jako

Displaying 1 - 100 of 139
A ve štvrtek po večeři šel Pan Ježíš na procházku se dvanásti apoštoly. Postřetli tam jednu dívku, [:a ta dívka nesla vodu:]. Daj nám, dívko, daj tej vody, ať umyjem ruce, nohy. A ta voda není čistá, napršalo do ní lista. A ta voda, ta je čistá, než ty, dívko, nejsi čista. Devět mužů jsi ty měla, s Žádným zdávána nebyla, s každým's dítky zmordovala. A ta dívka se ulekla, hned na své kolena klekla, ani slova mu neřekla. Ale, dívko, nelekaj se, jdi před kněza, spovidaj se, vezmi rúšku a zavij se. A jak do kostela vešla, hned před obraz Krista klekla. Obrazy se zobracaly, na sebe hledět nedaly. Oltáře se poklonily, svíčky z vosku zhasínaly. A jak dále pokleknula, na tom místě zkameňala. To učinil Pan Bůh milý všem panenkám na znamení. Kerá je múdrá panenka, nedá rozviť svého vínka. Jako sem já rozviť dala, do pekla sem se dostala.
[: Byla krásná Dorota :] [: pobožného života :] 1) A ta krásná Dorota měla věnec ze zlata. A z tej bilej leluje od Panenky Marie. Zamiloval si ju král, za Dorotou listy psal.2) Chceš-li Dorko moja být? Má tě svět co paní ctít. A já už mám jiného, Krista Pána samého.3) Král se na to rozhněval, do vězení Dorku dal a na vojnu odjechal.4) Sedum let tam bojoval a na osmý přijechal. Zpomněl si na Dorotu, žije-li či nežije.5) Ach, žije, pane, žije, ač nic nejí, nepije. Dorotka vyvedena, před krále představena. Chceš-li, Dorko, moja být? Má tě svět co paní ctít. A já už mám jiného, Krista Pána samého. Král se na to rozhněval a pec hrozně topit dal. Čím se déle pálila, tím víc krásy nabyla. Dorotka vyvedena, před krále představena. Chceš-li, Dorko, moja být? Má tě svět co paní ctít. A já už mám jiného, Krista Pána samého. Král dal olej vařiti, Dorku na něm smažiti. Čím se déle smažila, tím víc krásy nabyla. Z oleje vyvedena, před krále postavena. Chtěj, Dorotko, moja být, má tě svět co paní ctít. A já už mám jiného, Krista Pána samého. Král dal kolo dělati, pannu na něm lámati. Dorka Boha prosila, aby ju zbavil kola. Bůh se nad ni smiloval, hrom to kolo polámal. A to z čistého jasna, až se země zatřásla. Pomůže ti ostrý meč, až ti hlavu setne preč. Za město ju kázal vést, a jí mečem hlavu smést. Potkal ju tam Eliáš: Kam, Doroto, pospícháš? Do Kristové štěpnice, budu trhat ovoce. Budu trhat lilije u Panenky Marie. Dyž ho budeš trhati, chceš-li mi ho poslati? Když kat nejprv uhodil, meč se nad ní poklonil, na dvoje se rozlomil. Kat se na to rozhněval, od razu jí hlavu sťal.6) Svatá hlava je sťata, duše do nebe vzata. Stojí mezi anděly jako hvězda na nebi. Přišlo s nebe diťátko, překrásné pacholátko. Mělo košík na ruce a v něm krásné ovoce. Eliáši důvěrče, tu ti nesu ovoce s nebeského obrojce.7) Co ti sestra slíbila, dyž se na smrť strojila.
[: Na nedělu raničko :] [: vychodilo slunečko. :] Na tú horu vysokú, na tú lúku širokú. Na ty lúce nic není, edem kostel kamenný. V tom kostele zvonili, by se ludé schodili. Šla matička s cerami, dvě byly pod věncami. A tá třetí nebyla, z krchova se vrátila. Do zahrady vkročila, tři růžečky utrhla, tři pérenka uvila! Jedno pérko dovíjá, kněz mšu svatú začíná. Druhé pérko dovíjá, kněz hostiu pozdvíhá. Třetí pérko dovíjá, ďábel se k ní dobývá. Pomož Pán Bůh, děvečko, komu viješ pérečko? Daj to Pán Bůh, mládenec, není péro, lež věnec. Dyby přišel mládenec, dala bych mu ten věnec. Dyby přišla osoba, dala bych já jí oba. Daj, děvečko, daj věnec, šak jsu hodný mládenec. Daj, děvečko, daj oba, šak jsu hodná osoba. Daj, děvečko, všecky tři, šak jsem herský jako ty. A já vínka nesmím dat, mohla by mně máti lát.1) Matky se ty nic nebůj, víneček mi přece daruj. Stup, děvečko, na kamen a z kameňa na střemeň. Ze střemeňa na koňa, pojedeme do rája. Tam’s jak živa nebyla, ani tvoja rodina. Vzal Kačenku na rohy a letěl s ňú přes hory. Jak za humny vyjeli, nikde cesty neměli, po samém trní jeli. Po trní a po boří, po ďábelském šáchoří.2) Zdvihni, milá, sukničku, ať se netkneš trávníčku. Zdvihni, milá, kazajku, ať se netkneš turánku. Když přijeli před peklo, zaklepal on na okno. Otevřte, tovaryši, vezu tělo i duši. Chystejte nám stolicu, dajte vína sklenicu, ať se panna napije a s nami tu spočine. Jedni s koňa snímali, druzí vínko chystali.8) Sedni, Kačo, na stolek, vypij vínka s pohárek. Co’s tělo co’s dělalo, že’s do pekla muselo? A to tělo hřešilo, věnečky ve mšu vilo. Ponejprv se napila, hned jí krása změnila, po druhé se napila, modrý plamen pustila. Po třetí se napila, plamenem se chytila.4) Vystavte mě za dveře, nech mě větr prověje. Dy ses chtěla provějat, měla’s na mšu chodívat.5) Proč, zvony, nezvoníte, a snad o mně nevíte? Zvony začaly zvonit: Nechtěla’s na mšu chodit. Dyby’s byla chodila, tož’s v pekle byt neměla. Dajte ju tam na lože, kde jsú břitvy a nože. A jeli tu formani, velmi biči praskali. O, formani, formani, esli ste vy z mej strany z Holomúca, z Opavy? Řekněte tam matce mé, dcerušky má ešče dvě, by je lepši trestala, než mě hřišnú chovala, do peklach se dostala. Do pekla horúcího, Nevyjdu nikdá z něho.6)
[:Na mšu svatú zvonijú, :] [: panenky se strojijú. :] Všecky idú pod věnci a za nimi mládenci. Jenom jedna nebyla, pro věnec se vrátila.1) Do zahrady vkročila, tři růžečky utrhla. Tři růžečky utrhla, tři věnečky uvila. První vínek zavíjá, kněz mšu svatú začíná. Druhý vínek zavíjá, kněz svůj kalich pozvíhá. Třetí vínek zavíjá, kněz mšu svatú zavírá. Do kostela běžela, mšu svatú omeškala. Potkal tě ju jeden pán, a to byl ten ďábel sám.2) Kam, děvečko, kam ideš, do kostela nepřindeš. Du, pane, do kostela. — Mšu svatú sem zmeškala? Mšu svatú si zmeškala, kázání neslyšela. Skoč, děvečko, na kamen a z kamena na třemen. A z třemena na můj kůň, pojedeme na hrad můj. Pojedeme do pola, kde’s jak živa nebyla. Ke kostelom přijeli, zdaleka vyhýbali. K šibenicám přijeli, zdaleka se klaňali. Co to, pane, děláte, kostelom vyhýbáte? Kostelom vyhýbáte, šibenicám se klaňáte? To jsú naše kostely, by ste hřišní věděli. A kdy k peklu přijeli, na dveře udeřili. Otevřte, tovaryši, vezem vám tělo i duši. Postavte jí stolicu, dejte jí vína sklenicu. Ponýprv se napila, modrý plamen pustila. Po druhé se napila, červený plamen pustila. Po třetí se napila, bílý plamýnek pustila. Otevřte okynečko, ať si ochladím srdýčko. »Kdy si chtěla chladiti, měla’s dobře činiti.« Kdo je tady z Moravy, od mamulky z tej strany? Zkažte tam mé mateři, ať mě nečeká k večeři. Ani zítra k obědu, že už já věc nedondu. Ješče jednu dceru má, ať jí vůle nedává, jako mně ju dávala; kam sem se smutná dostala! Proč, zvony, nezvoníte, snad už o mně nevíte? Jak ti máme zvoniti? Nechtěla’s nás slyšeti. Kohúti nezpíváte, snad už o mně nedbáte? Jak ti máme zpívati? Nechtěla’s nám sypati.
