moje

Displaying 1 - 100 of 142
A ti, diouča,nie moje
Keywords: 
Hop sa, Zuzka, srce moje
Keywords: 
Moje milé, premilené čerešne
Keywords: 
Moje milé, premiľené čerešne
Keywords: 
To vistovské pole, kebi bolo moje
Keywords: 
Moje starosciny
Keywords: 
A v nedělu po obědě chodil Pán Bůh po besedě.1) Nadešel tam panskú dívku, nabírala vodu čistú. Podaj, děvče, podaj vody, umyjem si svoje nohy. A ta voda není čistá, napadalo do ní lista.2) A ta voda, ta je čistá, než ty, dívko, nejsi jistá.3) Padesáte's mužů měla, s každým dítě zahubila. Mužma’s peklo zahustila, dětma’s moře zaplavila. Pannú si se udělala, knězi se nespovídala. Sám-li ste vy Pán Bůh milý, že vy znáte moje viny?4) Jdi, děvečko, do kostela, padni na holé kolena.5) Jak na krchovo vkročila, samy zvony zazvonily.6) Co ty zvony znamenajú, či mě ony hříšnú znajú? Jak do kostela vkročila, obrazy se potrhaly, naopak se obracaly. Co obrazy znamenajú, či mě ony hříšnú znajú? Jak v kostele pokleknula, v solný slúp se obrátila.
[:Šla děvečka:], šla pro vodu. Potkal ju tě jeden stařec. Daj, děvečko, daj mi vody. Milý stařec, není čistá. Voda čistá, tys nečistá. A tys měla devět mužů, devět mužů nezdávaných. S každým's měla pacholátko, pacholátko, nemluvňátko. Hned's ho každé zmordovala a pod pécku zakopala, nehašené vápno dala, černú hlínú zašlapala. Odpusť, Bože, hříchy moje. Já ti hříchy neodpustím, až spočítáš v moři písek, v moři písek, stromě lístek. Odpusť, Bože, hříchy moje. Já ti hříchy neodpustím, až spočítáš v nebi hvězdy, v nebi hvězdy, po světě cesty. V nebi hvězdy, vysoko sú, v světě cesty, široko sú. Než jich ona spočítala, celá v prach se rozsypala.
Horo krásná, spanilá, kde přebývá Maria, jak jsi krásná k milování, Svatohorská Maria! Uslyšel sem krásný hlas, jak Maria volá nás: Poďte ke mně, moje děti, přišel čas, již přišel čas. Ti ptáčkové spanilí chválí Pannu Marii; zezulenky libým hlasem cukrují, aj, cukrují. Poutníčkové rozmilí, pozdravujme Marii, čisté srdce Boží matce darujme, o, darujme. O, převzácný klenote, nejkrasší na tom světě! Kdo tebe má, ten se s tebou jako v nebi raduje. Slyš, matičko, volání, pros za věrné křesťany, by se ráčil Bůh smilovat nad námi, ach, nad námi! Vypros nám požehnání, o, Svatohorská paní, ať víra, náděje, láska přebývá mezi námi. Zvlášť se rač přimlouvati, když budem umírati, bychom hodně tělo Páně přijali, ach, přijali.
Když sem já byl mladý, bylo mně dvadcet let, býval mně po vůli, býval mně celý svět. A od tech dvadceti šlo mně ke třidceti, už mně počínaly mé líčka měňati. A od tech třidceti šlo mně k štyrydceti, už mně počínaly mé údy klesati. Od tech štyrydceti šlo mně k padesáti, už mia obsypaly moje drobné děti. Od tech padesáti bylo mně šedesát, už mně počínaly mé vlásky šedivjat. Od tech šedesáti bylo sedemdesát, už sem si já začal ten svět rozvažovat. Od sedemdesáti bylo osemdesát, už sem sa já začal húlečkú podpírat. Od osemdesáti bylo devadesát, už sem si já počal s malýma dětma hrát. Od tech devadesát už mně ide ke stu, už mně ukazujú ke krchovu cestu. A po tech sto letech ešče jedno leto, už mně rozžíhajte, moje děti, světlo. Do hrobu mia dajte, do hrobu tmavého, tam budu spočívat až do dně súdného. Tam vás, moje děti, všecky čekat budu, až na ten súdný deň přinde anděl s trúbú.
Leta moje, leta, kaj stě se poděly? Něvěděly nožky moje, [: jak by chodiť měly. :] Chodivaly ony po hoře, dolině; a včul chodiť už něchcetě, [: choť vam hraju šumně. :] Co je už tu po mně, po tym mrtvým těle, zaněstě mne na krchovo, [: do tej tmavej země. :]
Má duše, schovej se, nepřítel blíží se. Já sem se schovala do ran Krista Pána, já již nebojím se. Ty Kristovy rány, to jsou moje brány, aby ve dně v noci neměl ke mně moci ten ďábel pekelný. Tobě, o, Ježíši, odevzdávám duši, veď ji a zastávej, padat ji nedávej, až můj čas vyprší. Pak, Kriste, duši mou, vem ji k sobě sebou, do věčné radosti, do nebeské vlasti, ať přebývá s tebou. Ještě taky žádám a svou prosbu skládám, za své dobrodince, v poslední hodince tobě jich oddávám.
Na tom světě nic stálého, on je všecek márný, moje leta taky idú rovno s hodinami. A dy přijde amen, složá na mne kamen, duša v skrúšenosti půjde do věčnosti, půjde na examen. Tenkráte se každý doví, jaké to tam bude; budem-li met dobré skutky, dobře nám tam půjde. Ale ty zlé skutky, ty budú zármutky, ty nás budú hnísti, ty na srdci hrýzti, ach, po všecky věky! Ale na to žádný člověk předce dbati nechce, jenom sobě naplňuje každý svoje měšce. Nech je mladý, starý, předce je lakomý, statky sobě shání, hříchu se nechrání, až dojde na máry.
O, hory, kopce a doliny, jak jste mně bývaly upřímny! Když jsem vámi chodíval, měsíček mně pěkně svítíval. Svítily hvězdičky překrásné, obloha, celé nebe jasné, všecko všady vesele, utěšení moje spanilé. Chodil jsem přes všecky doliny, přes hory, louky a roviny, chodníček mně ubýval, když jsem si na Boha myslíval. Myslil jsem v srdci svém na něho, rozjímal jsem ty skutky jeho: Bože, jak jsi rozmilý, slavný, dobrotivý, spanilý! Krásu tvou zvěstuje obloha, dobrotu dobrodiní mnohá, nebe, země, dílo tvé, k lásce probuzuje srdce mé. Každý pozemský tvor tě vzývá, pták, jenžto nad mou hlavou zpívá, všecko tě oslavuje, nade mnou moc Boží zvěstuje. Půjdu tak ve svatém pokoji, Pán Bůh mě na cestě zprovodí; doveď, Pane, doveď mě po této časnosti do nebe.
O, Jesu, můj Jesu, tys obrana moje. A půjdu já, půjdu do svého pokoje. A když nyni usnu, opatruj mě, Pane, ať moja dušička ráno zdravá vstane. Ochraň všecky lidi od ohně a vody. Od moru a hladu a všeliké škody.
Překrásná dennice, vzejdi v čas našeho zarmoucení! Ty jsi ten kořínek Jesse, k tobě hříšní modlíme se. Krásný kvítku libovonný, králi z Boha narozený. Srdce moje tebou jaté spočine v tvé lásce svaté. Rač mně milost prokázati, nade mnou se smilovati, o, můj Pane, můj Ježíši, přijmi za choť moji duši. Kriste, překrásná lílije, vykvetlá z Panny Marie, rozviň sklad své spanilosti, opoj duši svou milostí. Počátek jsi a skonání, milost tvá nás vždycky chrání. Uchop mne v své svaté ruce, ať tě nepustím dokonce. Čím víc lásku tvou rozjímám, víc tě milovati žádám; tvé milosti, o, můj Bože, kdož se nasytiti může? V libém ochrany tvé stínu beze strachu odpočinu, nebo na mé nepřátely obracuješ svoje střely. O, Ježíši, choti vzácný, připrav duši palác krásný, k večnému s tebou bydlení ozdob ji kmentem, perlami.
