby mia neučuly moje kamaradečky.
Žalo děvča, žalo trávu nedaleko vinohradu. Přišel na ňu šelma hájný, vzal jí plachtu a šel od ní. Cos, má milá, od ní dala? Prsten zlatý sem mu dala. Dala sem mu prsten zlatý, koštoval mia tři dukáty.
Stojí hruška v sadě, vrch sa jí zelená, pod ňú sa Janíček s Andulkú v karty hrá. Tak sa oni hráli, až sa rozehráli, od velikej lásky obá dvá zaspali. Andulka zaspala na červeném líčku, zaspal Janíček na bílém fěrtošku. Zaspíval slavíček v zeleném hájíčku, probudil Janička, Janošek Aničku.1) Staň, Andulko, hore dojit krávy svoje, než si jich podojíš, kravač ťa užene. Dočkaj mia, kravačku, pod zeleným hájem, zaspala sem krávy se švarným šohajem. Dočkaj mia, kravačku, za tu našú stěnú a já ti vyženu krávu nedojenú. Dočkaj mia, kravačku, v zeleném háječku a já ti uviju k neděli voničku.
Pásla som ovce pod lejšú, uchycil mi vlk najlepšú. Prosím ca, vlčku, vrać mi ju, lebo mia doma zabijú.1) »A já ci jej něvrácím, ešče si druhú uchvácím, tak ci je budzem chvátaci, až sa naučím pásaci.«
Nepůjdu z Prešporka, [: až bude rozmarýn kvést, :] až mia dá můj milý [: štyrma konima odvezt. :] Ja, štyrma konima [: až k samej Moravě. :] Ostávaj tam s Bohem, [: potěšení moje. :]
Ach, pane, panáčku, já vás pěkně prosím, učte mia otčenáš, [: já sa ženit mosím. :] Šablička brúsená, to je moja žena, ona mia vyseká, keď mně bude třeba. Dobře mně říkali má stará maměnka, že mně bude dobrá z kolaje voděnka. Dobře mně říkali můj starý tatíček, že mně bude dobrý komisní chlebíček. Ach, Bože, rozbože, kde já mám rodiče, na vojnu jít musím, mé srdečko plače. Má stará maměnko, hluboko ležíte, na vojnu mia vzali, vy o tom nevíte.
Janičku, kde jsi? Aničko, v lesi, už mně podvazujú pantličkú vlasy. Pantličkú bílú pro moju milú, a už sem já dostal frajerku jinú. Pantličkú černú, líčka mně blednú, Pan Bůh ví nebeský, jak bude se mnú. Teprv mia vezú zelenú mezú, už mně ukazujú brněnskú vežu. Neukazujte brněnské věže, radše mně ukažte mej milej dveře.
Na tu svatú Kateřinu v nedělu verbovali mia husaři na vojnu. Všecí ludé zaplakali, že Janoška zverbovali v nedělu. Nač ste vy mia zverbovali v nedělu? A nač ste vy nečekali na chvílu? Bude ze mňa mrcha voják, já vám budu uskakovat za milú. Dyž ty budeš uskakovat za milú, budú tobě dvá kapráli za sluhu. Vynesú ti dvě stolice, vyprášá ti nohavice za chvílu.
Páni, páni, vojenščí páni, nač ste vy mia na vojnu vzali? Tam mám strávit mladý věk, co sem mohl děvča mět, ach, přeškoda mojich mladých let. Můj koníček v trávě zelenej, pod čabrakem celý zemdlený; můj koníček sa leká, viďa Turka zdaleka, že tam bude vojna veliká. Můj koníček v trávě zelenej, pod čabrakem celý zemdlený; můj koníček sa třese, že mňa na smrť ponese, má maměnko, pomodlete se.
Po čom’s mia, má miuá, po čom’s mia poznaua? Po vraném koníčku, ked sem ho seduaua. Ked sem ho seduaua červeným čabračkem, abych ťa poznaua, keď budeš vojáčkem. Ked sem ho seduaua zeleným hedbávem, abych ťa poznaua, jak budeš husarem.
Ta brněnská brána kolem malovaná, poď ňú sedí mamka ceuá upuakaná. Došeu k ní syneček, ruce jí podává: Nepuačte, mamičko, šak je to svadba má. Nepuačte, mamičko, nepuačte vy toho, šak ta moja svatba nekoštuje mnoho. »Co je to, synáčku, co je to za svatba, a že na ní néni žádná rodina tvá.« A ten starý rychtář a ten je ten můj svat, tak mňa dau on svázat, jako šibenca kat. Tolé mně dau družbů, všecek sem sa strápiu, ešče mně povídau, abych sa nevrátiu. Nepuačte, mamičko, už je všecko darmo, musím mašírovat večer lebo ráno. Už tambor bubnuje, šohaj maširuje, ta jeho mamička ruce zauamuje. Ruce zauamuje, za svoju huavičku; komu mia tu necháš, chudobnú mamičku.
Ej, už mia po druhé k Brnu vezli, ešče mia, má milá, neodvedli. Ej, už mia po třetí k Brnu vezú, a už mia, má milá, už odvedú. Už su tu, má milá, naposledy, mosím jít, má milá, už do vojny. Pošlu ti, má milá, malé psaní po vodě, po moři, po Dunaji. V tom malém psaníčku bude státi, ty mosíš, má milá, zaplakati.
