ty

Displaying 1 - 100 of 391
A byla cě jedna macička, měla překrásného synačka. Zly pohan se o něm dovědzěl, kazal to dzicjatko přinesci, do vřuciho masla vložici. Peče se dzicjatko jak ryba: až se ten zly pohan posnida. Jehož to macička slyšela, stala za dveřami, plakala. Ach, moji macičko, něplačcě, ležim ja v rosičce studenej, ležim na travičce zelenej. Zly pohan se o tom dovědzěl, kazal to dzicjatko přinesci, do vřuciho oleje vložici. Smaže se dzicjatko jak ryba: až se ten zly pohan posnida. Jehož to macička slyšela, stala za dveřami, plakala. Ach, moji macičko, něplačcě, ležim ja v rosičce studenej, ležim na travičce zelenej. Zly pohan se o tom dovědzěl, kazal to dzicjatko přinesci, na železný rožeň strčici. Peče se dzicjatko jak ryba: až se ten zly pohan posnida. Jehož to macička slyšela, stala za dveřami, plakala. Ach, moji macičko, něplačcě, ležim ja v rosičce studenej, ležim na travičce zelenej. Zly pohan se o tom dovědzěl, kazal to dzicjatko přinesci, na cinovy taliř vložici. Zly pohan do něho zakroji a dzicjatko k němu promluvi: A ty, zly pohane, někrajej a moji dušičky nězjadej. Bo moja dušička spasena, tvoja je na věky spálená. Zpivali to žáčci v kostele, a svaty Vavřiněc při stole.
Aj, vím já lúčku zelenú, na ní lindičku sázenú.1) Pod ňú seděl David král, svaté pěsničky sobě hrál.2) O, radostná novina, přišla k němu Maria. o, Davide, Davide, tvoja matička v pekle je.3) Svatý David nemeškal, vezma husličky hned se bral. Když tam před peklo přišel, svoju matičku uslyšel. Hned na husličkách zahudal, svoju matičku ven volal. Dušičky se jí chytaly, z pekla ven vyjít nedaly. Hned se s ďáblem zakládal, kdo by z nich pěkněj zahudal. David lepší zahudal, svoju matičku vyhudal. Aj, Davide, Davide, budeš-li ty služiť u mně? Nebudeš těžce dělávat, enom v měsíčku sedávat, svaté pisničky zpívávat.4)
Aj, vím já lúčku zelenú, na ní lindičku sázenú.1) Pod ňú seděl David král, svaté pěsničky sobě hrál.2) O, radostná novina, přišla k němu Maria. o, Davide, Davide, tvoja matička v pekle je.3) Svatý David nemeškal, vezma husličky hned se bral. Když tam před peklo přišel, svoju matičku uslyšel. Hned na husličkách zahudal, svoju matičku ven volal. Dušičky se jí chytaly, z pekla ven vyjít nedaly. Hned se s ďáblem zakládal, kdo by z nich pěkněj zahudal. David lepší zahudal, svoju matičku vyhudal. Aj, Davide, Davide, budeš-li ty služiť u mně? Nebudeš těžce dělávat, enom v měsíčku sedávat, svaté pisničky zpívávat.4)
Aj, vím já lúčku zelenú, na ní lindičku sázenú.1) Pod ňú seděl David král, svaté pěsničky sobě hrál.2) O, radostná novina, přišla k němu Maria. O, Davide, Davide, tvoja matička v pekle je.3) Svatý David nemeškal, vezma husličky hned se bral. Když tam před peklo přišel, svoju matičku uslyšel. Hned na husličkách zahudal, svoju matičku ven volal. Dušičky se jí chytaly, z pekla ven vyjít nedaly. Hned se s ďáblem zakládal, kdo by z nich pěkněj zahudal. David lepší zahudal, svoju matičku vyhudal. Aj, Davide, Davide, budeš-li ty služiť u mně? Nebudeš těžce dělávat, enom v měsíčku sedávat, svaté pisničky zpívávat.4)
A ve štvrtek po večeři šel Pan Ježíš na procházku se dvanásti apoštoly. Postřetli tam jednu dívku, [:a ta dívka nesla vodu:]. Daj nám, dívko, daj tej vody, ať umyjem ruce, nohy. A ta voda není čistá, napršalo do ní lista. A ta voda, ta je čistá, než ty, dívko, nejsi čista. Devět mužů jsi ty měla, s Žádným zdávána nebyla, s každým's dítky zmordovala. A ta dívka se ulekla, hned na své kolena klekla, ani slova mu neřekla. Ale, dívko, nelekaj se, jdi před kněza, spovidaj se, vezmi rúšku a zavij se. A jak do kostela vešla, hned před obraz Krista klekla. Obrazy se zobracaly, na sebe hledět nedaly. Oltáře se poklonily, svíčky z vosku zhasínaly. A jak dále pokleknula, na tom místě zkameňala. To učinil Pan Bůh milý všem panenkám na znamení. Kerá je múdrá panenka, nedá rozviť svého vínka. Jako sem já rozviť dala, do pekla sem se dostala.
A v nedělu po obědě chodil Pán Bůh po besedě.1) Nadešel tam panskú dívku, nabírala vodu čistú. Podaj, děvče, podaj vody, umyjem si svoje nohy. A ta voda není čistá, napadalo do ní lista.2) A ta voda, ta je čistá, než ty, dívko, nejsi jistá.3) Padesáte's mužů měla, s každým dítě zahubila. Mužma’s peklo zahustila, dětma’s moře zaplavila. Pannú si se udělala, knězi se nespovídala. Sám-li ste vy Pán Bůh milý, že vy znáte moje viny?4) Jdi, děvečko, do kostela, padni na holé kolena.5) Jak na krchovo vkročila, samy zvony zazvonily.6) Co ty zvony znamenajú, či mě ony hříšnú znajú? Jak do kostela vkročila, obrazy se potrhaly, naopak se obracaly. Co obrazy znamenajú, či mě ony hříšnú znajú? Jak v kostele pokleknula, v solný slúp se obrátila.
[: Byla cesta, byla ušlapaná, :] kdo ju šlapal? Matka Krista Pána. Postřetla ju tam svatá Alžběta: Kam ty kráčíš, sestřičko má milá? Kráčím, sestro, kráčím do kostela, poslúchat mše, svatého nešpora. Nechoď, sestro, nechoď do kostela, povidajú, že porodíš syna. Máš ho zrodit na ty slavné hody, když zamrznú v studenenkách vody. A co by to za novina byla, kdyby panna syna porodila! Porodila v ty vánoční hody, co zamrzly všecky všady vody. Není ptáčka, ani křepelice, samé zimy, samé metelice. Edem jedna voda nezamrzla, kde Maria pro vodu chodila, by Ježišku kúpel udělala.
Ai, pošla nám panenka Maria, pošla ona zrana do kostela. Potkala ju svata Alžbětyja, kaj tež iděš, sestřičko ma mila? A ja idu, sestro, do kostela, posluchať mše, svateho nešpora.1) Nechoď ty tam, sestřičko ma milá, bo sem ja tam včeraj večer byla. Lide tam o tobě povědaji, ba i z toho velku radost maji, že maš zrodiť Pana Jezu Krista, po porodu maš byť panna čista. Kterak by to, sestro, mohlo byti, abych měla Krista poroditi, po porodu čistu pannu byti? Jak živa sem muže něpoznala, ani tež sem na mysli něměla. Maš ty syna, maš ho poroditi, po porodu čistu pannu byti. A o tobě, sestřičko, pravija, že porodiš, to svateho Jana. Sestry sobě ruky podavaly, pacholatka v životech plesaly.2) Pověz ty mně, mily svaty Jane, kdy tvojeho narozeni budě? Budě mi ho střed milého léta, budě hojnost po všem světě květa. Budě kvitnuť rež, ba i pšenica, budě spivať ptáček křepelica. Pověz ty mně,3) mily Kriste Pane, kdy tvojeho narozeni budě? Buděť mi ho na ty slavne hody, jak zamrznu po všem světě vody. Něuvidi ptačka křepelice, edem same zimne metelice.4)
Byla jedna stará žena, enom jednu dceru měla. Poslala ju do kostela, aby mši svatú slyšela. Mělo evanděljum býti, dcera chtěla domů jiti. »Pověz, dcero Sibilio, jaké evanděljum bylo.« „Dys chtěla, matko, věděti, měla’s se jít kněza ptáti.“ Nedám ti jest ani píti, ty mně mosíš pověděti. "Nestojím ti o tvé jídlo, u tebe mám čertí bydlo." V tejto chvíli a v tej době zemské žaby měla v hubě. Počaly ju vyjímati, počala jedem stříkati. Kom ten jed na ruku padne, hned mu ta ruka odpadne.
Když se naš Pan Ježiš narodzil, hvězdy, měsic zazrak vyvodzil. Jak se dovědzěl Herodes kral, všecky male dzitky pobic dal. Jozef s Mariu to slyšali, hned s dzicjatkem preč ucikali. Našli chlopka v poli žito sjać: Vrač se pro srp, hodzi se už žać. Račil mi Bůh mily ščesci dać, dnes sem sel a možu dnes i zać. Když se toho žide zvědzěli, za Pannu Marii běželi. Nadešli tam chlopka, žito žal, svate pěsničky při tom zpival. Něvidzěls-li panny iducej, co nesla dzěcjatko na ruce? Dy sem ja to žito rozsival, překrasnu sem pannu uhlidal. O, ty chlopku, chlopku šaleny, ty jsi to žitečko sel vloni. Vracmy se, židove, do města, bo tu nešla taka něvěsta.
Mladzěněčku mlady, kaj ty povandruješ? »Z tej země do jinej, do krajiny cuzej.« Kdo cě tam opatři, dy cě smrć zachvaci? »Mam ja tam svu milu Panenku Mariu.« Ona mne opatři, dy mne smrć zachvaci. Košulu ušije, do ni mne obleče. Do truhly mne vloži, do hrobu položi. Do hrobu položi, do nebe sprovodzi.
[: Na nedělu raničko :] [: vychodilo slunečko. :] Na tú horu vysokú, na tú lúku širokú. Na ty lúce nic není, edem kostel kamenný. V tom kostele zvonili, by se ludé schodili. Šla matička s cerami, dvě byly pod věncami. A tá třetí nebyla, z krchova se vrátila. Do zahrady vkročila, tři růžečky utrhla, tři pérenka uvila! Jedno pérko dovíjá, kněz mšu svatú začíná. Druhé pérko dovíjá, kněz hostiu pozdvíhá. Třetí pérko dovíjá, ďábel se k ní dobývá. Pomož Pán Bůh, děvečko, komu viješ pérečko? Daj to Pán Bůh, mládenec, není péro, lež věnec. Dyby přišel mládenec, dala bych mu ten věnec. Dyby přišla osoba, dala bych já jí oba. Daj, děvečko, daj věnec, šak jsu hodný mládenec. Daj, děvečko, daj oba, šak jsu hodná osoba. Daj, děvečko, všecky tři, šak jsem herský jako ty. A já vínka nesmím dat, mohla by mně máti lát.1) Matky se ty nic nebůj, víneček mi přece daruj. Stup, děvečko, na kamen a z kameňa na střemeň. Ze střemeňa na koňa, pojedeme do rája. Tam’s jak živa nebyla, ani tvoja rodina. Vzal Kačenku na rohy a letěl s ňú přes hory. Jak za humny vyjeli, nikde cesty neměli, po samém trní jeli. Po trní a po boří, po ďábelském šáchoří.2) Zdvihni, milá, sukničku, ať se netkneš trávníčku. Zdvihni, milá, kazajku, ať se netkneš turánku. Když přijeli před peklo, zaklepal on na okno. Otevřte, tovaryši, vezu tělo i duši. Chystejte nám stolicu, dajte vína sklenicu, ať se panna napije a s nami tu spočine. Jedni s koňa snímali, druzí vínko chystali.8) Sedni, Kačo, na stolek, vypij vínka s pohárek. Co’s tělo co’s dělalo, že’s do pekla muselo? A to tělo hřešilo, věnečky ve mšu vilo. Ponejprv se napila, hned jí krása změnila, po druhé se napila, modrý plamen pustila. Po třetí se napila, plamenem se chytila.4) Vystavte mě za dveře, nech mě větr prověje. Dy ses chtěla provějat, měla’s na mšu chodívat.5) Proč, zvony, nezvoníte, a snad o mně nevíte? Zvony začaly zvonit: Nechtěla’s na mšu chodit. Dyby’s byla chodila, tož’s v pekle byt neměla. Dajte ju tam na lože, kde jsú břitvy a nože. A jeli tu formani, velmi biči praskali. O, formani, formani, esli ste vy z mej strany z Holomúca, z Opavy? Řekněte tam matce mé, dcerušky má ešče dvě, by je lepši trestala, než mě hřišnú chovala, do peklach se dostala. Do pekla horúcího, Nevyjdu nikdá z něho.6)
V nedzěličku za rana vyšla panna kochana. A přijechol do ni pon, z pjekla rodem jeden som. Ščesti, Bože, dzěvečko, troje dziotek macičko.1) Vitaj, že ty, můj paně, z pjekla poslan sataně. Po čem žes mě poznala, žes mě tak jmenovala? Po kuničku po brunym, po šedelku červenym. Po šatečce hedbavne, po šabličce opravne. Šedej, dzěvče, na můj kůň, podjedzěme před můj dům. Tři dni, tři noci jeli po trni, po chavucnym, po kameni horucnym. Přijechali před pjeklo: Otvirej, brače, čeplo. Posadil ju na stolce, dal ji vina ze škopce. Pi že, pani, pi vino, něpilaš jakeš živo. Pilacěch ja s panama, ně s takymi durňama. Tak s ňum tam tancovali, ež ji kosci rupěly. Vezdřela tam pod věka, uzdřela tam člověka. Jdzi, člověče, jdzi domů a něprov tam nikomu, jen otci a matce. Že jich majum ješče dvě, něch jich kořum lepši jak mně. Něch do kostela chodzjum, chlapců za sum 2) něvodzjum.
[: Náš stařiček sobě vzdychá, :] hříšná duše se v něm leká. Nelekaj se, duše milá, juž si se tu dost nabyla. Duše z těla vyletěla, na zelenú lúku sedla.1) A tam sobě naříkala, až se lúka rozléhala.2) Přiletěl k ní anděl Boží: Co naříkáš, hříšná duše? Kterak nemám naříkati, dyž se nemám kam poděti. Chyť se, duše, mého křídla, poletíme v rájské sídla.3) A jak k rájským dvéřím přišli, na ty dvéře zabúřili.4) Svatý Petře, vemte klíče, pohledněte, kdo to tluče. Tluče to tam anděl Boží, za ním hříšná duše stojí. Mého anděla sem pusťte, hříšné duši pryč ukažte. Ukažte jí cestu šírú, kady hříšní do pekla jdú. Šla dušička plakající a svých hříchů litující. Potkala ju matka Boží: Co naříkáš, hříšná duše? A jak nemám naříkati, dy se nevím kam poděti! Vrať se, duše, vrať se se mnú, přimluvím se k mému synu.5) Jak k nebeským vratům přišly, na ty vrata zabúřily. Svatý Petře, vemte klíče, pohlednite, kdo to tluče. Tluče to, pane, matka tvá, za ňú stojí duše hříšná. Mú matičku mně sem pusťte, duši hříšné odtad kažte. Kažte jí cestu širokú, kady hříšní do pekla jdú. Ne tak, ne tak, synu milý, odpusť hříšné duši viny. Já jí viny neodpustím, za hříchy ju trestat musím, nedávala ona chudým. Do kostela nechodila, na ofěry nedávala. Pátečky se nepostila a svátečky nesvětila. Podej, duše, svého prsta, povedu tě do očistca. Duše prsta podávala, po pás v smole zostávala. Podej, duše, pravé ruky, povedu tě skrze muky. Skrze muky do propasti, potom do nebeské slasti.6) Duse ruky podávala, celá ve smole zůstala. Podej, duše, pravé ruky, vyvedu tě z těžké muky. Duše ruky podávala, k živému Bohu volala. Chyť se, duše, mého prstu, přivedu tě k Pánu Kristu.7) Jak k nebeským vratům přišly, na ty vrata zabúřily. Svatý Petře, vemte klíče, pohledněte, kdo to tluče. Tluče to, pane, matka tvá, a za ňú zas hříšnice ta. Mú matičku mně sem pusťte, hříšné duši odtad kažte. Kažte jí cestu širokú, kady hříšní do pekla jdú. Ne tak, ne tak, synu milý, odpusť hříšné duši viny. Já jí viny neodpustím, za hříchy ju trestat musím. Už ona dost podstúpila, v očistcových mukách byla. Poď, dušičko vyvolená, drahú krví vykupená. Poď, dušičko, večeřati, budeš s námi přebývati. Pane Bože, budiž chvála, do nebe sem se dostala.
[:Byla cesta ušlapaná :] od samého Krista Pána.1) Kráčely po ní dvě duše, za něma velká hříšnice. Když k nebeským dveřom přišly, hned na dveře udeřily. Svatý Petře, vemte klíče, podivte se, kdo to tluče. Tlučou to, pane, dvě duše, za něma velká hříšnice. Ty dvě duše mně sem pusťte, hříšné duši odtad kažte. Ukažte jí cestu dolů, kady hříšní do pekla jdou. Šla od nebe plakající a svých hříchů litující. Potkala ju matka Boží: Odkad kráčíš, hříšná duše? Kráčím, matičko, od nebe, nemám přímluvčí jak tebe. Vrať se se mnou, hříšná duše, poprosím za tě Ježíše. Když k nebeským dvéřem přišly, zas na dvéře udeřily. Svatý Petře, vemte klíče, podivte se, kdo to tluče. Tluče tam, pane, matka tvá, a za ní zas hříšnice ta. Mou matičku mně sem pusťte, hříšné duši odtud kažte. Ne tak, ne tak, synu milý, odpusť hříšné duši viny. Optej se jí, matko milá, kolik svátků osvětila. Kolik chudých obživila, kolik pátků se postila. Já sem svátků nesvětila, ani pátků nepostila; almužny jen troník dala. Ten troníČek malý peníz, ten ti do nebe spomůž.2)
Panenka Maria po světě chodila, Božího synáčka v životě nosila.1) Přišla ona, přišla do jednoho města, do jednoho města, kam ju vedla cesta. Vešla tě tam, vešla k jednemu šenkýři: Šenkyrečku milý, přenocuj mne tady.2) Nemožu, matičko, vás tu nocovati, ožralci tu pijú a kartáři hrajú, ve dně v noci pijú, světla nezhasujú.3) Přišla tě tam, přišla do jedné uličky, do jedné uličky mezi kovářičky. Vešla ona, vešla k jednemu kováři: Kovařičku milý, přenocuj mne tady.4) Nemožu, matičko, vás tu nocovati, musíme, matičko, celú noc kovati.5) Můj milý kováři, co to tak kujete, co to tak kujete a nenocujete?6) A kujeme my to tři kolní hřebíky, to na Krista Pána, má se naroditi.7) Ona se ulekla, hned odtud utekla, do jednoho chlíva, kde dobytek bývá.8) Přes prah překročila, syna porodila, syna Jezu Krista, sama panna čistá. Porodila tě ho na té prosté slámě, do plen ovinula, v jesle položila. Kovářova dcera na ráno běžela, na ráno běžela, do chléva pohledla.9) Kovářova dcero, podej mně dítěte, podej mně dítěte, mého pacholete.10) Jak já vám ho podám, dy já rukú nemám, jenom ty gramličky, 11) co držím knížečky. Dotkni se hůlečky, dá ti Pán Bůh ručky. Maličko se sehla, obě ruce měla.12) A domů běžela, rukama košala:13) Má dcerko rozmilá, kdes ručičky vzala? Ach, tato, tatíčku, už se ten narodil, už se ten narodil, co mé ruce stvořil. Dala mně jich, dala ta ženička mladá, ta ženička mladá, co noclehu ptala! Dybych já byl věděl, že to matka Boží, byl bych jí dal ležet v novém bílém loži. Byl bych ji uhostil v té pěkné komnatě,14) v té pěkné komnatě, na stříbře, na zlatě. A sám byl bych lehl hlavou na kamení, hlavou na kamení, nohama do trní. To bych byl udělal lidům na znamení, aby matce Boží dali přeležení. Včil já nejsem hoden po té zemi chodit, ale sem já hoden do ohně mne hodit.15)
[: Postil se tě Pán Bůh štyrydceti dní,:] štyrydcet dní, štyrydcet nocí. A přišel tě k němu pokušitel zlý, přišel k němu ďábel šeredný. Zkoušel Pána Krista, zkoušel po první, vyvedl ho k hromadě kamení.1) Jsi-li, Jesu Kriste, jsi-li syn Boží, udělej mně chleba z kamení. Není jenom člověk samým chlebem živ, je živ také tím slovem Božím. Zkoušel Krista Pána, zkoušel po druhý, vynesl tě ho na chrám vysoký. Aj, jsi-li ty, Kriste, jsi-li syn Boží, spusť se dolů a staň na nohy, zadrží tě andělé tvoji. Netřeba mě, ďáble, dolů spouštěti, mám své nohy, možu choditi. Zkoušel Pána Krista, zkoušel po třetí, vynesl ho na hora vysoký. A z té milé hory mnoho viděti, mnoho světa, drahého květa. Chceš-li se mně, Kriste, chceš-li klaněti, volím tobě to všecko dati. Všecko je to, ďáble, všecko je to mý, i tady to drahé kamení.2) Kopnul3) Pán Bůh ďábla pravým kolenem, hleď, ďáble, hleď do propasti,4) nemáš ty mě v ničem podvesti.
Prýščí se studená vodička z kameňa a v ní se umývá Panenka Maria. A jak se umyla, na břežek stúpila, na břežek stúpila, syna porodila. Synáčku můj milý, já bych už snídala, já bych už snídala rybičky z Dunaja. Shov, milá matičko, až ti jich nalovím, z ledu oheň složím, tobě jich přistrojím. Synáčku můj milý, jak bys jich nalovil, s ledu oheň složil, dy ses dnes narodil? Ty toho, matičko, ty toho nevěříš? A já sem syn Boží, já sem všecko stvořil. Já sem stvořil nebe i matičko tebe, ty ptáčky na horách, rybičky ve vodách. Ten dobrý dobytek lidom na užitek, to drobné kamení lidom na znamení. Nestvořil sem horšího jako ty prsteně, jako ty prsteně, ty drahé kameně.1) Šla Panenka Maria cestú nedalekú, potkala děťátko malé neveliké. Ptám se tebe, děťátko, kde’s růžičky vzalo? »V tej zahrádce rajské, tam růžička roste. Tam je růžička milá, červená a bílá, jdi sobě jí natrhať, Panenko Maria.«
[: Svaty Juři po horach chodival, :] [:po horach chodival, po cestách jezdival. :] Přijel un tam k jednomu jazeru, nadešel tam klečeť tisařovu dceru. Co, krasna panno, co ty tady sediš, a tak truchle, smutně do jazera hlediš? Ach, jak němam, ach, přesmutna byti, dy ja už dněs musim smrti podstupiti? Chceš-li, krasná panno, v Boha uvěřiti, chcu tě tej sanuti smrti obhajiti. O, ja by rada v Boha uvěřila, a když by to jenom možna věc to byla. Svaty Juři na koničku jedě, a ta zla sanuti už z jazera leze. Svaty Juři vytahnul kopiju, a prohnal ji hlavu ež na druhu stranu. Krasna panno, daj zlateho pasu, poveděmy my tu sanuti k městečku.1) Seděla kralovna v vrchnim okenečku, přirovnavala se jasnemu slunečku. Ai, lude, lude, něviditě divu?2) Už ta naša dcera vedě sanuť živu. O, jak ta sanuti, jak ona ryčela, městečko se třaslo, zeď se osypala. A jak dojiždžali palacu panskeho, přebod svaty Juři draka pekelneho. Zapřahlitě tři tisice volův, tři tisice volův a dvě sta koni, a ešče sanuti z mista hnuť němohli.3) Chcetě-li, lude, v Boha uvěřiti? A ja vam chci tu saň z města vysmyčiti. A my bysmy radi v Boha uvěřili, a když by to, ach, možne věci byly. Svaty Juři zapřahnul konička a vyvez un sanuti z městečka.
Mělcě svaty Juři konička braneho, a chojil*) un, chojil do města jedneho. Nadešel dzěvečku nad jazerem klečeć, do teho jazera tak přesmutně hledzěć. Což ty to, dzěvečko, nad jazerem klečiš, do teho jazera tak přesmutně hledziš? Ach, co ja to němam tak smutně hledzěci, dy už mne ma ten drak, už mne ma sežraci. atd. A co my,panimamo,a co my mu damy? V tym našim koscěle malovać ho damy.
Měl cě svaty Juři konička vraneho, vyjechal se na nim do pole ščireho. Maš-li ty, děvečko, zlaty pas při sobě, zadrhni te sani, zadrhni na hlavě. Sedmeracka brana dost široka byla, ješče se ta sanuť v ni směscic němohla. A tu svateho Juřiho pěkně povitali, svatemu Juřimu čest, chvalu vzdavali. Děkujem ci, svaty Juři, za tvoju usluhu, že jsi nam ochranil našu milu dceru.
Měl cě svaty Juři konička vraneho, vyjechal se na nim do pole ščireho. Maš-li ty, děvečko, zlaty pas při sobě, zadrhni te sani, zadrhni na hlavě. Sedmeracka brana dost široka byla, ješče se ta sanuť v ni směscic němohla. A tu svateho Juřiho pěkně povitali, svatemu Juřimu čest, chvalu vzdavali. Děkujem ci, svaty Juři, za tvoju usluhu, že jsi nam ochranil našu milu dceru.
[: Šla Maria do kláštera, :] tam synáčka porodila. Porodila i povila, do jeslíček položila. Lež tu, synu, lež tu, milý, a já půjdu pro anděly. Andělé proň přiletěli, pod své křídla syna vzali. Letěli s ním pod nebesa, nebesa se otevřely. Křižíčky se poklonily, zvony samy zazvonily, dušičky se zradovaly. , Jedna jen se neraduje, kerá otce, matku bije. »A já sem hříšná nebila, a jenom sem pomyslila,« A dy jsi ty pomyslila, jako bys to učinila. A hned padla v věčný plameň, uchovej nás, Kriste, Amen.
Běži voda, běži, po kameni šusci, zkazala mně moja mila, [: že mne už opusci. :] Už mne opuscila cela ma rodzina, ene mne ty něopuščaj, Panenko Maria! Už mne opuscili bratři, tovaryši, ene mne ty něopuščaj, můj Kriste Ježíši! Už mne opuscili, kteři byli se mnu, ene mne ty něopuščaj, ktery jsi nade mnu!
Běži voda, běži z hrazky do rybnička, a už sem ja pochovala svojiho tacička. Běži voda, běži, kolečkem se toči, ach, už sem ja vyplakala svoje černe oči. Běži voda, běži, po kameňu šusci, enem ty mne něopuščaj, můj Kriste Ježiši.
Kde jsi, můj přemilý Ježíši Kriste? Kde tě hledat budu, na kterém místě? Pusť od sebe světlo, o, slunce jasné, bez tebe nám svíce života hasne. S tebou se mé srdce žádá spojiti, bez tebe nemůže dél živo býti. Dokad tě nenajdu, volat tě budu, ve dně, také v noci volat tě budu. Ach, pospěš k smutnému, dél neodkládej, můj drahý poklade, pomoci mně dej. Kdekoli ty půjdeš, za tebou půjdu, tebe se na věky přidržet budu. Když tebe mít budu, předrahý hosti, nech jiného nemám, na tom mám dosti.
Má duše, schovej se, nepřítel blíží se. Já sem se schovala do ran Krista Pána, já již nebojím se. Ty Kristovy rány, to jsou moje brány, aby ve dně v noci neměl ke mně moci ten ďábel pekelný. Tobě, o, Ježíši, odevzdávám duši, veď ji a zastávej, padat ji nedávej, až můj čas vyprší. Pak, Kriste, duši mou, vem ji k sobě sebou, do věčné radosti, do nebeské vlasti, ať přebývá s tebou. Ještě taky žádám a svou prosbu skládám, za své dobrodince, v poslední hodince tobě jich oddávám.
Ma mila dzěvečko, jak se pěkna zdáš! Edem spomeň na to, že jsi popel, blato, koněc lasky maš. Nač jsi ty, dzěvečko, nač jsi myslela? Stvořitele sveho, Ježiše mileho, jsi opusciła! Edem, ty dzěvečko, světa zaněchaj! Stvořitele sveho, Ježiše mileho, za ženicha měj. Marii Přiborsku sem si oblibil.*) Kdo se ji něspusci, ona něopusci, že by pochybil.
Maria, po Bohu v tom světě náděje, tebe naše srdce milovat slibuje. Ty jsi překrásného matka milování, nad tebe po Bohu krásnější není. Není hoden míti srdce ve svém těle, kdo by nemiloval matičky spanilé. Patř na srdce naše, jak láskou plápolá, k tobě, o, Maria, ustavičně volá. Tys poklad, tys klenot v tom světě nejdražší; budiž, o, matičko, pomocnicí naší. Poníženě k svatým nohám tvým padáme, dej nám, ať se s tebou v nebesích shledáme.
Matičko Boží, nebeské zboží, tys rájská růžička a Boží matička. Nebeská bráno, duší ochrano, neopouštěj mého srdce strápeného. Panenko čistá, tys schránka Christa, pros za nas synáčka, tys naše matička. Ty jsi to milé slunce spanilé; koho osvěcuješ, temnosti zbavuješ. O, milá záře, skloň k nám své tváře, nerač opouštěti svojich věrných dětí. Ten, kdo je v boji, bezpečně stojí, koho přiodíváš a štítem přikrýváš. Ty jsi Boží chrám, Christa’s dala nám, o, drahá perličko, předobrá matičko.
(Tanečná svatá) Na svatém Kopečku, na svatém Hosténě, [: a tam jsó dvě perličky, :] néní jich v Moravě. Není na Moravě přes ty dvě Marie: jedna na svatém Kopečku, druhá na Hosténě. Ja, kdybych byl umřel na svatém Kopečku, byli by mně pochovali v samém izopečku. Ja, kdybych byl umřel na svatém Hosténě, byli by mně dali přikrýt v samým rozmarýně. Za svatým Fridečkem slunečko vychází, budiž pozdravena, ode všech uctěna, Fridecká Maria. Nad svatým Hosténem stojí na poledně, budiž pozdravena, ode všech uctěna, Hosténská Maria. Nad svatým Kopečkem slunečko zachází, budiž pozdravena, ode všech uctěna, Kopecká Maria.
Na stokrát buď pozdravená, na tisíckrát pochválená, o, Maria, o, Maria, ty jsi nebeská lilija, o, Maria, o, růžičko, zdrávas Žarošská matičko.
Keywords: 
Na stokrát buď pozdravená, na tisíckrát pochválená, o, Maria, o, Maria! Ty jsi nebeská lilija; o, Maria, o, růžičko, zdrávas, Žarošská matičko. Z východních jsi krajin vyšla, do Moravy si k nám přišla, o, Maria, o, Maria! Ty jsi nebeská lilija; o, Maria, o, růžičko, zdrávas, Žarošská matičko! Svatý Cyril z Boží rady postaviti tě dal tady, o, Maria, a t. d. Na tisíc let již jest tomu, co přebýváš v tomto domu, o, Maria, a t d. Korunu neseš na hlavě, činíš zázraky v Moravě. O, Maria, a t. d. Vědí to, co byli chromí, hluší, němí, nevidomí. O, Maria, a t. d. Turek pohan sem přitáhl, po tvém sídle ruku vztáhl. O, Maria, a t. d. Padnul slepý u oltáře, oslepila ho tvá záře. O, Maria, a t. d. Hájila jsi svého místa, Morava hned byla jistá. O, Maria, a t. d. Horlivě nás se ujímej, Krista Pána za nás vzývej, o, Maria, a t. d. Nedopouštěj na nás pádu, chraň od moru, vojny, hladu, o, Maria, a t. d. Nejvíc pros Boha, žádáme, ať ho hříchem nehněváme, o, Maria, a t. d. Při poslední pak nás době do nebe zavolej k sobě, o, Maria, a t. d.
Na tom světě nic stálého, on je všecek márný, moje leta taky idú rovno s hodinami. A dy přijde amen, složá na mne kamen, duša v skrúšenosti půjde do věčnosti, půjde na examen. Tenkráte se každý doví, jaké to tam bude; budem-li met dobré skutky, dobře nám tam půjde. Ale ty zlé skutky, ty budú zármutky, ty nás budú hnísti, ty na srdci hrýzti, ach, po všecky věky! Ale na to žádný člověk předce dbati nechce, jenom sobě naplňuje každý svoje měšce. Nech je mladý, starý, předce je lakomý, statky sobě shání, hříchu se nechrání, až dojde na máry.
O, hory, kopce a doliny, jak jste mně bývaly upřímny! Když jsem vámi chodíval, měsíček mně pěkně svítíval. Svítily hvězdičky překrásné, obloha, celé nebe jasné, všecko všady vesele, utěšení moje spanilé. Chodil jsem přes všecky doliny, přes hory, louky a roviny, chodníček mně ubýval, když jsem si na Boha myslíval. Myslil jsem v srdci svém na něho, rozjímal jsem ty skutky jeho: Bože, jak jsi rozmilý, slavný, dobrotivý, spanilý! Krásu tvou zvěstuje obloha, dobrotu dobrodiní mnohá, nebe, země, dílo tvé, k lásce probuzuje srdce mé. Každý pozemský tvor tě vzývá, pták, jenžto nad mou hlavou zpívá, všecko tě oslavuje, nade mnou moc Boží zvěstuje. Půjdu tak ve svatém pokoji, Pán Bůh mě na cestě zprovodí; doveď, Pane, doveď mě po této časnosti do nebe.
Ovečko ztracená, celá zarmoucená! Sem ke mně pospíchej, nic se neostýchej. *Ach, já nesmím k tobě, stydím se v té době, těžce sem shřešila, tvou lásku ztratila.* Pastvou tě nakrmím, svým tělem nasytím, navrať se brzičko, ztracená ovečko! »Ráda bych šla blíže, nedá hříchů tíže. Podvést sem se dala, na tebe nedbala.* Tys drahý poklad můj a já sem pastýř tvůj. Bok tobě odvírám a v stráž tě zavírám. Ruce roztahuji, sebe obětuji; přijmu tě na milost, odpustím ti vši zlost. »Ach, já omámená, ovečka ztracená! Hle, zdaleka stojím, vrátiti se bojím.* Neboj se, spanilá, pojď ke mně, rozmilá, vstaň, ó, vstaň od země a obrať se ke mně. Hleď, jak já pro tebe opustil sem nebe. Pojď tedy brzičko, ztracená ovečko. »0, pastýři milý, miláčku spanilý! Slyším tvé volání, již činím pokání. Prosím v truchlivosti, odpusť mně mé zlosti! A již mne ozdravuj, neb jsi ty lékař můj. Byla sem vyhnaná a hříchům prodaná, hynula sem cele, na duši, na těle. Již činím pokání, uděl smilování! Přijmi navrácenou, ovečku ztracenou.« O, vítej, ztracená, vítej, opuštěná! Vítej, holubičko, vítej, má ovečko! Hlavu nakloňuji, v lásce se skloňuji, polib mne, dušičko, ztracená ovečko.
Překrásná dennice, vzejdi v čas našeho zarmoucení! Ty jsi ten kořínek Jesse, k tobě hříšní modlíme se. Krásný kvítku libovonný, králi z Boha narozený. Srdce moje tebou jaté spočine v tvé lásce svaté. Rač mně milost prokázati, nade mnou se smilovati, o, můj Pane, můj Ježíši, přijmi za choť moji duši. Kriste, překrásná lílije, vykvetlá z Panny Marie, rozviň sklad své spanilosti, opoj duši svou milostí. Počátek jsi a skonání, milost tvá nás vždycky chrání. Uchop mne v své svaté ruce, ať tě nepustím dokonce. Čím víc lásku tvou rozjímám, víc tě milovati žádám; tvé milosti, o, můj Bože, kdož se nasytiti může? V libém ochrany tvé stínu beze strachu odpočinu, nebo na mé nepřátely obracuješ svoje střely. O, Ježíši, choti vzácný, připrav duši palác krásný, k večnému s tebou bydlení ozdob ji kmentem, perlami.
Sem pospěšte, ptáčátka, zvířátka, spívejte u děťátka: Spi, spi, spi, náš Ježíšku, spi. Sem, sem, jarní slavíčku, čížičku, spívej libou písničku: Spi, spi, spi, náš miláčku, spi. Čížiček pokřikuje, pokřikuje, hrdlička mu cukruje, spi, spi, spi, věčný králi, spi. Síkorka ho vítá k nám, vítá k nám: Ty jsi všeho světa Pán, spi, spi, spi, náš panáčku, spi. Zezulenka mu kuká, mu kuká, holoubek jemu vrká: Spi, spi, spi, dítě, sladce spi. Přiběhnultě zajíček, zajíček, pokleknul u jeslíček: Spi, spi, spi, věčný králi, spi. Dej, zajíčku, kožíšek, kožíšek, zimu snáší Ježíšek, ať spí, spí, ať v tepličku spí. »Kdož mě srstí přiodil, přiodil, než ty, jenž si mě stvořil? Ach, spi, spi, stvořiteli, spi. Cos mi dal, vem si zase, vem zase, dám se svléct v každém čase; spi, spi, spi, mocný králi, spi. Všechno, co kde živo jest, živo jest, prokazuje Bohu čest. Spi, spi, spi, dobrý Bože, spi. O, člověče rozumný, rozumný, patř na tvor nerozumný, jak ctí, ctí, svého Boha ctí.
[: Starala se máti má, :] hej nam hej, kde mě k místu dochová. [: Nestarej se, matičko,:] hej nam hej, dá mi Pán Bůh místečko. Na slavkovském krchově, tam mám místo v hotově. Ty nebeské hvězdičky budou moje družičky. Nebeští andělové budou moji družbové. Ti slavkovští zvoníci, to jsou moji muzici. Ty slavkovské zvonečky, to jsou moje husličky. Ty mně budou pěkně hrát, a já budu tvrdo spat. By mi hráli sto hodin, já se už neobudím. By mi hráli dvě sta let, už nepřijdu na ten svět. By mi hráli přes tři sta, já už půjdu před Christa, je tam daleká cesta. Je tam cesta daleká, nech se žádný neleká.*)
Dyž pudu na trávu, pudu po dolině, abych uslyšela ty ochozky zvone. Ty ochozky zvone, to je má muzika, ony mě budó hrát, dyž pudu ze světa.
Vzdejme čest Bohu samému, Bohu Otci nebeskému, jenž nás vše ráčil stvořiti a na tom světě říditi. Buď čest božská Bohu Synu, že z nás odňal věčnou vinu, kdy za nás ráčil trpěti, na dřevu kříže umříti. Buď čest i Duchu svatému, posvětiteli našemu, že nás na křtu svatém zplodil, dítkami Božími zvolil. Požehnej, Bože, ty dary, ať nám všem slouží ke zdraví, jako na svadbě chudobské, v městě Káni Galilejské. Ať jsou tělu k otavení, duši naší ke spasení. My tě chceme chválit vděčně, zde a v nebi nekonečně.
Žalostné kvílení, rozmilí křesťané, přesmutné loučení Panenky Marie s synáčkem svým nejmilejším, k hrozným mukám odsouzeným; k smrti se ubírá, žalostí omdlívá. »Matičko má milá, moje potěšení, hodina nastává smutného loučení. Již já musím na smrť jíti a hrozné muka trpěti; již se s tebou loučím, Bohu tě poroučím.« Synáčku můj milý, mé srdce rozmilé, ach, neopouštěj mne, matičky své milé. Rozpomeň se na mou lásku a na mou lítost mateřskou, neb nemám žádného krom tebe samého. »Matičko má milá, nemůž jinak býti, my se již musíme spolu rozloučiti. Již mě Jidáš židům zradí a mě falešně políbí, budou mě vázati, po zemi smýkati.« Synáčku můj milý, nech mne s tebou jíti, já volím za tebe ty muky trpěti. Stokrát chci raděj umříti, než bez tebe živa býti, mé srdce rozmilé, ach, k sobě vezmi mne. »Ach, to musí býti, matičko má milá, láska má mne nutí, Otec toho žádá. Všechen svět mám vykoupiti a smrti věčné zbaviti. K smrti se ubírám, tebe zanechávám.« Žalostná já máti, již sem opuštěná, již vidím synáčka, jak v krvi omdlívá, po všem těle sbičovaný a trním korunovaný, kříž přetěžký nese, bolestí se třese. Synáčka milého na kříž jsou přibili, když vypustil ducha, kopím bok prohnali; jak já nemám smutná býti, nad synáčkem omdlévati! Ze všech ran krev teče, pro tebe, člověče. O, hříšný člověče, vezmi si do srdce mého syna rány, mé velké trápení! Budeš-li to rozjímati, máš věčnou slávu dostati, budeš s mojím synem až na věky. Amen.
Žáčku, žáčku učený, ze všech škol vybíraný, a ty víš, nám povíš, co jest jeden? A já vím, vám povím, co jest jeden: Jeden jest Jesu Krist, co nad námi králem jest.
Druhé slohy: Žáčku, žáčku učený, ze všech škol vybíraný, a ty víš, nám povíš, co je jeden? A já vím, vám povím, co je jeden: jeden jest Jesu Krist, co nad námi králem jest. Žáčku, žáčku učený, ze všech škol vybíraný, a ty víš, nám povíš, co to jsú dvě? A já vím, vám povím, co to jsú dvě: Dvě tabule Mojžišovy, jeden jest Jesu Krist, co nad námi králem jest. Žáčku, žáčku učený, po všech školách cvičený, a ty víš, nám povíš, co to jsú tři? A já vím, vám povím, co to jsú tři: Tři patriarchové, dvě tabule Mojžišovy, jeden jest Jesu Krist, co nad námi králem jest. Žáčku, žáčku učený, po všech školách cvičený, a ty víš, nám povíš, co jsú čtyry? A já vím, vám povím, co jsú čtyry: Čtyry evangelistové, tři patriarchové a t. d. Žáčku, žáčku učený, ze všech škol vybíraný, a ty víš, nám povíš, co to jest pět? A já vím, vám povím, co to jest pět: Pět ran Kristových krvavých, čtyry evangelistově a t d. Žáčku, žáčku učený, ze všech škol vybíraný, a ty víš, nám povíš, co to jest šest? A já vím, vám povím, co to jest šest: Šest jest stoudví kamenných, v Galileji postavených, pět ran Kristových krvavých, čtyry evangelistové a t. d. Žáčku, žáčku učený, po všech školách cvičený, a ty víš, nám povíš, co jest sedum? A já vím, vám povím, co jest sedum: Sedum darů Ducha svatého, šest jest stoudví kamenných, v Galileji postavených, pět ran Kristových krvavých a t. d. Žáčku, žáčku učený, ze všech škol vybíraný, a ty víš, nám povíš, co jest osum? A já vím, vám povím, co jest osum: Osmero blahoslavenství, sedum darů Ducha svatého, šest je stoudví kamenných, v Galileji postavených a t. d. Žáčku, žáčku učený, po všech školách cvičený, a ty víš, nám povíš, co jest devět? A já vím, vám povím, co jest devět: Devět je zborů anjelských, osmero blahoslavenství a t. d. Žáčku, žáčku učený, ze všech škol vybíraný, a ty víš, nám povíš, co jest deset? A já vím, vám povím, co jest deset: Deset Božích přikázání, devět je zborů anjelských a t. d. Žáčku, žáčku učený, po všech školách cvičený, a ty víš, nám povíš, co jedenást? A já vím, vám povím, co jedenást: Jedenást panen zamordovaných, deset Božích přikázaní a t. d. Žáčku, žáčku učený, ze všech škol vybíraný, a ty víš, nám povíš, co jest dvanást? A já vím, vám povím, co jest dvanást: Dvanást apoštolů po světě poslaných, jedenást panen zamordovaných, deset Božích přikázaní, devět je zborů anjelských, osmero blahoslavenství, sedum darů Ducha svatého, šest je stoudví kamenných, v Galileji postavených, pět ran Kristových krvavých, čtyry evangelistové, tři patriarchové, dvě tabule Mojžišovy, jeden jest Jesu Krist, co nad námi králem jest.
Druhé slohy: Mistře nad mistry učený a po školách vycvíčený, pověz mně, co jest jedno? A já dobře vím, já tobě povím: A jeden je Pán Bůh s námi, který panuje nad námi hříšnými. Mistře nad mistry učený a po školách vycvíčený, pověz mně to, co je dvě? A já dobře vím, já tobě povím: Dvě tabule Mojžišovy, a jeden je Pán Bůh s námi, který panuje nad námi hříšnými. Mistře nad mistry učený a po školách vycvíčený, pověz ty mně, co jsou tři? A já dobře vím, já tobě povím: Tři svatí patriarchové, dvě tabule Mojžišovy, a jeden je Pán Bůh s námi, který panuje nad námi hříšnými. Mistře nad mistry učený a t. d. Čtyry evangelistové. A pět jest ran Ježíšových. A šest jest stoudví kamenných, v Galileji postavených. Sedm darů Ducha svatého. Osmero blahoslavenství. Devět jest kůrů anjelských. Deset Božích přikázání. Jedenáct panen zmordovaných, u Kolína pochovaných. Dvanáct článků apoštolských, aneb: Dvanáct apoštolů svatých, po všem světě rozeslaných.
Ty měsičku krasny, kaj je naš tatiček vzacny? Ach, půjděmy k němu, ach, k Jeruzalemu, s Maři Majdalenu. Ty slunečko jasne, půjděm k matce krasnej. Zemo, zemo dobra, aj, ty nas živivaš, po smrti přikryvaš. My se ti sklonimy, z tebe se živimy.
[: Co to, milá, za lásku máš? :] Dyž k vám přijdu, ty sa hněváš. Co bych já sa nehněvala? Obudils mia, jak sem spala. Možeš, milá, tepruv spáti, až já budu bojovati. Dyž tu budeš, budu aj já, budem bojovat obá dvá. 1) Malého my koňa máme, jak na něho posedáme? Ty si sedneš na koníčka a já půjdu podle bočka. 2) Dyž dojeli prostřed mořa: Slezaj, milá, dolů s koňa. Co sem ti já provinila, abych moře přeplavila? 3) Budu vědět povídati, jak je s milým bojovati. 4)
Moja mamuličko, já bych vandrovala s tym švarným šohajkem do cuzeho kraja. Vandruj že, dceřičko, bys tam co skurala, by si se mi věcej dceričku nězvala. Jak přivandrovali ku černemu lesu: Vrać že se, Kačenko, ešče maš dosć času. Jak přivandrovali na ty bile pisky: Odpočiň, Kačenko, bo cě bolu nožky. Jak přivandrovali k Pasečnemu dvoru, sedla si Kačenka na bilem kameňu. Co voliš, Kačenko, přez ten Dunaj plynuť, a mižli, Kačenko, v mojich rukách zhynúť? A volim ja, volím přez ten Dunaj plynuť, mižli, ty zradco, v tvojich rukách zhynuť. Chycil un ju, chycil za oba vrkočky, a vřucil un ju v ten Dunaj hlubočky. Zostal ji fěrtošek viseti na kole, obracil se zradce, přecjal ho na dvoje. Plyň že ty, fěrtušku, za tu moju paňu, bo juž moje oči něchcu hleděć na ňu. Moje bile nožky sahajcě pisečku, moje bile ručky chytajcě se břežku. A jak přeplynula, sedla na kameni, rozpuścila vlasky po pravem rameni. Moje černe vlasky, coch se naplakala, svojeho milého přec sem nědostala.
Kateřinko, dcero moja, prosila si za to Boha? Abys sa ty vydávala a takovú svadbu měla? Na kantneřách bečka vína, Kateřinka není živa. Družičky stojá pod věnci a mládenci na ulici. Staň, Kačenko, přivítaj jich, do sedničky zavolaj jich. Její matka naříkala: Nic bych si to nehořela: Nic bych si to nehořela, dybych ešče dceru měla.
Byla jedna smutna žena, co patero ditek měla; šeste pod srdcem nosila, z toho světa isť musela. To nejmladší pacholatko po krchově chodivalo, drobne kvitečka zbiralo. Uslyšelo v hrobě zpivať, male diťatko kolibať. Tatičku můj roztomily, poďtě k hrobu v tuto chvili, mamička tam v hrobě zpive, male diťatko kolibe. Tatik tomu něchtěl věřiť, šel se na faru poradiť. Na faře mu tak radili, by byl ten hrob otevřeny. A dy ten hrob otevřeli, ona na truhle seděla, male diťatko držela. A on se ji počal bati, počal od ni utikati. A ty, muži, něbůj se mne, vem to diťatko ode mne; štyry leta s tebu budu, na paty rok zas tu půjdu.
[: Bylo Juři pachole, :] [: sluhovalo ve dvoře. :] Vyslúžilo brany kůň, na konička sedelko, pod sedelko třmeněčko. Pod třmeněčko šátečku, švarnu Marijanečku. Marianko, dzěvečko, ež do ročku sedmeho, němiluj ty žadneho. Sedmy roček přichodzi, Juřiček jedzě z vojny. Natrefil tam pastyře, co černe bydlo pase. Ptam se ja cě, pastyři, je-li živa Slezkova, co švarnu dcerku měla? Och, Slezkova živa je, dněska dcerku vydaje. Už vy jenom pospeščě, na svadbu přijedzěcě. Jak za humny přijechal, velku střelbu udzělal, Marijance hlas vydal. Vyšla k němu Anička, Marjančina sestřička. Vitej z vojny, Juřičku, můj rozmily švagřičku. Marianka umřela, v klášteře je schovana, bilym ruchem odzita. Bilym ruchem odzita, černu hlinu přikryta. Třikrat klašter objechal, Marijanku zavolal. Marijanko, dzěvečko, přemluv ke mně slovečko! Cěžké moje mluveni, dy ve mně dechu něni. Zlaty prsteň s prstu sjal, Marijance na prst dal, a sam se zamordoval.
Jak z vojenky přijechal, do macičky pospichal, na okenko zaklepal. Matka k němu vyběhla, s koňa slezć kazala. Ja s koníčka něslezu, dokad milej něuzdřu. Ty už milej něuzdřeš, včeraj tydzěň, co je preč, pod zelenym krchovem. On koničkovi zacjal, na krchovo pospichal, věřim, zdravas vyřikal. Moje mile srdečko, promluv ke mně slovečko! Od koho si to slyšel, že by mrtvy mluvić měl? Pan Bůh zaplać, dzěvečko, za to jedno slovečko.
[: Janek do vojny jede, :] svej milej přikazuje. Aby se nevdávala, sedum roku čekala. Až on z vojny přijede, že si ju potom vezme. Neminulo sedum let, Janka viděť z vojny jeť. Jeho sestra Dorota otvírala mu vrata. Ach, sestřičko, sestro má, jak se tu Kačenka má? Kačenka se dobře má, včera týden schovaná do nového kláštera. Třikrát klášter obešel, nikde dveří nenašel. Jenom malé okénko, co svítilo slunýnko, Kačenčino srdénko. Ach, Kačenko milá má, kam’s ty dary poděla, cos ode mne dostala? 1) »Zlatý obraz na oltář, zlatú sukňu na ornát. Zlatý řeťaz na zvony, aby hlasno zvonily, tvé srdéčko těšily.« Ptám se já tě, má milá, kam’s ten prsten poděla? Zlatý prsten ješče mám, ten já ti, Janičku, dám. Až půjdeš podle moře, vhoď ten prsten do moře, vylej si svoje hoře. Až půjdeš vedle vody, vhoď ten prsten do vody, ať tě hlava nebolí. Neminula hodina, Janka hlava bolela. Neminulo to týdeň, Janka nesú z města ven. Co sis od Boha žádal, to ti Bůh nebeský dal, s Kačenkú odpočívaj.
[: Nad Kostelcem je černý les, :] [: žalo tam pět panen oves. :] Povězte mně, mé panenky, mého srdca holuběnky: Je-li tady moja milá, je-li zdravá jako jiná? Tvoja milá už umřela, včerá ráno pohřeb měla. Zvoňte, zvony, na vše strany, umřelo mé potěšení. Zvoňte, zvony, po všem světě, že už já nemám děvčete. Ukažte mně tu stežčenku, kady vezli mó panenku. Ta cesta je právě známá, rozmarýnem vypletená. Kady panenka vezená, všady rosička sražená. Povězte mně, kde tam leží? »Na kerchově vedle dveří.« Ponejprv kerchov obešel, na její hrobek nepřišel. Po druhé kerchov obešel, na její hrobek nepřišel. Po třetí kerchov obešel, na její hrobeček přišel. »Kdo se šlape po mém hrobě, nedá mně v hrobě pokoje?« Já se šlapu, moja milá, jsi-li ty ke mně upřímná? »A to je Janiček milý, co tu po mém hrobě chodí.« A šel cestó pod podlóbí, tam, kde má hrobař nádobí. A vzal ryčku a motyčku, aby vykopal Aničku. Běž, Janičku, běž ty domů, poruč mě tu Pánu Bohu. A šak ty mne už nezvihneš, ešče spíše za mnó přindeš.
[: Byly dvě súsedy, :] jedna podle druhej, obě samodruhé. Kdy ony sa sešly, ony sobě řekly: Ty budeš měť syna, synáčka Viléma. Já budu měť dceru, dceru Majdalenu. Až oba urostú, oni sa seberú. Jak oni urostli, oni sa brať chtěli. Vilémova máti nedá mu jí brati. Vem ty sobě radše kovářovo děvče. Súsedovo děvče pěkně sobě chodí, a nerádo robí. A to rádo robí, ušubrané chodí. Vilímek nemeškal, hned k súsedom běžal. Neráda prý robíš, pěkně sobě chodíš. Mám si vzíti radše kovářovo děvče. A to rádo robí, ušubrané chodí. Vyšli na zahradu, obá sa obňali a hned tak zostali. Která múdrá máti, nebraňuj díťati. Já sem zbraňovala, syna jsem pozbyla, synáčka Vilíma. A súseda dceru, dceru Majdalenu.
[: Co sa stalo za horama? :] Zabila tam paní pána. Do zahrady zakopala, ešče po něm pošlapala. Přijeli tam třé pánové, to byli jeho bratrové. Má paničko, má švagrová, kdes poděla svého pána? Nevím, smutná, kde sa poděl, dnes třetí deň kdesi odjel; živa po něm nezůstanu. Šli pánové do stodoly, našli jeho kočár nový. Má paničko, má švagrová, kdes poděla svého pána? Nevím, smutná, kde sa poděl, dnes třetí deň kdesi odjel, živa po něm nezůstanu! Šli pánové do maštale, našli jeho koně vrané. Má paničko, má švagrová, kdes poděla svého pána? Nevím, smutná, kde sa poděl, dnes třetí deň kdesi odjel; živa po něm nezůstanu. Šli pánové do komory, našli jeho kabát nový. Má paničko, má švagrová, kdes poděla svého pána? Nevím, smutná, kde sa poděl, dnes třetí deň kdesi odjel; živa po něm nezůstanu. Šli pánové do pivnice, našli krvi dvě sklenice. Má paničko, má švagrová, co je toto za krev nová? Zabila sem holubičku, mému pánu k snídaníčku. Šli pánové do zahrady, našli jeho hrobek nový. Má paničko, má švagrová, co je to tam za zem nová? Zasela sem petržalku, mému pánu pod polévku. Zrádná paní ty, švagrová, tys pána zamordovala a v tom hrobě zakopala. Zetnite mi už tu hlavu, živa po něm nezůstanu.
Stala se v Pilšču novina, že pani pana zabila. Schovala ho do zahradky, rokytku na něm zasila. Růsć, rokytko, růsć vysoko, jak je můj pan zvyš, hlyboko. Rokytka ji nic nězešla, bila růže ji vykvetla. Jdzi, pachole, jdzi do pole, co to tam jedzě za dvoje? Nejsu to žadni panove, jsu to panovi bratrove. Jak přijeli, za stůl sedli, po svym bratře hned se ptali. Ptamy se vas, vy švagrova, esli vaš pan něni doma? A už je dněskaj třeci deň, co ten můj pan, co vyjel ven. Jdzi, pachole, do maštale, jsu-li tam panové koně? Koně panove v maštali, všecky hladem řehotaji. Jdzi, pachole, do komnaty, jsu-li tam panove šaty? Šaty jeho su na ložu, srdečko trči na nožu. Jdzi, pachole, do světnice, jsu-li tam jeho střevice? Střevice jeho su na ložu, srdečko trči na nožu. Stroj se ty s nami, švagrova, sedněš s nami do kočara. Ona se hnědaj strojila, do kočara s nimi sedla. A jeli tam kole vody, byly tam pěkne jahody. O, jahody, vy jahody, co scě pěkne kole vody! Něskoro nas lutujecě, dy už na smrć vandrujecě.
[: Co sa stauo v nově :] [: na Novej dědině? :] Zabiuo tam dřevo syna Strakového. Ráno vyjeu zdravý, šohajíček švárný. Napouedne jede ceuý pouamaný. Tatíčku, mamičko, otvírajte dveře, z vašeho synáčka nevinná krev leje. Jak to usuyšeua ta jeho sestřička, rukama uomiua o svého bratříčka. Na kohos, Martinku, na kohos ty vouau, keď na ťa velký dub v čirých horách padau? A byu bych já vouau na svého tatíčka, než mně krev zaliua mé černé očička. A byu bych já vouau na svoju mamičku, než mně dub proraziu na štvero huavičku. Ubohá matička u postele stáua, smutně naříkaua, až k zemi padaua. Jak se ty, můj synu, dúho trápit budeš? Čili mně okřeješ, čili ty mně umřeš? Okřeju, okřeju, mamičko má miuá, až na mém hrobečku bude černá hlína. Na tej černej hlíně vyroste rozmarýn, mamičko má miuá, potom vám ozdravím.
Ti lhotcí pacholci na formanku jeli a lhotské děvčátko na cestě přejeli. Kamarádi, bratři, co sme udělali, že sme to děvčátko na cestě přejeli. Její starý otec naprotiv ní běžel: Kerý ťa, dceruško, kerý ťa to přejel? Přejel mě, tatičku, přejel mia můj galán, už ho odeslali na panský kancelár. Tam ho odeslali, patnást ran mu dali, jeho galanečku včerá pochovali. Ti lhotcí pacholci šesti řady stáli a tak naříkali, jak by hudci hráli. A ten její galán na samém kraji stál, červeným šátečkem očka si utíral. A ty lhotské zvony pěkně vyzváňajú, moju galanečku do hrobu dávajú.
Dcera matku prosila, hej, hej, prosila: Moja maměnko rozmila! Něvdajtě mne dalečko, hej, hej, dalečko, edem přes male polečko. 1) Matka na to nědbala, tym dalej ju vydala. 2) To do cizej krajiny, mezi ty turecke pany. 3) Když jest bylo po roce, chtěla dcera isť k matce. Stroj, pachole, košinu, pojeděm na hostinu. Jak do pole přijeli, zvony zvoniť slyšeli. Jak do dvora přijeli, žadného něviděli. Jenom male pachole, co sedělo při stole. Všecky dveře zamčeny, žadneho něni k spatřeni. Ptam se ja tě, pachole, hdě moja maměnka je? Mamička nam umřela, to včera od večera. Leža tamto v komůrce, v malovanej truhelce. Dcerka, jak to učula, hned k mamičce běžela. Ach, mamičko, stavajtě, požehnani mně dajtě. Dy stě nam ho nědaly, když stě nam umiraly. Ach, mamičko, stavajtě, slovečko ke mně mluvtě. Ma dceruško, něvolaj, těžkosti mi nědělaj. Ja bych rada mluvila, dyby ja živa byla. Ležim blizko kostela a něslyšim zvoněňa. Ani ptačka zpivati, tej zezulky kukati. Těš tě už tu Pan Bůh sam, matka Boži, svaty Jan.
[: Hnala Anka krávy :] z Uher do Moravy. Pod jaborem sedla, orla tam uhledla. Ach, ty milý orle, kde sú krávy moje? Já sem jich neviděl, enom sem jich slyšel. Jak pěkně cingaly, jak by husle hrály. Jak by Janóškovi křivdu žalovaly.
Jede forman dolinú, zbůjník za ním bočinú. Stůj, formane, nenáhlaj, vrané koně vypřahaj. Dy jsi ty tak velký pán, vypřahaj si koně sám. 1) Dyby bylo na poli, nebyl bych ti po vůli. Ale že je při horách, při zbojnických komorách. 2)
Jede, jede vývoda po tej lúce zelenej, po rosence studenej. Jede, jede k hájičku, nadešel tam Aničku, ona žala travičku. Ach, Andulko, Andulko, pojď ty ke mně slúžiti, chceš-li muža nabyti. A ty, starý vývodo, co ty mně za službu dáš, dyž ty mia slúžit voláš? Štyry krávy ve dvoře, bílé lože v komoře. Dyž do dvora přijeli, ničeho neviděli, jenom holé kamení. Do komory vkročili, bílé lože nalezli. Ach, Andulko, Andulko, běž ty bílé lože stlat, půjdem na ně spolem spat. Počkaj, starý vývodo, až světelko zahasím, sukničku si zavěsím. Světelko zahasila, oknem ven vyskočila. Utěkala k hájičku, zpívala si písničku. Ach, hajíčku, hajíčku, jak jsi ty tak zelený, jak rozmarýn saděný!
A když na dvůr vkročila, na tem dvoře nic není, enom tráva zelená, po ní chodí vývoda. Do maštale vkročila, v maštale nic není, enom holé mostnice, co ty koně stávaly. Kerá panna poctivá, každá je tak červená jak růžička saděná. Kerá není poctivá, ta je jak charba modrá, co na úhoře sedá.
Zakázali na vojnu sedláčkovi do domu. 1) Sedláček se zastaral, sedňa za stůl zaplakal. Nemám syna žádného, ani bratra vlastního. Ty, děvečko najstarší, jdi za mne bojovati. Oj, tatíčku, nepůjdu, já bojovat nebudu. Já sem srdca měkkého, já se leknu každého. Ty, dceruško prostřední, jdi za mne bojovati. Oj, tatíčku, nepůjdu, ja bojovat nebudu. Ja sem srdca měkkého, ja se bojím každého. Poslal pro tu najmladší: Tebe já mám najradší. Poď, děvečko, poď domů, pojeď za mne na vojnu. Já, tatíčku, já půjdu, za vás bojovat budu. Já sem srdca tvrdého, nebojím se žádného. A když ju oblékali, obě sestry plakaly. Když jí vlasy splétali, všecky panny plakaly. Když na koňa sedala, otec, máti plakala. Jeď, dceruško, jeď s Bohem, daj ti Pan Bůh dobrý den. 2) Jak do vojny přijela, třikrát vojsko objela. Jak ponajprem střelila, tři sta Turků zranila. Jak po druhé střelila, celý tábor zranila. Jak po třetí střelila, všecky Turky zahnala. Podivil se císař pán: A co je to za husar? Jenom jednu dcerku mám, tu tomu vojáčku dám. A nejsem já vojáček, a sem ja ti Anička chudobného tatíčka. »A jedneho syna mám, tobě, Aničko, ho dám.« Hned se vojna skončila a svadba se strojila.
[: Kdo to chodí po krchově, :] po krchove po mém hrobě? Šlape travičku zelenou, sráží rosičku studenou? Chodí tady náš pan šafář, z tohoto dvora hospodář. 1) Zkažte vy tam mojí paní, ať mně pošle čechel nový. 2) Že já v tom ležet nebudu, že raděj ven z hrobu půjdu. 3) Mám čechel v neděli šitý a do mše svaté válený. Přišel šafář, přišel domů, sedlu za stůl, sklonil hlavu. Co pak ste tak neveselý, snad vás vaše hlava bolí? Mě má hlava nic nebolí, mé srdce je zarmoucený. Zkazuje ti pán tvůj první, bys mu dala čechel nový. Že on v tom ležet nebude, že raděj ven z hrobu půjde. Že je ve čtvrtek přadený, v pátek velký ovářený. V sobotu po slunci praný, v neděli do mše válený. Dvanáct truhel otevřela, žádné košile neměla. Když třináctou otevřela, tam ta košile ležela, na krchov s ní pospíchala. Kdo to chodí po krchově, po krchově po mém hrobě? A já su to, tvoje paní, nesu tobě čechel nový. Otvírejte se, hrobové, moje paní sem ke mně jde. Hrob Boží se hned otevřel a tam ten pán její ležel. Ona k němu přistoupila, hrdla se ho zachytila. Nechytej se krku mého, dyť vidíš jen mrtvé tělo. Třeba tělo mrtvé bylo, když mně bylo někdy milo. Stup, paní, stup ty doleji, vyvrž klíče na hrob nový, to sirotkům na znamení. Přiletěli dvá holoubci, sedli sobě na zvonici. A tak překrásně houkali, jako by hrany zvonily. Jak sirotci uslyšeli, hned na krchov pospíšili. Ach, matičko roztomilá, komu ste nás poručila? Poroučím vás Pánu Bohu, Matce Boží pod ochranu. 4)
[: Kdo chodí po mém hrobě, :] [: bílú rosičku stírá? :] Já to chodím, kmotře můj, můj kmocháčku rozmilý. Kdo tam chová mé děti, mé ubohé sirotky? Já jich chovám, kmotře můj, můj kmocháčku rozmilý. Dvakrát za deň chleba dám a po třetí vyšlahám. Zle jich chováš, kmotře můj, můj kmocháčku rozmilý. Třikrát za deň chleba daj a po štvrté vyšlahaj. Zkažte tam mojí ženě, nech mně šije košule. Nech jich šije ve středu, při slunéčku východu. 1) Nech jich nese v sobotu, při slunéčku západu. 2) Jak na krchov kročila, žalostně zaplakala. Ach, kde jsi, můj manžele? Nech se mně hrob otevře. 3) Nový hrob sa otevřel, sivý holub vyletěl. Sedl si na kostele, zaspíval si vesele. 4) Podívaj sa, ženo má, jak je košula mokrá. Od tvých dítek plakání a tvého naříkání. Budeš v nebi ty a já, i s našima dětima.
[: Když sa Janko do vojny bral, :] on svej milej přikazoval: Nevdavaj sa, moja milá, čekaj ty dva roky na mňa. Šest roků ona čekala, na ten sedmý čarovala, až sa černá zem pukala. Už Janóšek z vojny jede, už on ke svej milej jide. Zaťukal tam na okénko: Odevři mně, má Kačenko! Jak ho milá uslyšela, hned mu dvéřa odevřela. Levú ruku mu podala a pěkně ho přivítala. Vítaj, Janku roztomilý, dávno jsme sa neviděli! Mám-li ti večeřu dati nebo čeládku zbuditi? Na to Pán Bůh noci dává, nech čeládka odpočívá. Vyprovoď mia, moja milá, až tam do čírého pola. Vyprovoď mia přes to pole, až po ty střešenky malé. Pohleď mně, milá, do hlavy, co mia má hlavěnka bolí! Můj Janošku roztomilý, proč ťa tvá hlavěnka bolí? A jak by mia nebolela, když šest roků v zemi hnila. Na ten sedmý vstat musela, dyž’s mně hrubě čarovala. Ja, tak’s ty mně čarovala, až sa černá zem pukala. Dom běžala, nemeškala, maměnce to povídala; že je Janko porúbaný, pod střešenkú pochovaný. Vem, dceruško, bílé groše, a daj zaňho slúžiti mše. Jak měl kněz mšu dokonávat, on jí došel poděkovat: Děkuju ti, moja milá, že’s mia z pekla vykúpila.
Syneček do vojny jede a své milé přikazuje: Za sedum let zas přijedu, zlatý prsten ti dovezu. Sedum let se nevdávala, pořád na něho čekala. Když už sedmý rok dochází, panna na trávu vychází. Potkal tě ju v poli jonák, toho regimentu voják. Taky-li se, má rozmilá, budeš vdávat jako jiná? A já se vdávat nebudu, na milého čekat budu. Tvůj milý se už oženil, já sem na jeho svadbě byl. Co mu zkážeš, Anduličko, červená, bílá růžičko? Zkazuju mu toli zdraví, co je v tomto háju trávy. Zkazuju mu toli ščestí, co je v tomto háju listí. Co mu zkážeš ješče více, krásná sivá holubice? Zkazuju toli hubiček, co je na nebi hvězdiček. A toli dobrých noclehů, co je na světě kostelů. Zkazuju mu toli dítek, co je v tom hájičku kvítek. Zatočil se a zasmál se, zlatý prsten zasvítil se. To je prsten z mého prstu, ten sem mu dala na cestu. Kostelíček v černém lese, poď, má milá, sezdáme se. Pojal on ju za ručičku a vedl ju ku kostelíčku. Od kostýlka před faráře, co ty ruce štolou váže. Dyž je začal svazovati, ona počala plakati. Co pak plačeš, moja milá, má Andulko roztomilá? A jak já nemám plakati, neví o tom otec, máti. Ani moje tovaryšky, co chtěly byt za družičky.
Letěl, letěl roj na mej milej dvor, 1) přiletěl k okýnku, zaťukal na sklénku: 2) Stroj sa, milá, stroj. Jak sa přistrojím, dyž cesty nevím, enom ten chodníček, co chodil Janíček, mé potěšení. Stojím u dveří, milá, otevři, 3) otevři mně, milá, holuběnko sivá, mé potěšení. Otevřela bych, máti mně brání, že ty nejsi hoden podle bočka sednút, 4) šohaju švárný. 5) Dyž nejsem hoden, ostaň tu s Bohem, pomož si, možeš-li, moja najmilejší, já si nemožem.
Letěl, letěl roj na mej milej dvor, 1) přiletěl k okýnku, zaťukal na sklénku: 2) Stroj sa, milá, stroj. Jak sa přistrojím, dyž cesty nevím, enom ten chodníček, co chodil Janíček, mé potěšení. Stojím u dveří, milá, otevři, 3) otevři mně, milá, holuběnko sivá, mé potěšení. Otevřela bych, máti mně brání, že ty nejsi hoden podle bočka sednút, 4) šohaju švárný. 5) Dyž nejsem hoden, ostaň tu s Bohem, pomož si, možeš-li, moja najmilejší, já si nemožem.
[: Měltě tatíček tři dcery, :] všecky na vydaj byly. 1) Jak najstarši vydaval, tři sta tolarů s ňu daval. Buděš mě, dcero, živiti, jak něbudu mocť robiti. Budu, tatičku, toť budu, do vaši smrti, da-li Bůh. Jak tu prostředni vydaval, dvě sta tolarů s ňu daval. Buděš mě, dcero, živiti, jak něbudu mocť robiti. Budu, tatičku, toť budu, do vaši smrti, da-li Bůh. Dy tu najmladši vydaval, hole stěny ji věnoval. 2) Buděš mě, dcero, živiti, jak něbudu mocť robiti. Budu, tatičku, toť budu, do vaši smrti, da-li Bůh. Něminulo sedym roků, šel tatiček v slabem kroku. A šel najprv k svěj Verušce, k svoji najstarši dcerušce. Buděš mne, dcero, chovati, ja už němožu dělati. Ona do komůrky vešla, stary provaz 3) odtaď něsla. Dyž němožetě dělati, 4) jditě se do lesa věšati. 5) Vzal hůlečku 6) a zaplakal: Čeho sem se ja dočakal! Vzal hůlečku, šel ze dveři, šel ke svej prostředni dceři. Buděš-li mne ty chovati, dy už němožu dělati? Ona do komůrky vešla, stary sotorek přiněsla. Dy němožetě dělati, jditě si chleba žebrati. Vzal hůlečku a zaplakal: Čeho sem se tež dočakal! A šel k tej najmladši dceři a vchazel v strachu do dveři. Buděš-li mne včil chovati, dy ja němožu dělati? A hneď do komůrky vešla, pěkny kolač mu doněsla. Tu matě, tatičku, jeztě, moje děti mně kolibte. Dcerko, dcerko moja mila, tebe sem najvěc bijaval, včil sem u tebe milosť dostal. Dobře stě to mně dělali, že stě mne z mladu bijali.
Mračí se, mračí, bude-li pršet? Před našima je [: zelené vršek. :] 1) A pod tém vrškem široké kameň, sedí syneček s panenkó na něm. Syneček praví: Hlavěnka bolí, zavaž, panenko, ať se mně zhojí. Panenka váže, hlavěnka klesla; co ses, panenko, co ses tak lekla? Ach, jak se nemám smutná lekati, dyž už ty mně chceš v rukách skonati. 2) Já neskonávám, jenom se lóčím, tebe, panenko, Bohu poróčím.
Nad Buděckem, pod Buděckem laštovka lítá, pověz mně, milá, Andulko rozmilá, proč se nesvítá? Proč pak se ty, můj synečku, na svítání ptáš? [: Dyť ty ani ješče :] snídaní nemáš. Snídaníčko přichystala samo jedové: Poď, můj Janíčku, poď, můj synečku, poď a posnídé. A jak bylo po snídaní, šohajek skočil, [: své černé oči :] k nebi zatočil. Zatočte se, černé oči, zhůru do nebe, [: ať vyprosijó :] pomstu na tebe.
Na tureckém pomezó vrátné pěknó dceru má, ach, můj Bože, rozbože, kýž mně ju Pámbu dá! Poslal Turek psáníčko po poslu do dvoru, aby bylo dodáno Kačence do domu. Otec u vokna stojí, do psáníčka hlídá, a po každým hlídnuťó smutně sobě zdychá. Můj tatínku rozmilí, co smutně hlídáte, a po každým hlídnuťó smutně si zdycháte? Jak pak nemám zdychati, mám ti Turkům dáti a mý dítě rozmilý, mám ti vopustiti! Můj tatínku rozmilí, déte truhlu dělat, a dyž Turek pojede, já budu homírat. Turek do dvora jede, na Kačenku se ptá: »Ach, můj Bože nebeské, Kačenka homřela.« 1) Turek nescel věřiti, šil se sám podívat a hoviděl Kačenko na márách homírat. »Má Kačenko rozmilá, tvý tvářičke červený; dyž je tělo umrlý, só tvářičke bledý.« 2) Jak nemá byt červená, dyž jí srdce hoří, a ten plamen vod srdca de do jeho tváří? Dal jí šaty hodělat ze samé dykyty: A tuhle máš, Kačenko, moje krásné kvítí. Dal tě jí hrob hodělat z bílého bramoru: A tuhle máš, Kačenko, tu máš svó komoru. Dal jí truhlu hodělat ze stříbra, ze zlata: A tuhle máš, Kačenko, má huběnko zlatá. Dal ti jí všudy zvonit, všudy na vše zvony, 3) aby bylo slýcháno po turecké zemi. Turek ze dvora jede, třikrát se zatočil a velikó žalostí hořem se rozskočil. O, lásko, o, lásko zlá, jak ty mnoho můžeš, že ty tem mladém lidům ze světa spomůžeš. 4)
Okolo Strážnice voděnka sa točí, stojí nad ňú milá, že tam do ní skočí. Jak do ní skočila, ručenky pozvihla, by jí pomáhaly, by sa nezalila. Její bratříčkové celú noc nespali, co pořád Marušku po vodě volali. A když ju vytáhli, žalostně plakali, od velkej žalosti nésti ju nemohli. Má sestřičko milá, na kohos volala, dyž ti ta vodička usta zalévala? Byla bych volala na svého bratříčka, dyž mia zalévala dunajská vodička. Byla bych volala na svoju mamičku, ale jsem nemohla pro prudkú vodičku. Ty skalické zvony vesele zvonijú, skalické děvčátka všecky sa čudujú. Jedni povídajú: Pútničkové idú, druzí povídajú: Pochovávat budú. Pochovávat budú Marušku z vodičky; skalické děvčátka, chystajte voničky.
O fojtovym syně zla novina slyně, že ukrad štyry koně v lese Bukovině. Zaved jich do města, dostal za ně tři sta, kupil si on za ně botky šnurovane. Ty ho prozradzily, že tak šumne byly. Z uterka na středu už Janička vedu; vedu ho silnici kaci k šibenici. Šibenko šibena, pro keho’s stavena? Dybych to byl vědzěl, že na ni viseć mam! Byl bych ju dal zlacić od vrchu do země, od vrchu ež do země, zlate litery kole mne.
[: Oženiu sa Jura, :] Jura za horama. Ej, vzau si on Anku, ze dvora zemanku. Keď byuo po roce, praviu Jura Ance: Pojedu za hory, k otcovi, k materi; mosíš doma býti, koničky krmiti. Já doma nebudu, já s tebú pojedu. Jura koně seduá, Anka obrus hledá. Už Juriček jede, Anka za ním ide. Jak dojeu pod hory, pod jabor zelený, Aničce huavu sťau, pod jabor zakopau. Jak dojeu k otcovi, všecí ho vítali. Vítaj k nám, Juričku, kdes nechau Aničku? Nechau jsem ju doma, mosí krmit koňa. Sem ti jí nedaua, aby doma byua, než sem ti ju daua, aby k nám chodiua. Otec ti jí posuau štyry koně vrané, dva voze kované. Máti jí posuaua štyry krávy stelné, ceué šaty pěkné. Sestra jí posuaua štyry krávy dojné, ceué šaty nové. A bratr jí posuau štyry vouy párné, dva puuhy kované. Tu máš ty, Juričku, pozdravuj Aničku. Už Juriček jede, velký statek žene. Jak dojeu pod hory, pod jabor zelený; sobě tu zpomínau, na Aničku vouau: Staň, Aničko, hore, staň, srdečko moje, ženu statky tvoje. Keď ženeš, užívaj, mně smutnej pokoj daj. Dívali sa páni z tej hodonskej brány co deuá Juřiček pod šibenicami. Co by děuau? Visí, nebožátko mosí. Zmokla mu košelka od krvavěj rosy. Požčaj mně, má miuá, šátka hedbávného, až sa já obetřu z potu krvavého. Požčaj mně, má miuá, bíuého ručníčka, až si já obetřu své červené líčka.
[: Paní syna ukládala, :] tak mu ona zazpívala: Huli, beli, můj pacholík, tvůj otec je velký zbojník. Ve dně ide, v noci přide, vždy krvavý meč donese. Dvanást šátek sem zedrala, co sem mu meč utěrala. »Pověz že mi, ženo věrná, jak jsi to sobě zpívala?« Šak sem si já nezpívala, len sem si na služku lála. Pověz že mi, služko věrná, proč ta paní tobě lála? Šak mňa paní nic nelála, len si syna ukládala. Poďže, ženo, poďže dole, pojedeme tam do pole, pod ty hrušky rozšířené. Sedni, ženo, sedni dolů, já ti zetnu hlavku tvoju. Podaj, služko, daj synáčka, nech mu bozkám jeho líčka. Jedno líčko pobozkala, druhé líčko vyhryzala. Tu máš, synu, na památku, že ti stínal otec matku.
Pásl ovčák ovce na zelenej lúce, aitom tytom tytom, na zelenej lúce. Přišel k němu řezník a s ním strakatý psík. Aitom atd. Zdař Pán Bůh, ovčáče! Zač dáš svoje ovce? »Za dva rýnské slovem, za tolar si je vem.« 1) Žene ovčák domů, trefil se pán k tomu. Můj milý ovčáče, kam’s dal štyry ovce? 2) Milý ty můj pane, přišel mně vlk na ně. Měl’s kyj, proč ho’s nehnal, měl’s psa, proč ho’s nečval? Nedaleko Nysy už ovčáček visí.
Pásla husy pode mlýnem [: a sama seděla :] pod jaborem. Vila věnec fijalový a propletala ho rozmarýnem. Přišeltě k ní její milý a ptal ju o věnec fijalový. 1) Já ti nesmím věnec dáti, lála by mně moja stará máti. Dyž ti bude máti láti, šak ty možeš se mnú vandrovati. Dybych s tebú vandrovala, kam bych já ty svoje husy dala? Pusť husičky po vodince, ony poplovú k tvojí matince. 2) Starší husa zakýhala 3) a její mamička zavolala: 4) Kýhaj, huso, ešče více, kam se nám poděla pastevnice? Pastevnice vandrovala a vás smutné samy zanechala. 5)
[: Pod javorem pod zeleným :] oře dívča volem černým. Jak pod javor dovoraua, 1) máti na ňu zavouaua. Pojeď, dcerko, pojeď domů, daua sem ťa nevím komu. Daua sem ťa Janíčkovi, dvanástemu 2) zbojníčkovi. »Janíčku, tys čirý zbojník, víš ty k horám každý chodník. Každý chodník, každú cestu, kerá ke kerému městu. Nejsem, milá, taký zbojník, nemám peněz, enom trojnik.« V noci vyšeu, v noci došeu, nikdá jí nic nedoneseu. 3) Doneseu jí ručník nový, ručník nový nebílený. 4) Kázau jí ho z mydua práti, nedau jí ho rozvíjati. Miuá praua, protřípaua, vypadua jí ruka bíuá. 5) Počkaj, Janko, povím na ťa, to je ruka z mého brata. 6) Jaká bys ty žena byua, dybys muža prozradiua! Jaká bych já sestra byua, dybych brata zatajiua? Miuá zradí, šerha vsadí, kat oběsí, lebo mosí.
[: Pod javorem pod zeleným :] oře dívča volem černým. Jak pod javor dovoraua, 1) máti na ňu zavouaua. Pojeď, dcerko, pojeď domů, daua sem ťa nevím komu. Daua sem ťa Janíčkovi, dvanástemu 2) zbojníčkovi. »Janíčku, tys čirý zbojník, víš ty k horám každý chodník. Každý chodník, každú cestu, kerá ke kerému městu. Nejsem, milá, taký zbojník, nemám peněz, enom trojnik.« V noci vyšeu, v noci došeu, nikdá jí nic nedoneseu. 3) Doneseu jí ručník nový, ručník nový nebílený. 4) Kázau jí ho z mydua práti, nedau jí ho rozvíjati. Miuá praua, protřípaua, vypadua jí ruka bíuá. 5) Počkaj, Janko, povím na ťa, to je ruka z mého brata. 6) Jaká bys ty žena byua, dybys muža prozradiua! Jaká bych já sestra byua, dybych brata zatajiua? Miuá zradí, šerha vsadí, kat oběsí, lebo mosí.
Ach, odkázal pan Poles panu Sobolovi, aby ho přepustil přes ty bílé hory. A on mu odepsal, že sa ho nebojí, že už leží Turka okolo Prešpurka z Uher do Moravy.
Poslechněte, panny a také mládenci, [: co se jistě stalo v městě Holomouci. :] Zabil tam Matoušek, zabil Majdalenku, že si ju nesměl vzít za věrnou manželku. Často u ní býval, do půl noci sedal, o lásce rozmlouval a jí přisliboval. Když bila hodina: Poď, Madlenko milá, poď a vyprovoď mě do šírého pola. Vyprovodila ho až k panskému dvoru: Jdi, milý Matoušku, s Pánem Bohem domů. Loudil on ju, loudil až na to rozcestí, ach, nenadála se velkého neštěstí. 1) Tam ju na zem svalil, na tělo jí stoupil, víc než jaký tyran rukama ju kroutil. Ona ho prosila: Ach, pro Pána Krista, jen mě, můj Matoušku, nezabij dočista. Ona ho prosila: Ach, pro všecky svátý, jen se mně, Matoušku, nech vyspovídati. Dám já tobě, blázne, té zpovědi dosti, až tobě vylezou z tvé hlavěnky kosti. Zakopal ju tamto pod zeleným stromem, 2) ale vykoukalo kousek fěrtouška ven. A když přišel domů, tatínek se ho ptal: Kde jsi mlynářovu Majdalenku nechal? Dobře jsi, Matoušku, dobře jsi udělal, že jsi mlynářovu Majdalenku nechal. 3) Můžeš si vybrati podle své libosti, kerá bude míti stříbra, zlata dosti. »Vy mně to, tatínku, vy mně to pravíte, o mojem žalostném srdečku nevíte.« Přišel na kancelář, pan vrchní se ho ptal: Kdes tu mlynářovu Majdalenku nechal? »O, já o ní nevím, já za ňou nechodím; kde se ona toulá, o tom sám Pán Bůh ví.« Majdalenka leží pod zeleným stromem, a ty budeš viset za širokým domem. Majdalenku nesou štyry panny stejný, 4) a Matouška vedou kati do vězení. Majdalenku nesou mládenci pod věnci, a Matouška vedou kati k šibenici. 5)
Při jednej dolině větr profukuje, při druhej dolině snížek poletuje. Při třetí dolině vdova dům buduje, vdova dům buduje, kolem ho cifruje. Jedú Turci, jedú, před domem stanuli, před domem stanuli, na vdovu volali. Vdovo, milá vdovo, zanech budování, zanech budování a povandruj s námi. 1) Pane, milý pane, já bych vandrovala, kam bych děla dítky, ubohé sirotky? Jedno daj do škole, budeš mět školáka, druhé daj do dvora, budeš mět dvořáka. 2) A tú třetí Anku, tu si daj do zámku, tu si daj do zámku, budeš mět hajtmanku. A to štvrté, malé, to s sebú vezmeme, to s sebú vezmeme, až povandrujeme. Děti, moje děti, ostávajte s Bohem, ostávajte s Bohem, už já povandrujem. Mamičko má milá, daj nám groš lebo dva, daj nám groš lebo dva, kúpíme si chleba. Děti, milé děti, pod ploty sedajte, pod ploty sedajte, chleba si pytajte. Dyž k horám dojeli, syn sa jí rozplakal, syn sa jí rozplakal, pán sa jí rozhněval. 3) Vdovo, milá vdovo, s dětma sem ťa nebral, než sem ťa bral samu za svú věrnú ženu. 4) Vdova nemeškala, březu ohýbala, vintušku vázala, syna do ní kladla. 5) Synu, milý synu, dyž bude pršati, to ťa bude, synu, máti napájati. Dyž bude, můj synu, snížek poletovat, to ťa bude, synu, máti nakrmovat. Dyž bude, můj synu, listeček padati, to ťa bude, synu, máti odívati. Dyž bude, můj synu, vycházet hvězdička, ty budeš mysleti, že ide mamička. Dyž bude, můj synu, vycházet měsíček, ty budeš mysleti, že ide tatíček. Dyž bude, můj synu, větříček fúkati, to ťa bude, synu, máti kolébati. A dyž už zajeli za ty třetí hory, Turek sa ohledl, na vdovu pohledl: Vdovo, milá vdovo, cos to udělala? Dy’s svoje sirotky v světě zanechala. A dyž už zajeli za hory daleko, teprv milú vdovu bolelo srdéčko. Bolelo, bolelo nad dětma jejíma, srdečko v ní puklo nad dětma drobnýma.
[: Vandrovali tři pěkní mládenci, vandrovali v cizí kraj. :] Stavěli se v tem starém Bušíně, u Marušky na víně. Ptáme se tě, má pěkná Maruško, po čem víno nalíváš? Já nalívám za štyry grécary, za dva groše, nic jinač. Vandruj s námi, má pěkná Maruško, vandruj s námi v cizí kraj. Počkéte mě, tři pěkní mládenci, až dítě ukolíbám. Počkéte mě, tři pěkní mládenci, až dítěti piti dám. A dyž přišli do černýho lesa, Maruška se vohlíží. Ptáme se tě, má pěkná Maruško, po čem ty se vohlížíš? Je mně líto dítěte malého, co na kolíbce leží. Dy’s ty chtěla dítě lítovati, neměla’s s námi jíti. Hned Marušku mezi sebe vzali, na kusy roztrhali. Tu máš, Maruško, za tvé nalívání, chudých lidí klamání.
[: Seděl jeden vězeň :] sedumdesát neděl, a tak těžko seděl, až tam ošedivěl. Sam sobě rozmlúval, kdo by ho vyjednal, že by mu dceru dal. Svú dceru Barboru, polovicu dvoru. Žádný ho neslyšel, edem to pachole, co poklúzá koně. Pachole nemeškalo, Turkům povídalo: Slyšte, milí páni, co náš vězeň praví: 1) Kdo by ho vyjednal, že by mu dceru dal, dcerušku Barboru, polovicu dvoru. Turci nemeškali, vězňa vyručali. 2) Přišel vězeň domů, sednul si ke stolu, svěsil hlavu dolů. Což je vám, tatíčku? 3) Snad vás hlava bolí, nebo život celý? Mia hlava nebolí, ani život milý; slíbil sem ťa dáti Turku pohanovi. 4) A já bych zaň nešla, radši bych umřela. 5) Na hůru běžala, muziku slyšala. Můj milý tatíčku, pro koho to jedú, střílajú, bubnujú? Pro tebja, Baruško, najmladší dceruško. A Turci přijeli, všecko strojné měli. Koníčky v šarlatě, pacholci ve zlatě, její najmilejší v samém diamantě. 6) Do voza sedala, s otcem sa žehnala. S Bohem, můj tatíčku, už k vám víc nepřijdu, zakél živa budu. 7) Patnást míl ujela, slova nemluvila. Třidcet míl ujela, slovo promluvila: Počkaj, milý kočí, až z voza seskočím, napiju sa vody. 8) Nepij, milá, vody, máš vínko ve vozi. Pivo, vínko dobré, vodička najlepší. Ona seskočila, vínek s hlavy sňala, na vodu pustila. Plyň, ty můj vínečku, až k mému tatíčku, a pověz ty jim tam, že sem sa vydala bystrému Dunaju. Ty drobné rybičky, to moje družičky; ti velcí kaprové, to moji družbové; vrbina, olšina, to moja rodina. Vody dosihala, do Dunaja padla. Turek křičí, plače a sobě naříče. Její bílé vlasy po vodě sa plasí. Její bílé ruce vodú plavú prudce. Její černé oči, písek sa v nich točí. Turek křičí, plače a sobě naříče: Bych ťa byl dovezl k svej milej mateři, nedala by tobě po zemi choditi; byla by ti stlala červené přikrytí. Zvonily by tobě ty turecké zvony. Včil ťa budú žráti ty morské potvory.
Byla jedna vdova, patnast dcerek měla. Všecky povdavala, Verunku něchala. Turek se dověděl, hned pro Verušku jel. 1) Za humny seděla, zlatém vyšivala. Slyšela tam hrati, bubny bubnovati. Komu to, maměnko, komu to bubnuju? Tobě to, Verunko, Turci pro tě jedu. Ma mila maměnko, hdě bych se skovala? Skryj se do komory, jsu tam troje dveři. Jak Turci přijeli, všeci je vitali, jenom Verunka ni. Kaj je ma Veruška, ona mne něvita? Jak byla neděla, Veruška umřela. Turek na to nědal, jen Verunky hledal. Šli do prvnich dveři, tam Verunky něni. Šli do druhych dveři, tam Verunky něni. Šli do třetich dveři, tam Verunka leži. