kde

Displaying 1 - 100 of 109
Zelená trávička, kde si sa tu vzala
Keywords: 
[: Byla cesta, byla ušlapaná, :] kdo ju šlapal? Matka Krista Pána. Postřetla ju tam svatá Alžběta: Kam ty kráčíš, sestřičko má milá? Kráčím, sestro, kráčím do kostela, poslúchat mše, svatého nešpora. Nechoď, sestro, nechoď do kostela, povidajú, že porodíš syna. Máš ho zrodit na ty slavné hody, když zamrznú v studenenkách vody. A co by to za novina byla, kdyby panna syna porodila! Porodila v ty vánoční hody, co zamrzly všecky všady vody. Není ptáčka, ani křepelice, samé zimy, samé metelice. Edem jedna voda nezamrzla, kde Maria pro vodu chodila, by Ježišku kúpel udělala.
[: Byla jedna stará žena, :] co se byla na prošení dala. Šla ona tam, šla tú cestú, kde nejvíce formánkové jedú. V čirém poli forman stojí, své koničky, o hladě je moří. »Což, formánku, což stojíte, své koničky o hladě moříte?« Jak já nemám, ženo, státi, dyť nemožu kolem ani hnúti. »Půjč, formánku, biče svého, já ti šlažím koňa švortelného.« Stará žena bičem točí, hned všecky čtyry kola vyskočí. »Kdež půjdete, pojedete, všude sobě na mne zpomenete.« Nebyla to žádná žena, a to byla milá svátá Anna, co to formánkovi pomáhala.
[: Na nedělu raničko :] [: vychodilo slunečko. :] Na tú horu vysokú, na tú lúku širokú. Na ty lúce nic není, edem kostel kamenný. V tom kostele zvonili, by se ludé schodili. Šla matička s cerami, dvě byly pod věncami. A tá třetí nebyla, z krchova se vrátila. Do zahrady vkročila, tři růžečky utrhla, tři pérenka uvila! Jedno pérko dovíjá, kněz mšu svatú začíná. Druhé pérko dovíjá, kněz hostiu pozdvíhá. Třetí pérko dovíjá, ďábel se k ní dobývá. Pomož Pán Bůh, děvečko, komu viješ pérečko? Daj to Pán Bůh, mládenec, není péro, lež věnec. Dyby přišel mládenec, dala bych mu ten věnec. Dyby přišla osoba, dala bych já jí oba. Daj, děvečko, daj věnec, šak jsu hodný mládenec. Daj, děvečko, daj oba, šak jsu hodná osoba. Daj, děvečko, všecky tři, šak jsem herský jako ty. A já vínka nesmím dat, mohla by mně máti lát.1) Matky se ty nic nebůj, víneček mi přece daruj. Stup, děvečko, na kamen a z kameňa na střemeň. Ze střemeňa na koňa, pojedeme do rája. Tam’s jak živa nebyla, ani tvoja rodina. Vzal Kačenku na rohy a letěl s ňú přes hory. Jak za humny vyjeli, nikde cesty neměli, po samém trní jeli. Po trní a po boří, po ďábelském šáchoří.2) Zdvihni, milá, sukničku, ať se netkneš trávníčku. Zdvihni, milá, kazajku, ať se netkneš turánku. Když přijeli před peklo, zaklepal on na okno. Otevřte, tovaryši, vezu tělo i duši. Chystejte nám stolicu, dajte vína sklenicu, ať se panna napije a s nami tu spočine. Jedni s koňa snímali, druzí vínko chystali.8) Sedni, Kačo, na stolek, vypij vínka s pohárek. Co’s tělo co’s dělalo, že’s do pekla muselo? A to tělo hřešilo, věnečky ve mšu vilo. Ponejprv se napila, hned jí krása změnila, po druhé se napila, modrý plamen pustila. Po třetí se napila, plamenem se chytila.4) Vystavte mě za dveře, nech mě větr prověje. Dy ses chtěla provějat, měla’s na mšu chodívat.5) Proč, zvony, nezvoníte, a snad o mně nevíte? Zvony začaly zvonit: Nechtěla’s na mšu chodit. Dyby’s byla chodila, tož’s v pekle byt neměla. Dajte ju tam na lože, kde jsú břitvy a nože. A jeli tu formani, velmi biči praskali. O, formani, formani, esli ste vy z mej strany z Holomúca, z Opavy? Řekněte tam matce mé, dcerušky má ešče dvě, by je lepši trestala, než mě hřišnú chovala, do peklach se dostala. Do pekla horúcího, Nevyjdu nikdá z něho.6)
Panenka Maria po světě chodila, Božího synáčka v životě nosila.1) Přišla ona, přišla do jednoho města, do jednoho města, kam ju vedla cesta. Vešla tě tam, vešla k jednemu šenkýři: Šenkyrečku milý, přenocuj mne tady.2) Nemožu, matičko, vás tu nocovati, ožralci tu pijú a kartáři hrajú, ve dně v noci pijú, světla nezhasujú.3) Přišla tě tam, přišla do jedné uličky, do jedné uličky mezi kovářičky. Vešla ona, vešla k jednemu kováři: Kovařičku milý, přenocuj mne tady.4) Nemožu, matičko, vás tu nocovati, musíme, matičko, celú noc kovati.5) Můj milý kováři, co to tak kujete, co to tak kujete a nenocujete?6) A kujeme my to tři kolní hřebíky, to na Krista Pána, má se naroditi.7) Ona se ulekla, hned odtud utekla, do jednoho chlíva, kde dobytek bývá.8) Přes prah překročila, syna porodila, syna Jezu Krista, sama panna čistá. Porodila tě ho na té prosté slámě, do plen ovinula, v jesle položila. Kovářova dcera na ráno běžela, na ráno běžela, do chléva pohledla.9) Kovářova dcero, podej mně dítěte, podej mně dítěte, mého pacholete.10) Jak já vám ho podám, dy já rukú nemám, jenom ty gramličky, 11) co držím knížečky. Dotkni se hůlečky, dá ti Pán Bůh ručky. Maličko se sehla, obě ruce měla.12) A domů běžela, rukama košala:13) Má dcerko rozmilá, kdes ručičky vzala? Ach, tato, tatíčku, už se ten narodil, už se ten narodil, co mé ruce stvořil. Dala mně jich, dala ta ženička mladá, ta ženička mladá, co noclehu ptala! Dybych já byl věděl, že to matka Boží, byl bych jí dal ležet v novém bílém loži. Byl bych ji uhostil v té pěkné komnatě,14) v té pěkné komnatě, na stříbře, na zlatě. A sám byl bych lehl hlavou na kamení, hlavou na kamení, nohama do trní. To bych byl udělal lidům na znamení, aby matce Boží dali přeležení. Včil já nejsem hoden po té zemi chodit, ale sem já hoden do ohně mne hodit.15)
[: Pásli ovce Valaši, :] [: při Betlémském salaši. :]1) Anděl se jim ukázal, do Betléma jim kázal. A tam běžte, pospěšte, Ježíška tam najdete. A on leží v jesličkách, obvinutý v pleničkách. Maria ho kolíbá, svatý Jozef mu spívá.2) Hajej, belej, synu můj, svatý Jozef pěstún tvůj. Maria se starala, kde by plének nabrala. Utrhneme z růže květ, obvineme celý svět.3)
[: Sedí Adam na kopečku, :] [: na tým zeleným trávničku.:] Přišel k němu milý Pán Bůh: Co, Adame, co tu děláš? Vyjal žebro z boku jeho, udělal mu ženo z něho. To, Adame, žena tvoja, opatruj ji, a tě ona. Chodil Pán Bůh kolem ráje, Adam za ním pospíchaje. Jak do ráje přichodili, mluvil Pán Bůh Adamovi: Ze všech stromů požívejte, jednoho jen vynechejte. Který stojí prostřed ráje, modrým kvítkem prokvetaje, červeným jabkem zasedaje. Učinil se ďábel hadem, svedl Evu i s Adamem.1) Uvinul se po jablůnce, urval jabko na halúsce, dal ho Evě v její ruce. Jez, Evičko, jez to jabko, jak je po něm velmi sladko! Eva vzala, okusila, s Adamem se rozdělila.2) Jez, Adámku, jez to jabko, jak je po něm velmi sladko. Když to jabko okusili, tak se obá prohřešili, obá z ráje pryč museli. Dal jim Pán Bůh po motyce a seménka po trošičce a zaved jich na vinice. Jděte, dělejte, kopejte, chleba sobě dobývejte.3) Kady Adam pokopával, hned se oves rozzelenal.4) Kde Evička pokopala, pšenička se zelenala.5) Ten Adam jest první otec, do velkej nás práce6) doved. A ta Eva první matka, zavedla nás nebožátka.
Vím já kostel kamenný, kyrie, vím já kostel kamenný, lexem domine; Jezu Kriste z Marie. Je v něm sedum oltářů, kyrie, je v něm sedum oltářů, lexem domine; Jezu Kriste z Marie. U každého žid stojí, kyrie atd. Každý drží hrst hloží. Krista Pána bičují, až krev z něho stříkala. Maria ju sbírala, do zlateho pohára. Po zahradě chodila a tú krvjú kropila. Kde kapečka ukápla, všady révek vypukl, a z révečka pupenec a z pupenca listeček a z listečka kvítečko a z kvítečka zrnečko, ze zrnečka vínečko; kdo to vínko pit bude na věky spasen bude.
