moja

Displaying 1 - 100 of 165
Frajeruočka moja
Keywords: 
Ešte ma moja mať
Keywords: 
Povedz že mi moja milá
Keywords: 
Budem sa ja mamko moja vidávať
Keywords: 
Moja milá zadriemala, ja som spal
Keywords: 
A hoja, hoja, sloboda moja
Keywords: 
Moja žena dobrá je
Keywords: 
Moja manka velmi plače
Keywords: 
Moja mamka ždicki plače
Keywords: 
Moja milá zadriemala, ja zaspal
Keywords: 
Ej, mamička moja idzem sa vidávac
Keywords: 
Ďeže si bula ďeveška moja
Keywords: 
Ostaň zdravá, frajeruočka moja
Keywords: 
Neboj že sa, moja milá, neboj
Keywords: 
Kebi si ti moja milá scela
Keywords: 
Čože si mi, moja milá zedla
Keywords: 
Povedzže, mi moja povedz
Keywords: 
Dobrí večer frajeruočka moja
Keywords: 
Čože si mi moja milá bľadla
Keywords: 
Jaj, Bože muoj, aká moja mišlienka
Keywords: 
Milka moja, čo si ti len mislela
Keywords: 
Škoda ťebe, duša moja, škoda mňa
Keywords: 
Moja milá zadriemala, ja som spau
Keywords: 
Povedz mi ti, moja milá, čo je to
Keywords: 
Frajeruočka moja, na mosce je varta
Keywords: 
Manka moja, ja sa vidán
Keywords: 
Ej, tá moja mamička rozumu nemala
Keywords: 
Povedz že mi, duša moja
Keywords: 
A byla cě jedna macička, měla překrásného synačka. Zly pohan se o něm dovědzěl, kazal to dzicjatko přinesci, do vřuciho masla vložici. Peče se dzicjatko jak ryba: až se ten zly pohan posnida. Jehož to macička slyšela, stala za dveřami, plakala. Ach, moji macičko, něplačcě, ležim ja v rosičce studenej, ležim na travičce zelenej. Zly pohan se o tom dovědzěl, kazal to dzicjatko přinesci, do vřuciho oleje vložici. Smaže se dzicjatko jak ryba: až se ten zly pohan posnida. Jehož to macička slyšela, stala za dveřami, plakala. Ach, moji macičko, něplačcě, ležim ja v rosičce studenej, ležim na travičce zelenej. Zly pohan se o tom dovědzěl, kazal to dzicjatko přinesci, na železný rožeň strčici. Peče se dzicjatko jak ryba: až se ten zly pohan posnida. Jehož to macička slyšela, stala za dveřami, plakala. Ach, moji macičko, něplačcě, ležim ja v rosičce studenej, ležim na travičce zelenej. Zly pohan se o tom dovědzěl, kazal to dzicjatko přinesci, na cinovy taliř vložici. Zly pohan do něho zakroji a dzicjatko k němu promluvi: A ty, zly pohane, někrajej a moji dušičky nězjadej. Bo moja dušička spasena, tvoja je na věky spálená. Zpivali to žáčci v kostele, a svaty Vavřiněc při stole.
[: Byla krásná Dorota :] [: pobožného života :] 1) A ta krásná Dorota měla věnec ze zlata. A z tej bilej leluje od Panenky Marie. Zamiloval si ju král, za Dorotou listy psal.2) Chceš-li Dorko moja být? Má tě svět co paní ctít. A já už mám jiného, Krista Pána samého.3) Král se na to rozhněval, do vězení Dorku dal a na vojnu odjechal.4) Sedum let tam bojoval a na osmý přijechal. Zpomněl si na Dorotu, žije-li či nežije.5) Ach, žije, pane, žije, ač nic nejí, nepije. Dorotka vyvedena, před krále představena. Chceš-li, Dorko, moja být? Má tě svět co paní ctít. A já už mám jiného, Krista Pána samého. Král se na to rozhněval a pec hrozně topit dal. Čím se déle pálila, tím víc krásy nabyla. Dorotka vyvedena, před krále představena. Chceš-li, Dorko, moja být? Má tě svět co paní ctít. A já už mám jiného, Krista Pána samého. Král dal olej vařiti, Dorku na něm smažiti. Čím se déle smažila, tím víc krásy nabyla. Z oleje vyvedena, před krále postavena. Chtěj, Dorotko, moja být, má tě svět co paní ctít. A já už mám jiného, Krista Pána samého. Král dal kolo dělati, pannu na něm lámati. Dorka Boha prosila, aby ju zbavil kola. Bůh se nad ni smiloval, hrom to kolo polámal. A to z čistého jasna, až se země zatřásla. Pomůže ti ostrý meč, až ti hlavu setne preč. Za město ju kázal vést, a jí mečem hlavu smést. Potkal ju tam Eliáš: Kam, Doroto, pospícháš? Do Kristové štěpnice, budu trhat ovoce. Budu trhat lilije u Panenky Marie. Dyž ho budeš trhati, chceš-li mi ho poslati? Když kat nejprv uhodil, meč se nad ní poklonil, na dvoje se rozlomil. Kat se na to rozhněval, od razu jí hlavu sťal.6) Svatá hlava je sťata, duše do nebe vzata. Stojí mezi anděly jako hvězda na nebi. Přišlo s nebe diťátko, překrásné pacholátko. Mělo košík na ruce a v něm krásné ovoce. Eliáši důvěrče, tu ti nesu ovoce s nebeského obrojce.7) Co ti sestra slíbila, dyž se na smrť strojila.
Běži voda, běži, po kameni šusci, zkazala mně moja mila, [: že mne už opusci. :] Už mne opuscila cela ma rodzina, ene mne ty něopuščaj, Panenko Maria! Už mne opuscili bratři, tovaryši, ene mne ty něopuščaj, můj Kriste Ježíši! Už mne opuscili, kteři byli se mnu, ene mne ty něopuščaj, ktery jsi nade mnu!
Horo mila, vysoka’s je, kopečku zeleny! Jak ja sobě rozpomenu na můj deň posledni. Ach, Bože můj, mocny Bože, kaj můj nocleh budzě tenkrat, když moja dušička z meho cěla vyjdzě. Snad u Krista Spasitele, tam si odpočině, ach, tam ona prvšu nocku, ach, dobře spać budzě. Mam ja postelku ustlanu, ale vim, že dobře, co mi Kristus Ježiš ustlal na kalvarskej hoře.
O, Jesu, můj Jesu, tys obrana moje. A půjdu já, půjdu do svého pokoje. A když nyni usnu, opatruj mě, Pane, ať moja dušička ráno zdravá vstane. Ochraň všecky lidi od ohně a vody. Od moru a hladu a všeliké škody.