Prýščí se studená vodička z kameňa a v ní se umývá Panenka Maria. A jak se umyla, na břežek stúpila, na břežek stúpila, syna porodila. Synáčku můj milý, já bych už snídala, já bych už snídala rybičky z Dunaja. Shov, milá matičko, až ti jich nalovím, z ledu oheň složím, tobě jich přistrojím. Synáčku můj milý, jak bys jich nalovil, s ledu oheň složil, dy ses dnes narodil? Ty toho, matičko, ty toho nevěříš? A já sem syn Boží, já sem všecko stvořil. Já sem stvořil nebe i matičko tebe, ty ptáčky na horách, rybičky ve vodách. Ten dobrý dobytek lidom na užitek, to drobné kamení lidom na znamení. Nestvořil sem horšího jako ty prsteně, jako ty prsteně, ty drahé kameně.1) Šla Panenka Maria cestú nedalekú, potkala děťátko malé neveliké. Ptám se tebe, děťátko, kde’s růžičky vzalo? »V tej zahrádce rajské, tam růžička roste. Tam je růžička milá, červená a bílá, jdi sobě jí natrhať, Panenko Maria.«
Stála Panenka Maria jako růžička červená.
Stála Panenka Maria [:jako růžička červená. :] Přišel tě k ní anjel Páně, dal pozdravení té Panně. Ta Panenka se ulekla, hned na své kolínka klekla.1) Nelekej se, Panno čistá, máš porodit Pána Krista.2) Pána Krista porodila, žádné bolesti neměla. Pán Kristus je malé dítě, a on chodí po všem světě.3)
Svatý Lukáš, maléř Boží, on maloval obraz Boží.1) Nemoh on ho vymalovať, musel nad ním podřimovať.2) Matka Boží přistúpila, obraz svatý malovala. Svoje líčka přiložila, hned obrázek ozdobila. Staň, Lukáši, staň ze spáni, už je obraz malovaný,3) Častochovu oběcaný. Zapřahajte šest pár volů, vezte obraz k Častochovu.4) Postavte ho na kopečku, proti jasnému slunéčku. Budú lidé putovati, zdraví tamo nabývati. A když jeli krajem lesa, pohonič bičem zapleskal. Když prostřed lesa přijeli, třé zbůjníci vyskočili. Stůjte, stůjte, nešmihajte, co vezete, to nám dajte.5) Vezem obraz svatej Panny, na Častochov oběcaný.6) A my vám ho porúbáme, a my vám ho posekáme. Nerúbajte, nesekajte, zkameňáte, zdřevěnáte. Zkameňáte jako múry, na památku tej figúry.7) Jali rúbať, jali sekať, matky Boží nelitovat. Jeden zaťal, hned zkameňal, druhý zaťal, hned zdřevěnal. A to máte na památku, nerúbajte Boží matku. A ten třetí Boha chválil, že obrazu neporanil.8) K Častochovu dále jeli, na kopečku zastavili, dále už jeti nemohli. Tu mě složte na kopečku, proti jasnému slunéčku. Budú ke mně putovati, zdraví u mne nabývati.9)
[: Šla Maria do kláštera, :] tam synáčka porodila. Porodila i povila, do jeslíček položila. Lež tu, synu, lež tu, milý, a já půjdu pro anděly. Andělé proň přiletěli, pod své křídla syna vzali. Letěli s ním pod nebesa, nebesa se otevřely. Křižíčky se poklonily, zvony samy zazvonily, dušičky se zradovaly. , Jedna jen se neraduje, kerá otce, matku bije. »A já sem hříšná nebila, a jenom sem pomyslila,« A dy jsi ty pomyslila, jako bys to učinila. A hned padla v věčný plameň, uchovej nás, Kriste, Amen.
A už my se spat strojíme, Bohu duši poručíme, tak jako ten svatý Ščepán, dyž měl býti kamenován.
A už my se spat strojíme, Bohu duši poručíme, tak jako ten svatý Ščepán, dyž měl býti kamenován. Bil se nábožně v prsy své: Pane, odpusť mně hříchy mé, všecky hříchy, nepravosti, ach, můj Bože na výsosti.1)
Horo krásná, spanilá, kde přebývá Maria, jak jsi krásná k milování, Svatohorská Maria! Uslyšel sem krásný hlas, jak Maria volá nás: Poďte ke mně, moje děti, přišel čas, již přišel čas. Ti ptáčkové spanilí chválí Pannu Marii; zezulenky libým hlasem cukrují, aj, cukrují. Poutníčkové rozmilí, pozdravujme Marii, čisté srdce Boží matce darujme, o, darujme. O, převzácný klenote, nejkrasší na tom světě! Kdo tebe má, ten se s tebou jako v nebi raduje. Slyš, matičko, volání, pros za věrné křesťany, by se ráčil Bůh smilovat nad námi, ach, nad námi! Vypros nám požehnání, o, Svatohorská paní, ať víra, náděje, láska přebývá mezi námi. Zvlášť se rač přimlouvati, když budem umírati, bychom hodně tělo Páně přijali, ach, přijali.
Vzdejme čest Bohu samému, Bohu Otci nebeskému, jenž nás vše ráčil stvořiti a na tom světě říditi. Buď čest božská Bohu Synu, že z nás odňal věčnou vinu, kdy za nás ráčil trpěti, na dřevu kříže umříti. Buď čest i Duchu svatému, posvětiteli našemu, že nás na křtu svatém zplodil, dítkami Božími zvolil. Požehnej, Bože, ty dary, ať nám všem slouží ke zdraví, jako na svadbě chudobské, v městě Káni Galilejské. Ať jsou tělu k otavení, duši naší ke spasení. My tě chceme chválit vděčně, zde a v nebi nekonečně.
[: Brodil Janko koně :] [: v polanskej dolině. :]
Keywords: 
Brodil Janko koně v polanskej dolině. 1) Koničky nad vodú, Janíček pod vodú. Koničky řehtali, jako by plakali, Janička hledali. Milá nemeškala, k rybařom běžala. Rybáři, rybáři, zatahujte moře, utopilo sa mi potěšení moje. 2) Ponajprv zatáhli, klobúček 3) vytáhli. Po druhé zatáhli, širáček vytáhli. Po třetí zatáhli, Janóška vytáhli. To-li je ta ryba, mému srdci milá? 4) Milá nemeškala, k zvonařům běžala. Zvonaři, zvonaři, zvoňte na vše strany, utopilo sa mi moje potěšení. Milá nemeškala, k stolařům běžala. Stoláři, stoláři, dělajte mi truhlu. Velikú, širokú, co dvá do ní lehnú, milý se svú milú. Milá nemeškala, k hrobařům běžala. Hrobaři, hrobaři, ukopte mi jamu, velikú, širokú, co dvá do ní lehnú. Janošek a i já, lehneme obadvá.