Vyšla hvězda na kraj světa, osvítila do půl světa. Nebyla to hvězda jasná, než to byla panna krásná.1) Šla Maria, šla plačící, syna svého hledající. Přišla tě tam na údolí, nalezla tam Apoštoly. A vy, milí Apoštoli, co jste smutní, neveselí? My sme smutní, neveselí, že sme Krista neviděli. Neviděli, neslyšeli, jak ve čtvrtek při večeři. Když chléb lámal a rozdával a svou svatou krev nám dával. Jezte, píte, pamatujte, této noci mne ztratíte. A jak bylo po večeři, hned ti židi Krista jali. Octa, žluči nastrojili, na dřevo kříže přibili.2) Maria to uslyšela, hned pod svatý kříž běžela. A tam stála a plakala,3) kde ta svatá krev kapala. Kde ta svatá krev kapala, všady růže prokvétala. Co tu, matičko, stojíte, tak přežalostně hledíte? Jak tu nemám smutná státi, nad synáčkem naříkati! Když z něho krev svatá stříká; což jest ta bolest veliká! Sstup, můj synu, s kříže dolů, já za tebe trpět budu. Neplač, neplač, milá máti, třetího dne volím vstáti.4) Já netrpím za žádného, jen za hříchy světa zlého. A já trpím za křesťany, aby v pekle nezůstali. V pekle pálí věčný plamen, uchovej nás, Kriste. Amen.
Horo krásná, spanilá, kde přebývá Maria, jak jsi krásná k milování, Svatohorská Maria!
Horo krásná, spanilá, kde přebývá Maria, jak jsi krásná k milování, Svatohorská Maria! Uslyšel sem krásný hlas, jak Maria volá nás: Poďte ke mně, moje děti, přišel čas, již přišel čas. Ti ptáčkové spanilí chválí Pannu Marii; zezulenky libým hlasem cukrují, aj, cukrují. Poutníčkové rozmilí, pozdravujme Marii, čisté srdce Boží matce darujme, o, darujme. O, převzácný klenote, nejkrasší na tom světě! Kdo tebe má, ten se s tebou jako v nebi raduje. Slyš, matičko, volání, pros za věrné křesťany, by se ráčil Bůh smilovat nad námi, ach, nad námi! Vypros nám požehnání, o, Svatohorská paní, ať víra, náděje, láska přebývá mezi námi. Zvlášť se rač přimlouvati, když budem umírati, bychom hodně tělo Páně přijali, ach, přijali.
Kde jsi, můj přemilý Ježíši Kriste? Kde tě hledat budu, na kterém místě? Pusť od sebe světlo, o, slunce jasné, bez tebe nám svíce života hasne. S tebou se mé srdce žádá spojiti, bez tebe nemůže dél živo býti. Dokad tě nenajdu, volat tě budu, ve dně, také v noci volat tě budu. Ach, pospěš k smutnému, dél neodkládej, můj drahý poklade, pomoci mně dej. Kdekoli ty půjdeš, za tebou půjdu, tebe se na věky přidržet budu. Když tebe mít budu, předrahý hosti, nech jiného nemám, na tom mám dosti.
Sem pospěšte, ptáčátka, zvířátka, spívejte u děťátka: Spi, spi, spi, náš Ježíšku, spi. Sem, sem, jarní slavíčku, čížičku, spívej libou písničku: Spi, spi, spi, náš miláčku, spi. Čížiček pokřikuje, pokřikuje, hrdlička mu cukruje, spi, spi, spi, věčný králi, spi. Síkorka ho vítá k nám, vítá k nám: Ty jsi všeho světa Pán, spi, spi, spi, náš panáčku, spi. Zezulenka mu kuká, mu kuká, holoubek jemu vrká: Spi, spi, spi, dítě, sladce spi. Přiběhnultě zajíček, zajíček, pokleknul u jeslíček: Spi, spi, spi, věčný králi, spi. Dej, zajíčku, kožíšek, kožíšek, zimu snáší Ježíšek, ať spí, spí, ať v tepličku spí. »Kdož mě srstí přiodil, přiodil, než ty, jenž si mě stvořil? Ach, spi, spi, stvořiteli, spi. Cos mi dal, vem si zase, vem zase, dám se svléct v každém čase; spi, spi, spi, mocný králi, spi. Všechno, co kde živo jest, živo jest, prokazuje Bohu čest. Spi, spi, spi, dobrý Bože, spi. O, člověče rozumný, rozumný, patř na tvor nerozumný, jak ctí, ctí, svého Boha ctí.
Starala se máti má, starala se máti má, hej nam hej, kde mne k místu dochová.
Keywords: 
[: Starala se máti má, :] hej nam hej, kde mě k místu dochová. [: Nestarej se, matičko,:] hej nam hej, dá mi Pán Bůh místečko. Na slavkovském krchově, tam mám místo v hotově. Ty nebeské hvězdičky budou moje družičky. Nebeští andělové budou moji družbové. Ti slavkovští zvoníci, to jsou moji muzici. Ty slavkovské zvonečky, to jsou moje husličky. Ty mně budou pěkně hrát, a já budu tvrdo spat. By mi hráli sto hodin, já se už neobudím. By mi hráli dvě sta let, už nepřijdu na ten svět. By mi hráli přes tři sta, já už půjdu před Christa, je tam daleká cesta. Je tam cesta daleká, nech se žádný neleká.*)
Zpomněl na mně Pán Bůh můj, abych vydal počet svůj. Zpomněl na mně s nemocí, nebylo mně k spomoci. Starala se máti má, kde mně Pán Bůh místo dá? Nestarej se, matičko, dá mně Pán Bůh místečko. Na daleckém krchově, tam je místo hotové. Až mně budou zvony hrát, bude hrobař postel stlát. Místo peřin prachových dají třísek jedlových. Místo vrchní peřiny dají mně na vrch hliny. Všickni anjelé s nebe budou na mojí svadbě. Kantor přijde zpívati a přátelé plakati. Vy, přátelé, neplačte, Pánu Bohu poručte! Ponesou mě na marách, jak nevěstu v peřinách. Přátelé se rozejdou a mě tady zahrabou. Zahrabou mě do jámy, kde jsou ščíři a hadi. Tam já musím zůstati, soudného dne čekati. A když přijde soudný den: Vstaňte, mrtví, z hrobů ven. Anděl Páně zatroubí, Pán Bůh všecky rozsoudí. Zlí budou na levici a dobří na pravici.
Vím já zahrádku, místečko krásné, svítí tam slunce převelmi jasné. Pravda a víra, láska, pokora, do té zahrádky dvéře odvírá. Ach, Bože, komu ráčíš to dáti, ve tvé zahrádce slávy dojíti. Zde člověk dychtí po světské slávě, a zítra již má hrob na hřbitově. Zde pyšní lidé ve zlatě chodí, zítra je červi a žaby snědí. Já nežádám víc světské rozkoše, žádám já vidět Pána Ježíše. V tom věčném ráji, kde starci hrají, andělé pěkné písně zpívají. Raduj se, duše, a buď veselá, tvého zde bydla je chvílka malá. Budeš-li stále zde bojovati, chce ti Bůh za to korunu dáti.
A v pondělí po neděli [: česal Heřman koně vraný. :] Přišla k němu jeho matka, přinesla mu krásné jabka. Co si, Heřman, co si smutný, zdaliž tě hlava nebolí? 1) Jak pak nemám smutný býti, dyž mám pro nevěstu jeti a domů se nevrátiti? Nejeď, Heřman, nejeď pro ni, pošli pro ni tři sta koní. Tři sta koní, to nic není, dyž já musím přece pro ni. Jak jsó mrskli, tak jsó jeli, až na tó loku přijeli. Na tó lóku na širokó, pod tó lípu pod vysokó. 2) Koníček zlámal nožičku, Heřmánek srazil hlavičku. 3) Formani só se radili, majíľ pro ni přece jeti, či se domů navrátiti. Tělo mrtvé promluvilo, by se pro ni přece jelo. »Nebude-li mně samému, bude bratrovi mladšímu.« Jak só mrskli, tak só jeli, až na její dvůr přijeli. 4) Vítám vás, páni mládenci, kde ste ženicha nechali? A ženich nám doma zůstal, aby hostům stoly chystal. Jak živa sem neviděla, jak živa sem neslyšela, aby ženich doma zůstal, aby hostům stoly chystal. Jak só mrskli, tak só jeli, až na tó lóku přijeli. Nevěsta se s vozu nahla, 5) červeno krev uhlídala. Tady vidím krev červenó, není-li to Heřmanova? 6) A to není krev člověčí, ale to je krev zvířecí. Zabil Heřman, zabil lani, aby měl hostům chystání. Jak só mrskli, tak só jeli, až na jeho dvůr přijeli. Vítám vás, páni mládenci, vítám vás, panny družičky. Tebe, nevěsto nemilá, dy bys byla krk srazila, než mého Heřmana znala! Komu pak to máti praví? Nepraví-li to mně samý? A to nepraví mně samý, a to praví Heřmanovi. Dyž počaly stolů chystat, Heřmanovi hrany zvoní. Komu pak to hrany zvoní? Nezvoní to Heřmanovi? 7) Umřelo tady děťátko, a to malé nemluvňátko. Dyž počali k stolu sedat, Heřmanovi prepus zvoní. Komu pak to prepus zvoní? Nezvoní-li Heřmanovi? Komu pak by to jinému, nežli Heřmanovi tvému? 8) Nevěsta to uslyšela, hned jim oknem vyskočila a na krchov hned běžela. 9) Jedním nožem hrob hrabala, druhým nožem k srdci jela. Kdo tady půjde, pojede, každý litovati bude. Leží tady tělo s tělem, dvě dušičky s Pánem Bohem.