Ach, vojna, vojna, vojna,*) není každému hojná, jenom tomu šohajkovi, kerý sedá na koňa. Na koníčka si sednu, smrti se bát nebudu. Vezmu svoju nejmilejší a s ňú bojovat budu. A když přišli pod lindu, pod tu lindu vysokú: Slízej, milá, slízej s koňa, odpočinem si trochu. Včil mně kážeš slízati, měl's mě nebrat od máti, začala si galanečka žalostně naříkati. Nedaleko chodníčka teče dobrá vodička, slízej, milá, slízej dolů, napojíme koníčka. Naše vrané koníčky napily se vodičky: Sedej, milá, sedej na ně, pojedem pomalúčky. Dyž do vojny přijeli, na holú zem si lehli, nepočalo ešče svítat, tambor začal bubnovat: S Pánem Bohem, moja milá, musíme maširovat. Vylez, milá, na dřevo, podívej se na levo, uvidíš-li tam armádu a šohajka milého. Nevidím tam žádného, jenom svého milého, a on sobě smutně vzdychá a krev teče od něho. Ach, škoda mé mladosti, dvacet roků starosti, dyž já musím v cizím světě složit své mladé kosti. Ach, mamulko má milá, dybyste to věděla, jak vysoko krev stříkala z mého mladého těla!
Moja mamuličko, já bych vandrovala s tym švarným šohajkem do cuzeho kraja. Vandruj že, dceřičko, bys tam co skurala, by si se mi věcej dceričku nězvala. Jak přivandrovali ku černemu lesu: Vrać že se, Kačenko, ešče maš dosć času. Jak přivandrovali na ty bile pisky: Odpočiň, Kačenko, bo cě bolu nožky. Jak přivandrovali k Pasečnemu dvoru, sedla si Kačenka na bilem kameňu. Co voliš, Kačenko, přez ten Dunaj plynuť, a mižli, Kačenko, v mojich rukách zhynúť? A volim ja, volím přez ten Dunaj plynuť, mižli, ty zradco, v tvojich rukách zhynuť. Chycil un ju, chycil za oba vrkočky, a vřucil un ju v ten Dunaj hlubočky. Zostal ji fěrtošek viseti na kole, obracil se zradce, přecjal ho na dvoje. Plyň že ty, fěrtušku, za tu moju paňu, bo juž moje oči něchcu hleděć na ňu. Moje bile nožky sahajcě pisečku, moje bile ručky chytajcě se břežku. A jak přeplynula, sedla na kameni, rozpuścila vlasky po pravem rameni. Moje černe vlasky, coch se naplakala, svojeho milého přec sem nědostala.
Žeň se, Janko, žeň se rad, pojedzěm ci namluvać. Jak za humny vyjeli, vytočil se na koni. Upadla mu šablička, to svej milej do bočka. A ona to tajila, ež do pole přijela. »Ach, me mile družecky, pojčajcě mi šatečky.« Vyjal šatku z toboly, přepasal ju přes poly. Trvaj, mila, jak možeš, ež do domu dojedzěš, šak ci Pan Bůh spomože. Jak do domu přijeli, všeci s vozu slizali. To za stoly sedali, jidla, pici chystali. Všeci se jim libili, enem ta nevěsta ni. Nechcú iść ani pici, volim sobě lehnuci. A jak bylo půlnoci, už něbylo pomoci. Ona byla studena, dy už živa něbyla. A on s lože vyskočil, na sve kolena skočil. Ach, můj Bože s vysosci, cos to na mne dopuscil? Vyjal si mi z růže květ, byl mi milši než ten svět. Rano matka přijela, tři vozy šat přivezla. A na štvrtým peřiny, a bylo jich žebřiny. To ju všeci vitali, enem jeji dcerka ni. Kaj je moja dceruška, že mne ona něvita? Dceruška je v komoře, scěle tam bile lože. Jak přes prah překročila, sedym razů omdlela. »Na cos mi ju, kate, vzal, dys mi ju zamordoval?« Ach, mamičko, něchćuci, vi to Bůh všemohuci. Jdzicě kravy do domu, němam vas něchać komu. Šly kravičky ryčuci a mačička plačuci.
Kateřinko, dcero moja, prosila si za to Boha? Abys sa ty vydávala a takovú svadbu měla? Na kantneřách bečka vína, Kateřinka není živa. Družičky stojá pod věnci a mládenci na ulici. Staň, Kačenko, přivítaj jich, do sedničky zavolaj jich. Její matka naříkala: Nic bych si to nehořela: Nic bych si to nehořela, dybych ešče dceru měla.
[: Byla jedna chudá vdova, :] svojich osem synů měla. Měla ona osem synů a devátú Kateřinu. A tu dala do majira, do Heršekového dvora. Panímámo moja milá, nedávaj mia do majira. Šak sa mně tam něco stane, co mia velce hanba bude. Neminula malá chvíla, Kateřina sama druhá. Na koho mám žalovati, na koho mám povídati? Na Heršeka, na mladého, či na služebníka jeho? Nepovídaj na jiného, na Heršeka, na mladého. Už páni do vojny jedú, svojich paní si nevezú. Heršek mladý taky jede, Katerinky si neveze. Hned izbetky zametala, slzami jich polévala. Ach, čeho sem tu dočkala, svůj věneček jsem ztratila! Při věnečku živobytí! Dali mia sem moja máti. Už ti páni z vojny jedú, svojim paňám dary vezú. Heršek mladý taky jede, Kateřince dary veze. Veze on jí postelenku, v postelence kolébenku. Jak ho máti uviděla, hned mu vrata otvírala. Paní mámo moja milá, kde je moja Katerina? A v kravárni krávy dojí, druhá dívka u ní stojí. Heršek mladý s koňa skočil a hned do kravárně vkročil. Kde je moja Katerina, moja věrná služebkyňa? Není tu tvá Katerina, šak o ní ví paní máma. Paní mámo moja milá, kde je moja Katerina? Poslala jsem ju prat šaty, nemožu sa jí dočkati. Heršek mladý koňa bodel a hned rychle k Dunaju jel. Postřetl ho tam starý pán: Heršek mladý, kam jedeš, kam? A já jedu ku Dunaju, a já tam mám Katerinu, svoju věrnú služebkyňu! Není tu tvá Katerina, šak o ní ví paní máma. Paní mámo moja milá, kde je moja Katerina? Dala jsem ju katom sťáti, měla na ťa nesváďati. A měl on dva nože čisté, na oba dva boky ostré. Jedným sobě hrob vykopal, tym druhým si hlavěnku sťal. Zostavaj tu tělo s tělem a dušičky s Pánem Bohem.