[: Povězte, povězte, vy malé rybičky, :] [: viděly-i ste tam, :] devča u vodičky? Viděly, viděly, dívalo sa do ní: Si-i tak hluboká, jako si široká, skočila bych do ní. Neskákáj, neskákáj, nedělaj mi toho; jak sa ti nelúbím, hledáj si jiného. Rožnove, Rožnove, stojíš na kopečku, pro tebe sem pozbyl svoju galanečku.
Přišel pod okynko: Spíš-li, Marijanko, spíš-li nebo nespíš lebo mne neslyšíš? Nespím, ach, já nespím, dobře tebe slyším, ale k nám, synečku, tebe pustit nesmím. Panímáma leží nedaleko dveří, ona všecko slyší, když kočička běží. Ráno by přivstala a mne by se ptala: S kým’s to, Marijanko, s kým’s to rozmlóvala? Ach, s kým pak by jinším, se svým nejmilejším, on k nám dycky chodí a mne ze sna budí. Počkej, Marijanko, esli pravda néní, bůj se, Marijanko, bůj se utopení. 1) Marianka vstala, k Dunaji běžela: Dunaji, Dunaji, Dunajenko milá. Jsi-li, Dunajenko, jsi-li tak hluboká, jako sem vysoká, já do tebe skočím. Do vody skočila, ešče zavolala, ešče zavolala, Panenko Maria. 2) Její černé vlasy po Dunaji plyly, její bílé ruce břehu se chytaly. Její černé oči se světem se lóčí, že jsó oklamaný od šohaja v noci. 3)
Přišel pod okynko: Spíš-li, Marijanko, spíš-li nebo nespíš lebo mne neslyšíš? Nespím, ach, já nespím, dobře tebe slyším, ale k nám, synečku, tebe pustit nesmím. Panímáma leží nedaleko dveří, ona všecko slyší, když kočička běží. Ráno by přivstala a mne by se ptala: S kým’s to, Marijanko, s kým’s to rozmlóvala? Ach, s kým pak by jinším, se svým nejmilejším, on k nám dycky chodí a mne ze sna budí. Počkej, Marijanko, esli pravda néní, bůj se, Marijanko, bůj se utopení. 1) Marianka vstala, k Dunaji běžela: Dunaji, Dunaji, Dunajenko milá. Jsi-li, Dunajenko, jsi-li tak hluboká, jako sem vysoká, já do tebe skočím. Do vody skočila, ešče zavolala, ešče zavolala, Panenko Maria. 2) Její černé vlasy po Dunaji plyly, její bílé ruce břehu se chytaly. Její černé oči se světem se lóčí, že jsó oklamaný od šohaja v noci. 3)
Byla jedna vdovička, patero dzěci měla, živić jich čim něměla. Dzěci nad ňu plakaly, že by velice jedly. Ach, něplačcě, dzěci me, půjdu ja do švagrovéj. Budu prosić pro Boha, by mi dala kus chleba. Ta ji chleba nědala, a ešče ji vylala. Rob, švagrova, jako ja, to budzěš měć kus chleba. Ona s plačem běžela, k dzětom svym pospichala, všecky je pověšala. *) Jeji brat dom přichodzil a do chleba zakrojil. Jak zakrojil do chleba, to krev z něho běžela. Ptám se cjebe, ženo ma, byl-li tu chudši ež ja? Byla tu tva sestřička, prosila mne pro Boha, bych ji dala kus chleba. Ja sem ji ho nědala, ešče sem ji vylala. By robila jako ja, že budzě měć kus chleba. Na hůru se hnedky bral, štyry pecny chleba vzal, k sestře svoji pospichal. Na, sestřičko, na, moja, bys sirotky živila. Už nic něchcu od cjebe, už jich živi Bůh s nebe.
[: Nad Kostelcem je černý les, :] [: žalo tam pět panen oves. :] Povězte mně, mé panenky, mého srdca holuběnky: Je-li tady moja milá, je-li zdravá jako jiná? Tvoja milá už umřela, včerá ráno pohřeb měla. Zvoňte, zvony, na vše strany, umřelo mé potěšení. Zvoňte, zvony, po všem světě, že už já nemám děvčete. Ukažte mně tu stežčenku, kady vezli mó panenku. Ta cesta je právě známá, rozmarýnem vypletená. Kady panenka vezená, všady rosička sražená. Povězte mně, kde tam leží? »Na kerchově vedle dveří.« Ponejprv kerchov obešel, na její hrobek nepřišel. Po druhé kerchov obešel, na její hrobek nepřišel. Po třetí kerchov obešel, na její hrobeček přišel. »Kdo se šlape po mém hrobě, nedá mně v hrobě pokoje?« Já se šlapu, moja milá, jsi-li ty ke mně upřímná? »A to je Janiček milý, co tu po mém hrobě chodí.« A šel cestó pod podlóbí, tam, kde má hrobař nádobí. A vzal ryčku a motyčku, aby vykopal Aničku. Běž, Janičku, běž ty domů, poruč mě tu Pánu Bohu. A šak ty mne už nezvihneš, ešče spíše za mnó přindeš.
[: Kdo to chodí po krchově, :] po krchove po mém hrobě? Šlape travičku zelenou, sráží rosičku studenou? Chodí tady náš pan šafář, z tohoto dvora hospodář. 1) Zkažte vy tam mojí paní, ať mně pošle čechel nový. 2) Že já v tom ležet nebudu, že raděj ven z hrobu půjdu. 3) Mám čechel v neděli šitý a do mše svaté válený. Přišel šafář, přišel domů, sedlu za stůl, sklonil hlavu. Co pak ste tak neveselý, snad vás vaše hlava bolí? Mě má hlava nic nebolí, mé srdce je zarmoucený. Zkazuje ti pán tvůj první, bys mu dala čechel nový. Že on v tom ležet nebude, že raděj ven z hrobu půjde. Že je ve čtvrtek přadený, v pátek velký ovářený. V sobotu po slunci praný, v neděli do mše válený. Dvanáct truhel otevřela, žádné košile neměla. Když třináctou otevřela, tam ta košile ležela, na krchov s ní pospíchala. Kdo to chodí po krchově, po krchově po mém hrobě? A já su to, tvoje paní, nesu tobě čechel nový. Otvírejte se, hrobové, moje paní sem ke mně jde. Hrob Boží se hned otevřel a tam ten pán její ležel. Ona k němu přistoupila, hrdla se ho zachytila. Nechytej se krku mého, dyť vidíš jen mrtvé tělo. Třeba tělo mrtvé bylo, když mně bylo někdy milo. Stup, paní, stup ty doleji, vyvrž klíče na hrob nový, to sirotkům na znamení. Přiletěli dvá holoubci, sedli sobě na zvonici. A tak překrásně houkali, jako by hrany zvonily. Jak sirotci uslyšeli, hned na krchov pospíšili. Ach, matičko roztomilá, komu ste nás poručila? Poroučím vás Pánu Bohu, Matce Boží pod ochranu. 4)
Syneček do vojny jede a své milé přikazuje: Za sedum let zas přijedu, zlatý prsten ti dovezu. Sedum let se nevdávala, pořád na něho čekala. Když už sedmý rok dochází, panna na trávu vychází. Potkal tě ju v poli jonák, toho regimentu voják. Taky-li se, má rozmilá, budeš vdávat jako jiná? A já se vdávat nebudu, na milého čekat budu. Tvůj milý se už oženil, já sem na jeho svadbě byl. Co mu zkážeš, Anduličko, červená, bílá růžičko? Zkazuju mu toli zdraví, co je v tomto háju trávy. Zkazuju mu toli ščestí, co je v tomto háju listí. Co mu zkážeš ješče více, krásná sivá holubice? Zkazuju toli hubiček, co je na nebi hvězdiček. A toli dobrých noclehů, co je na světě kostelů. Zkazuju mu toli dítek, co je v tom hájičku kvítek. Zatočil se a zasmál se, zlatý prsten zasvítil se. To je prsten z mého prstu, ten sem mu dala na cestu. Kostelíček v černém lese, poď, má milá, sezdáme se. Pojal on ju za ručičku a vedl ju ku kostelíčku. Od kostýlka před faráře, co ty ruce štolou váže. Dyž je začal svazovati, ona počala plakati. Co pak plačeš, moja milá, má Andulko roztomilá? A jak já nemám plakati, neví o tom otec, máti. Ani moje tovaryšky, co chtěly byt za družičky.