[: Belegrad, Belegrad, ta turecká skala, :] [: nejedna mamička :] syna oplakala. Plakala, aj plače, slza jí padajú, na tvrdém kameni jamy probíjajú. Plače aj ta milá o svého milého, že sa jí nevrací z polečka čírého. Máti sa jí pytá, co je ti, dcéro má? Jakú to bolesť máš, že mi nepovídáš? Mamičko má milá, šak mia nic nebolí; než to mně chybuje, že milý nechodí. Aj, skřikla mamička: Sedlajte koníčka! Jeďte pro falářa, omdlívá Anička. Sedlajte druhého, jeďte pro milého a on v ní zadrží sám ducha živého. Běželi, běželi, viděli z daleka, že milý s ostrohú pobodá koníka. Běželi, běželi ze všeckej svej sily, s túto novinečku Aničku křísili. Aničko, srdečko, povstaň hore z lože, už ten lékař jede, kerý ti pomože. Dycky mně noviny za novinama šly, že mého milého na vojně zabili. Ale včil mně přišla novinečka istá, že můj milý přijel od Nového Města.
[: Červený, bílý tulipán, :] pusť mia, děvečko, na tvé slovečko, pusť mia k vám. Ach, kerak já ťa pustit mám, já su chudobná, nic nemám. Šak mia mamička vydělí, dá mně peřiny bez peří. Ješče sem byla maličká, slibovali mně Janíčka, ješče byl Janek v poviťú, juž mu říkali: Můj zeťu.
Přijdi, přijdi, šohaj švárný, dám ti já pérečko, mé milé srdečko, prodám čižmy. Prodám čižmy aj sukničku, žes ty mia vyvedl, mé milé srdečko, do tanečku.
Chytlas mia, má milá, chytlas mia na sidla, nemožu uletět, svázalas mně křídla. Svázalas mně křídla hedbávnú šnúrečkú, nemožu uletět za jinú děvečkú.
Keywords: 
Šohajku, co robíš, že už k nám nechodíš? Naša máti povídala, že ty mia nelúbíš. Šohajku nechutný, strčím ťa do putny, a tak dlúho ťa budu nosit, až mia budeš prosit.
Puste mia, mamko, kde hudú, šak já tam dlúho nebudu. Budu-li tam do rána, dovedu si galána. Dá-li Bůh. Dyž budú děti plakati, co já jim smutná mám dati? Napeču jim plaganců, sama půjdu do tancu. Dá-li Bůh. Dyž budú koně řehtati, co já jim smutná mám dati? Nasypu jim obroku, sama půjdu do skoku, dá-li Bůh. Dyž budú krávy bečati, co já jim smutná mám dati? Položím jim prosnice, sama půjdu k muzice, dá-li Bůh. Dyž budú svině kvičati, co já jim smutná mám dati? Nasypu jim žaludu, sama půjdu, kde hudú, dá-li Bůh.
[: Seděl sokol na topole, :] přebíral1) si peří svoje. Došel k němu střelec mladý, co tu děláš, sokol sivý? A já sedím na topole, přebírám si peří svoje. Nestřílaj mia, střelče mladý, perečka mně vypadaly,2) sem já sokol velmi starý. Letěl bych já přes to moře, není možné, široké je. Poletím já až do Váhu, kde tvá milá kosí trávu.
Ja, proč ty k nám nechodíváš, můj milý Janíčku? Nezdali sa na mia hněváš, sivý holúbečku. Šak bych já k vám chodívával, má milá Aničko, před vaší je hrubé blato, sivá holubečko. Já dám blato odházati, můj milý Janíčku, možeš ty k nám chodívati, sivý holúbečku. A já bych k vám chodívával, má milá Aničko, ale u vás krávy ručá, sivá holubičko. Daj ty kravám kúsek soli, možeš k nám chodit po vůli. A já bych k vám chodívával, ale u vás koně řehcú. Já dám koňom ovsa, sena, nech neřehcú, dyž netřeba. A já bych k vám chodívával, ale vaší staří brblú. Já dám starým holbu vína, nech nabrblú do komína. A já bych k vám chodívával, ale u vás děti bečá. Já dám dětom po krajíčku, budú sedět potichúčku. A já bych k vám chodívával, ale u vás myši piščá. Já dám myši vylapati, možeš ty k nám chodívati. A já bych k vám chodívával, ale u vás muchy vrndžá. Já dám muchy vychytati, možeš ty k nám chodívati.
Namlúval mia Dřímala, bych s ním vandrovala z jednej země do druhej, do krajiny cizej. Nenamlúvaj, Dřímalo, napřadla sem málo, až napřadu potáček, s tebú povandruju. Po rynečku chodila, krajčího hledala, který by jí sukňu šil z květu makového. Budu-li ti sukňu šit z květa makového: budeš ty mně niti přást z dešča majového.1) Budu-li ti niti přást z dešča majového, budeš ty mně střívě šit z roha jeleního. Budu-li ti střívě šit z roha jeleního: budeš ty mně dratvy přást z komára mladého. Budu-li ti dratvy přást z komára mladého, budeš ty mně lože stlat z Dunaja bystrého.2) Budu-li ti lože stlat z Dunaja bystrého;3) budeš ke mně přeplývat na mlynském kamení.4) Plynul milý pro milú, milá pro milého, zhynuli tam obadvá, jeden pro druhého.