Byla jedna vdovička, patero dzěci měla, živić jich čim něměla. Dzěci nad ňu plakaly, že by velice jedly. Ach, něplačcě, dzěci me, půjdu ja do švagrovéj. Budu prosić pro Boha, by mi dala kus chleba. Ta ji chleba nědala, a ešče ji vylala. Rob, švagrova, jako ja, to budzěš měć kus chleba. Ona s plačem běžela, k dzětom svym pospichala, všecky je pověšala. *) Jeji brat dom přichodzil a do chleba zakrojil. Jak zakrojil do chleba, to krev z něho běžela. Ptám se cjebe, ženo ma, byl-li tu chudši ež ja? Byla tu tva sestřička, prosila mne pro Boha, bych ji dala kus chleba. Ja sem ji ho nědala, ešče sem ji vylala. By robila jako ja, že budzě měć kus chleba. Na hůru se hnedky bral, štyry pecny chleba vzal, k sestře svoji pospichal. Na, sestřičko, na, moja, bys sirotky živila. Už nic něchcu od cjebe, už jich živi Bůh s nebe.
Sivy sokol zaletěl, hej, hej, ež přes Krakov přeletěl. Krakovjanky, měščanky, hej, hej, nikda nic nědělaju, sokola posluchaju. Sokoličku, Janičku, kaj maš svoju milučku? Moja mila umřela, v klašteře je schovana. Bilym ruchem oděta, černu hlinku přisuta. Třikrat klašter obešel, žadných dverek něnašel. Edem jedno okynečko, svoji milej srdečko. Hej, milenko, děvečko, potěš moje srdečko. Ja sem ti ho těšila, dokud sem živa byla. Včil ho těsiť něbudu, ani už tež němožu. Nech ho těši svaty Jan, na ostatku Pan Bůh sam.
[: Nad Kostelcem je černý les, :] [: žalo tam pět panen oves. :] Povězte mně, mé panenky, mého srdca holuběnky: Je-li tady moja milá, je-li zdravá jako jiná? Tvoja milá už umřela, včerá ráno pohřeb měla. Zvoňte, zvony, na vše strany, umřelo mé potěšení. Zvoňte, zvony, po všem světě, že už já nemám děvčete. Ukažte mně tu stežčenku, kady vezli mó panenku. Ta cesta je právě známá, rozmarýnem vypletená. Kady panenka vezená, všady rosička sražená. Povězte mně, kde tam leží? »Na kerchově vedle dveří.« Ponejprv kerchov obešel, na její hrobek nepřišel. Po druhé kerchov obešel, na její hrobek nepřišel. Po třetí kerchov obešel, na její hrobeček přišel. »Kdo se šlape po mém hrobě, nedá mně v hrobě pokoje?« Já se šlapu, moja milá, jsi-li ty ke mně upřímná? »A to je Janiček milý, co tu po mém hrobě chodí.« A šel cestó pod podlóbí, tam, kde má hrobař nádobí. A vzal ryčku a motyčku, aby vykopal Aničku. Běž, Janičku, běž ty domů, poruč mě tu Pánu Bohu. A šak ty mne už nezvihneš, ešče spíše za mnó přindeš.
(Nápěv předešlý) Co sa stauo v nově ve Gbelech městečku? Zabiu Jura Karman svoju frajirečku. A jak on ju zabiu, na Boha zavouau: Frajirečko moja, co sem ti uděuau! Nenamúvau sem ťa uahodnými suovy, než sem ťa namuviu brúsenýma noži. Pícheu on ju, pícheu do pravého bočka, z tej rany vykvetua červená růžička. Pícheu on ju, pícheu pod její srdečko, z tej rany vyrůstuo zelené perečko. Pícheu on ju, pícheu pod její bíuú tvář, z tej rány vyrůsteu červený tulipán. Má mamičko miuá, dost je mauá chvíla, dosť je mauá chvíla, co sem s váma byua. Už Aničku nesú s pannami muádenci 1) a Juřenka vedú kati k šibenici. V tém holickém poli šibenice dvoje, pohledni, Juříčku, keré budú tvoje? Na keré mia dajú, na tech budu visat, bude mně z huavy mej tulipan prokvitat.
Dcera matku prosila, hej, hej, prosila: Moja maměnko rozmila!
Dcera matku prosila, hej, hej, prosila: Moja maměnko rozmila! Něvdajtě mne dalečko, hej, hej, dalečko, edem přes male polečko. 1) Matka na to nědbala, tym dalej ju vydala. 2) To do cizej krajiny, mezi ty turecke pany. 3) Když jest bylo po roce, chtěla dcera isť k matce. Stroj, pachole, košinu, pojeděm na hostinu. Jak do pole přijeli, zvony zvoniť slyšeli. Jak do dvora přijeli, žadného něviděli. Jenom male pachole, co sedělo při stole. Všecky dveře zamčeny, žadneho něni k spatřeni. Ptam se ja tě, pachole, hdě moja maměnka je? Mamička nam umřela, to včera od večera. Leža tamto v komůrce, v malovanej truhelce. Dcerka, jak to učula, hned k mamičce běžela. Ach, mamičko, stavajtě, požehnani mně dajtě. Dy stě nam ho nědaly, když stě nam umiraly. Ach, mamičko, stavajtě, slovečko ke mně mluvtě. Ma dceruško, něvolaj, těžkosti mi nědělaj. Ja bych rada mluvila, dyby ja živa byla. Ležim blizko kostela a něslyšim zvoněňa. Ani ptačka zpivati, tej zezulky kukati. Těš tě už tu Pan Bůh sam, matka Boži, svaty Jan.
[: Když sa Janko do vojny bral, :] on svej milej přikazoval: Nevdavaj sa, moja milá, čekaj ty dva roky na mňa. Šest roků ona čekala, na ten sedmý čarovala, až sa černá zem pukala. Už Janóšek z vojny jede, už on ke svej milej jide. Zaťukal tam na okénko: Odevři mně, má Kačenko! Jak ho milá uslyšela, hned mu dvéřa odevřela. Levú ruku mu podala a pěkně ho přivítala. Vítaj, Janku roztomilý, dávno jsme sa neviděli! Mám-li ti večeřu dati nebo čeládku zbuditi? Na to Pán Bůh noci dává, nech čeládka odpočívá. Vyprovoď mia, moja milá, až tam do čírého pola. Vyprovoď mia přes to pole, až po ty střešenky malé. Pohleď mně, milá, do hlavy, co mia má hlavěnka bolí! Můj Janošku roztomilý, proč ťa tvá hlavěnka bolí? A jak by mia nebolela, když šest roků v zemi hnila. Na ten sedmý vstat musela, dyž’s mně hrubě čarovala. Ja, tak’s ty mně čarovala, až sa černá zem pukala. Dom běžala, nemeškala, maměnce to povídala; že je Janko porúbaný, pod střešenkú pochovaný. Vem, dceruško, bílé groše, a daj zaňho slúžiti mše. Jak měl kněz mšu dokonávat, on jí došel poděkovat: Děkuju ti, moja milá, že’s mia z pekla vykúpila.
Syneček do vojny jede a své milé přikazuje: Za sedum let zas přijedu, zlatý prsten ti dovezu. Sedum let se nevdávala, pořád na něho čekala. Když už sedmý rok dochází, panna na trávu vychází. Potkal tě ju v poli jonák, toho regimentu voják. Taky-li se, má rozmilá, budeš vdávat jako jiná? A já se vdávat nebudu, na milého čekat budu. Tvůj milý se už oženil, já sem na jeho svadbě byl. Co mu zkážeš, Anduličko, červená, bílá růžičko? Zkazuju mu toli zdraví, co je v tomto háju trávy. Zkazuju mu toli ščestí, co je v tomto háju listí. Co mu zkážeš ješče více, krásná sivá holubice? Zkazuju toli hubiček, co je na nebi hvězdiček. A toli dobrých noclehů, co je na světě kostelů. Zkazuju mu toli dítek, co je v tom hájičku kvítek. Zatočil se a zasmál se, zlatý prsten zasvítil se. To je prsten z mého prstu, ten sem mu dala na cestu. Kostelíček v černém lese, poď, má milá, sezdáme se. Pojal on ju za ručičku a vedl ju ku kostelíčku. Od kostýlka před faráře, co ty ruce štolou váže. Dyž je začal svazovati, ona počala plakati. Co pak plačeš, moja milá, má Andulko roztomilá? A jak já nemám plakati, neví o tom otec, máti. Ani moje tovaryšky, co chtěly byt za družičky.
Letěl, letěl roj na mej milej dvor, 1) přiletěl k okýnku, zaťukal na sklénku: 2) Stroj sa, milá, stroj. Jak sa přistrojím, dyž cesty nevím, enom ten chodníček, co chodil Janíček, mé potěšení. Stojím u dveří, milá, otevři, 3) otevři mně, milá, holuběnko sivá, mé potěšení. Otevřela bych, máti mně brání, že ty nejsi hoden podle bočka sednút, 4) šohaju švárný. 5) Dyž nejsem hoden, ostaň tu s Bohem, pomož si, možeš-li, moja najmilejší, já si nemožem.
Letěl, letěl roj na mej milej dvor, 1) přiletěl k okýnku, zaťukal na sklénku: 2) Stroj sa, milá, stroj. Jak sa přistrojím, dyž cesty nevím, enom ten chodníček, co chodil Janíček, mé potěšení. Stojím u dveří, milá, otevři, 3) otevři mně, milá, holuběnko sivá, mé potěšení. Otevřela bych, máti mně brání, že ty nejsi hoden podle bočka sednút, 4) šohaju švárný. 5) Dyž nejsem hoden, ostaň tu s Bohem, pomož si, možeš-li, moja najmilejší, já si nemožem.
[: Měltě tatíček tři dcery, :] všecky na vydaj byly. 1) Jak najstarši vydaval, tři sta tolarů s ňu daval. Buděš mě, dcero, živiti, jak něbudu mocť robiti. Budu, tatičku, toť budu, do vaši smrti, da-li Bůh. Jak tu prostředni vydaval, dvě sta tolarů s ňu daval. Buděš mě, dcero, živiti, jak něbudu mocť robiti. Budu, tatičku, toť budu, do vaši smrti, da-li Bůh. Dy tu najmladši vydaval, hole stěny ji věnoval. 2) Buděš mě, dcero, živiti, jak něbudu mocť robiti. Budu, tatičku, toť budu, do vaši smrti, da-li Bůh. Něminulo sedym roků, šel tatiček v slabem kroku. A šel najprv k svěj Verušce, k svoji najstarši dcerušce. Buděš mne, dcero, chovati, ja už němožu dělati. Ona do komůrky vešla, stary provaz 3) odtaď něsla. Dyž němožetě dělati, 4) jditě se do lesa věšati. 5) Vzal hůlečku 6) a zaplakal: Čeho sem se ja dočakal! Vzal hůlečku, šel ze dveři, šel ke svej prostředni dceři. Buděš-li mne ty chovati, dy už němožu dělati? Ona do komůrky vešla, stary sotorek přiněsla. Dy němožetě dělati, jditě si chleba žebrati. Vzal hůlečku a zaplakal: Čeho sem se tež dočakal! A šel k tej najmladši dceři a vchazel v strachu do dveři. Buděš-li mne včil chovati, dy ja němožu dělati? A hneď do komůrky vešla, pěkny kolač mu doněsla. Tu matě, tatičku, jeztě, moje děti mně kolibte. Dcerko, dcerko moja mila, tebe sem najvěc bijaval, včil sem u tebe milosť dostal. Dobře stě to mně dělali, že stě mne z mladu bijali.
[: Nad Hluzovem je Boží muka, :] leží tam syneček, porúbaný všecek a má puta. Přišla tam k němu jeho milá, [: jedným slovečkem ho :] zarmútila. Aj, moja milá, rozlučme se, [: nedajú nám naši, :] nechejme se. Jaké je naše rozlúčení, [: ja, dyť jsme my spolem :] naučeni.
Na horách, na dolách co sa to tam bělá; 1) husy-li to seďá 2) nebo snihy ležá? Dyby byly husy, už by ulétaly, dyby sněhy byly, už by otajaly. 3) A to sa tam bělá postelka vystlaná, 4) leží tam šohajek, hlava porúbaná. Z jednej strany leží z ocela šablenka, z druhej strany sedí jeho frajerenka. V jednej ruce drží bílený šáteček, v druhej ruce drží zelený prúteček. Bíleným šátečkem čelo mu utírá, zeleným prútečkem muchy mu oháňá. Ani mně neumřeš, ani neokřeješ, ani mně nepovíš, jak dlúho živ budeš. 5) Podaj mně, má milá, šablu zrcadelnú, nech sa já podívám, jak mně líčka blednu. 6) Šablu mu podala, honem odskočila, na jeho srdečku zradu ucítila. Kdo ti, moja milá, kdo ti tu radu dal, věrné ťa, má milá, věrně ťa miloval. Dala mně ju, dala, má stará mamička, by mia neseťala tá tvoja šablička. 7) Byl bych ti, má milá, byl bych ti hlavu sťal, 8) aby po mej smrti žádný ťa nedostal.
[: Oženil sa Vichtorýnek, :] 1) Vichtorýnek, hezký synek. A vzal sobě mladú ženku, 2) chudobné maticky dcerku. 3) Edem jednu noc s ňú pospal, král ho do vojny povolal. 4) Toť máš, máti, dcerku svoju, dcerku svoju, ženku moju. Chovaj mi ju šest let v domu, 5) sedmý ju daj leda komu. Sedmý rok ten juž dochodí, Vichtorýnka z vojny néní. Barborka sa vydávala, Fojtového Janka brala. Vichtorýnek z vojny jede, štyry koně sobě vede. A ten pátý sotva leze, co na něm peníze veze. Stála v poli kravařenka: Je-li živa moja ženka? Tvoja ženka eščě živa, ona právě veselí má. Sednul sobě na roh stola: Pozná-i mia ženka moja? Štyry stoly přeskočila, na pátém sa vytočila. 6) Radši já mám Vichtorýnka, nežli Fojtového Janka. Vichtorýnek ženku si vzal, Fojtů Janek o ňu plakal.
Pásla husy pode mlýnem [: a sama seděla :] pod jaborem. Vila věnec fijalový a propletala ho rozmarýnem. Přišeltě k ní její milý a ptal ju o věnec fijalový. 1) Já ti nesmím věnec dáti, lála by mně moja stará máti. Dyž ti bude máti láti, šak ty možeš se mnú vandrovati. Dybych s tebú vandrovala, kam bych já ty svoje husy dala? Pusť husičky po vodince, ony poplovú k tvojí matince. 2) Starší husa zakýhala 3) a její mamička zavolala: 4) Kýhaj, huso, ešče více, kam se nám poděla pastevnice? Pastevnice vandrovala a vás smutné samy zanechala. 5)
[: Seděl jeden vězeň :] sedumdesát neděl, a tak těžko seděl, až tam ošedivěl. Sam sobě rozmlúval, kdo by ho vyjednal, že by mu dceru dal. Svú dceru Barboru, polovicu dvoru. Žádný ho neslyšel, edem to pachole, co poklúzá koně. Pachole nemeškalo, Turkům povídalo: Slyšte, milí páni, co náš vězeň praví: 1) Kdo by ho vyjednal, že by mu dceru dal, dcerušku Barboru, polovicu dvoru. Turci nemeškali, vězňa vyručali. 2) Přišel vězeň domů, sednul si ke stolu, svěsil hlavu dolů. Což je vám, tatíčku? 3) Snad vás hlava bolí, nebo život celý? Mia hlava nebolí, ani život milý; slíbil sem ťa dáti Turku pohanovi. 4) A já bych zaň nešla, radši bych umřela. 5) Na hůru běžala, muziku slyšala. Můj milý tatíčku, pro koho to jedú, střílajú, bubnujú? Pro tebja, Baruško, najmladší dceruško. A Turci přijeli, všecko strojné měli. Koníčky v šarlatě, pacholci ve zlatě, její najmilejší v samém diamantě. 6) Do voza sedala, s otcem sa žehnala. S Bohem, můj tatíčku, už k vám víc nepřijdu, zakél živa budu. 7) Patnást míl ujela, slova nemluvila. Třidcet míl ujela, slovo promluvila: Počkaj, milý kočí, až z voza seskočím, napiju sa vody. 8) Nepij, milá, vody, máš vínko ve vozi. Pivo, vínko dobré, vodička najlepší. Ona seskočila, vínek s hlavy sňala, na vodu pustila. Plyň, ty můj vínečku, až k mému tatíčku, a pověz ty jim tam, že sem sa vydala bystrému Dunaju. Ty drobné rybičky, to moje družičky; ti velcí kaprové, to moji družbové; vrbina, olšina, to moja rodina. Vody dosihala, do Dunaja padla. Turek křičí, plače a sobě naříče. Její bílé vlasy po vodě sa plasí. Její bílé ruce vodú plavú prudce. Její černé oči, písek sa v nich točí. Turek křičí, plače a sobě naříče: Bych ťa byl dovezl k svej milej mateři, nedala by tobě po zemi choditi; byla by ti stlala červené přikrytí. Zvonily by tobě ty turecké zvony. Včil ťa budú žráti ty morské potvory.
Stará Pivníčková na jarmak sa strojá, jataj danom tanaj danom na jarmak sa strojá. Ja, ty dcero moja, pozor dávaj doma. Jataj a t. d. Ona pozor daua, zle sa zachovaua. Jak prah překročiua, syna porodiua. 1) Dúhý nůž si vzaua, krk mu podřezaua. Na miuého uúce zakopaua ruce. Na miuého rolí zakopaua nohy. Na miuého nivu zakopaua huavu. Kamarádko moja, pohledni do pola. Jde-li tam máti lebo idú kati huavičku mně sťati? Neide tam máti, než tam idú kati huavičku ti sťati. Ona nemeškaua, bíué groše braua. Zahraj mně, muziko, za ty bíué groše, ja, nech já užiju panenskej rozkoše. Muzika jí hráua, ona tancovaua. Bože můj, přebože, co sem uděuaua!
Stará Pivníčková na jarmak sa strojá, jataj danom tanaj danom na jarmak sa strojá. Ja, ty dcero moja, pozor dávaj doma. Jataj a t. d. Ona pozor daua, zle sa zachovaua. Jak prah překročiua, syna porodiua. 1) Dúhý nůž si vzaua, krk mu podřezaua. Na miuého uúce zakopaua ruce. Na miuého rolí zakopaua nohy. Na miuého nivu zakopaua huavu. Kamarádko moja, pohledni do pola. Jde-li tam máti lebo idú kati huavičku mně sťati? Neide tam máti, než tam idú kati huavičku ti sťati. Ona nemeškaua, bíué groše braua. Zahraj mně, muziko, za ty bíué groše, ja, nech já užiju panenskej rozkoše. Muzika jí hráua, ona tancovaua. Bože můj, přebože, co sem uděuaua!
[: Ai, mezi dvěma vinohrady :] [: leží Janóšek porúbaný. :] Kdo ho porúbal, nech ho hojí, nech ho doveze k dochtorovi. Ja, dochtor nemá takej masti, co by vyhojil ty bolesti. Moja milá má takovú masť, ona vyhojí za jeden ráz.
[: Šla děvečka na vodičku :] ež k bystremu Dunajičku. Jednu ručku vodu brala a druhu se podpirala. Ručka se ji pošinula a děvečka v Dunaj padla. Daj mi, Bože, daj synečka, co by pomoh' z Dunajička. Janiček tam koně pase, ten se beře po tym hlase. Chceš, děvečko, moja byti? Chcu tě z vody propustiti. Chcu, synečku, chcu tva byti, poď mi ty z vody pomocti. O, daj, Bože, daj slunečka, ať mi uschně ta děvečka. »O, daj, Bože, veliky můr, ať mi umře něliby můj.« Ně tak si mi slubovala, dys po Dunaju plyvala. »Slub něberu v Dunajičku, sluby beru v kosteličku, při tym velkym oltařičku.«
[: Šlo děvče na travu :] [: na lučku zelenu. :] Němohlo ji nažať pro rosu studenu. Po lučce chodilo, žalostně plakalo. Nadešlo tam šipek, na tym šipku kvitek. Kvitku, mily kvitku, ja tebe utrhnu. Nětrhaj mne v zimě, moja krasa zhyně. Nětrhaj mne v letě, dy slunečko peče. 1) Utrhni mne z jara, moja krasa stala.
U tého háječka zelenýho zabili pacholka knězovýho. Zabili ho, on tam leží, jeho frajerenka za ňém běží. Slavkovský hodine slyšet sem bit, přišla mně novinka, že mám umřit. Děkuju tě, moja milá, že se mě při smrti navščivila.
[: V čirém poli strom zelený, :] [: pod tím stromem vojsko leží. :] Tichý větr pofukuje, už sa vojsko pohybuje. Mladý kapral předek vede, jeho koník smutný jede. Můj koníčku hnědovraný, co si smutný, neveselý? Tlačí-li ťa zbroja moja lebo šavla ocelová? Netlačí mia zbroja tvoja, ani šabla ocelová; trápijá mia tvé ostrožky, co píchajú moje bočky. 1) Moje bočky pobolané, od tvých ostroh rozpíchané. Pod Verónú, pod tým kopcem, leží Francúz se svým vojskem. A císař pán proti němu, budú držet spolu vojnu. A princ Karel odkazuje, do Moravy odpisuje. Jedna sestra bratra měla, do vojny ho dat mosela. 2) Běž, bratříčku, běž do vojny, pomož z núze císařovi. Včecí páni z vojny jedú, jejího bratra nevedú. A vy, páni jeneráli, kde ste mého bratra dali? Tvůj bratr je pod Verónú, má hlavěnku porúbanú. 3)
[: Vím já jednu hospodu, :] je z kameňa bramoru. 1) Je tam hospodská mladá, víno, pivo nalívá. Jedó tam tři pánové, překrásní rytířové. Hej, hospodská, hej, mladá, nalejte nám más vína. 2) Hospodská jim nalívá, po Kačence posílá. Kačenka víno nese, až se jí ruka třese. Netřese se od žbánů, než od zlatých prstenů. Hej, hospodská, hej, mladá, je-li tato dcera tvá? A to néni dcera má, to děvečka služebná. 3) Za tři míry semena od formanů kópená. 4) A když bylo s večera, hospodská na ňu volá: Jdi, Kačenko, postel stlat, ti pánové pudó spat. Co pak je to nového? Sedum let sem slóžila, postýlky sem nestlala. Kačenko, neodmlóvej, co ti kážu, to dělej. Jak Kačenka pokročí, rytíř za ňó poskočí. Ne tak, ne tak, rytíři, já sem z rodu dobrého, z rodu tobě rovného. Dyž si z rodu dobrého, pověz ty mně z jakého? Jsem krále Insperského vlastní dceruška jeho. Dyž si jeho dceruška, vlastní moja sestřička. 5) Sedum let sem tě hledal, co sem s koňa neslízal. A jak sem s koňa slezl, hned sem tebe nalezl. A když bylo za rána, na Kačenku volala: Staň, nevěsto ospalá, na kravičky nedbalá. Žádná vaša nevěsta, a moja vlastní sestra. 9) Poď, Kačenko, k placení, za sedum let slóžení. Sto tolarů jí dala, že jí dobře dělala, ešče pro ňu plakala. Stup, Kačenko, na kameň, a z kameňa na střemen, ze střemena na můj kůň, pojedeme, kde náš dům. Dyž přijedem k mateři, stup, Kačenko, za dveři a ja pudu k mateři. Co bys, matičko, dala, bys o dceři věděla? Dala bych všecko zboží, bych věděla o dceři. Nedávej všeho zboží, podívej se za dveří.
Vim ja zamek malovany, bystru vodu obehnany; v tem zamečku byla pani moravskeho malovani. Ta jedno diťatko měla, chůvěnku při něm držela, krasnějšu, ež byla sama, co s tym diťatkem spavala. A jak bylo po půlnoci, ditě počalo plakati; a chůvěnka tvrdo spala, diťatko plakať něchala. Jak to pani uslyšela, na tu chůvěnku běžela, hrozny poliček ji dala, ež se hned krvju oblila. A chůvěnka němeškala, k panu pověděť běžela: Naš pan tato, zla novina, naša pani mne pobila. Ciť, chůvěnko moja cnostna, budě temu jina pomsta. 1) Vzal pan pani za ručičku a vyved ju na světničku. Otevřel ji okenečko: Podiva] se, ma paničko; podivaj se do zahrady, jak tam kvitnu vinohrady! Panička okny hleděla, chůvěnka ju postrčila. To než na zem doletěla, v drobny prach se obratila. Vyrůstla tam jablunečka, to tej pani ze srdečka. Kdo z ni jabka trhať budě, ten pomsty Boži něujdě. Trhal jich pan s pacholatkem a chůvěnka s tim děťatkem. V tom se mračno postavilo a tu chůvěnku zabilo. 2)
V mlynařovem splavku bila husa plyva, že z velkeho milovani malo hdy co byva. Stanul pod okenko, zavolal tišenko: Marianko, srdce moje, otevř mně okenko. Je mně hrubě zima, větřiček zaviva, pusť mne jenom do komůrky, moja roztomila. Ja tě do ni pustim, na svych ručkach uspim, slibila sem Bohu svemu, že tě něopustim. Včil ju on opustil v jejich mladych letach, ztratila vinek zeleny, něužila světa. 1) Světa něužila, pannu něnabyla, to že pro synka mileho Boha opustila.
Ach, Bože, můj Bože, v zelenej oboře! Ešče můj kochanek něsnidal; ty moje kochani, zaněs mu snidani, ene mi s nim něgadaj. Kerak nemam gadač, dy mi něchce snidač, ach, mamuličko vy moji? Postav to za záhon a navrać se do dom, aj, dcerušničko ty moja. Ešče něsvita, maci se ji pytá: Kaj’s, dcerko, věnek podzěla? Hoja, ene hoja, mamuličko moja, Janičkovi jsem ho dala. Bala se mamičky, pošla na kvitečky, do ohradečka svojiho; co jeden urvala, to ji opadaly do listečka jedneho.
Aj, hora, hora, zelená hora, [: a z tej horečky kdosi mě volá. :] Aj, volá, volá galanka moja: Poď k nám, synečku, sem sama doma. Sem sama doma, žádného není, poď k nám, synečku, mé potěšení. Žádného není, svítí měsíček, pod k nám, synečku, zpívá slavíček. Já k vám nepůjdu, ešče skoro je, nebudeš, děvče, nebudeš moje. Nebudeš moje, a ani nesmis, darmo si, děvče, darmo si myslíš.
Aj, Nanynko má milá, jak jseš ty hezký děvče!*) Muselas se narodit, narodit, spíš než dennice vyšla. Já sem se narodila, dennice vycházela, už mě moja maměnka na rukách kolíbala.
Aj, zerzaj, zerzaj, můj koníčku vrany, přes pole jeduci, aby uslyšela moja najmilejši v komůrce seďuci. Jak ho uslyšela, zaplakat musela o koňa vraneho, ně tak o konička, jako o Janička, Janička švarného. Svítilo slunečko na me okenečko, od půlnoci měsiček, ach, že už mi zarůst od mého milého přes zahrádku chodníček.
A když rano, raňusěnko drobny dešč pada, susědova kravarečka kravy vyhaňa. Vyhnala jich v šire pole a tam plela len; přijel tu k ni šohajiček na koňu branem.1) Pomož Pan Bůh, ma děvečko, jak ty pleješ len. Dajž to Pan Bůh, můj synečku, nějeď mi přezeň. Něpojedu, ma děvečko, slub mi moju byť. »Co bym ja ti slubovala? Něumim robiť. Něumim ja kaše vařiť, ani chleba pecť.« Něstaraj se, moja mila, naučím tě přec. Kyj dubovy, kyj dubovy nauči vařiť, a hrabovy, ten nauči těbe chleba pecť. Než bys ty mně, můj synečku, měl kyje chystať, volim radše, můj synečku, těbe zanechať. Už sem ja je opuščeny jak ten polni ptak, kery lice ve dně v noci po horach, dolach.
Za našimi humny, za našum stodolum pleje dzěvče len; přijelcě k ni prošvarny šohajek, přejel ji přezeň. Pomož tobě Pan Bůh, ma mila dzěvucho, jak ty pleješ len. A dajž to Pan Bůh, můj mily synečku; nějedz mi přežeň. »A ja něpojedu, ma mila dzěvečko, slub mi moju być.« A co bym ja tobě slubovala? Něumim robić. »A dosci to jest ta robocička, dyž ty pleješ len.« A ledva mne ta moja macička, vněvolila ven.1) A ohledni se, ma mila dzěvucho, na haj zeleny! Kyj dubovy a makytovy nauči robić. Skoro by toto, můj šohajku, bylo, ešče němaš nic, a už by si se nade mnu potřisal, že mne budzěš bič.2)
A v tej našej zahradecce stoji sucha jedla; [: něbuděš ty, děvče, moja, :] ež se rozzeleňa. Kerak se ma rozzeleňať, dyž je suchy kořen? Něnis mne ty, můj synečku, něnis mne ty hoden. Do tej našej zahradečky naseju si osti, aby mi už pominuly po milem tesknosti. Tesknosti mne pominuju, žalost mi nastava; ach, měla jsem ja synečka, už mne zaněchava.
Copak je ti, moja milá, těžko, že já chodím pod okynko často? »Néní, néní, néní, můj synečku věrný.«
Keywords: 
Co si myslíš, moja miuá, se mnú učiniti? Snaď si myslíš své panenství se mnú zatajiti? A já mosím, moja miuá, do kláštera íti, tam mně daua paní mamka černé šaty šíti. Šaty šijú, vuasy řežú, kabát oblekajú, principie, breviáře na stůu předkuadajú. Vysedua si do okénka, viděua miuého: Ach, Bože můj najmilejší, snad skočím pro něho. Vysedua si do druhého, viděua z růže květ: Ach, Bože můj najmilejší, snad skočím proňho hned. Vysedua si do třetího, viděua Míšenku, měu on očka upuakané jak zrauú višenku.
Ořeši, moje ořeši, hdož mně srdečko potěši? Zarmuti mi ho leda hdo, potěšiti ho něma hdo. Ach, potěš mi ho sam, Bože, dy už maměnka němože. Už moja mati tvrdo spi, o mojem veselu něvi. O, hdyby ona věděla, potěšiť by mne musela.
[: Ej, dívča, dívča :] [:v černém damášku! :] Neprocházaj sa po mém salášku. Ten můj salášek velice drahý. Každá ovečka za dva tolary. Ej, dívča, dívča v černém domíně! Neprocházaj sa po rozmarýně. Ten rozmarýnek on pěkně voní; kdo po něm chodí, Pán Bůh ho skloní. Ej, dívča, dívča, sto ďáků v tobě! Zedral sem boty choďaci k tobě. A dybych věděl, že budeš moja, zedral bych boty třebas i troje. Ej, hora, hora, vysoká hora! Pověz, děvčico, budeš-li moja? Ej, budu, budu, ale to ne včil; počkaj, šohajku, až si podívčím.
Hájíčku zelený, kdo ťa hájit bude? Myslivca zabili, hajného nebude. Hájíčku zelený, už sem ťa dohájil, galanečko moja, už sem k vám dochodil. Hájíčku zelený, kdo ťa hájit bude, galanečko moja, kdo k vám chodit bude? Ešče sú hájící, co mia hájívali; ešče sú pacholci, co k nám chodívali. Ešče sú hájící, co mia hájit budú, ešče sú pacholci, co k nám chodit budú.
[: Hnala Anička kravy :] [: přes lesek jaborovy. :] Vyběh syneček z choja: Vitaj, Aničko moja. Dal ji jablečko i dvě: To maš, Aničko, sobě. Ona jablečko sjedla, jak bila šatka zbledla.
Našeu sem oříšek mezi vinohrady; pověz mně, má miuá, máme-li sa rádi? My sa rádi máme, ale potajemně; nehuas sa, má miuá, mezi ludma ke mně. Šak sa já nehuásím, ani neraduju, Pán Bůh ví nebeský, čí já žena budu. Nebudeš-li moja, budeš bratránkova, přeca budeš v rodě, frajirenko moja.
Chodí Martin po dědině puača, umřeua mu [: Kateřinka, Kača. :] Ja, nepuač ty, Martine, Martinku, možeš si vzít našu Ulianku. Ja, co je mně po tej Uliance, pobiją ju, uteče k maměnce. Lepší byua moja nebožčička, sčebotaua jako uaštovička.
Jaborník, Jaborník, přes Jaborník chodník, pověz mně, má miuá, kam já budu chodit? A já budu chodit na ten horní konec, před vaší naroste zelený jaborec. A na tom jaborci zuatá makovička; a kdo ju pozuatiu? Moja frajerečka. Půjdeme, půjdeme přes hory zelené, budeme si trhat jabučka červené. Červené jabučko po zemi sa točí, odevři mně, miuá, máš-i černé oči. Červené jabučko po zemi sa kúlá, odevři, děvečko, je-i tvoja vůla.
Ja, ty milý převozníčku, převez ty mě přes tu malú dunajičku, přes vodu studenú, vodu bystrú; mám tam frajerenku jako jiskru. Nemám lodi, ani vesla, všecko mně to ta voděnka pryč odnesla; voděnka studená, voda bystrá, moja frajerenka jako jiskra.
[: Dy sem ja šel přes ten hajek, :] [: zavoněl mi marijanek. :] Marianek najdrobnějši, buděš moja, najmilejši. Marijanek, drobne kviti, poď mne, mila, sprovoditi. Jak tě ja mam sprovoditi, dy už lide všadě sviti? Su tu lide nic dobreho, vysměju se z chudobneho.
Když sem šel k muzice jedenkrát, [: zastal sem svó miló :] [: s jiném stát. :] Jak oni se spolem libali a mě přesmutného, synka upřimného, neznali. Dyž ste se nastáli, běžte spat; mně bude muzika do dně bílého hrát. Muzika mně hrála, břinkala, moja nejmilejší plakala. Co je po takové panence, ta, kerá miluje tři, štyry mládence. Jeden stojí v síni, dvá venku, nechtěl bych takovó panenku.
Tichá voda, tichá, zakalila si sa, moje potěšení, oddálilo si sa. Kameni, kameni, namluvil bys vodu, a tebe, děvečko, namluviť nemožu. Jedličko chvojová, neopuščaj ty mňa, už mia opustila galanečka moja.
Kedy, šohajku, kedy přijděš, a kedy enem u nás buděš, duša moja? Až od Javoriny svitať budě, ze skály slunko svjetiť budě. Jak živ som o tem něčuvala, jak živ som o tem něslychala, aby od Javoriny svitalo, ze skaly slunko světjevalo. Kedy, šohajku, kedy přijděš a kedy enem u nás buděš? Až drobné ryby zpjévať budú, bez perja vtáci ljetať budú. Jak živ som o tem něčuvala, jak živ som o tem něslychala, aby drobné ryby zpjévaly a bez perja vtáci ljetali. Kedy, šohajku, kedy přijděš? A kedy enem u nás buděš? Až suchá jabloň rodiť budě, ze starej baby mladá budě. Jak živ som o tem něčúvala, jak živ som o tem něslychala, aby suchá jabloň rodila, ze starej baby mladá byla, duša moja.
[: K fojtovi je cesta dolovaná, :] [: sedí tam má milá uplakaná. :] A syneček jede, zpívá sobě: »Ja, moja děvečko, co je tobě? Ja, moja děvečko, nestaraj sa, uvij si věneček a vydaj sa.« »»A na což bych já sa vydávala? Néní koňům ovsa, néní sena.«« »Nedaleko cesta do městečka, nakúpíme ovsa i senečka.«
Kole Jarošova teče voda troja, [: skoro-li sa rozejdem, galanečko moja? :] Spíše sa rozejdú drobné ryby s vodú, nežli my sa rozejdem, galanečko, spolu. Spíše sa rozejde měsíček s hvězdičkú, nežli my sa rozejdem, švarný šuhajičku.
Krásná moja milá jako rozmarýna, moja galanenka jako fialenka. »Nejsem rozmarýna, nejsem já fialka, ale sem galánka švárného šohajka.«
[: Kúlaj mně, maminko, košulenku, :] [: já si pojedu pro milenku. :] Juž je košulenka vykúlaná, juž je děvečka vyjednaná. Bránili mně ju brať moji máma, já si ju vezmu, dyť je moja. Bránili mně ju brať moji táta, já si ju vezmu, je bohatá. Bránila mně ju brať moja sestra, já si ju vezmu, dyť je hezká. Bránili mně ju brať moji bratři, já si ju vezmu, dyť mně patří. Bránili mně ju brať všeci ludé, já si ju vezmu, moja bude.
Mamulenko moja, žale mia dochoďá, ti moji frajeři všetci mia odchoďá. Jeden mia odešel, druhý sa zjevuje, ale moje srdce za prvším banuje.
Keywords: 
[: Milá zelí okopává, :] šohaj za ňú povolává. Okopávaj zelí, milá, až okopeš, budeš moja. Co ty na mne, milý, voláš? Šak’s povídal, že mne neznáš. Jak jsem já tě měl poznati? Nedala mně tvoja máti. Sadím já ti strom zelený, abys měla potěšení. Na tem stromě bílá šatka, na tej šatce naša láska. Sadím ti ho pod okénko: Tu máš, moja frajerenko. Dyž ty na ten strom pohledneš, Pokaždé na mne zpomeneš.
Na lichnovskych horach seje syneček hrach, galanečka jeho dive se na něho. Nědivaj se na mne, galanečko moja, něbuděš ty moja, to něni věc možna. Něvěřiš, synečku, něvěřiš ty v Boha? A to je věc možna, že ja budu tvoja. Budě-li, synečku, tvoja kera ina, s tu tobě mily Bůh požehnani něda. Esli mne ošidiš, ten hřich na tě spadně, těžko budě, synku, zapominať na mne. Ach, už budě, synku, něskoro nařikať, dy vas něrozvodi krom ryl a motyka. Dyž ty se oženiš, ja budu slobodnu, možu se obratiť na keru chcu stranu. Nepřijdě-li jeden, přijdě zase inši, ešče mi može byť memu srdcu milši. Chudobna děvečka je rovně dar boži, čekaj ty, synečku, co na tě Bůh vloži.
Na tom našem dvoře dobrá voda, Bože, ne každý šohajek napit sa jí može. Černojoký šohaj nabral si jí žbánek, připíjal milence na zelený vínek. Na zdraví, na stálé, abys byla moja. Pán Bůh daj, šohajku, abych byla tvoja.
Nebyla sem s milým jak v nedělu večer, před našima na kopečku, tam sa se mnú zešel, Jak sa se mnú zešel, ručenky podával: Dobrú noc ti, moja milá, dobrú noc ti dávám. Dobrú noc ti dávám, ale ne na věčnost, aby tebe pominula ta tvoja falešnosť. Falešný šohaju, falešný k nám nechoď, ešče sobě falešnějších kamarádů nevoď.1) Kamarádů nevoď, prosím ťa velice, odvalíš mně těžký kameň od mojeho srdce.
Nechoď k nám, synečku, nechoď, ani k nám muziky nevoď, nebudu galanka tvoja, nedá mně maměnka moja. A ty mě, dcérečko, neznáš, a já jsu z Vizovic bednář, a já ti udělám denko přikrývat tvoje srdénko.
Nechoď, šohajku, k nám přes vršky, doliny, bude ti chodníček, bude ti darebný. Kebych já to věděu, že bude darebný, dau bych kříž vystavit před vašima dveřmi. Před vašima dveřmi, nad okny kolečko, zostavaj tu s Bohem, moja frajirečko!
Větr-li to fučí lebo voda hučí? Lebo sa šohajek se svú miuú účí? Účí sa on, účí na zelenej úce, červeným šatečkem utírajú suze. Utírajú suze, obá dvá puakali: Frajirenko moja, čeho sme dočkali! Spomeneš, šohajku, žes ty k nám chodívau, zelené pérečka ode mňa nosívau. Šak ti ty zelené pérečka uvjadnú, až ti mé suovečka na srdečko padnú.
Pod tú černú horú [: husičky se perú. :] Poďme, moja milá, zabijem některú. Ty budeš mět maso, já budu mět peří; nech žádná panenka mládencům nevěří. Nevěřte, děvčátka, nevěřte synkovi, co on vám slibuje, dyž za vama chodí. Ty synkovy sliby jak na vodě ryby; ony jsú tak stálé, jak ty hrušky plané. Hrušky dyž uzrajú, na zem popadajú: Ty synkovy sliby děvče oklamajú. Letěla husička, letěla bez pera; proč si mě, má milá, proč si mě nechtěla? Já sem tě nechtěla, že za jinú chodíš a se mnú se vodíš.

Pages