[: Starala se máti má, :] hej nam hej, kde mě k místu dochová. [: Nestarej se, matičko,:] hej nam hej, dá mi Pán Bůh místečko. Na slavkovském krchově, tam mám místo v hotově. Ty nebeské hvězdičky budou moje družičky. Nebeští andělové budou moji družbové. Ti slavkovští zvoníci, to jsou moji muzici. Ty slavkovské zvonečky, to jsou moje husličky. Ty mně budou pěkně hrát, a já budu tvrdo spat. By mi hráli sto hodin, já se už neobudím. By mi hráli dvě sta let, už nepřijdu na ten svět. By mi hráli přes tři sta, já už půjdu před Christa, je tam daleká cesta. Je tam cesta daleká, nech se žádný neleká.*)
Žalostné kvílení, rozmilí křesťané, přesmutné loučení Panenky Marie s synáčkem svým nejmilejším, k hrozným mukám odsouzeným; k smrti se ubírá, žalostí omdlívá. »Matičko má milá, moje potěšení, hodina nastává smutného loučení. Již já musím na smrť jíti a hrozné muka trpěti; již se s tebou loučím, Bohu tě poroučím.« Synáčku můj milý, mé srdce rozmilé, ach, neopouštěj mne, matičky své milé. Rozpomeň se na mou lásku a na mou lítost mateřskou, neb nemám žádného krom tebe samého. »Matičko má milá, nemůž jinak býti, my se již musíme spolu rozloučiti. Již mě Jidáš židům zradí a mě falešně políbí, budou mě vázati, po zemi smýkati.« Synáčku můj milý, nech mne s tebou jíti, já volím za tebe ty muky trpěti. Stokrát chci raděj umříti, než bez tebe živa býti, mé srdce rozmilé, ach, k sobě vezmi mne. »Ach, to musí býti, matičko má milá, láska má mne nutí, Otec toho žádá. Všechen svět mám vykoupiti a smrti věčné zbaviti. K smrti se ubírám, tebe zanechávám.« Žalostná já máti, již sem opuštěná, již vidím synáčka, jak v krvi omdlívá, po všem těle sbičovaný a trním korunovaný, kříž přetěžký nese, bolestí se třese. Synáčka milého na kříž jsou přibili, když vypustil ducha, kopím bok prohnali; jak já nemám smutná býti, nad synáčkem omdlévati! Ze všech ran krev teče, pro tebe, člověče. O, hříšný člověče, vezmi si do srdce mého syna rány, mé velké trápení! Budeš-li to rozjímati, máš věčnou slávu dostati, budeš s mojím synem až na věky. Amen.
Moja mamuličko, já bych vandrovala s tym švarným šohajkem do cuzeho kraja. Vandruj že, dceřičko, bys tam co skurala, by si se mi věcej dceričku nězvala. Jak přivandrovali ku černemu lesu: Vrać že se, Kačenko, ešče maš dosć času. Jak přivandrovali na ty bile pisky: Odpočiň, Kačenko, bo cě bolu nožky. Jak přivandrovali k Pasečnemu dvoru, sedla si Kačenka na bilem kameňu. Co voliš, Kačenko, přez ten Dunaj plynuť, a mižli, Kačenko, v mojich rukách zhynúť? A volim ja, volím přez ten Dunaj plynuť, mižli, ty zradco, v tvojich rukách zhynuť. Chycil un ju, chycil za oba vrkočky, a vřucil un ju v ten Dunaj hlubočky. Zostal ji fěrtošek viseti na kole, obracil se zradce, přecjal ho na dvoje. Plyň že ty, fěrtušku, za tu moju paňu, bo juž moje oči něchcu hleděć na ňu. Moje bile nožky sahajcě pisečku, moje bile ručky chytajcě se břežku. A jak přeplynula, sedla na kameni, rozpuścila vlasky po pravem rameni. Moje černe vlasky, coch se naplakala, svojeho milého přec sem nědostala.
[: Brodil Janko koně :] [: v polanskej dolině. :]
Keywords: 
Brodil Janko koně v polanskej dolině. 1) Koničky nad vodú, Janíček pod vodú. Koničky řehtali, jako by plakali, Janička hledali. Milá nemeškala, k rybařom běžala. Rybáři, rybáři, zatahujte moře, utopilo sa mi potěšení moje. 2) Ponajprv zatáhli, klobúček 3) vytáhli. Po druhé zatáhli, širáček vytáhli. Po třetí zatáhli, Janóška vytáhli. To-li je ta ryba, mému srdci milá? 4) Milá nemeškala, k zvonařům běžala. Zvonaři, zvonaři, zvoňte na vše strany, utopilo sa mi moje potěšení. Milá nemeškala, k stolařům běžala. Stoláři, stoláři, dělajte mi truhlu. Velikú, širokú, co dvá do ní lehnú, milý se svú milú. Milá nemeškala, k hrobařům běžala. Hrobaři, hrobaři, ukopte mi jamu, velikú, širokú, co dvá do ní lehnú. Janošek a i já, lehneme obadvá.
[: Bylatě stará kovářka, :] [: měla synáčka Václavka. :] Nedala se mu ženiti, kázala mu vandrovati. Vandruj, Václavku, vandruj preč, dám ti na cestu ostrý meč. A Václavek se rozhněval, do Holešova vandroval. A zabil tě tam jedneho, u Holešova druhého. Už v Holešově zvonijú a Václavka už honijú. Už v Holešově přestali, že už Václavka dostali. Zkažte tam mojé mateři, ať mě nečeká k večeři. Ach, ani zítra k obědu, už mě do Brna povedú. Nech mně pošle košulenku, tu konopnú a tu tenkú. V konopné budu choditi a v tenké budu viseti. Nevěšejte mne na duby, objedli by mě holubi. Pověšte mě radš na jedlu, kam chodí milá pro vodu. Až té voděnky nabere, holuby se mne zežene. Ej, hukša, hukša s milého, nejezte těla bílého. Ej, nežerte mu nožiček, co k nám šlapaly chodníček. Ej, nežerte mu ručiček, co mně nosily perníček. Ej, nežerte mu hlavěnku, co mně lúbala huběnku. Nežerte těch černých očí, co mě přivodily k pláči. 1) A holubi jenom žrali, kosti jenom zanechali. 2)
[: Bylo Juři pachole, :] [: sluhovalo ve dvoře. :] Vyslúžilo brany kůň, na konička sedelko, pod sedelko třmeněčko. Pod třmeněčko šátečku, švarnu Marijanečku. Marianko, dzěvečko, ež do ročku sedmeho, němiluj ty žadneho. Sedmy roček přichodzi, Juřiček jedzě z vojny. Natrefil tam pastyře, co černe bydlo pase. Ptam se ja cě, pastyři, je-li živa Slezkova, co švarnu dcerku měla? Och, Slezkova živa je, dněska dcerku vydaje. Už vy jenom pospeščě, na svadbu přijedzěcě. Jak za humny přijechal, velku střelbu udzělal, Marijance hlas vydal. Vyšla k němu Anička, Marjančina sestřička. Vitej z vojny, Juřičku, můj rozmily švagřičku. Marianka umřela, v klášteře je schovana, bilym ruchem odzita. Bilym ruchem odzita, černu hlinu přikryta. Třikrat klašter objechal, Marijanku zavolal. Marijanko, dzěvečko, přemluv ke mně slovečko! Cěžké moje mluveni, dy ve mně dechu něni. Zlaty prsteň s prstu sjal, Marijance na prst dal, a sam se zamordoval.
Jak z vojenky přijechal, do macičky pospichal, na okenko zaklepal. Matka k němu vyběhla, s koňa slezć kazala. Ja s koníčka něslezu, dokad milej něuzdřu. Ty už milej něuzdřeš, včeraj tydzěň, co je preč, pod zelenym krchovem. On koničkovi zacjal, na krchovo pospichal, věřim, zdravas vyřikal. Moje mile srdečko, promluv ke mně slovečko! Od koho si to slyšel, že by mrtvy mluvić měl? Pan Bůh zaplać, dzěvečko, za to jedno slovečko.
Sivy sokol zaletěl, hej, hej, ež přes Krakov přeletěl. Krakovjanky, měščanky, hej, hej, nikda nic nědělaju, sokola posluchaju. Sokoličku, Janičku, kaj maš svoju milučku? Moja mila umřela, v klašteře je schovana. Bilym ruchem oděta, černu hlinku přisuta. Třikrat klašter obešel, žadných dverek něnašel. Edem jedno okynečko, svoji milej srdečko. Hej, milenko, děvečko, potěš moje srdečko. Ja sem ti ho těšila, dokud sem živa byla. Včil ho těsiť něbudu, ani už tež němožu. Nech ho těši svaty Jan, na ostatku Pan Bůh sam.
[: Děvečka husy pase, :] [: pěkně nastroja se. :] Husičky potratila, domů jít nesměla. Pod jaborek sedla, chleb se syrem jedla. Přiletěl k ní sokol, sedl na ten jabor. Ach, sokole, sokole, kde sú husy moje? Husičky sú v ječmení, běž, milá, vyžeň jich. Leť, sokole, vrchem a já půjdu dolem. U našej bránečky, tam se sejdem spolem.
[: Hnalo děvča krávy :] z Uher do Moravy. Děvča pobludilo, krávy potratilo. Pod javor si sedlo, snídaníčko jedlo. Na javor pohledla, orla uviděla. Orle, milý orle, kde sú krávy moje? Krávy rumázgajú, voděnky nemajú. Voděnky studenej, travěnky zelenej.
[: Hnala Anka krávy :] z Uher do Moravy. Pod jaborem sedla, orla tam uhledla. Ach, ty milý orle, kde sú krávy moje? Já sem jich neviděl, enom sem jich slyšel. Jak pěkně cingaly, jak by husle hrály. Jak by Janóškovi křivdu žalovaly.
[: Páslo děvča husy :] v jaborovém lesí. Husy potratila, pod jabor si sedla, chleb se syrem jedla. Na jabor pohledla, orla tam uhledla. Orle, milý orle, viděls husy moje? Já sem ich neviděl, enom sem ich slyšel. Ony ščebotaly, voděnky hledaly. Voděnky studenej, travěnky zelenej. Husy popelaté, majú křídla zlaté.
V kosteleckém mléně, je tam jednostejně, hejno hej, je tam jednostejně. Tam herskó dceru majó, dělať jí nedajó. Jenom husy pase, pěkně nastroja se. Pase jich na lóce, napájí v potoce. Haj, haj, haj, husičky, nekalte vodičky. Přijede sem šuhaj oplaviť koníčky. 1) Košulenka tenká, šila ju milenka. Šila ju pod hájem zeleným hedbávem. Dyž ju vyšévala, žalostně plakala. Dyž ju došévala, na orla volala: Orle, milý orle, kde só husy moje? Já sem ich neviděl, ale sem ich slyšel. Z vysoka letěly, velice křičely.
[: Kdo to chodí po krchově, :] po krchove po mém hrobě? Šlape travičku zelenou, sráží rosičku studenou? Chodí tady náš pan šafář, z tohoto dvora hospodář. 1) Zkažte vy tam mojí paní, ať mně pošle čechel nový. 2) Že já v tom ležet nebudu, že raděj ven z hrobu půjdu. 3) Mám čechel v neděli šitý a do mše svaté válený. Přišel šafář, přišel domů, sedlu za stůl, sklonil hlavu. Co pak ste tak neveselý, snad vás vaše hlava bolí? Mě má hlava nic nebolí, mé srdce je zarmoucený. Zkazuje ti pán tvůj první, bys mu dala čechel nový. Že on v tom ležet nebude, že raděj ven z hrobu půjde. Že je ve čtvrtek přadený, v pátek velký ovářený. V sobotu po slunci praný, v neděli do mše válený. Dvanáct truhel otevřela, žádné košile neměla. Když třináctou otevřela, tam ta košile ležela, na krchov s ní pospíchala. Kdo to chodí po krchově, po krchově po mém hrobě? A já su to, tvoje paní, nesu tobě čechel nový. Otvírejte se, hrobové, moje paní sem ke mně jde. Hrob Boží se hned otevřel a tam ten pán její ležel. Ona k němu přistoupila, hrdla se ho zachytila. Nechytej se krku mého, dyť vidíš jen mrtvé tělo. Třeba tělo mrtvé bylo, když mně bylo někdy milo. Stup, paní, stup ty doleji, vyvrž klíče na hrob nový, to sirotkům na znamení. Přiletěli dvá holoubci, sedli sobě na zvonici. A tak překrásně houkali, jako by hrany zvonily. Jak sirotci uslyšeli, hned na krchov pospíšili. Ach, matičko roztomilá, komu ste nás poručila? Poroučím vás Pánu Bohu, Matce Boží pod ochranu. 4)
[: Když děvečka huse pásla, :] červenó pantličku našla. A když našla, skovala ju, přišel milé, dala mu ju. Tu máš, milé, našu lásku, všem mládencům na vokážku. Když děvečka huse pásla, červené šáteček 1) našla. Do půlnoce vyšívala, od půlnoce zametala. Když sedničku zametala, slozama ju polívala. Jak ju matka uviděla, metličku jí z ruk vydřela. Hybaj, dcero uplakaná, néseš mýho doma hodná. 2) Na synečka zavolala, křivdu jemu žalovala. 3) Trp, má milá, pokud můžeš, sak dlóho trpět nebudeš. Seber sobě co je tvýho, půdem do kraja cezího. A když přišli na trávníčky: Pohledni mně do hlavičky. Kolik vlásků přeložila, tolik slozé uželila. 4) A když došli tmavéch lesů, rozťal ju na devět kusů. 5) Tu máš, milá, ulevení, za na matku naříkání. Seber, milé, kosti moje, hoď je do hluboké zmole. Vezmi, milé, šatu bíló, a zakrý mó krev nevinnó. 6) Aby vrany nekvákaly, černý voči neplakaly. 7)
Syneček do vojny jede a své milé přikazuje: Za sedum let zas přijedu, zlatý prsten ti dovezu. Sedum let se nevdávala, pořád na něho čekala. Když už sedmý rok dochází, panna na trávu vychází. Potkal tě ju v poli jonák, toho regimentu voják. Taky-li se, má rozmilá, budeš vdávat jako jiná? A já se vdávat nebudu, na milého čekat budu. Tvůj milý se už oženil, já sem na jeho svadbě byl. Co mu zkážeš, Anduličko, červená, bílá růžičko? Zkazuju mu toli zdraví, co je v tomto háju trávy. Zkazuju mu toli ščestí, co je v tomto háju listí. Co mu zkážeš ješče více, krásná sivá holubice? Zkazuju toli hubiček, co je na nebi hvězdiček. A toli dobrých noclehů, co je na světě kostelů. Zkazuju mu toli dítek, co je v tom hájičku kvítek. Zatočil se a zasmál se, zlatý prsten zasvítil se. To je prsten z mého prstu, ten sem mu dala na cestu. Kostelíček v černém lese, poď, má milá, sezdáme se. Pojal on ju za ručičku a vedl ju ku kostelíčku. Od kostýlka před faráře, co ty ruce štolou váže. Dyž je začal svazovati, ona počala plakati. Co pak plačeš, moja milá, má Andulko roztomilá? A jak já nemám plakati, neví o tom otec, máti. Ani moje tovaryšky, co chtěly byt za družičky.
[: Měltě tatíček tři dcery, :] všecky na vydaj byly. 1) Jak najstarši vydaval, tři sta tolarů s ňu daval. Buděš mě, dcero, živiti, jak něbudu mocť robiti. Budu, tatičku, toť budu, do vaši smrti, da-li Bůh. Jak tu prostředni vydaval, dvě sta tolarů s ňu daval. Buděš mě, dcero, živiti, jak něbudu mocť robiti. Budu, tatičku, toť budu, do vaši smrti, da-li Bůh. Dy tu najmladši vydaval, hole stěny ji věnoval. 2) Buděš mě, dcero, živiti, jak něbudu mocť robiti. Budu, tatičku, toť budu, do vaši smrti, da-li Bůh. Něminulo sedym roků, šel tatiček v slabem kroku. A šel najprv k svěj Verušce, k svoji najstarši dcerušce. Buděš mne, dcero, chovati, ja už němožu dělati. Ona do komůrky vešla, stary provaz 3) odtaď něsla. Dyž němožetě dělati, 4) jditě se do lesa věšati. 5) Vzal hůlečku 6) a zaplakal: Čeho sem se ja dočakal! Vzal hůlečku, šel ze dveři, šel ke svej prostředni dceři. Buděš-li mne ty chovati, dy už němožu dělati? Ona do komůrky vešla, stary sotorek přiněsla. Dy němožetě dělati, jditě si chleba žebrati. Vzal hůlečku a zaplakal: Čeho sem se tež dočakal! A šel k tej najmladši dceři a vchazel v strachu do dveři. Buděš-li mne včil chovati, dy ja němožu dělati? A hneď do komůrky vešla, pěkny kolač mu doněsla. Tu matě, tatičku, jeztě, moje děti mně kolibte. Dcerko, dcerko moja mila, tebe sem najvěc bijaval, včil sem u tebe milosť dostal. Dobře stě to mně dělali, že stě mne z mladu bijali.
Na tureckém pomezó vrátné pěknó dceru má, ach, můj Bože, rozbože, kýž mně ju Pámbu dá! Poslal Turek psáníčko po poslu do dvoru, aby bylo dodáno Kačence do domu. Otec u vokna stojí, do psáníčka hlídá, a po každým hlídnuťó smutně sobě zdychá. Můj tatínku rozmilí, co smutně hlídáte, a po každým hlídnuťó smutně si zdycháte? Jak pak nemám zdychati, mám ti Turkům dáti a mý dítě rozmilý, mám ti vopustiti! Můj tatínku rozmilí, déte truhlu dělat, a dyž Turek pojede, já budu homírat. Turek do dvora jede, na Kačenku se ptá: »Ach, můj Bože nebeské, Kačenka homřela.« 1) Turek nescel věřiti, šil se sám podívat a hoviděl Kačenko na márách homírat. »Má Kačenko rozmilá, tvý tvářičke červený; dyž je tělo umrlý, só tvářičke bledý.« 2) Jak nemá byt červená, dyž jí srdce hoří, a ten plamen vod srdca de do jeho tváří? Dal jí šaty hodělat ze samé dykyty: A tuhle máš, Kačenko, moje krásné kvítí. Dal tě jí hrob hodělat z bílého bramoru: A tuhle máš, Kačenko, tu máš svó komoru. Dal jí truhlu hodělat ze stříbra, ze zlata: A tuhle máš, Kačenko, má huběnko zlatá. Dal ti jí všudy zvonit, všudy na vše zvony, 3) aby bylo slýcháno po turecké zemi. Turek ze dvora jede, třikrát se zatočil a velikó žalostí hořem se rozskočil. O, lásko, o, lásko zlá, jak ty mnoho můžeš, že ty tem mladém lidům ze světa spomůžeš. 4)
[: Oženiu sa Jura, :] Jura za horama. Ej, vzau si on Anku, ze dvora zemanku. Keď byuo po roce, praviu Jura Ance: Pojedu za hory, k otcovi, k materi; mosíš doma býti, koničky krmiti. Já doma nebudu, já s tebú pojedu. Jura koně seduá, Anka obrus hledá. Už Juriček jede, Anka za ním ide. Jak dojeu pod hory, pod jabor zelený, Aničce huavu sťau, pod jabor zakopau. Jak dojeu k otcovi, všecí ho vítali. Vítaj k nám, Juričku, kdes nechau Aničku? Nechau jsem ju doma, mosí krmit koňa. Sem ti jí nedaua, aby doma byua, než sem ti ju daua, aby k nám chodiua. Otec ti jí posuau štyry koně vrané, dva voze kované. Máti jí posuaua štyry krávy stelné, ceué šaty pěkné. Sestra jí posuaua štyry krávy dojné, ceué šaty nové. A bratr jí posuau štyry vouy párné, dva puuhy kované. Tu máš ty, Juričku, pozdravuj Aničku. Už Juriček jede, velký statek žene. Jak dojeu pod hory, pod jabor zelený; sobě tu zpomínau, na Aničku vouau: Staň, Aničko, hore, staň, srdečko moje, ženu statky tvoje. Keď ženeš, užívaj, mně smutnej pokoj daj. Dívali sa páni z tej hodonskej brány co deuá Juřiček pod šibenicami. Co by děuau? Visí, nebožátko mosí. Zmokla mu košelka od krvavěj rosy. Požčaj mně, má miuá, šátka hedbávného, až sa já obetřu z potu krvavého. Požčaj mně, má miuá, bíuého ručníčka, až si já obetřu své červené líčka.
[: Pošla Anička na trávu :] pod vinohrady dozadu. Ej, nadešla tam Janíčka, on tam napásal koníčka. Poslal Aničku pro kosíř, že jí travěnky nakosí. 1) Jak jí travěnky navázal, hned sa Andulky vyptával: Pověz, Andulko má milá, keréhos měla frajira? Ach, neměla jsem žádného, tebe, Janošku, samého. Ach, pověz, pověz po druhé, alebo s tebú zle bude. Ach, neměla jsem žádného, tebe, Janošku, samého. Ach, pověz, pověz po třetí, než ti hlavěnka odletí. Ach, neměla jsem žádného, tebe, Janošku, samého. Vytáhl z pošvy šavličku, uťal Andulce hlavičku. Zavázal 2) jí ju ručníčkem: tu běž, Andulko, chodníčkem. Jaké je moje chodění, dyž je hlavěnka na zemi. Kady Andulka vedena, všady fialka červená.
Při jednej dolině větr profukuje, při druhej dolině snížek poletuje. Při třetí dolině vdova dům buduje, vdova dům buduje, kolem ho cifruje. Jedú Turci, jedú, před domem stanuli, před domem stanuli, na vdovu volali. Vdovo, milá vdovo, zanech budování, zanech budování a povandruj s námi. 1) Pane, milý pane, já bych vandrovala, kam bych děla dítky, ubohé sirotky? Jedno daj do škole, budeš mět školáka, druhé daj do dvora, budeš mět dvořáka. 2) A tú třetí Anku, tu si daj do zámku, tu si daj do zámku, budeš mět hajtmanku. A to štvrté, malé, to s sebú vezmeme, to s sebú vezmeme, až povandrujeme. Děti, moje děti, ostávajte s Bohem, ostávajte s Bohem, už já povandrujem. Mamičko má milá, daj nám groš lebo dva, daj nám groš lebo dva, kúpíme si chleba. Děti, milé děti, pod ploty sedajte, pod ploty sedajte, chleba si pytajte. Dyž k horám dojeli, syn sa jí rozplakal, syn sa jí rozplakal, pán sa jí rozhněval. 3) Vdovo, milá vdovo, s dětma sem ťa nebral, než sem ťa bral samu za svú věrnú ženu. 4) Vdova nemeškala, březu ohýbala, vintušku vázala, syna do ní kladla. 5) Synu, milý synu, dyž bude pršati, to ťa bude, synu, máti napájati. Dyž bude, můj synu, snížek poletovat, to ťa bude, synu, máti nakrmovat. Dyž bude, můj synu, listeček padati, to ťa bude, synu, máti odívati. Dyž bude, můj synu, vycházet hvězdička, ty budeš mysleti, že ide mamička. Dyž bude, můj synu, vycházet měsíček, ty budeš mysleti, že ide tatíček. Dyž bude, můj synu, větříček fúkati, to ťa bude, synu, máti kolébati. A dyž už zajeli za ty třetí hory, Turek sa ohledl, na vdovu pohledl: Vdovo, milá vdovo, cos to udělala? Dy’s svoje sirotky v světě zanechala. A dyž už zajeli za hory daleko, teprv milú vdovu bolelo srdéčko. Bolelo, bolelo nad dětma jejíma, srdečko v ní puklo nad dětma drobnýma.
[: Při jednej dolině :] vdova dům buduje. Přijel ku ni Janek, z Podola furmanek. Komu to, mynarko, komu mlyn buduješ? Tej najmladši dcerce, jmenem Marijance. Zaněch budovani a pojedzěš s nami. Jak mam s vami jeci? Dy mam drobne dzěci. Dzěci daj do ludzi, něch jich Pan Bůh živi. Jedno daj do pana, budzěš měć hajtmana. Druhe daj do kněza, budzěš měć papeža. Třeci daj do chlopa, budzěš měć sedlaka. Na sta mil zajela, na dzitky zpomněla. Dzitky, moje dzitky, ubohé sirotky. Němacě žádneho, krom Boha sameho.
Přišla mně hodinka s půlnoci novinka, že moju milenku chytila hodonka. Půjdu jí na léky do tej apatéky. Už moju milenku do šatů oblekli. Do šatů oblékli a do truhle dali, už moju milenku včerá pochovali. Dyž ju pochovali, tož mně povídali; to moje srdenko těžce zarmútili.
[: Seděl jeden vězeň :] sedumdesát neděl, a tak těžko seděl, až tam ošedivěl. Sam sobě rozmlúval, kdo by ho vyjednal, že by mu dceru dal. Svú dceru Barboru, polovicu dvoru. Žádný ho neslyšel, edem to pachole, co poklúzá koně. Pachole nemeškalo, Turkům povídalo: Slyšte, milí páni, co náš vězeň praví: 1) Kdo by ho vyjednal, že by mu dceru dal, dcerušku Barboru, polovicu dvoru. Turci nemeškali, vězňa vyručali. 2) Přišel vězeň domů, sednul si ke stolu, svěsil hlavu dolů. Což je vám, tatíčku? 3) Snad vás hlava bolí, nebo život celý? Mia hlava nebolí, ani život milý; slíbil sem ťa dáti Turku pohanovi. 4) A já bych zaň nešla, radši bych umřela. 5) Na hůru běžala, muziku slyšala. Můj milý tatíčku, pro koho to jedú, střílajú, bubnujú? Pro tebja, Baruško, najmladší dceruško. A Turci přijeli, všecko strojné měli. Koníčky v šarlatě, pacholci ve zlatě, její najmilejší v samém diamantě. 6) Do voza sedala, s otcem sa žehnala. S Bohem, můj tatíčku, už k vám víc nepřijdu, zakél živa budu. 7) Patnást míl ujela, slova nemluvila. Třidcet míl ujela, slovo promluvila: Počkaj, milý kočí, až z voza seskočím, napiju sa vody. 8) Nepij, milá, vody, máš vínko ve vozi. Pivo, vínko dobré, vodička najlepší. Ona seskočila, vínek s hlavy sňala, na vodu pustila. Plyň, ty můj vínečku, až k mému tatíčku, a pověz ty jim tam, že sem sa vydala bystrému Dunaju. Ty drobné rybičky, to moje družičky; ti velcí kaprové, to moji družbové; vrbina, olšina, to moja rodina. Vody dosihala, do Dunaja padla. Turek křičí, plače a sobě naříče. Její bílé vlasy po vodě sa plasí. Její bílé ruce vodú plavú prudce. Její černé oči, písek sa v nich točí. Turek křičí, plače a sobě naříče: Bych ťa byl dovezl k svej milej mateři, nedala by tobě po zemi choditi; byla by ti stlala červené přikrytí. Zvonily by tobě ty turecké zvony. Včil ťa budú žráti ty morské potvory.