Od pondělí na úterý [: byl Heřmánek zarmúcený. :] Přišla k němu jeho matka, přinesla mu v klíně jabka. Můj synáčku, kam pojedeš, že své vrané koně češeš? Já pojedu pro svú milú, pro nevěstu roztomilú. Já si musím pro ňu jeti, dybych měl život ztratiti. Když ze dvorka vyjiždžali, ze sta ručnic vystřílali. 1) Když na lúku přijiždžali, ze sta ručnic vystřílali, až Heřmánka postřílali. Když k hájíčku přijiždžali, ze sta ručnic vystřílali, až Heřmanka zastřelili. 2) »A jední sa se mnú vraťte, a jední mně pro ňu jeďte.« A jední sa s ním vrátili, a jední mu pro ňu jeli. Když ke dvorku přijiždžali, ze sta ručnic vystřílali. 3) »Všecky hosti tady vidím, jenom ženicha nevidím. Kde je, kde je můj Heřmánek, že on sám pro mne nejede?« Tvůj Heřmánek doma zůstal, hodným hostom stoly chystal. Jak živa sem neviděla, aby ženich zůstal doma. Když ze dvorka vyjiždžali, ze sta ručnic vystřílali. Když k hájíčku přijiždžali, ze sta ručnic vystřílali, krev červenú tam spatřili. Ptám sa já ťa, družičko má, z čeho je tá krév červená? Zabili sme tu jelena, z toho je tá krév červená. Když za humna přijiždžali, ze sta ručnic vystřílali. »Ptám sa já ťa, družičko má, komu to tak pěkně zvoňá?« Umřelo tam pacholátko, jemu to tak pěkně zvoňá. Když ke dvorku přijiždžali, ze sta ručnic vystřílali. »Ptám sa já ťa, družičko má, co můj Heřmánek včil dělá?« Tvůj Heřmánek ve sklepě je, hodným hostom víno leje. Jak živa sem neviděla, co by ženich ve sklepě byl, hodným hosťom víno točil. Když za stoly posedali, ze sta ručnic vystřílali. »Ptám sa já ťa, družičko má, co můj Heřmánek včil dělá?« Tvůj Heřmánek v komoře je, leží v malovanej truhle. 4) Štyry stoly přeskočila, na pátém se zatočila, hned do komory skočila. 5) Dva zlaté nože nalezla, jeden bodla v pravém boce, druhý bodla proti srdce. 6) Ulomte chvojku zelenú, přikryjte tu krév nevinnú. Ať na ňu vrany nekvačú, černé oči ať neplačú. Na druhý deň matka její přijela tam s peřinami. »Všecky hostě tady vidím, enom svěj dcery nevidím.* Vaša dcera je v komoře, stele pěkné bílé lože. Jak pak by ho, smutná, stlala, dyž tady peřin neměla? A ležá tam milá s milým, jsú přikrytí rozmarýnem.
Bude vojna, bude, kdo pak na ňu půjde? Která má milého, sobě upřímného, tá naříkat bude. Já bych taky jela, dybych koňa měla, koníčka vraného, pěkně sedlaného, sedla bych na něho. Co bys tam, má milá, co bys tam dělala? »U Dunaje stála, košulenky prala, to bych tam dělala.« 1) Kde bys je, má milá, kde bys je máchala? U Dunaje kameň, stála bych já na něm, tam bych je máchala. Kde bys je, má milá, kde bys je sušila? Na zelených lókách, na hedbávných šňůrkách, tam bych je sušila. 2) Kde bys je, má milá, kde bys je válela? V císarské komoře, só tam vále dvoje, tam bych je válela. 3) Vrať se, milá, domů, já tam sám pojedu, až mine sedum let, potom si tě vezmu. 4) Počkám já sedum let, šak nepomine svět, milé z vojny přijde a on si mě vezme, bude-li Pán Bůh chtět. Sedum let dochází, můj milé nejede. Ach, Bože, rozbože, kdy pak mně přijede! 5) Sedum let už došlo, milého neslyším, ach, Bože, rozbože, ach, já se oběsím. Já se neoběsím, radši se utopím, svoje mladé tělo po Dunaji pustím. K Dunaji běžela, Dunaje se ptala: Jsi-li tak hluboká, jak su já vysoká, bych do tě skočila? Rodičové milí, já se s vama lóčím, bratrové a sestry, Bohu vás poróčím. Její bilé nohy do písku sahaly, 6) její bílé ruce břehu se chytaly. Její černé vlasy po vodě plovaly, její černé oči k nebi se zdvihaly. Sedum let minulo, milé z vojny jede. Což jeho vrané kůň pod ňém tak smutně jde. Co pak, můj koníčku, co pak tak smutno jdeš? Zda-li mého těla unésti nemůžeš? Netíží tvé tělo, tíží mě tvá milá, kerá se pro tebe včerá utopila. Hned s koníčka slezl, kord do něho vrazil, do svého srdečka z pistole vystřelil. 7) Už só vobá mrtví, pochovat jich dejte, z rozmarýnu věnec na hrob jim posaďte. Z rozmarýnu věnec bílým kvítkem kvete; nenašli se spolu ti milí na světě.
Jedú páni, jedú brněnskú silnicú, až se jim šablenky na boku libocú. Hoja, chlapci, hoja, ja s vama pojedu a já vám v Opavě košulky prať budu. Kde bys ich, má milá, kde bys ich právala, dyž tam vody není, jen skala, kamení? Já bych si stanula pod lindu zelenú, já bych si natřásla rosenku studenú. Kde bys ich, má milá, kde bys ich věšala, dyž tam plota není, jen skala, kamení? Já bych ich věšala na hedbávnej šňoře, na hedbávnej šňoře, v cisarskej komoře. Kde bys ich, má milá, kde bys ich válela, dyž tam válů není, je skala, kamení? Já bych ich válela na zlatém válečku, na zlatém válečku, s tebú, šohajíčku.
[: Byla jedna chudá vdova, :] svojich osem synů měla. Měla ona osem synů a devátú Kateřinu. A tu dala do majira, do Heršekového dvora. Panímámo moja milá, nedávaj mia do majira. Šak sa mně tam něco stane, co mia velce hanba bude. Neminula malá chvíla, Kateřina sama druhá. Na koho mám žalovati, na koho mám povídati? Na Heršeka, na mladého, či na služebníka jeho? Nepovídaj na jiného, na Heršeka, na mladého. Už páni do vojny jedú, svojich paní si nevezú. Heršek mladý taky jede, Katerinky si neveze. Hned izbetky zametala, slzami jich polévala. Ach, čeho sem tu dočkala, svůj věneček jsem ztratila! Při věnečku živobytí! Dali mia sem moja máti. Už ti páni z vojny jedú, svojim paňám dary vezú. Heršek mladý taky jede, Kateřince dary veze. Veze on jí postelenku, v postelence kolébenku. Jak ho máti uviděla, hned mu vrata otvírala. Paní mámo moja milá, kde je moja Katerina? A v kravárni krávy dojí, druhá dívka u ní stojí. Heršek mladý s koňa skočil a hned do kravárně vkročil. Kde je moja Katerina, moja věrná služebkyňa? Není tu tvá Katerina, šak o ní ví paní máma. Paní mámo moja milá, kde je moja Katerina? Poslala jsem ju prat šaty, nemožu sa jí dočkati. Heršek mladý koňa bodel a hned rychle k Dunaju jel. Postřetl ho tam starý pán: Heršek mladý, kam jedeš, kam? A já jedu ku Dunaju, a já tam mám Katerinu, svoju věrnú služebkyňu! Není tu tvá Katerina, šak o ní ví paní máma. Paní mámo moja milá, kde je moja Katerina? Dala jsem ju katom sťáti, měla na ťa nesváďati. A měl on dva nože čisté, na oba dva boky ostré. Jedným sobě hrob vykopal, tym druhým si hlavěnku sťal. Zostavaj tu tělo s tělem a dušičky s Pánem Bohem.
[: Nad Kostelcem je černý les, :] [: žalo tam pět panen oves. :] Povězte mně, mé panenky, mého srdca holuběnky: Je-li tady moja milá, je-li zdravá jako jiná? Tvoja milá už umřela, včerá ráno pohřeb měla. Zvoňte, zvony, na vše strany, umřelo mé potěšení. Zvoňte, zvony, po všem světě, že už já nemám děvčete. Ukažte mně tu stežčenku, kady vezli mó panenku. Ta cesta je právě známá, rozmarýnem vypletená. Kady panenka vezená, všady rosička sražená. Povězte mně, kde tam leží? »Na kerchově vedle dveří.« Ponejprv kerchov obešel, na její hrobek nepřišel. Po druhé kerchov obešel, na její hrobek nepřišel. Po třetí kerchov obešel, na její hrobeček přišel. »Kdo se šlape po mém hrobě, nedá mně v hrobě pokoje?« Já se šlapu, moja milá, jsi-li ty ke mně upřímná? »A to je Janiček milý, co tu po mém hrobě chodí.« A šel cestó pod podlóbí, tam, kde má hrobař nádobí. A vzal ryčku a motyčku, aby vykopal Aničku. Běž, Janičku, běž ty domů, poruč mě tu Pánu Bohu. A šak ty mne už nezvihneš, ešče spíše za mnó přindeš.
[: Co sa stalo za horama? :] Zabila tam paní pána. Do zahrady zakopala, ešče po něm pošlapala. Přijeli tam třé pánové, to byli jeho bratrové. Má paničko, má švagrová, kdes poděla svého pána? Nevím, smutná, kde sa poděl, dnes třetí deň kdesi odjel; živa po něm nezůstanu. Šli pánové do stodoly, našli jeho kočár nový. Má paničko, má švagrová, kdes poděla svého pána? Nevím, smutná, kde sa poděl, dnes třetí deň kdesi odjel, živa po něm nezůstanu! Šli pánové do maštale, našli jeho koně vrané. Má paničko, má švagrová, kdes poděla svého pána? Nevím, smutná, kde sa poděl, dnes třetí deň kdesi odjel; živa po něm nezůstanu. Šli pánové do komory, našli jeho kabát nový. Má paničko, má švagrová, kdes poděla svého pána? Nevím, smutná, kde sa poděl, dnes třetí deň kdesi odjel; živa po něm nezůstanu. Šli pánové do pivnice, našli krvi dvě sklenice. Má paničko, má švagrová, co je toto za krev nová? Zabila sem holubičku, mému pánu k snídaníčku. Šli pánové do zahrady, našli jeho hrobek nový. Má paničko, má švagrová, co je to tam za zem nová? Zasela sem petržalku, mému pánu pod polévku. Zrádná paní ty, švagrová, tys pána zamordovala a v tom hrobě zakopala. Zetnite mi už tu hlavu, živa po něm nezůstanu.
Zabila panička pána, do zahrady zakopala, ešče po něm pošlapala. Přijeli k ní radní páni, na pána sa jí pytali: Zrádná paní, kde jest tvůj pán? Smutná nevím, kam sa poděl, už třetí deň, jak ven vyšel; živá po něm nezůstanu. Vešli oni do komory, našli jeho klobúk nový. Zrádná paní, kde jest tvůj pán? Smutná nevím, kam sa poděl, už třetí deň, co ven vyšel; živá po něm nezůstanu. Vešli oni do maštale, našli jeho koně vrané: Zrádná paní, kde jest tvůj pán? Smutná nevím, kam sa poděl, už třetí deň, jak ven vyjel; živá po něm nezůstanu. Vešli oni do stodoly, našli jeho kočár nový: Zrádná paní, kde jest tvůj pán? Smutná nevím, kam sa poděl, už třetí deň, jak ven vyjel; živá po něm nezůstanu. Vešli oni do pivnice, našli krvi dvě sklenice: Zrádná paní, jaká to krev? Zabila sem dvě kačice, bylo krvi dvě sklenice; radní páni, to je ta krev. Vešli oni do zahrady, našli jeho hrobek nový: Zrádná paní, tu jest tvůj pán. A tu paničku chytili, do želez ju zakovali, na šibenice ju dali.
[: Děvečka husy pase, :] [: pěkně nastroja se. :] Husičky potratila, domů jít nesměla. Pod jaborek sedla, chleb se syrem jedla. Přiletěl k ní sokol, sedl na ten jabor. Ach, sokole, sokole, kde sú husy moje? Husičky sú v ječmení, běž, milá, vyžeň jich. Leť, sokole, vrchem a já půjdu dolem. U našej bránečky, tam se sejdem spolem.
[: Hnalo děvča krávy :] z Uher do Moravy. Děvča pobludilo, krávy potratilo. Pod javor si sedlo, snídaníčko jedlo. Na javor pohledla, orla uviděla. Orle, milý orle, kde sú krávy moje? Krávy rumázgajú, voděnky nemajú. Voděnky studenej, travěnky zelenej.
[: Hnala Anka krávy :] z Uher do Moravy. Pod jaborem sedla, orla tam uhledla. Ach, ty milý orle, kde sú krávy moje? Já sem jich neviděl, enom sem jich slyšel. Jak pěkně cingaly, jak by husle hrály. Jak by Janóškovi křivdu žalovaly.
V kosteleckém mléně, je tam jednostejně, hejno hej, je tam jednostejně. Tam herskó dceru majó, dělať jí nedajó. Jenom husy pase, pěkně nastroja se. Pase jich na lóce, napájí v potoce. Haj, haj, haj, husičky, nekalte vodičky. Přijede sem šuhaj oplaviť koníčky. 1) Košulenka tenká, šila ju milenka. Šila ju pod hájem zeleným hedbávem. Dyž ju vyšévala, žalostně plakala. Dyž ju došévala, na orla volala: Orle, milý orle, kde só husy moje? Já sem ich neviděl, ale sem ich slyšel. Z vysoka letěly, velice křičely.
[: Kdo chodí po mém hrobě, :] [: bílú rosičku stírá? :] Já to chodím, kmotře můj, můj kmocháčku rozmilý. Kdo tam chová mé děti, mé ubohé sirotky? Já jich chovám, kmotře můj, můj kmocháčku rozmilý. Dvakrát za deň chleba dám a po třetí vyšlahám. Zle jich chováš, kmotře můj, můj kmocháčku rozmilý. Třikrát za deň chleba daj a po štvrté vyšlahaj. Zkažte tam mojí ženě, nech mně šije košule. Nech jich šije ve středu, při slunéčku východu. 1) Nech jich nese v sobotu, při slunéčku západu. 2) Jak na krchov kročila, žalostně zaplakala. Ach, kde jsi, můj manžele? Nech se mně hrob otevře. 3) Nový hrob sa otevřel, sivý holub vyletěl. Sedl si na kostele, zaspíval si vesele. 4) Podívaj sa, ženo má, jak je košula mokrá. Od tvých dítek plakání a tvého naříkání. Budeš v nebi ty a já, i s našima dětima.
[: Když syneček na vojnu vzal, :] [: své panence přikazoval, :] aby se mu nevdávala, sedum roků naň čekala. A když bylo v sedmém roce, žala trávu při potoce. Když nažala, navázala, po polu se ohlídala. Neviděla tam žádného, jenom vojáčka samého. A kde je on, ten můj milý, můj syneček roztomilý? Tvůj milý se včerá ženil, já sem na jeho svadbě byl. Co mu zkážeš, Andulenko, pěkná kulatá huběnko? Zkazuju mu toli ščestí, co je v tom háječku listí. Zkazuju mu toli zdraví, co je na trávníčku trávy. Na trávníčku tráva drobná, spočítat ju néni možná. Zkazuju mu na tisíce, aby ušel šibenice. Zkazuju mu ješče více, by mu tekly bokem plíce. Bokem plíce, játra, srdce, by nešidil panen více. Zatočil se a zasmál se, vyťal facku té panence. Červená ju polévala, do šátečka utírala. Do šátečka, do bílého, že je byla od milého. Kdyby byla od pajmámy, dala bych se do stonání. Ale že je od milého, snesu já ju z lásky jeho.
Objel syneček kolem černý les, nadvandroval si Vanov, pěknou ves. Přijel k Jarošovejm, zatlouk na vrata, vyšla Marjánka sama devátá. Kdo nám to tluče na naše vrata? Ať neotlouká stříbra a zlata. Já jsem tvůj milej z dalekej země, žádám, Marjánko, nocleh u tebe. Ráda, synečku, ráda nocleh dám, v horní komoře, kde sama léhám. Ustlala lože v horní komoře, rozčesávala vlasy, kadeře. Bylo půl noci, koníček řehtal, aj se Jarošů domek otřásal. Marjánka stala, čtvrt ovsa dala, zas polehoučku spat poléhala. Což pak, synečku, což tak tvrdě spíš, že svého koně hlasu neslyšíš? Já svého koně hlasu málo dbám, jen když Marjánku při svém boku mám. Až bude svítat, jejte pryč od nás, a neříkejte, že ste byl u nás. Ale řekněte, že ste koně pás na louce zeleny, v rose studeny.