Měla sem synečka jako rozmarýnek, vzala mně ho voda, když kvetl barvínek. Dyž barvínek kvetl, levandula zrála, vzala mi ho voda, voděnka z Dunaja. 1) Já půjdu k Dunaju, budu volat hlasem: Voděnko dunajská, navrať 2) mně ho zas ven. Já ti ho navrátím, 3) ale ne živého, zabolí tě srdce, 4) pohlídna na něho. 5)
[: Okolo Hodolan chodníček jako dlaň; :] [: a kdo ho ušlapal? :] Syneček choďa tam.
Keywords: 
[: Okolo Hodolan chodníček jako dlaň; :] [: a kdo ho ušlapal? :] Syneček choďa tam.
Keywords: 
Okolo Hodolan chodníček jako dlaň; a kdo ho ušlapal? Syneček choďa tam. Přišel pod okýnko: Spíš-li, má Hanýnko, spíš-li či co děláš, že mně neotvíráš? Tatíček uslyšel, z bílého lůžka vstal, ostrý 1) meč vytáhnul, synkovi hlavu sťal. Ach, tato, tatíčku, co ste udělali, že ste šohajovi hlavěnku uťali? Hlavičku sem uťal, do Dunaja hodil, a to pro tě, dcero má, že za tebú chodil. Pusťte mě, tatíčku, k Dunaju na trávu, abych tam spatřila synečkovu hlavu. Synečkova hlava po Dunaju plyve a za tú hlavičkú štyry krápě krve. Za tymi krapjami klobúček s pentlami, a za tym klobúčkem botky s ostrohami. Za tymi botkami truhelka s pokrovem, a při tej truhličce štyřé mládencové. A nad hrobem stála, žalostně plakala, chudobným žebráčkom almužnu dávala. Dceruško, dceruško, nežel synka toho, můžeš sobě vybrat z tisíca jednoho. Dybych si vybrala z tisíca jednoho, nedostanu předce šuhajíčka svého. 2)
[: Šlo diťa chodničkem, :] šprtalo špendličkem. Chodil Pan Bůh po vsi, nadešel to diťa. Co tu, diťa, dělaš? Svoji mamy hledam. Di, diťa, na krchov, tam tva mama leži, druhy hrob od dveři. Ulom haluzečku, pobuř 1) na hrobečku. Kdo tu buři na mne, 2) hlinu na mne sype? Ja, matičko, buřim, hlinu na vas sypu. Pusťtě mne tam k sobě, pusťte v tejto době. Di, diťa, do domu, maš tam mladu mamu. CoŽ je po mladosti, dy něni milosti. Dy mi chleba dava, popelem ho vala. A tak mi ho hodi, jako zlemu psovi. Dy svojim chleba da, za stůl jich posaza: maslem jim pomaza. Dy mi hlavu češe, to mi z ni krev teče. Dy ona mne myje, po ličku mne bije. Ach, matičko mila, vemtě vy mne k sobě, vemtě v tejto době. Me diťa rozmile, co bys tu dělalo, co bys tu jidalo? Rosičku zbiralo, vam nožičky mylo. Di, diťa, do domu, poviz tatičkovi, že si bylo se mnu. TatiČek něvěři, kyjem tež udeři. Di, diťa, do domu, třeti deň tě vezmu. Ach, tato, tatičku, předajtě kozičku, delajtě truhličku. Ach, tato, tatičku, předajtě kravičku, šijte kosulečku. Košulku došiva, diťa už umira.
[: Šly děvčátka na jahody, :] a to pořád podle vody. Nadešly tam přívozníčka, přešvárného šohajíčka. Oj, Janíčku, přívozníčku, převez ty nás přes vodičku. 1) Všecky panny popřevážal, jenom svoju milú nechal. Oj, Janíčku, převez i mňa, zaplatím ti jako jiná. »Nemám čluna, ani vesla, všecko mi to voda znésla,« Máš ty člunek a i veslo, ale tebe blúdi pestvo. Sedni, milá, na lodičku, převezu ťa přes vodičku. 2) Jak dojeli prostřed vody, stupoval jí do slobody. Nestupaj mně do slobody, než mia dovez na kraj vody. Jak dojeli na krajíček, vyhodil ju na trávníček. 3) Ruce, nohy jí urúbal, černé oči jí vylúpal. Odešel ju na půl míle, počuval ju, živa-li je. Vrš plakala, vrš zpívala, vrš na Janoška volala. Ach, Janíčku, srdce moje, kam si poděl nohy moje? Tam jsú tvoje bílé nohy u Dunaja na tom poli. Vrš plakala, vrs zpívala, vrš na Janóška volala: Ach, Janíčku, srdce moje, kam si poděl ruce moje? A ty tvoje bílé ruce u Dunaja na tej lúce. Vrš plakala, vrš zpívala, vrš na Janíčka volala: Ach, Janíčku, srdce moje, kam si poděl oči moje? Tam sú tvoje černé oči, kde sa Dunaj kolem točí. Vrš plakala, vrš zpívala, vrš na Janíčka volala: Ach, Janíčku, srdce moje, kam si poděl vlasy moje? A ty tvoje černé vlasy po Dunaju větr plaší. 4)
Uliana, krásná panna, také-li by si mě vzala? 1) Ráda bych si tebe vzala, dybych pro bratříčka směla. Umoř bratra, vezmi si mě, budeš míti ščestí ze mně. Jak bych já ho umořila? Dyť sem se to neučila. 2) Di do lesa višňovýho, najdeš hada jedovýho. 3) Uvař mu ho v sladkým mlíce, on ti skoná po hodince. 4) Už bratříček z lesa jede, přeneščasný dříví veze. 5) Hned mu vrata otvírala a koničky odpříhala. Poď, bratřičku, poď k snídaní, máš rybičky přichystaný. 6) Co pak só to za rybičky? Žádná nemá své hlavičky. Hlavičky sem zutínala, sama sem jich posnídala. A dyž první kósek snědl, hnedka jako stěna zbledl. 7) Di, sestřičko, dones vína, už mně mé srdce zemdlívá. 8) Sestřička hned nemeškala, z luže vody mu nabrala. 9) Pi, bratřičku, šak je dobrý, z plnýho sudu nabraný. 10) Dé mně, sestro, dé peřinko, ať položím svó hlavěnko. Donesla mu tvrdé kameň: Spi, bratřičku, tade na něm. 11) Už sem bratra votrávila, tvé srdečko zaslóžila. Dones, milá, tvrdé kameň, já rozdělím srdce na něm. Bratřička sem votrávila, a tebe sem nedostala. 12) Bratřičkovi už zvonijó, Uliánku podpalujó. Bratříčkovi odzvonili, Uliánku podpálili.