Ten fraštacký mýtník sedí ve vězení, sedí ve vězení v Červeném Kameni. 1) Mýtníčku fraštacký, či si ešče živý? Živý sem já živý a na poly shnilý. Moje bílé tělo všecko očerňalo, moje bystré oči pískem zapadnuly. Mýtníčku, mýtníčku, máš ty jednu dceru, až nám ty ju slúbíš, ty sa vyslobodíš. A keď přišel domů, sednul na stoličku, sednul na stoličku, zalomil hlavičku. Pantatíčku starý, či vás hlava bolí, či vás hlava bolí, a či život bělý? Hlava mia nebolí, ani život bělý, ale si ty, dcerko, Turkom zaprodaná. Nechajte, tatíčku, nech jich oklamáme; máme dvě služebné, z tych jim jednu dáme. Dcerko Katerinko, sklamat sa nedajú, sklamat sa nedajú, tebe oni znajú. Dcerko Katerinko, vejdi do světličky, co krajší šaty máš, obleč si na sobáš. Dcerko Katerinko, postav si stoličku, zvihni očka hore, pozři na horičku. Či to dú mrakavy, či zore červené? Oj, pro tebja idú koče zostrojené. 2) Keď už oni přišli vrch hory vysokej: Turecká družičko, požičaj nožička, ať si já překrojím dvě sladké jablíčka. Zabudla sem si ho v tatíčkovém dvoře, v tatíčkovém dvoře na kameném stole. Turecký družbičku, požičaj nožíčka, dala mi mamička těsného lajblička. Turecký mladý zať, požičaj nožíčka, len si já odkrojím svého radostníčka. A jak ho chytila, do srdca štuřila, vrch hory vysokej hnedky tam zemřela.
Stojí hruška v dole, vrch sa jí zelená; pod ňú sa Janiček s Aničkú v karty hrá. Tak sa oni hráli, až sa miuovali, od velikej uásky obá dvá zaspali. Zaspaua Anička na bíuém fertušku, zaspau i Janiček na červeném líčku. Zazpívau suavíček v zeleném hájičku, probudiu Janička, Janiček Aničku. Vstaň, Aničko, hore, staň, srdečko moje, staň, Aničko, čas máš, kravičky dojit máš. Létali, létali dva sokoli malí, až sa nalétali, zas dom doletěli. Má mamičko miuá, máte-li nás rádi, ustelte nám lože v tej novej komoře. *) Keď jim lože stuaua, zle jim vinšovaua, aby ta nevěsta rána nedočkaua. Skoro ráno staua, snídaní chystaua, pro synečka medu, pro nevěstu jedu. Uděuau sám Pán Bůh mezi tým proměnu, napiu sa syn jedu a nevěsta medu. Ponajprv sa napiu, hned huavičku skuoniu, po druhé sa napiu, poručenství suožiu. Tobě, miuá, tobě to stavení nové, co v něm leží, stojí, šecko bude tvoje. Tobě, matko, tobě ten Dunaj široký, ten Dunaj široký, na krk kameň mlýnský, abys nerušiua jak živ stav manželský.
[: V čirem poli stoji zamek, :] [: služil tam jeden pacholek. :] Služil tam s jednu děvečku, to s rychtařovu dcerečku. Sedym let tam spolem byli, slova spolu němluvili. 2) A jak bylo v osmem letě, dal jim Pan Bůh krasne ditě. Tak se spolu uradili, by to ditě zmordovali. Zrob ty, mila, jak rozumiš, enom ať se něvyzradiš. Zlatu šňůru ukrutila, do studnice ho pustila. 3) Divča pani to vidělo, hned panovi žalovalo. Pantatičku, zla novina, naša Anka mela syna. Zlatu šňůru ukrutila, do studnice ho pustila. »Jdi, Aničko, jdi do pole, co uvidiš, všecko tvoje.« 4) »Stoji, stoji šubenička, na ni bila holubička.« Hdo tež na ni viseť budě? Hdo by jiný, lež Anička? 5) A idě kat s ňu po mostě a rozpravi s ňu po sprostě. Chceš, Aničko, moju byti? Ja ti kupim živobyti. Dělaj, kate, jak maš dělať, moje očka zavazovať. Ja sem teho zaslužila, tři děti sem usmrtila. Jak to slovo vypustila, hned ji hlava odskočila. Zakryte tu krev červenu, ať ji vrany něglubaju.
[: Šly děvčátka na jahody, :] a to pořád podle vody. Nadešly tam přívozníčka, přešvárného šohajíčka. Oj, Janíčku, přívozníčku, převez ty nás přes vodičku. 1) Všecky panny popřevážal, jenom svoju milú nechal. Oj, Janíčku, převez i mňa, zaplatím ti jako jiná. »Nemám čluna, ani vesla, všecko mi to voda znésla,« Máš ty člunek a i veslo, ale tebe blúdi pestvo. Sedni, milá, na lodičku, převezu ťa přes vodičku. 2) Jak dojeli prostřed vody, stupoval jí do slobody. Nestupaj mně do slobody, než mia dovez na kraj vody. Jak dojeli na krajíček, vyhodil ju na trávníček. 3) Ruce, nohy jí urúbal, černé oči jí vylúpal. Odešel ju na půl míle, počuval ju, živa-li je. Vrš plakala, vrš zpívala, vrš na Janoška volala. Ach, Janíčku, srdce moje, kam si poděl nohy moje? Tam jsú tvoje bílé nohy u Dunaja na tom poli. Vrš plakala, vrs zpívala, vrš na Janóška volala: Ach, Janíčku, srdce moje, kam si poděl ruce moje? A ty tvoje bílé ruce u Dunaja na tej lúce. Vrš plakala, vrš zpívala, vrš na Janíčka volala: Ach, Janíčku, srdce moje, kam si poděl oči moje? Tam sú tvoje černé oči, kde sa Dunaj kolem točí. Vrš plakala, vrš zpívala, vrš na Janíčka volala: Ach, Janíčku, srdce moje, kam si poděl vlasy moje? A ty tvoje černé vlasy po Dunaju větr plaší. 4)
Umřela dneska Trudovi žena, a Trud jí nevěří: Staň, Ženko, hore, srdenko moje, šak ťa nic nebolí. Trudovu ženu už oblíkajú, a Trud jí nevěří: Staň, ženko, hore, srdenko moje, šak ťa nic nebolí. Trudovu ženu do truhly kladú, a Trud jí nevěří atd. Trudovu ženu na máry nesú, a Trud jí nevěří atd. Trudovej ženě už vyzváňajú, a Trud jí nevěří atd. Trudovu ženu na kerchov nesú, a Trud jí nevěří atd. Trudovu ženu do hrobu kladú, a Trud jí nevěří atd. Trudovu ženu už pochovali, a Trud jí nevěří atd.
Začínají: Trudova žena nemocna leží, a Trud jí nevěří: Staň, má Aničko, vař snídaničko, šak tě nic nebolí. Trudova žena už dokonává atd. Trudova žena už dokonala. Trudovu ženu už pochovali, už jí Trud uvěřil: Ostaň tu s Bohem, srdenko moje, už sem ti uvěřil.
[: V čirém poli strom zelený, :] [: pod tím stromem vojsko leží. :] Tichý větr pofukuje, už sa vojsko pohybuje. Mladý kapral předek vede, jeho koník smutný jede. Můj koníčku hnědovraný, co si smutný, neveselý? Tlačí-li ťa zbroja moja lebo šavla ocelová? Netlačí mia zbroja tvoja, ani šabla ocelová; trápijá mia tvé ostrožky, co píchajú moje bočky. 1) Moje bočky pobolané, od tvých ostroh rozpíchané. Pod Verónú, pod tým kopcem, leží Francúz se svým vojskem. A císař pán proti němu, budú držet spolu vojnu. A princ Karel odkazuje, do Moravy odpisuje. Jedna sestra bratra měla, do vojny ho dat mosela. 2) Běž, bratříčku, běž do vojny, pomož z núze císařovi. Včecí páni z vojny jedú, jejího bratra nevedú. A vy, páni jeneráli, kde ste mého bratra dali? Tvůj bratr je pod Verónú, má hlavěnku porúbanú. 3)
[: Za Verónó, za tém kopcem :] stojí Francóz se svým vojskem. Cisař pán tam na něj táhne, že ho se svým vojskem zajme. Dyž viděl, že nic nespraví, poslal psaní do Moravy. Do Moravy na ty pány, aby lidi přichystali. Koničky jim vobsedlali a do vojny vodeslali. V tem hósovským šerým poli, tam na vojnu verbovali, po vraném koňu dávali. Dyby mně kdo koňa sedlal, taky bych se na vojnu dal. Krásná panna nemeškala, koníčka mu vobsedlala, do vojny ho vodeslala. A když ho tam vodsílala, přežalostně zaplakala. Neplač, sestro, neplač vo mně, za dvě leta přijdu k tobě. Dvě leta už pominula, sestra bratra neviděla. A dyž bylo po té vojně, komendanti vedó koně. Vyšla ti tá krásná panna, komendanty přivítala. Vítám vás, vy milí páni, je-li bratr mezi vámi? Tvůj bratřiček leží v poli, má noženky na dvě půly. Vraný kůň stojí u něho, hrabe nohó, žaluje ho. Stávej, stávej, můj patróne, dávej obrok, seno moje. Dokud můj pán na mně sedal, dycky sem se dobře míval. 1) Včilka můj pán leží v poli, roznesó ho černý vrany. 2)
V mlynařovem splavku bila husa plyva, že z velkeho milovani malo hdy co byva. Stanul pod okenko, zavolal tišenko: Marianko, srdce moje, otevř mně okenko. Je mně hrubě zima, větřiček zaviva, pusť mne jenom do komůrky, moja roztomila. Ja tě do ni pustim, na svych ručkach uspim, slibila sem Bohu svemu, že tě něopustim. Včil ju on opustil v jejich mladych letach, ztratila vinek zeleny, něužila světa. 1) Světa něužila, pannu něnabyla, to že pro synka mileho Boha opustila.
Vyletěltě sokol na oblaky, vynášel se nade všecky vtáky, aj, nade všecko stvoření. Sedl sobě na štymberské veži, protíral si svoje zlaté péří, ach, svoje zlaté péřičko. 1) Střelil po něm štymberský král prudce, poranil mu jeho věrné srdce, aj, jeho zlaté srdéčko. A přiletěl k milé pod okýnko a zavolal: Pod, otevř, milenko, ach, spíš-li lebo mě slyšíš? A já nespím, já tě dobře slyším, ale já sem žádného nepustím, jenom vtáčka sokolíčka. 2) A tak se s ním dlóho domlóvala, až ho potom po hlasu poznala, poznala a zaplakala. Vítej, vítej z daleké krajiny, povidej mně zlé, dobré noviny, jak se ti ve světě vedlo? Zle se vedlo, má milá děvečko, zraněné je to moje srdečko, ach, zraněné je na stokrát. Kdyby byla v tém moc Boží daná, hojila bych tvé srdečko sama, ach, od večera do rána. Dej, má milá, kopat hrobek nový, do něho dej mé srdce raněné, nechať si v něm odpočine. 3) Od večera do rána hojila, ráno si ho pěkně nastrojila, večer k hrobu sprovodila. 4) Lež tu s Bohem, můj milý synečku, lež tu s Bohem, sivý holubečku, lež tady s Pánem Bohem! Zvoňte zvony na všecky tři strany, umřelo mně moje potěšení, jakého ve světě néní.
Tam z tej strany Dunaja, tam se chlapci scházijú, sobě hádky dávajú. Kdo ten Dunaj přeplyne, ten to děvče dostane. A ten šohaj, mladý pán, podepřel si své boky, pluje v Dunaj hluboký. Když ke koncu doploval, vesele si zazpíval: Hoja, chlapci, vesele, už to děvče moje je.
Žalo děvče, žalo trávu nedaleko vinohradu. Pán sa na ňu z okna dívá, on si na ňu rukú kývá. Širuj, kočí, širuj koně, pojedeme v čiré pole. Čiré pole projíždžali, až sa k děvčati dostali. Daj nám, děvče, daj nám záloh, žes na panském trávu žalo. Dávala jim svú plachtičku, pán ju pojal za ručičku. Už si, děvče, už si moje, líbí sa mně líčko tvoje. Tobě moje a mně tvoje, líbijá sa nám oboje.
Ach, Bože, můj Bože, v zelenej oboře! Ešče můj kochanek něsnidal; ty moje kochani, zaněs mu snidani, ene mi s nim něgadaj. Kerak nemam gadač, dy mi něchce snidač, ach, mamuličko vy moji? Postav to za záhon a navrać se do dom, aj, dcerušničko ty moja. Ešče něsvita, maci se ji pytá: Kaj’s, dcerko, věnek podzěla? Hoja, ene hoja, mamuličko moja, Janičkovi jsem ho dala. Bala se mamičky, pošla na kvitečky, do ohradečka svojiho; co jeden urvala, to ji opadaly do listečka jedneho.
[: Ach, laštověnka, černy ptak, :] ráno vstává, švihotava, mlade ludi ze sna budi. Ach, laštověnko černička, přeleť polečko z nizučka. Přeleť mi ono staveni, hdě je moje potěšeni. Ach, mam srdce zarmucene, jak do trňa zatlačené. Ach, potěš mi ho mily Bůh, něpotěšiš, musím zhynuť. Ach, zhynu ja něnadale, nepřátele stoja všadě. Něpřately mam na sebe, nědaju mi, synku, těbe.
Ach, maměnko, maměnko, zlá novina letí, vdovec si mě namlúvá, má patero dětí. Ach, vdovče ty můj milý, pověz ty mně pravdu, kolko ty těch dětí máš, ať mě neoklamáš. Pod pecem je patero, za pecem je štvero, néní jich, má milá, jenom devatero. Než bych sobě vdovca plesnivého vzala, radši bych já, radši do vody skočila. Radši bych já, radši dvanást kráv dojila, než vdovcovým dětom snídaní strojila. Dvanást kráv podojím, se synkem postojím, tem vdovcovým dětom nikdá neuhovím. Ty vdovcovy fúsa radovaly by se, moje černé oči naplakaly by se. Ta vdovcova brada jako drobná sečka, ona by popchala moje bílé líčka.
Zakukala zezulenka z jalovca; nedavajte mně, maměnko, chtět vdovca. Ja, co je ten starý vdovec drdlavý, co by moje modré oči plakaly.
Dybych mohl býti, kde je mé myšlení, tam, kde se prochází moje potěšení! Dyby mně nebyly hory na závadě, viděl bych svou milou chodit po zahradě. Hory, hory, hory, ustupte na stranu, ať já od své milé slovečka dostanu. Chodí po zahradě, trhá sobě kvítí, a to sám Pámbůh ví, kdo tě bude míti.
Dy sem byla panenku, sedala sem v okenku, v okenečku, v okně s mladeněčkem potmě. Tak dluho sem sedala, ež sem jmeno dostala; moje jméno panno jest mi zakazano. Do kostela zvonili, by se panny schodily, a ja něbožatko kolíbám diťatko. Ty najmladší sestřičko, poď kolibať maličko! »Kolib si ho sama, dy’s je jeho mama.« Stoji, stoji lipina, pod lipinu děvčina, smutna, něvesela, kolibať musela. Hulaj, nynaj, můj synu, maš matičku hrdinu, tatička jedneho, šelmu falešného.
Aj, hora, hora, zelená hora, [: a z tej horečky kdosi mě volá. :] Aj, volá, volá galanka moja: Poď k nám, synečku, sem sama doma. Sem sama doma, žádného není, poď k nám, synečku, mé potěšení. Žádného není, svítí měsíček, pod k nám, synečku, zpívá slavíček. Já k vám nepůjdu, ešče skoro je, nebudeš, děvče, nebudeš moje. Nebudeš moje, a ani nesmis, darmo si, děvče, darmo si myslíš.
Aj, středo, středo, jak seš dlóhá, [: že mně můj syneček :] vypovídá. Aj, vypovídá, vypověděl, a už včerá večír s jinó seděl. A s jinó seděl, už se smáli, by moje srdečko zarmótili. Aj, zarmótili, šak nehrubě, Šak zas do neděle jiné bude.
Běži voda, běži, po kamenich šusti. Zkazal mně můj mily, že mne už opusti; dle slovečka jedneho pozbyla sem milého. Dycky mně sliboval, stoja v našej sini, že mne nězaněcha, dyby měl sto jinych. A ješče žadnej něměl, a už na mne zapomněl. Ja přijdu k muzice, stojim vedle kola, můj mily se toči, něboji se Boha, kole mne se otira, jinu do taňca bira. Šla ona do domu, lehla na lůžečko: Ach, potěš mi, Bože, to moje srdečko. A tu přijdě a buři: Staň, ma mila, otevři. Cos mi ty tu přišlo, něščastne stvořeni! Nadarmo je všecko to tvoje choděni; neb ja juž mam jineho, Pana Boha sameho.1) A ja tebe prosim, bys se něhněvala, červeným hedbavim šatek vyšivala; neb sem ja ten, co sem byl, navratiť se zas minim.
Bože můj, dobrý, pro koho mia tresceš? Koho rada vidím, toho mně dat nechceš. Bože miuý, dobrý, co tom’ uděuat mám? Koho ráda vidím, nechce chodivat k nám. A koho neráda, ten sa za mnú vláčí, koho nelúbijú moje sivé oči. Sivé oči, sivé, co by sa žčerňauy, co by sa, šohajku, s tvýma vyrovnauy!
Bože můj, Otče můj, zarmúcený svět můj. Zarmúcené všecko to moje srdečko. Dost sem sa nachodil po Uherskej zemi, ešče sem neviděl malovanej ženy. Neviděl, neviděl, ale vidět budu, tepru ju malířé malovati budú.
Byl sem ve vězení tři leta pod zemí, a mně tam zle nebylo, že tam za mnú chodilo moje potěšení.
Zpívala bych sobě, ale hrubě nesmím, dyž moje srdenko za milúnkým teskní. Zpívala bych sobě, synečku, o tobě; pomyslela sem si, co je mňa po tobě. Co je mňa po tobě, po tvojej podobě, co mňa do tvej krásy, dyž ty pro mňa nejsi. Pila bych, jedla bych, chleba sa mně nechce, než toho synečka, co je v Novém městě. Vesele, vesele, třeba sa zle děje; srdečko v zármutku, huběnka sa směje. Mé srdenko, srdce, biješ ve mně prudce, ležíš jako skála, dycky bych plakala!
Ořeši, moje ořeši, hdož mně srdečko potěši? Zarmuti mi ho leda hdo, potěšiti ho něma hdo. Ach, potěš mi ho sam, Bože, dy už maměnka němože. Už moja mati tvrdo spi, o mojem veselu něvi. O, hdyby ona věděla, potěšiť by mne musela.
Daleká, široká cesta po Volomóc, zkázal mně můj milé na stokrát dobró noc. A já mo děkojo z jeho dobré noce, že se nevespale moje černý voče. A copak dělale, že se nevespale? Čekale milýho až do dně bílýho. Deň bílé jož vešil, seneček nepřešil; snad ho voda vzala, lebo na vojno šil. Voda ho nevzala, na vojno se nedal, jenom že své milé včerá vypovídal.
Dolina, dolina níže Nových Zámků; stavjá tam kapličku ze samých šohajků. A mého milého až na hore dali, aby moje očka naňho pohlédaly.
Ej, Janku, Janičku, voňavý hřebičku, jak’s ty mně zavoněl v tom čirém polečku! To moje srdenko tak si hořekuje, že si ledakoho věrně zamiluje. To moje srdenko tak ve mně buchoce, jako ta ryběnka v hlubokém potoce.
[: Fialo modrá, :] [: dávno sem tě znala! :] Když sem milému s tebó čarovala. Čarovaly mu moje modré voči; ve dně jich viděl, šel za nima v noci.
Polajko, polajko, dávno sme sa znaly, keď sme šohajovi spolu čarovaly. Nečarovala sem, ani má mamička, než mu čarovaly mé černé očička.1) Čarovaly tobě moje černé oči, keď’s jich viděl ve dně, musel přijít v noci. Čarovala tobě má bílá hubička, keď ti ščebetala jako laštovička.
Frajerenky moje, nezáviďte sobě, néni mně to možná, abych si vzal obě. A ty modrooká, ty čekej do roka, a ty černooká, hledej si člověka.
Galanečky moje, proč ste vy sa bily? Pro tebja, šohajku, že sme ťa lúbily. Galanečky moje, nezáviďte sobě, néni mně věc možná, abych si vzal obě. Jednu sobě vezmu, druhá mně ostane; ja, Bože, Přebože, komu sa dostane!
Jak je mně, tak je mně, šak mně dobře néní, když k nám nesmí chodit moje potěšení. Moje potěšení, můj věrný syneček, nesmí on šlapávat k našemu chodníček. Můj starý tatíčku, pro Boha vás prosím, dovolte si mně vzít, co v svém srdci nosím. Sami ste si vzali, co sa vám lúbilo, mně si nedáte vzít, co by mia těšilo. Dolina, dolina, co je po dolině, dyž sa my, šohajku, rozejít musíme. V dobrém sme sa sešli, v dobrém sa rozejdem; kerý na kerého spjéše zapomenem? Já bych zapomněla, dybych jenom chtěla, dybych ťa, šohajku, tak ráda neměla.1) Zapomněla bych já, zapomněla lehce, ale mé srdénko zapomenút nechce.
Jak je mně, tak je mně, šak mně dobře néní, moje potěšení kráčí v štyrské zemi. Kráčí v štyrské zemi, k maticce celensky; ach, Bože, Rozbože, dej jí navrácení. Dej jí navrácení ščastlivého domů, a když přijde domů, sejdeme se spolu.
Jak je mně, tak je mně, šak mně dobře néní, moje potěšení leží v černej zemi. Plačte, oči, plačte, enom nezlykajte, čeho jste navykly, toho odvykajte. A vy ste navykly se šohajem hrávat, a včil je vám těžko toho odvykávat.
Jede Janiček na branym koňu po zelenej, po travě a rozpuscil un zlate perečka koničkovi po hlavě. Něni mi lito zlatych pereček, že jsem jich rozpuscil, ale je mně lito švarne dzěvuchy, že jsem ji opuscil. Choď by mi včilej muzika hrala, trubači trubili, ach, to by mi to moje srdečko něrozveselili.
Kameňu, kameňu, těžko srdcu mému, rozděl se1) na dvoje, potěš srdce moje! Dyby se ten kameň ve zlato obrátil, co by se děvčati syneček navrátil.2) Srdce mé, srdce mé, proč’s tak zarmúcené? Hoříš jako plameň, visíš jako kameň. Horno mi je, horno na mojem srdečku, jak by mě ho svázal červenú šnúrečkú. Červená šnúrečka je velice tenká, ona se vřezala do mého srdeňka.
b) Svitaj, Bože, svitaj, coby skůr mrkalo, coby mého věku skůrej ubývalo. Zazpívaj, slavíčku, v zeleném hájíčku, učiň potěšení mojemu srdečku. To moje srdečko tvrdé jako kameň, už ho nepotěší na tom světě žáden. Potěšil by jeden, ale je daleko, potěšil by druhý, ale neví jako.
b) Kdes ty, holubka, kráčala, keďs ty křidelko, moje srdenko, zmáčala? Kráčala sem já po poli, svému milému na zdory. Keď do izbičky kráčala, zelený vjének, zlatý prstének strhala. Tu ho, šohajko, tu ho máš, a šak ty o to, srdenko moje, dávno hráš.
Dybych já věděla, kde já budu bývat, já bych tam chodila lavice umývat. Lavice umývat, aby byly bílý, aby na ně sedlo moje potěšení. Dybych já věděla, kdo mě s milým lóčí, nasypala bych mu soli plné oči. Soli plné oči, mezi zuby písku, aby nerozváděl našu věrnó lásku.
a) Když sem já šel přes ty hory, všecí ptáčkové zpívali. Žádný nepláče, každý zpívá; cos tak, má milá, žalostivá? Což nemám byt žalostivá, má poctivosť se kolíbá, má poctivosť v kolibecce, tobě, synečku, svítí slunce. Tobě, synku, tobě jináč, za klobúčkem rozmarýn máš; tobě se líčka červenajú, moje očička plakať majú.