Poslechněte, panny a také mládenci, [: co se jistě stalo v městě Holomouci. :] Zabil tam Matoušek, zabil Majdalenku, že si ju nesměl vzít za věrnou manželku. Často u ní býval, do půl noci sedal, o lásce rozmlouval a jí přisliboval. Když bila hodina: Poď, Madlenko milá, poď a vyprovoď mě do šírého pola. Vyprovodila ho až k panskému dvoru: Jdi, milý Matoušku, s Pánem Bohem domů. Loudil on ju, loudil až na to rozcestí, ach, nenadála se velkého neštěstí. 1) Tam ju na zem svalil, na tělo jí stoupil, víc než jaký tyran rukama ju kroutil. Ona ho prosila: Ach, pro Pána Krista, jen mě, můj Matoušku, nezabij dočista. Ona ho prosila: Ach, pro všecky svátý, jen se mně, Matoušku, nech vyspovídati. Dám já tobě, blázne, té zpovědi dosti, až tobě vylezou z tvé hlavěnky kosti. Zakopal ju tamto pod zeleným stromem, 2) ale vykoukalo kousek fěrtouška ven. A když přišel domů, tatínek se ho ptal: Kde jsi mlynářovu Majdalenku nechal? Dobře jsi, Matoušku, dobře jsi udělal, že jsi mlynářovu Majdalenku nechal. 3) Můžeš si vybrati podle své libosti, kerá bude míti stříbra, zlata dosti. »Vy mně to, tatínku, vy mně to pravíte, o mojem žalostném srdečku nevíte.« Přišel na kancelář, pan vrchní se ho ptal: Kdes tu mlynářovu Majdalenku nechal? »O, já o ní nevím, já za ňou nechodím; kde se ona toulá, o tom sám Pán Bůh ví.« Majdalenka leží pod zeleným stromem, a ty budeš viset za širokým domem. Majdalenku nesou štyry panny stejný, 4) a Matouška vedou kati do vězení. Majdalenku nesou mládenci pod věnci, a Matouška vedou kati k šibenici. 5)
Smlóvali se dvá, smlóvali, by preč vandrovali, z jedné dědiny do druhé, do krajiny cizé. A jeho milá, rozmilá napřed vandrovala, a když k hájičku když přišla, pod stromem usnula. A její milý, rozmilý za ňó na koňu jel, a když k hájičku když přijel, svó miló neviděl. Zavolal hlasem velikým: Ach, má milá, kde jsi? Zda-li tě zvěř neroznesla, lebo zabitá jsi? Uvázal koňa u duba, sám klek' na kolena, vytáhl z pošvy ostrý meč, uťal si hlavu preč. A jeho milá, rozmilá ze sna procítila, viděla ho zabitého, kůň stojí u něho. Měla tě milá dva nože, oba balzanovy, jedněm sobě hrob kopala, druhém se zabila. Ach, položte nás, položte do jednoho hrobu, aby naše věrné duše přišly k Pánu Bohu. Ach, položte nás, položte až tam na rozcestí, kady dobří lidi chodí, formánkové jezdí. Kdo tady půjde, pojede, ať na nás zpomene, tudy leží milý s miló. obá zabití jsó. Kdo tady půjde, pojede, ať sobě zpomene, tu leží milý pro miló, milá pro milého.
[: Šla Kačenka na procházku :] až ke mlýnu na tu hrázku. 1) Jak na hrázku vykročila, krásné dítě porodila. 2) Černú pantlú krk zatáhla, po vodince je pustila. Plyň, pachole, dolů vodú, a já zase pannú budu. Jeli tamto tři pánové, a to všeci rétarové. 3) Jeli cestú i necestú, až přijeli k tomu mostu. Na tom mostě bylo jabko, pod tím mostem pacholátko, černooké nemluvňátko. Jeden praví: Vezmime ho, druhý praví: Neberme ho. A ten třetí, ten byl z Boha, vezme dítě do kočára. Do kočára vysokého: Tam najdeme matku jeho. Rychtaříčku, dejte zvonit, pacholeti matku najit. Jak ponejprv zazvonili, hned tam všecky matky byly. Rychtaříčku, ješče jednú, ať se všecky panny sběhnú. Jak po druhé zazvonili, hned tu všecky panny byly. Enom jedna tam nebyla, rychtářova Kateřina. Kateřino, kdes ty byla, kde jsi krásu proměnila? Pod mostem sem šaty prala, tam jsem krásu zanechala. Jiné panny také praly a krásy tam nenechaly. Shoďte ju tam z toho mosta, ať je už té hanby zprostá.
Stojí limba, stojí listu širokého. Pod ňó hrá děťátko, malý nebožátko. Tak tam dlóho hrálo, až se rozplakalo. Šlo, nadešlo žlíbek, na něm byl krchóvek. Hrobaři, hrobaři, kde má matka leží? A tvá matka leží třetí ode dveří. Dítě nemeškalo, na krchov běželo. Třikrát hrob obešel, anděl k němu přišel. Vzal ho za ručičku: Tady máš mamičku. Dítě na hrob padlo, žalostně plakalo. Má mamičko, staňte a mě politujte. Jak pak já mám státi? Mám na sobě škřutí. K tomu ješče kameň, jdi dom s Pánem Bohem. Já škřutí odházím, kamení odvážím. Jdi, dítě, jdi domů, máš tam jinó mamu. Co je po té matce, dyž není od srdce. Dyž má chleba dáti, třikrát jé obrátí. Ukrojí krajíček, hodí pod stoleček. Dyž mám jít k obědu, pošle mě pro vodu. Dyž mám jít k večeři, pošle mě za dveři. Dyž košulku pere, div mě neprokleje. A dyž mě oblíká, všudy mnó namýká. Tu máš, dítě, klíčky od malé truhličky. Vem si tam tu róchu, dej ušit košulku. Dyž tě budó bíti, přiď mně povědíti. Já tam na ně přindu, obóm hlavu strhnu. Tebe vezmu k sobě, budem spolu v hrobě. Dyž byla večeře, klube, klub na dveře: Poď, dítě, otevři. Dítě nemeškalo, otevřit běželo, nic tam nevidělo. Ty neščasný taťku! Což sem tě prosila, dy sem umírala: Neubližuj dětóm, ubohým sirotkóm. Dyž pryč odcházela, otci hlavu strhla, macoše uryla.
Stojí limba, stojí listu širokého. Pod ňó hrá děťátko, malý nebožátko. Tak tam dlóho hrálo, až se rozplakalo. Šlo, nadešlo žlíbek, na něm byl krchóvek. Hrobaři, hrobaři, kde má matka leží? A tvá matka leží třetí ode dveří. Dítě nemeškalo, na krchov běželo. Třikrát hrob obešel, anděl k němu přišel. Vzal ho za ručičku: Tady máš mamičku. Dítě na hrob padlo, žalostně plakalo. Má mamičko, staňte a mě politujte. Jak pak já mám státi? Mám na sobě škřutí. K tomu ješče kameň, jdi dom s Pánem Bohem. Já škřutí odházím, kamení odvážím. Jdi, dítě, jdi domů, máš tam jinó mamu. Co je po té matce, dyž není od srdce. Dyž má chleba dáti, třikrát jé obrátí. Ukrojí krajíček, hodí pod stoleček. Dyž mám jít k obědu, pošle mě pro vodu. Dyž mám jít k večeři, pošle mě za dveři. Dyž košulku pere, div mě neprokleje. A dyž mě oblíká, všudy mnó namýká. Tu máš, dítě, klíčky od malé truhličky. Vem si tam tu róchu, dej ušit košulku. Dyž tě budó bíti, přiď mně povědíti. Já tam na ně přindu, obóm hlavu strhnu. Tebe vezmu k sobě, budem spolu v hrobě. Dyž byla večeře, klube, klub na dveře: Poď, dítě, otevři. Dítě nemeškalo, otevřit běželo, nic tam nevidělo. Ty neščasný taťku! Což sem tě prosila, dy sem umírala: Neubližuj dětóm, ubohým sirotkóm. Dyž pryč odcházela, otci hlavu strhla, macoše uryla.
[: Šly děvčátka na jahody, :] a to pořád podle vody. Nadešly tam přívozníčka, přešvárného šohajíčka. Oj, Janíčku, přívozníčku, převez ty nás přes vodičku. 1) Všecky panny popřevážal, jenom svoju milú nechal. Oj, Janíčku, převez i mňa, zaplatím ti jako jiná. »Nemám čluna, ani vesla, všecko mi to voda znésla,« Máš ty člunek a i veslo, ale tebe blúdi pestvo. Sedni, milá, na lodičku, převezu ťa přes vodičku. 2) Jak dojeli prostřed vody, stupoval jí do slobody. Nestupaj mně do slobody, než mia dovez na kraj vody. Jak dojeli na krajíček, vyhodil ju na trávníček. 3) Ruce, nohy jí urúbal, černé oči jí vylúpal. Odešel ju na půl míle, počuval ju, živa-li je. Vrš plakala, vrš zpívala, vrš na Janoška volala. Ach, Janíčku, srdce moje, kam si poděl nohy moje? Tam jsú tvoje bílé nohy u Dunaja na tom poli. Vrš plakala, vrs zpívala, vrš na Janóška volala: Ach, Janíčku, srdce moje, kam si poděl ruce moje? A ty tvoje bílé ruce u Dunaja na tej lúce. Vrš plakala, vrš zpívala, vrš na Janíčka volala: Ach, Janíčku, srdce moje, kam si poděl oči moje? Tam sú tvoje černé oči, kde sa Dunaj kolem točí. Vrš plakala, vrš zpívala, vrš na Janíčka volala: Ach, Janíčku, srdce moje, kam si poděl vlasy moje? A ty tvoje černé vlasy po Dunaju větr plaší. 4)
[: V černým lese v hájíčku :] namlóval šohaj děvečku. Tak ju dlóho namlóval, ja, až se na ňu rozhněval. Uvázal ju u dubu a nasypal jí žaludu. Pí voděnku, jez žalud, na mne smutného nežaluj. Čula voze za lesem a zavolala svým hlasem. Je-li tu kdo z Moravy, od mé maměnky z té strany? Zkažte tam mé mateři, nech mě nečeká k večeři. Ani zítra k obědu, ja, sám Pán Bůh ví, kde budu. A já se tu dobře mám, vrany, straky kupce mám, pepř, kořeníčko prodávám. Ony mi to skupujó, dolů voděnkó spóščajó.
[: V čirém poli strom zelený, :] [: pod tím stromem vojsko leží. :] Tichý větr pofukuje, už sa vojsko pohybuje. Mladý kapral předek vede, jeho koník smutný jede. Můj koníčku hnědovraný, co si smutný, neveselý? Tlačí-li ťa zbroja moja lebo šavla ocelová? Netlačí mia zbroja tvoja, ani šabla ocelová; trápijá mia tvé ostrožky, co píchajú moje bočky. 1) Moje bočky pobolané, od tvých ostroh rozpíchané. Pod Verónú, pod tým kopcem, leží Francúz se svým vojskem. A císař pán proti němu, budú držet spolu vojnu. A princ Karel odkazuje, do Moravy odpisuje. Jedna sestra bratra měla, do vojny ho dat mosela. 2) Běž, bratříčku, běž do vojny, pomož z núze císařovi. Včecí páni z vojny jedú, jejího bratra nevedú. A vy, páni jeneráli, kde ste mého bratra dali? Tvůj bratr je pod Verónú, má hlavěnku porúbanú. 3)
Sestra bratra vystrojala na tu vojnu na daleko Košulku mu vyválela, aby sa na něm bělala. Šnurečku mu zavázala, by sa na něm červenala. »Všecí páni z vojny jedú, mého bratra koňa vedú. Ptám sa já vás, páni milí, kde ste mého bratra děli?« Na tém francúzkém pomezí tvého bratra hlava leží. Leží, leží porúbaná, podkovama rozšlapaná.
[: Vím já jednu hospodu, :] je z kameňa bramoru. 1) Je tam hospodská mladá, víno, pivo nalívá. Jedó tam tři pánové, překrásní rytířové. Hej, hospodská, hej, mladá, nalejte nám más vína. 2) Hospodská jim nalívá, po Kačence posílá. Kačenka víno nese, až se jí ruka třese. Netřese se od žbánů, než od zlatých prstenů. Hej, hospodská, hej, mladá, je-li tato dcera tvá? A to néni dcera má, to děvečka služebná. 3) Za tři míry semena od formanů kópená. 4) A když bylo s večera, hospodská na ňu volá: Jdi, Kačenko, postel stlat, ti pánové pudó spat. Co pak je to nového? Sedum let sem slóžila, postýlky sem nestlala. Kačenko, neodmlóvej, co ti kážu, to dělej. Jak Kačenka pokročí, rytíř za ňó poskočí. Ne tak, ne tak, rytíři, já sem z rodu dobrého, z rodu tobě rovného. Dyž si z rodu dobrého, pověz ty mně z jakého? Jsem krále Insperského vlastní dceruška jeho. Dyž si jeho dceruška, vlastní moja sestřička. 5) Sedum let sem tě hledal, co sem s koňa neslízal. A jak sem s koňa slezl, hned sem tebe nalezl. A když bylo za rána, na Kačenku volala: Staň, nevěsto ospalá, na kravičky nedbalá. Žádná vaša nevěsta, a moja vlastní sestra. 9) Poď, Kačenko, k placení, za sedum let slóžení. Sto tolarů jí dala, že jí dobře dělala, ešče pro ňu plakala. Stup, Kačenko, na kameň, a z kameňa na střemen, ze střemena na můj kůň, pojedeme, kde náš dům. Dyž přijedem k mateři, stup, Kačenko, za dveři a ja pudu k mateři. Co bys, matičko, dala, bys o dceři věděla? Dala bych všecko zboží, bych věděla o dceři. Nedávej všeho zboží, podívej se za dveří.
[: V tom zeleném boří :] [: jasný oheň hoří. :] A při tom ohýnku dvanást švárných synků. Třinástý Adámek, zbojnický hejtmánek. Leží poraněný, kulkú je střelený. Keď už umřít musí, kamarádů prosí: Kamarádi moji, nenechte mia tady. *) Vezměte mia sebú do tých tmavých žlebů. Tam mia pochovajte, kde sa scházíváte. Na tych křižných cestách hrob mně vykopajte, do něho mia dajte. Pod tema jedlami, kde sem píjal s vámi. Keď mia pochováte, nápis na hrob dajte: Tu leží Adámek, náš dobrý hajtmánek.
[: V tom zeleném boří :] [: jasný oheň hoří. :] A při tom ohýnku dvanást švárných synků. Třinástý Adámek, zbojnický hejtmánek. Leží poraněný, kulkú je střelený. Keď už umřít musí, kamarádů prosí: Kamarádi moji, nenechte mia tady. *) Vezměte mia sebú do tých tmavých žlebů. Tam mia pochovajte, kde sa scházíváte. Na tych křižných cestách hrob mně vykopajte, do něho mia dajte. Pod tema jedlami, kde sem píjal s vámi. Keď mia pochováte, nápis na hrob dajte: Tu leží Adámek, náš dobrý hajtmánek.
Na kohótoským vinohrade, leží tam šuhaj poróbané, poróbané. Přišla ti k němu jeho milá, slověnko k němu promlovila. Kde pak’s, panenko, kde pak’s bela, že si mě bránit nechodila? A bránila sem, hájila sem, vezma šáteček, plakala sem. Vezmi, panenko, šatu bíló a zakré mně mó krev nevinnó. Hať nad ňó vrane nekvákajó a černý voči neplakajó.
[: Žala trávu u potoka :] Kateřinka černooká. Přišel tě k ní Černojurský, Černojurský, král uherský. Dej té trávy koňu mému, koňu mému višňovému. 1) Chce-li tvůj kůň trávu jesti, musíš s něho dolů slezti. Slezu-li já s koňa svého, zbavím tebe vínka tvého. 2) Zbavíš-li mě vínka mého, zbaví tě Bůh ščestí tvého. Zatočil se a zasmál se, slezl s koňa k té panence. 3) Jednú rukú koňu dával, druhú rukú vínek snímal. Chceš-li déle živa býti, lebo mi chceš vínek dáti? Ona sobě vyvolila, třikrát k horám zavolala. Jak ponejprv zavolala, travěnka se zeleňala. 4) Jak po druhé zavolala, ta hora se prohýbala. 5) Jak po třetí zavolala, mamka na dvůr uslyšela. 6) O, synové, co děláte, vraných koní nesedláte? Naša Anka v lese volá, co se jí za křivda dělá! Bratříčkové nemeškali, vrané koně osedlali. Ostré kopí připínali, k čirým horám pospíchali. Jeli cestú i necestú, kadem lidi nechodijú. Šinuli se při potoce, tam Indriáš si myl ruce. Indriášku, cos to zabil, žes si ruce okrvavil? Zabil sem já holubičku, sedávala v okénečku. Sedávala, vrkávala, mně smutnému spať nedala. Nebyla to holubička, byla to naša sestřička. 7) Tak ho za švagra vítali, až z něho kosti lítaly. Hledejte suchého buka, tam z vašej Kačenky ruka. Hledejte, kde suchá plaňka, tam z vašej Kačenky kaňka.
Třeba sem bledúčká, bledušenká, bledá, přece mě maměnka ledakemu nedá. Oni mě nenašli na žádném smetisku, aby mě dávali starému chlapisku. Dali by mě, dali za chlapa starého, bylo by mi haňba sedat vedle něho. To staré chlapisko jak stará halena, dyž se ňú přikryje, přece je ti zima. To staré chlapisko, jak staré grnisko, može ním povorat kde keré strmisko. Vdovcovi starému smrdí brada vínem, a mladý šohajek voní rozmarýnem. Vdovca bych nechtěla, nebo bych se bála, že by ta nebožka za dveřama stála.
Dybych mohl býti, kde je mé myšlení, tam, kde se prochází moje potěšení! Dyby mně nebyly hory na závadě, viděl bych svou milou chodit po zahradě. Hory, hory, hory, ustupte na stranu, ať já od své milé slovečka dostanu. Chodí po zahradě, trhá sobě kvítí, a to sám Pámbůh ví, kdo tě bude míti.
Ach, oře, oře pánů pacholek, [: koně pohání ten jeho synek :] Ach, oře, oře od meze k mezi, až se dooře, kde milá leží. Ach, leží, leží na třetí mezi: Pověz mně, milá, co v tobě vězí? Ach, vězí, vězí mé těžké hříchy, že sem dělala z mládenců smíchy. Mívala-li jsem, budu mít ješče, abych věděla, proč mě Bůh tresce. Ach, tresci, tresci žebra i kosti, jen mě nesklamej na poctivosti.
[: Čej to pachole v noci1) chodí :] [: a dobré lidi ze sna budí? :]2) Čej by bylo? Běhavkovo,3) chodí pod okno Planetovo. Přinda pod okno zabubnuje: Stávej, Kačenko, stavej hore.4) Nač bych já ti k vůli stávala, svou postelku barouchala?5) Na mý postelce drahé šaty, já si ich nesmím barouchati. Běž, synečku, podle řádu, kde ti lidé k vůli stanou. Ja, stanou, stanou, ale málo, přindi, synečku, zejtra ráno. Zejtra ráno, na poledne, až se mé srdce rozpomene.
Vuře šohaj, vuře v zeleným hóhoře, pohání koníčka po hedbávné šňúře. Ta šňura hedbávná na pole strhaná, nevěř, milá, nevěř, šak je láska planá. Nevěř, milá, nevěř, a šak nemáš kemo, šuhajek falešné pojede na vojno. Debech měla koňa, sama bech s ňém jela, aspoň bech viděla, kde bech zahynula. A zahynu-li já, zahyneme vobá, jenom nás položte do jedneho hroba. Do jedneho hroba, do jedné trohlice, bodó vo nás plakat bestrcké děvčice.
Lásko, milá lásko, kde tě lidi berú? V zahradách nerůsteš, v poli tě nesejú. »Mne v poli nesejú, já se sama rodím, mezi mládencama a pannama chodím.«
Keywords: 
Dyž já si zazpívám na věterském poli, můj hlásek udeří na lovecké zvony. Na lovecké zvony, na ty bílé domy, na ten nejbělejší, kde je nejmilejší. Dyž já si zazpívám za humnem na mezi, můj hlásek udeří milému do dveří. On ide k večeři, okenko otvírá: Poslyšte, mamulko, galanečka zpívá. Zpívá, synku, zpívá, šak ví pán Bůh kerá. To mamulko zpívá má galanka věrná.
Hore hájek, hore, ten zelený hájek; pověz mně, má milá, kde máš marijánek? Já mám marijánek v zahrádce na hřádce, ale ne pro tebe, pro jiné mládence. Pro jiné mládence, co jsú za horama, aby nepravili, že nemám galána.
Andulko, huběnko, dušo má, kam pak’s ty ovečky zahnala? Já sem jich zahnala do háje, kde pěkná zelená tráva je.
Može tě, synečku, može tě hanba byt, žes ty se naučil za ledačím chodit. Ledaco, ledaco ledačinú bude, a tebe, synečku, předce hanba bude. Chudobná děvečka ta statečku nemá, kde by ho nabrala, dyž rodičů nemá? Třeba sem chudobná, dyž su jen poctivá, ešče milý Pán Bůh pro mne statek chová. Ej, chová ho, chová a i chovat bude, pokud má hlavěnka vínek nosit bude.
Dal by mně to Pán Bůh, Panenka Maria, abych do dnes týdňa v černej zemi byla. Co si to, má milá, co si to vinšuješ? Šak se v černej zemi dosti nanocuješ. Co bych si, šohajku, co bych vinšovala, keď ti za mňa bráňá celá tvá rodina. Ani tak rodina jak tvoja mamička, že jsu já chudobná pro tebja děvečka. Keď jsu já chudobná, hledej si bohatší, keď ti to, šohajko, s chudobnú nesvědčí. Chudoba, chudoba, ona cti netratí, vychádzajú na ňu nádherní, bohatí. Kde chudoba chodí, všady kamen raní, že sa za chudobu žádný nezastaví.
Debech bela sobě paní, sebrala bech svý poddaný; dala bech vesekat hájíček, kde se prochází šohajíček. Debech bela sobě paní, sebrala bech svý poddaný, dala bech vedlážit stezníček, kde maširuje šohajíček. Debech bela sobě paní, sebrala bech svý poddaný, dala bech velovit rebníček, kde se utopil šohajíček.
Dybych já věděla, kde já budu bývat, já bych tam chodila lavice umývat. Lavice umývat, aby byly bílý, aby na ně sedlo moje potěšení. Dybych já věděla, kdo mě s milým lóčí, nasypala bych mu soli plné oči. Soli plné oči, mezi zuby písku, aby nerozváděl našu věrnó lásku.
[: Tulali se mladenci :] po tem luckem kamenci. Tulali se, tulali, ež se k Mlynkem dostali. Ona mete světničku, dcerka stavi stoličku. Poseďte si, mladenci, na červenej stolici. My tu seděť něbudem, vezma dcerku preč půjděm. Mlynkova peče kolače, že se ji dcera vytače. Mlynkova křiči: Kde jdětě, kde mi mu dceru vedětě? Aj, nědaleko přes cestu, veděm k Novakům něvěstu. Novačka křiči: Něch ju tam, ona je pyšna pani k nam. Ona nějida kaše, krup: Jen ty, Františku, masa kup. František křiči: Něněcham, patery vrata rozsekam. A ešče k tomu dverečka, keryma chodi Anička.
Fóké, větřičku, z Dunaje, uraz jabličko lebo dvě. Urazil jedno jediný a i to bylo červivý. Půč mi, synečku, nožíčka, nechať vykrojím červička. Půč mi, synečku, dlóhýho, ať ho vykrojím celýho. Jak do jablička krojila, v půli nožéček zlomila. A po zahrádce chodila, místo jablonce hledala. A našla dobrý místečko, kde nesvítilo slunečko.1)
Z tejto strany Dunaja stojí linda zelená. Sedí pod ňú má milá, češe své zrůstlé vlasy. Mé pěkné husté vlasy, nepláchnete, kde chcete. Jak ste prvé pláchaly, kdy ste slobodné byly. Mé milé černé oči, neshlednete, kam chcete. Jak ste prvej shlédaly, kdy ste slobodné byly. Mé milé bílé ruce, nesyhnete, kam chcete! Jak ste prvej syhaly, kdy ste slobodné byly. Mé milé bílé nohy, neskočíte kam chcete. Jak ste prvej skákaly, dyste slobodné byly.
[: Fukaj, větře, z Podolé, :] zroň jabličko lebo dvě. Zronil jedno jediné, aj to bylo červivé. Požčaj, milá, nožíčka, nech vykrojím červíčka. Jak ponajprv zakrojil, nožíček sa přelomil. Někde přidávají: Bude jarmak v Libavé, bude nožéček nové.
Jedeme, jedeme, chodníčka nevíme, dobří ludé víja, oni nám povíja. Půjdeme tú cestú, kde šel brat se sestrú. Půjdeme chodníčkem, kde šel syn s tatíčkem. Horami, dolami, půjde Pán Bůh s námi.
Okolo Buchlova veliká inovať: Staral se syneček, kde bude nocovat. A u tech súsedů majú červený stůl, tam bude, synečku, tam bude nocleh tvůj.
A. Daj, maměnko, medu, nevěstu vám vedú. B. My medu nemáme, my včel nechováme.1) A. Jak nemáte medu, hned vám ju zavedú. Daj, maměnko, másla, nevěsta je krásná! B. My nemáme másla, nech si tam ide ptat, kde kravičky pásla. A. Daj, maměnko, sýra, nevěsta je silná. B. My nemáme sýra, nech si tam ide ptat, kde trávu nosila.
Bože můj nebeský! Co sem udělala, že sem pro jednoho všecky zanechala! Zanechala jsem já sokola pro páva včil bych ho šla hledat, nevím, kde sedává. Sedává, sedává v okenečku v síni, odleť, sokolíčku, než přiletí jiný. Poslala bych proňho tu malú včeličku, ona se mně staví na bílém kvítečku. Poslala bych proňho vtáčka jeřabího, on by se mně stavil u křa zeleného.
Daj mi, Bože, vědět, ej, s kým já budu sedět za stolem červeným, pod vínkem zeleným. Ach, Bože, přebože, co sem udělala, že sem pro jednoho všeckých opustila. Opustila sem já sokola pro páva, včil bych ho šla hledat, nevím, kde sedává. Sedává on v lesi nebo v čirém poli, šla bych já ho hledat, hlavěnka mia bolí. Hlavičko, hlavo má, co mia tolej bolíš? Ani neodpadáš, ani sa nehojíš. Hlavičko, hlavo má, už mia tolej nebol; radši mně odpadni lebo sa mně zahoj.
Vdala sem se, vdala: Co je po tem vdaju, dy sem se dostala, kde chleba nemajú. Kde chleba nemajú, koláčů nepečú, já tady nebudu, já odtud uteču.
Keywords: 
Pověz mi, děvečko, pod přísahú svojú, cos mi přisahala drža ruku moju. »Já jsem přisahala klobúčku tvojemu, kde já ho položím, že ho zas tam vezmu.«
Za horama, tam za černém lesem, neveděla má maměnka, kde sem.
Keywords: 
Za horama, tam za černém lesem, nevěděla má maměnka, kde sem.
Keywords: 
Pod jaborem, pod tím černým lesem, nevěděla má maměnka kde jsem.
Keywords: 
Za horama, za tém černém lesem, nevěděla má maměnka, kde sem. Kdyby o mně maměnka věděla, veřím silně, že by pro mně jela. A jela by šesti plesnivéma, pro synečka taky takovéma. Dobró noc vám, vážanščí mládenci, co ste beli moji tanečníci. Dobró noc vám, vážanšký panenke, co ste byle moje kamarádke. Dobró noc vám, maměnčine kráv, co sem já vám nosívala tráve. Votvíréte, rodičové, vrata, vezeme vám plnó fůro zlata.
Pod jaborem za zeleným lesem, neví o mně můj tatíček, kde sem. Kdyby o mně můj tatíček věděl, on by pro mne na vozíčku přijel.1) A přijel by v pěkném komorníčku, a šuhajek na vraném koníčku. Pod šuhajkem vraný koník skáče a milenka přežalostně pláče.
Ach, Bože, rozbože, kde je má maměnka! Už na ní narostla zelená travěnka. Zelená travěnka modrým kvítím kvete, že už mě, maměnko, vdávat nebudete. Ach, Bože, rozbože, kde je můj tatíček? Už na něm narostl zelený trávníček. Zelený trávníček, červený hřebíček, že už mně nebude vdávat můj tatíček. Já nemám maměnky a nemám tatíčka, já tady mám jenom jednoho bratříčka. Ach, Bože, rozbože, jakó já křivdu mám! Komu požaluju, dyž rodičů nemám. Požalovala bych svému bratříčkovi, předc to tak nebude jako tatíčkovi. Požalovala bych své milé sestřince, předce to tak néni jako své maměnce. V slavkovském krchově holubička sivá, a tam odpočívá má maměnka milá. V slavkovském krchově vyrůstá hřebíček, tamto odpočívá můj milý tatíček.1)
Kerchove, kerchove, zahrado zelená, do tebe se sejú ty drahé semena. A dycky se sejú, nikdá nescházijú, ach, Bože, rozbože, kde se podívajú.1) Já si sem naseju širokého listí: skoro-li se milý, skoro-li se vyspí. Dvě leta minuly, co tam milého mám, a ješče nezešel ten drahý tulipán. Ach, dybych já měla takový srpeček, co bych si prožala do hrobu chodníček!
Teče voda, teče pod pavlovské mlýny, ubozí sirotci plakávali u ní. Teče voda, teče pod široký kameň, ubozí sirotci plakávali na něm. Kde sirotek plače, všude se zem třase, kde slza upadne, znamení ostane.
Sigotě, sigotě, zelené sigotě, ach, je-li komu horši jako mně sirotě. Kam sirota dojde, všady křivdu najde, a kde vdova kročí, všady o ní řeči. Tulipán, tulipán, já tebe vykopám, na co jsi v zahrádce, dyž frajerů nemám? Jako mia vykopáš, tak mia sadiť budeš, frajerů’s neměla, ani měť nebudeš.
Zvůlečko, zvůlo má, dobře je, kdo ťa má! Ale já ťa nemám, po polu ťa hledám. Na dubě nerosteš, v poli ťa nesejú; zvůlečko, zvůlo má, kde ťa druzí berú?1) Druzí tebia berú u svojej mateři, ale já jí nemám, už mi v zemi leží.
[: Aj, ráno, ráno, kde si sa vzalo! :] [: Že sa mé očičko nevyspalo. :] Aj, ráno, ráno, kohútek zpívá, stávaj hore, už sa rozednívá.
Aj, ráno, ráno, kde se vzalo! Že se ani ešče černooké děvče nevyspalo. Aj, nevyspalo a nevyspí, a že ono dycky, ve dně taky v noci na mne myslí.
Anička milúčká, kde si bola, keď si ty čižmičky zarosila? Bola sem v hájičku, žala sem trávičku, duša moja. A já sem u Váhu lúčku kosil, já sem si čižmičky nezarosil; větříček ovéjá, slunéčko ohrjévá, duša moja.
[: Je zima, bude mráz; :] kam se, ptáčku, schováš? Schovám se za lesy, kde nikdá neprýší.1) Můj zlatý holoubku, kdybys měl chaloupku! Já bych v ní sedala, písničky skládala. Neskládej jí o mně, skládej sám o sobě. Neskládej o pannách, skládej ji o vdovách. Neskládej o vdovcích, skládej o mládencích.
Helekám, helekám, kde trávy naflekám, na naší ločině tý naší Stračeně. Až já z trávy pudu, maličko ponesu, pudu si přitrhať k zelenýmu lesu. K zelenýmu lesu, k turoským zahradám, zuhlídám synečka, ani se nenadám. Zuhlídám, zuhlídám, on se bude ptati, lesi moja milá umí helekati. Zuhlídám, zuhlídám a bude poslóchat, lesi to ta jeho umí tak helekať.
Helekám, helekám, kde trávy naflekám! V zeleném hajíčku na vyschlém rybníčku. Až na trávu pudu, koho volať budu? Kamarádky nemám, koho si zavolám? Zavolám milého: Poď, milý, na trávu, sama ti natrhám a i ti navážu. Už sem natrhala a i navázala, milý nejde zvihať, lebo néni doma.1) Ja, on není doma, on je na robotě, on je na robotě v chropinské forotě.
Helenka! Kde je ona na té trávě, roztomilá Malantova Petruška? Sokole! Kdež ono ty koně pase, roztomilý Hanákovo pachole? Helenka! Šak ona to jistě slyší, roztomilá Malantova panenka. Sokole! Šak ono to jistě slyší, roztomilý Hanákovo pachole. Helenka! Ja, copak nám za to kópíš, roztomilá Malantova panenko? Sokole! Ja, co ty nám za to kópíš, roztomilý Hanákovo pachole? Helenka! Lesiž smy ti vyhověly, roztomilá Malantova panenko? Sokole! Lesiž smy ti vyhověly, roztomilý Hanákovo pachole?
Pasu krávy, pasu, ale nevím, kde jsú. Krávy hore hájem a já se šuhajem. Zajdi, slunce, zajdi za zelenú horu, rády by kravičky, rády by ke dvoru. Kravičky ke dvoru, kravarky ke stolu, maměnko, tatíčku, dajte nám večeřu.
Oj, Janíčku, Janíčku, kde jsi? Tatíček se ptal, oral-li jsi?1) A já jsem oral, ale málo, kolečko se mně polámalo. A kolečko dám kolářovi a od kolářa kovářovi. Už je kolečko obložené, už je děvčátko namluvené.
Kde sme žali, tu sme žali, na dolině, na dolině. Tam sa vtáček jarabatý preletuje, preletuje. Skočila som do zahrady, červená som. Utrhla som tři růžičky, ohledla som. Červený hřebiček červený je. Ber ho, mladý pánko, ber ho hore.
Stojí hruščička na kopci, kde só habrovčí pacholci, nésó doma, šli do Brna, majó klobóčky s pantlama.
Ach, pane, panáčku, já vás pěkně prosím, učte mia otčenáš, [: já sa ženit mosím. :] Šablička brúsená, to je moja žena, ona mia vyseká, keď mně bude třeba. Dobře mně říkali má stará maměnka, že mně bude dobrá z kolaje voděnka. Dobře mně říkali můj starý tatíček, že mně bude dobrý komisní chlebíček. Ach, Bože, rozbože, kde já mám rodiče, na vojnu jít musím, mé srdečko plače. Má stará maměnko, hluboko ležíte, na vojnu mia vzali, vy o tom nevíte.
Janičku, kde jsi? Aničko, v lesi, už mně podvazujú pantličkú vlasy. Pantličkú bílú pro moju milú, a už sem já dostal frajerku jinú. Pantličkú černú, líčka mně blednú, Pan Bůh ví nebeský, jak bude se mnú. Teprv mia vezú zelenú mezú, už mně ukazujú brněnskú vežu. Neukazujte brněnské věže, radše mně ukažte mej milej dveře.
Něřek sem dnes tydeň, že budu vojak, a dy mne svazali, co budu dělať? Vzali mne s moci u milej v noci; ja plaču, nařiču, němam pomoci. A dy ja pojedu přes tu krajinu, ešče si spomenu na svoju milu. Hajičku, lesi, ma mila, kdě si? Ach, už mi splitaju pentličku vlasy. Pentličku černu, lička mi blednu, Pan Bůh vi něbesky, jak budě se mnu. Dali mně šaty, palašek zlaty, už su něbožatko cely zajaty.
Už je vás, mokerščí, už je vás namále, jako té rosičky na zelené trávě. Málo je nás, málo, kde by se nás vzalo, dyž nás odvádijó skoro každý jaro. Málo je nás, málo, takovéch jonáků, co by z nás císař pán nadělal vojáků. Císař pán vojáků a Francóz žebráků, málo je nás, málo takovéch jonáků. Málo je nás, málo, kde by se nás bralo, ja, proste, děvčátka, aby nás stačilo.
Jestli mě ráda máš, poprodej, kde co máš, poprodej vinohrady, vyplať mě, milá, z vojny. Vinohrad prodala, peníze mu dala: Tuhle máš, můj synečku, vyplať si svó hlavičku. Jestli mě ráda máš, dej říkat otčenáš, Zdráva Maria taky za ty naše vojáky.
[: Panimamo, švarnú dceru máte, :] [: ale že jí doma nemíváte, :] zle je. Dyby ste ju doma mívávali, chlapci by k vám za ňú chodívali, zle je. Vaša dcerka, ona doma není. Ona pleje rozmarýn zelený. Než ona ho záhonek vypleje, nejedno sto husarů přejede. Husarenko, husarenko malá, pojeď s nama, s nama husarama. Než bych měla s husarama jeti, volila bych do vody skočiti. Do tej vody, do tej hlubočiny, kde jsou ryby samy divočiny.1) Viděla sem krev v kolaji běžet a husarky porubané ležet.
[: Pod hájičkem zelená sa oves, :] neco ty mně, můj synečku, pověz. Povím já tobě neco nového, že pojedem do pola čirého. Co tam budeš, můj synečku, jídať? Chleb komisní, vodičkú zapíjať. Kde tam budeš, můj synečku, léhať? V polu léhat, zbrojú sa přikrývať. Pozdrav mi ju, kamaráde bratře, ať ona o mne už věc neplače. Pozdrav mi ju, aby neplakala, aby na mne tři leta čekala. Za tři leta, až já z vojny přidu, potom si ju za ženičku vezmu.
Upadla mi šablička od vraného koníčka, poď mně ju, milá, podat, já musím maširovat. Ona mu ju podala a žalostně plakala: Neplač, milá, neplač o mě, že já sem juž na té vojně. Ešli mě ráda máš, poprodé, kde co máš, vinohrady i rolí, vyplať mě, milá, z vojny. Já nebudu utrácet, tebe z vojny vyplácet, nejsem já ti toho vinna, jenom ta tvoja furia.1)
Ach, Bože, přebože, co robit mám? Vinobraní přešuo, vína nemám. Vyvalám sudy na prostřed budy,1) a půjdu do šenku, kde hrajú dudy.
Keywords: 

Pages