Zdál se mi této noci sen, že můj milý ke mně přišel. 1) Já se probudím, nic není, jen mého srdce soužení. 2) Mám já poslíčka tajného, co mně pude pro milého. Pospěš, poslíčku, jako pták, pozdrav milého na stokrát. Poslíček k hradu přibíhá, můj milý se z okna dívá: Vrať se, poslíčku, vrať domů, že tam dnes jíti nemohu. Až zítra, skoro raníčko, dříve než vyjde slunéčko. Slunéčko z hory vychází, můj milý se nenachází. Ach, milý jede po mostě, pod ním koníček za dvě stě. Koníček pod ním laškuje, mé srdečko se raduje. Koníček zlámal nožičku, můj milý srazil hlavičku. Zvučte, hrany, na vše strany, umřelo mé potěšení. Jednoho sem milovala, toho sem smutná pozbyla. Umřel mně z vonné růže květ, mrzí mě cely šírý svět.
Ach, maměnko, maměnko, zlá novina letí, vdovec si mě namlúvá, má patero dětí. Ach, vdovče ty můj milý, pověz ty mně pravdu, kolko ty těch dětí máš, ať mě neoklamáš. Pod pecem je patero, za pecem je štvero, néní jich, má milá, jenom devatero. Než bych sobě vdovca plesnivého vzala, radši bych já, radši do vody skočila. Radši bych já, radši dvanást kráv dojila, než vdovcovým dětom snídaní strojila. Dvanást kráv podojím, se synkem postojím, tem vdovcovým dětom nikdá neuhovím. Ty vdovcovy fúsa radovaly by se, moje černé oči naplakaly by se. Ta vdovcova brada jako drobná sečka, ona by popchala moje bílé líčka.
Aj, zerzaj, zerzaj, můj koníčku vrany, přes pole jeduci, aby uslyšela moja najmilejši v komůrce seďuci. Jak ho uslyšela, zaplakat musela o koňa vraneho, ně tak o konička, jako o Janička, Janička švarného. Svítilo slunečko na me okenečko, od půlnoci měsiček, ach, že už mi zarůst od mého milého přes zahrádku chodníček.
[: A když přijde na jaro pohoda, :] přiď, synečku, přiď do vinohrada. Navoňaš se kvitka voňaveho, napatřiš se lička červeneho. Ach, což je mi po tej červenosti, dyž ja nějsem u tebe v milosti. Přiď ty edem, můj synečku, ku mně, spatříš pěkny rozmarijan u mne. Poručím tě Panu Bohu i s nim, spatřil sem tě v zahradečce s inšim. Nědivaj se, můj synečku, temu, trefi se to i tobě samemu. Trefi se to i panně ve zlatě, ně tak, Bože, chudobnej sirotě. Dybys byla chudobná sirota, nenosila bys řetazy ze zlata. Nosila bys patěrečky drobne, jako nosa děvečky chudobne.
Zpívala bych sobě, ale hrubě nesmím, dyž moje srdenko za milúnkým teskní. Zpívala bych sobě, synečku, o tobě; pomyslela sem si, co je mňa po tobě. Co je mňa po tobě, po tvojej podobě, co mňa do tvej krásy, dyž ty pro mňa nejsi. Pila bych, jedla bych, chleba sa mně nechce, než toho synečka, co je v Novém městě. Vesele, vesele, třeba sa zle děje; srdečko v zármutku, huběnka sa směje. Mé srdenko, srdce, biješ ve mně prudce, ležíš jako skála, dycky bych plakala!
Co je po studýnce, dyž v ní vody néní? [: Jako po panence, :] dyž v ní lásky*) néní. Co je po vodince, co teče kolajó! Jako po panence, dyž mně o ňu lajó.
Keywords: 
[: Copak k nám, synečko, celé tédeň nendeš? :] »A dež já k vám přendo, te mně nevutevřeš.«1) Přendi k nám, synečko, dneska večír chvílko, tvó krásnó hlavěnko vlož na mý ramýnko.2) Ne tak na ramýnko jako na srdečko, abech ti poznala, hezké šohajíčko.3) Já mosím, synečko, dneska všecko vědět, proč tvý černý voči nechcó na mně hledět. Černý voči hledět, tvý tváříčka mluvit, kdo tobě zbraňuje před te naše chodit? Zbraňujó, zbraňujó moji kamarádi, tebe mně nepřijó, sami be ti rádi.
Černé oči, černé, ne každému věrné, a ty najčernější sú najfalešnější. Černé oči, černé jako ta trnečka, jak ste sa vřezaly do mojho srdéčka. A už sa vřezaly, už sa nevyřežú, už to mé srdečko na poly rozřežú.*)
Červená růžičko, proč se nerozvíjáš? Falešný synečku, [: proč k nám nechodíváš? :] »Dybych já k vám chodil, ešče bys plakala, červeným šátečkem oči utírala.« Proč pak bych plakala, dyž mě nic nebolí? Milovali sme se jako dvá holubi. Jako dvá holubi, jako dvě hrdličky, dávali sme sobě falešné hubičky. Falešný šohaju, jako falešný klíč, neodemkneš ty mně mého srdečka víc. Falešný šohaju, falešná tvá láska, nebudu ti věřit, až bude ohláška. Až bude ohláška na vážanské faře, až nám ten pan falář štóló ruce sváže.*) Až ručenky sváže, až nás spolu sezdá, teprv budu věřit, že budu žena tvá.
Dala sem ti pérko jako galanovi, tys ho dal do hrantu vranému koňovi. Dala sem ti pérko, ješče ti jedno dám, teprv se tě zeptám, budeš-li chodit k nám.
Keywords: 
Dej mi, Bože, ten dar, co se mi v noci zdál, černojoký synek před naším oknem stál. Černojoký synek jako rozmarýnek, jak by ho maměnka vyvinula z plinek. Dyby tě, synečku, z kameňa tesali, tak tě nevytešó, jak tě vychovali.
Ani mně nevoní z rozmarýnu věnec, a jak mně zavoněl přespolní mládenec. Studená rosenka tej noci padala, když sem za synečkem dvéře zavírala. Studená jako led, nemožu zapomnět, nemožu, synečku, sivý holubečku, na tebe zapomnět. Už sem zapomněla na koho sem chtěla, na tebe, synečku, leda bych musela.
Vyptala sem si od svej maměnky svobodu, abych chodila do studenečky pro vodu. A v tej studence chladná voděnka jako led, nemožu na tě, mé zlaté dítě, zapomnět.
Ej, Janku, Janičku, voňavý hřebičku, jak’s ty mně zavoněl v tom čirém polečku! To moje srdenko tak si hořekuje, že si ledakoho věrně zamiluje. To moje srdenko tak ve mně buchoce, jako ta ryběnka v hlubokém potoce.
[: Ej, lásko, lásko, ty nejsi stálá, :] [: jako voděnka mezi břehama. :] Voda uplyne, láska pomine jako listeček na rozmarýně. Vystavím klášter mezi horama, tam budu bývat bez milováňa. Bez milováňa tam budu bývat, nedám sa věcej panenkám klamat.
Polajko, polajko, dávno sme sa znaly, keď sme šohajovi spolu čarovaly. Nečarovala sem, ani má mamička, než mu čarovaly mé černé očička.1) Čarovaly tobě moje černé oči, keď’s jich viděl ve dně, musel přijít v noci. Čarovala tobě má bílá hubička, keď ti ščebetala jako laštovička.
Chodila po roli, trhala kúkoli, aj tu dobromysel, co by šohaj přišel. Chodila po hájku, trhala polajku, trhala, volala: Poď ke mně, šohajku. Ešče si natrhám toho návratníčku: Navrať sa mně, navrať, švarný šohajíčku. Milovali sme sa jak dvě holuběnky, vodívali sme sa spolu za ručenky. Milovali sme sa jako dva holubi, včil sa mně, synečku, tvá láska nelúbí.
Chodí Martin po dědině puača, umřeua mu [: Kateřinka, Kača. :] Ja, nepuač ty, Martine, Martinku, možeš si vzít našu Ulianku. Ja, co je mně po tej Uliance, pobiją ju, uteče k maměnce. Lepší byua moja nebožčička, sčebotaua jako uaštovička.
Chodí syneček okolo voza, [: jako by hledal kósek železa. :] Kósek1) železa, kósek2) litiny, on chce oklamat švarné divčiny.
Ja, ty milý převozníčku, převez ty mě přes tu malú dunajičku, přes vodu studenú, vodu bystrú; mám tam frajerenku jako jiskru. Nemám lodi, ani vesla, všecko mně to ta voděnka pryč odnesla; voděnka studená, voda bystrá, moja frajerenka jako jiskra.
Co sem udělala včera, dneska, všecko mně vodinka dolů snesla. Ta vodinka bystrá, teče od Hradišča, vzala mně milého jako jiskra.
Je cestička ušlapaná pod našém oknem, kdo ju šlapal, než můj milé, dyž mě volal ven; vyvolal mě na rozcestí: Dé ti, milá, Bože, ščestí, hledé si s Bohem. Copak seš te, můj šohaju, v celém světě sám, že já pro tě mé srdenko zarmócený mám? Šak je ješče chlapců dosti, jako na stromečku lestí, co chcó chodit k nám. Dež’s te chodil, můj šohaju, přes zelený háj, jenom ty se na to zpomeň, žes k nám chodíval; chodívals k nám ve dne v noci, šidívals mý černý voči, včiľs mě voklamal. Ach, můj Bože némiléší, co mě mrzí svět, že nemužo, můj šuhajo, na tě zapomnět. Zapomeno, ale těžko, zpomeno se na to všecko, plakala bych hned.
Kamarádko věrná, jako ruka jedna, měla sem milého, tys mně ho odvedla.
Kamarádko věrná, jako ruka jedna, měla sem milého, tys mně ho odvedla. Dy’s mně ho odvedla, jenom si ho mívej, jenom se, sestřičko, ze mně nevysmívej.
Kameňu, kameňu, těžko srdcu mému, rozděl se1) na dvoje, potěš srdce moje! Dyby se ten kameň ve zlato obrátil, co by se děvčati syneček navrátil.2) Srdce mé, srdce mé, proč’s tak zarmúcené? Hoříš jako plameň, visíš jako kameň. Horno mi je, horno na mojem srdečku, jak by mě ho svázal červenú šnúrečkú. Červená šnúrečka je velice tenká, ona se vřezala do mého srdeňka.
a) Šohajova láska je velice ťažká, na srdečku, na mém jako mlýnský kameň. I ten mlýnský kameň někdy sa roztočí, na srdečku, na mém nic sa neulahčí.
b) Svitaj, Bože, svitaj, coby skůr mrkalo, coby mého věku skůrej ubývalo. Zazpívaj, slavíčku, v zeleném hájíčku, učiň potěšení mojemu srdečku. To moje srdečko tvrdé jako kameň, už ho nepotěší na tom světě žáden. Potěšil by jeden, ale je daleko, potěšil by druhý, ale neví jako.
f) Debe mně tak belo, jak mně belo vloni! Verostlo mně jabko na suché jabloni. Na suché jabloni, na suché halózce; včil mě tvá maměnka za nevěsto nesce. Vona za nevěsto a já jo za matku, večítala be mně, že já nemám statku. Já ho mám maličko, te ho nemáš toli. Ach, jak mě to srdce, jak mně vono bolí. Copak si te meslíš, že te seš doví co? Deť te seš jako já chodobnéch rodičo. Chodobnéch rodičo, voni nic nemajó, jen tebe, senečko, pro kráso chovajó. Pro kráso chovajó, pro velikó radosť, chodobné panence pro velikó žalosť. Už sem zapomněla na červenó růžo, na tebe, senečko, zapomnět nemůžo.
Krásná moja milá jako rozmarýna, moja galanenka jako fialenka. »Nejsem rozmarýna, nejsem já fialka, ale sem galánka švárného šohajka.«
Keré vtáček na dvóch dubech sedá, každé si on falešnosti hledá, tak jako ten mládeneček, keré sedá podli dvóch děveček.
Keré vtáček na dvóch dubech sedá, dozajista falešnosti hledá; tak jako ten mládeneček, keré sedá vedle dvóch děveček. Přinda k jedné, poví jí slovečko, přinda k druhé, rozpoví jí všecko. Ja, ne tak, ne tak, synečku, nepovidé všecko na děvečku!
Letěl holub do pole, [: by nazobal své vole. :]1) Dyj své vole nazobal, po jaborách posedal.2) Ohled se na dvě strany, do Čech a do Moravy. Uhlídl tam svou mjilou, pěknou, krásnou, spanilou. Ona byla v tanečku, v tom růžovým věnečku. Hraj, Marjánko, hraj dosti, uživej své mladosti. Aj se ke mně dostaneš, šak si hrati přestaneš. Zapovím ti ty tance, zvolenovský mládence. Co ty mně zapovídáš? Dyť ty mě ešče nemáš.3) A já si to dovedu, že si pro tě dojedu. Čtyrma koňma vranejma, jako zeman ze mlejna.4)
Máš, děvečko, krásu, skové jo do času, jak jo pozbodeš, mět jí nebodeš. Jako polní kvítí ve dně v noci svítí, a pak uvadne, do vode spadne. A tak te, děvečko, v růžovým věnečko, také ovadneš, do vode spadneš.
Máš, děvečko, krásu, skové jo do času, jak jo pozbodeš, mět jí nebodeš. Jako polní kvítí ve dně v noci svítí, a pak uvadne, do vode spadne. A tak te, děvečko, v růžovým věnečko, také ovadneš, do vode spadneš.
Měla sem synečka jako jiskerečka, udeřila střela do jeho srdečka. Uder, střelo, uder, enom ho nezabí! Po čem by hledaly moje očka černy? Galán jsi ty, galán, ale na hodinu, jak by mé srdečko nemělo rozumu. Ale mé srdečko dobrý rozum mělo, že se ledakomu ošidit nedalo. Hořelo srdečko, hořelo plamenem, a dyž dohořelo, zostalo kamenem.
Měla sem včerá synečka, měl oči jako trnečka, dneska už ho nechco, slyšela sem neco, láli mo jeho matička. Přišel k nám včerá syneček, voněl mně jako hřebíček; dneska už ho nechco, slyšela sem neco, láli mu jeho tatíček. Láli mu rodiči vobá, že su pro něho chudobná; chudobná děvečka pro teho synečka, že su pro ňé nešikovná.*)
Mé srdečko bolavé je těžké jako kameň, mého milého slova, ty mně ležijó na něm. Mého milého slova, mého milého řeči, a dyť on mně sliboval hory, doly a lesy. Ten prstýnek, cos mně dal, ten já ti z lásky vrátím, pro tebe, můj synečku, srdýčka nezarmótím. Ten šáteček ode mne, ten sobě dobře schové, na mne nezapominé, žes bévával můj milé.
Myselko, mysel má, aj, kady ty mně chodíš? Kady mně ju švárný šohajíčku vodíš. Myselko, mysel má, jdeš na dvě strany, jedna za šohajkem, druhá nevím kady. Nedala mia máti šohajkovi brati, že by mně mosela barvu kupovati. A já mám barvičku v zeleném hájičku, jdi mne jí natrhat, švarný šohajíčku. A já mám barvičku jako kerá jiná, a já bych ani nešla za jejího syna.