Dyž tys mě nechcela, mělas mně povědít, mělas mě za sebou [: dvě leta nevodit. :] Dvě leta nevodit, mělas mně dat zprávu, mělas nesedávat dvě leta na prahu. Rokyta, rokyta, rokytový proutek, ponesu pro tebe dvě leta zármutek. Jedličko zelená, neopouštěj chvojí, jak mě opustilo moje potěšení. Jedličko zelená, neopouštěj vrška, jak mě opustila má panenka hezká.
Tichá voda, tichá, zakalila si sa, moje potěšení, oddálilo si sa. Kameni, kameni, namluvil bys vodu, a tebe, děvečko, namluviť nemožu. Jedličko chvojová, neopuščaj ty mňa, už mia opustila galanečka moja.
Konopja, konopja, zelená konopja; [: kdo na naše dvéři tej noci zaklepá? :] Zaklepal by na ně syneček ledačí, [: ale ho nelúbjá moje sivé oči. :]
Keywords: 
Mamulenko moja, žale mia dochoďá, ti moji frajeři všetci mia odchoďá. Jeden mia odešel, druhý sa zjevuje, ale moje srdce za prvším banuje.
Keywords: 
Měla sem synečka jako jiskerečka, udeřila střela do jeho srdečka. Uder, střelo, uder, enom ho nezabí! Po čem by hledaly moje očka černy? Galán jsi ty, galán, ale na hodinu, jak by mé srdečko nemělo rozumu. Ale mé srdečko dobrý rozum mělo, že se ledakomu ošidit nedalo. Hořelo srdečko, hořelo plamenem, a dyž dohořelo, zostalo kamenem.
Na slavkovském poli dvě růže stojijó, co só to za růže, že mně nevonijó? Na hodeckém poli jenom jedna stojí, co je to za růža? Zdaleka mně voní. Na slavkovském poli rozmarýnu hory, už su u samého, ešče mně nevoní. Na hodeckém poli jenom jeden stojí, ešče su daleko, už mně pěkně voní. Ani mně nevoní rozmarýn zelený, jak mně zavonělo moje potěšení. Na hodeckém poli kdosi na mne volá, já se mu ozývám na slavkovském stoja.
Holubička lítá, povídá, že svítá, [: svítá svítaníčko na moje srdýčko, :] Dybych měla klíče od toho svítání, nedala bych svítat zétra do snídaní. Zétra do snídaní, zétra do poledne, aby se vyspalo potěšení moje.
Néní lepši jak v nedělu, dy se spolem [: chlapci zejdú. :] Každý má své potěšení, moje leží v černej zemi. V černej zemi, neoranej, a motykú zakopanej. Potěšení moje švárné, kdy se s tebú srdce zejde! Ja, zejde se v onej době, dy mě hrobař vloží k tobě. Tož mé srdce k Bohu volá, aby přišla tá hodina. Bože, Bože můj, rozbože, daj mně brzo v zemi lože!
Toulali jsou se mládenci po tej vanovskej vesnici. O, lásko, zalíbení, ty jsi moje potěšení, po tej vanovské vesnici. A toulali se, toulali, aj se ke Mlejnkům dostali. Atd. Poseďte u nás, mládenci, na té červené stolici. A my nechceme seděti, my chceme Marjánku vzíti. My vám Marjánku nedáme, až jí na šaty1) zjednáme. Jak jí na šaty zjednali, hned ji těm hochům vydali.2) Mládenci zpívají, vejskají, že už Marjánku dostali. U Mlejnků plačou, želejí, že už Marjánku nemají.
A pod Vackovým husy štěbetají, krásné Nanynce vlasy rozplétají. Rozpletejte mě, krásné družičky, které ste bejvaly moje tovaryšky. Bejvávaly jste a už nebudete a taky-li vy na mne zpomenete? Jiné panenky půdou do kostela, a já přesmutná musím bejvat doma. Jiné panenky půdou do hospody, a já přesmutná musím strojit hody! Jiné panenky půdou tancovati, a já přesmutná musím kolébati.
Co je ve vozi, všecko je moje, a ješče sem zapomněla věnečka zeleného doma na stole. Pohůnečku můj, koničky širuj, pojedeme přes to pole, tam je potěšení moje, malovaný dvůr.1) Když tam přijeli, všecí hleděli, ja, co je to za panenka, dy se veze jak hraběnka šestima koni.2)
Co je ve vozi, všecko je moje; ja, ešče jsem zapomněla vínečka zeleného doma na stole. Tvého vínečka na stole není. Povídajú, že ho vzalo, co se s tebú sezdať dalo, tvé potěšení. Nevracaj se proň, nenaříkaj oň. Prvej si byla panenka, včil je z tebe mladá ženka, dosvědčí to on. Zachovala si čistý svůj věnec, za to ti Pán Bůh požehnal, že si tebe objednal švarný mládenec.
Kam sa smutná obrátit mám? Dyž tu svých rodičů nemám? Už já mosím z tohto domu, žalovat sa nemám komu; Bože, Bože můj! Můj tatičku roztomilí, odpusťte mně moje viny, co sem vás kdy rozhněvala, odpusťte mně to pro Boha, Bože, Bože můj! Má maměnko roztomilí, odpusťte mně moje viny, co sem vás kdy rozhněvala, odpusťte mně to pro Boha, Bože, Bože můj! Má rodina všecka spolem, ostaňte tu s Pánem Bohem! Já už mosím z tohto domu, žalovat sa nemám komu. Bože, Bože můj!
[: Počkaj, postoj, ty malý pacholku. :] [: Až já sa rozlúčím :] s mú milú maměnkú. S Bohem buďte, moja maměnečko, co ste mě vychovali, zaplať vám Bůh všecko. Počkaj, postoj, nerochaj bičíčkem, až já sa rozlúčím s milým svým tatíčkem. S Bohem buďte, můj milý tatíčku, už vám slúžiť nebudu, mám inú matičku. Počkaj, postoj, nepoháňaj koní, mám tady sestřičku, nechce sa mi od ní. Počkaj, postoj, enom na chvílčičku, až já sa rozlúčím s bratrem, se sestričkú. S Bohem buďte, moje kamarádky, už mia od vás odvezú, nepusťá mia zpátky. S Bohem buďte, rajnochovské kopce, už vás šlapať nebudu, nech vás šlape, kdo chce.
»Sedaj na vůz, kochání moje, nepomože plakání tvoje. Nepomože, milý Bože, dy už koničky ve voze sú zapřáhnuté.« A jak bych já na vůz sedala, dy sem matce neděkovala? Děkuju vám, má mamičko, za to vaše chovaníčko, za to chování. »Sedaj na vůz, kochání moje, atd. A jak bych já na vůz sedala, dy sem otci neděkovala? Děkuju vám, otče milí, že ste mne dotad živili, už nebudete. »Sedaj na vůz, kochání moje, atd. A jak bych já na vůz sedala, dy sem bratrům neděkovala? Děkuju vám, bratři milí, co ste na mne dobří byli, už musím od vás. »Sedaj na vůz, kochání moje, atd. A jak bych já na vůz sedala, dy sem sestrám neděkovala? Děkuju vám, sestry milé, co ste na mne byly dobré, dobře se mějte. »Sedaj na vůz, kochání moje, atd. A jak bych já na vůz sedala, dy sem prahům neděkovala? Děkuju vám, dvéři, prahy, co mé nožky chodívaly, už víc nebudú. »Sedaj na vůz, kochání moje, atd. A jak bych já na vůz sedala, dy sem stolům neděkovala? Děkuju vám, stoly, lavy, co mé ruce myjávaly, už víc nebudú.
[: S Pánem Bohem, :] má matičko stará, jenom ste se za mnú z okna podívala. S Pánem Bohem, mé mamičky lžičky, nebudú vás drhnút mé bílé ručičky. S Pánem Bohem, mé mamičky krávy, nebudú vám nosit moje záda trávy. S Pánem Bohem, pavlovské děvčátka, kerá jste bývala moja kamarádka. S Pánem Bohem, pavlovčí mládenci, keří ste bývali moji tanečníci.
Dyž my do těch hor půjdeme, co my tam jesti budeme? Co my tam jesti, moje srdenko, budeme? Lepší šišečka borová, nežli pečénka lojová, nežli pečénka, moje srdenko, lojová. A dyž je lepší, jez si sám, a já sa s tebú rozezdám. Dy sas ty chtěla rozezdat, mělas ručenky nedávat Já sem ručenku dávala, přežalostně sem plakala. Dyž my do těch hor půjdeme, co my tam píti budeme? Lepší voděnka z kolaje, nežli vínečko v poháře. A dyž je lepší, pij si sám, a já sa s tebú rozezdám. Dy sas ty chtěla rozezdat, mělas ručenky nedávat. Já sem ručenku dávala, přežalostně sem plakala.

Pages