Nebudu já robit jako sem robíval, co bych za svú milú frajery vodíval. Dy sem s jiným došel, toho zalúbila, ze mňa chudobného posměchy robila. Od ní sem odešel, slzy mně kapaly, po drobném kamení jamky vybíjaly. Přišel tatík domů: Šuhaju, co ti je? Utrkla mia kráva, ta kráva bezrohá. Nebyla to kráva, byla to panenka, bodaj neminula slaměného vínka. Slaměný minula, drnový dostala, bodaj sa jí hlava na prach rozsypala.
Néní na okole takovýho vtáčka, jako vychovala Malantka synáčka.
Keywords: 
syn
Není na okole takovýho vtáčka, jako vychovala Malantka synáčka. Vychovala tě ho v kleci javorové, slébila tě ho dať dceři Hanákové. Dceři Hanákové na velikó radosť, a druhém děvčatům na velikó žalosť. Slébila, nedala, dobře udělala! Tuhle máš, Aničko! Co ses načekala! Načekala sem se, načekám se ešče; o, počké, Filipku, ošidí tě děvče.
Néní na Moravě takovýho páva, jako u Malantů, co koně česává. Češe ti je, češe, aby byly vraný, že nima poveze Anu na zdávání.1) Není na Moravě takové pavice, jako u Hanáků, co drhne užice.2) Drhne ti je, drhne,3) aby byly bílý, že nima bude jesť Filipek za stoly. Užice pod stolem zarostajó hlohem, taléřky pod lavó zarostajó travó.
Neořu, nekopu, samo sa mi rodí; mám takú galánku, sama za mnú chodí. Nechodil sem za ňú, sama přišla za mnú, jako ta ovečka za zelenú trávu.1)
Keywords: 
O, chmelu, chmelu, chmelu zeleny, bez tebe žadneho vesele něni. Dybys ty, chmelu, po plotach nělez, něnadělal by si z panenek něvěst. A že ty, chmelu, po plotach lezeš, nějednej panence věneček vezmeš. O, lasko, lasko, buď mezi nami, jako ta vodička mezi břehami.1) Voda uplyně, břehy podryje, tebe si, dzěvuško, syněk něvezme. Dy si něvezme, plakač něbudu, jak jsem prv dělala, zas dělač budu.
Panímámo, jede k nám ze Slavkova písař, švárné vrané koně má,*) jede jako císař. V jedné ruce kalamář, v druhé ruce péro, a on si mě zapíše do srdečka svého.
Sokolove oči, jastřabove peři; [: každa panna blazen, co pacholkům věři. :] Pacholkovi věřić jako zlemu hadu, on ma pod jazykem devateru zradu. Pacholek ma v sobě tolej falšivosci, jak v jačmenem snopě byva mnoho osci. Pacholek je lživy jako pes prašivy, un dzěvuchu svedzě jak muchu na medzě.
Když sem já šel přes hraničky svítily mně dvě hvězdičky. Jedna světlá, jedna tmavá, ach, můj Bože, kerá je má! Jsi-li tmavá, rozsvětli se, a má lásko, proukaž se.1) Jakpak se mám proukázat a s tebó si svět zavázat?2) Není na rok, na dvě léta, než do skonání života. Do skonání mýho, tvýho nepohlednót na žadnýho. Nepohlednót, nezasmát se, zatvrzelý míti srdce.3) Zatvrzelý jako kameň až na věky věků, Amen.
A co mně dáš, to mně dáš, Pane Bože věčný, ja, edem mně nedávaj starej baby s dětmi. A ta stará dudle jako pivná bečka, a mladá podskakuje jako veverečka. Dáme starej osucha, aby ho žuchlala, tej mladej na střevičky, aby si šupkala.1)
Dej mně, Bože, dej mně, co mně míníš dáti, [: jenom mně nedávej :] ty vojenský šaty. Ty vojenský šaty, ty sou pěkný bílý, pověz ty mně, má milá, má panenko rozmilá, jak se ti to líbí? To se mně tak líbí, jako bys svoje měl; [: žes ty na mně, můj milej, :] najednou zapomněl. Já sem nezapomněl, brání mně rodiče, [: že nemáš, má milá, :] že nemáš tisíce.
Hory, hory, hory jsú, za horama vršky jsú, kdo chce pěknú ženu mět, musí sobě pro ňu jet. A já si to dovedu, já si pro ňu pojedu štyrma koňma vranýma jako sedlák do mlýna.
[: Po zahradce chodila, :] rozjabluňku sadila. Rosť, jabluňko, vysoko, rozkladaj se široko. Bilym kvetem prokvitaj a jablečkem zasedaj. Pěknym, bilym, červenym, na me ličko podobnym. Fuč, větřičku, z poledne, shoď jabličko lebo dvě. Fuč, větřičku, z půlnoci, shoď jabličko lebo tři.1) Kaj jabličko dopadně, tam se mila dostaně.2) Do městečka jedneho pro synečka švarneho. Kera dobra děvečka, něch posbiře jablečka.3) Jako sem ja sebrala, za synečkem poslala.4)
Ha, ty vtáčku sokolíčku, vysoko lítáš, co mně neseš za novinu, nic mně neříkáš. Já ti nesu novinečku krásnou, spanilou, že už tvoji nejmilejší čepiti budou. Ona sedí za stolečkem jako růžička, nedá sobě rozpletati svého věnečka. Nežel, nežel, má panenko, věnec zelenej, šak ti bude lepší slušet věnec stříbrnej.
Dy sem byla u maměnky svojí, strojila mia jako jabko v poli; ona mia strojila, leda mia vyzbyla, a já nebožátko musím od ní.
A dyž na vůz sedala, na maměnku volala: Maměnko ma, nědajtě mne vzať. Jeď už enem, dceruško, už je toho malučko, jeď edem, jeď, chtělas ho měť. A dyž na vůz sedala, na tatička volala: Tatičku můj, nědajtě mne vzat. Jeď už edem, dceruško, už je toho malučko, jeď edem, jeď, chtělas ho měť. Dyž vyjela za vrata, zavolala na brata: Bratřičku můj, nědaj mne brať. Jeď už edem, sestřičko, už je toho malučko, jeď edem, jeď, chtělas ho měť. Když vyjela na cestu, zavolala na sestru: Sestřičko ma, nědaj mne brať. Jeď už edem, sestřičko, už je toho malučko, jeď edem, jeď, chtělas ho měť. Trefiš tamo na otce jako na trni, pchače, jeď edem, jeď, chtělas ho měť. Trefiš tamo na mamku jak na horucu plaňku; jeď edem, jeď, chtělas ho měť. Trefiš tamo na bratry jako na vysoke Tatry; jeď edem, jeď, chtělas ho měť. Trefiš tamo na sestry jak na pekelne čerty; jeď edem, jeď, chtělas ho měť.
Dzevečka, bělá zára, trafilas na kazara. Budze ca kazarovac, tvé vlásky roztahovac. Tvé vlásky jako zlato, něstojíš, Janko, za to.
Keywords: 
S Pánem Bohem buďte, rodiči rozmilí, já už se dnes s vama lóčím naposledy. S Pánem Bohem buďte, bratříčku, sestričko, nechť vás opatruje tatíček s matičkó. S Pánem Bohem tu buď, kamarádko věrná, co sme bévávaly jako ruka jedna. S Pánem Bohem buďte, svobodní mládenci, co ste bývávali moji tanečníci. S Pánem Bohem buďte, maměnčiny krávy, už vám neponesu ode dneška trávy. S Pánem Bohem buďte, tatíčkovy ovce, nechť vás opatruje1) ode dneška, kdo chce.
[: Sviť, měsičku, jasno, :] už slunečko zašlo. Osviť doly hory do novej komory. V tej novej komoře stele bile lože. Něstel ho vysoko, ustel ho široko. Buděm v něm ležeti, jako dvoje děti.
Sviť, měsíčku, jasno, ai, už slunečko zašlo, hej, hej, už slunečko zašlo. Osviť doly hory, aj, do novej komory, hej, hej, do novej komory. V tej novej komoře, ai, malovane lože. V malovanem loži, ai, dvoje malych leži. Povědaju sobě, ai, o vinku zelenym. O vinku zelenym, ai, o prstenku zlatym. Co je mi po vinku, ai, jako po prstenku. Vineček uvadně, ai, prstenek se zlame.
Co sem vos tak, mo mamičko, v domě mrzela, dy scě mě tež tak mladičku vydać musela? Dali scě mě za takeho, něni hoden psa dobreho, mamičko moja. Dy vy tamo přijedzěcě, mamičko moja, to mně un tež pěkně řeče: Ženičko moja. Jakž tam odtel odjedzěcě, každy kutek mnu vymecě, mamičko moja. Sednu sobě v okenečku jako z růže květ, zaplaču se, rozpomnim se na ten bidny svět. Řeknu sobě: Mily Bože, juž mi žoden něpomože z moji něvole.
Ja, pozná prý to, pozná, kerá je panenka, hlava učesaná jako laštověnka.1) Pozná prý to, pozná, kerá je ženička, očka nevyspané a zbledené líčka. Pozná prý to, pozná, kerý je mládenec, hlava učesaná, za klobučkem věnec.2) Pozná prý to, pozná, kerý je ženatý, očka má nevyspané, klobúk na očách klapí. Pozná prý to, pozná, kdo se v noci žení, očka má nevyspané a líčka krásu mění.
Pozná, pozná, pozná, kerá je panenka; ona když jde k tanci, jako majholenka. Pozná, pozná, pozná, kerej je mládenec; a on když jde k tanci, jak růžovej věnec. Pozná, pozná, pozná, kerá je už vdaná: Ona když jde k tanci, jak hus podškubaná. Pozná, pozná, pozná, kerej je ženatej, a on když jde k tanci, jak pes cafrnatej.1)
Néní mňa najlutěj jako, maměnko, vás, [: vychovali ste mia, :] a včil mosím od vás.1) Vychovali ste mia jak v zahrádce kvítí, a včilej, maměnko, mosím od vás jíti. Vychovali ste mia jak v ořeše jádro, včilej ste mia dali synečkovi darmo.2)
Sedělatě na kopečku jak růžový květ, vila vinky z rozmarýnky, uvila jich pět. Do šátečka svázala, synečkovi poslala: Můj synečku roztomilý, budeš-li mě chtěť? A on napsal písaničko na pargamíně: Budeš-li se, milá, vdávat lebo čekat mě? Já se vdávat nebudu, na tebe čekat budu, a dybys byl na kraj světa, za tebú půjdu.1) A seděla u okénka jako růžička, nedala si rozplétati svého vrkůčka: Můj vrkůček zelený za peníze stříbrný, kdo ho bude rozplétati? Syneček milý.
Sedí brablec na kostele jako mládenec, přiletěla k němu vrana, dala mu věnec; a já tebe, vrano, nechcu, černý nohy máš A já tebe, můj brablečku, že ty v karty hráš. Já poletím přes Moravu, nohy operu; a ty půjdeš do karbanu, prohráš halenu.
Ty, děvečko, bílá růže, nebylo ti třeba muže. Ani muže, ani dítek, mohlas chodit jako kvítek. Mohlas chodit po slobodě jak ryběnka v bystrej vodě. Mohlas chodit po jarmakoch jak kuřátko po hambálkoch.
Ach, Bože, rozbože, kde je má maměnka! Už na ní narostla zelená travěnka. Zelená travěnka modrým kvítím kvete, že už mě, maměnko, vdávat nebudete. Ach, Bože, rozbože, kde je můj tatíček? Už na něm narostl zelený trávníček. Zelený trávníček, červený hřebíček, že už mně nebude vdávat můj tatíček. Já nemám maměnky a nemám tatíčka, já tady mám jenom jednoho bratříčka. Ach, Bože, rozbože, jakó já křivdu mám! Komu požaluju, dyž rodičů nemám. Požalovala bych svému bratříčkovi, předc to tak nebude jako tatíčkovi. Požalovala bych své milé sestřince, předce to tak néni jako své maměnce. V slavkovském krchově holubička sivá, a tam odpočívá má maměnka milá. V slavkovském krchově vyrůstá hřebíček, tamto odpočívá můj milý tatíček.1)
Když ja si zpomenu na svého tatíčka, slzy mě poleju, nevidím chodníčka. Když já si zpomenu na svoju maměnku, slzy mě polejú iďa na travěnku. Zhůru ke krchovu cestička dlážená, tam je má mamička na něm pochovaná. Zhůru ke krchovu dlážený chodníček, tam je pochovaný můj dobrý tatíček. Krchove, krchove, ohrado zelená, už sem na tě vsela své drahé semena. Už sem si nasela mamulku, tatíčka, ešče si naseju sestřičku, bratříčka. Hrobaři, hrobaři, hluboko sázíte, předrahé semena, nikdá nezcházíte. Mamulko, mamulko, hluboko ste lehly, své ubohé dcery k místu nepřivedly. Tatíčku, tatíčku, v hrobě jako v kleci, mně ubohé dceři ubližujú všecí.1) Ubližuj, ubližuj, máš-li ubližovat, moja těžká křivda bude k Bohu volat.2) Vy buchlovské zvony, na dva hlasy zvoňte, vy moji rodiči, vy mně hore vstaňte!
Sigotě, sigotě, zelené sigotě, ach, je-li komu horši jako mně sirotě. Kam sirota dojde, všady křivdu najde, a kde vdova kročí, všady o ní řeči. Tulipán, tulipán, já tebe vykopám, na co jsi v zahrádce, dyž frajerů nemám? Jako mia vykopáš, tak mia sadiť budeš, frajerů’s neměla, ani měť nebudeš.
Máte mia, maměnko, máte mia jedinú, nevydávajte mia na druhú dědinu. Keď mia tam vydáte, banovat budete, má stará matičko, včiu mně pomáhajte! Vybiraua jsem si mezi malinama, ale jsem si, Bože, kyseuú vybraua. Kyseuú, kyseuú, takovú kyseuú, neuvidíte mia jak živa veseuú. Vedua sem si, vedua jako ze sta jedna, z vysokej stoličky na nízkú sem sedua. Já sem si mysleua, že si já provedu, že z nízkej stoličky na vysokú sednu. Já sem sa vydaua, leda muža měua, leda ludé řekli, že jsu muadá žena. Já sem si mysleua, že mně dobře bude, že mně mojej kráse jak živ neubude. Už mně moje kráse pomali ubývá, už mně ju šohajek na chrbtě odbíjá.
Fialenko modrá, co nemožeš rozkvést; nedaj sa, děvčico, ledakomu podvest.1) Esli ťa podvede, šak si ťa nevezme, sedna na koníčka do vojny pojede. Važte si, děvčátka, svojí poctivosti, jako ta travěnka svojí zelenosti. Travěnka uvjadne, jak na ňu mráz přijde, a vaša poctivost na věky zahyne.2)
Janičko, Janičko, jakó te svadbo máš! Jenom se podívé, keho tade nemáš. Ach, te tade nemáš svojiho tatička, už na něm narostla zelená travička. Zelená travička modrém kvítkem kvete, že už mě, tatičku, ženit nebudete. Marjánko, Marjánko, jakó te svadbo máš, jenom se podívé, keho tade nemáš.1) Ach, te tade nemáš své staré maměnke, už na nich narostle zelený travěnke.2) Zelený travěnke, modré karafiát, škoda vás, maměnko, škoda vás nastokrát.

Pages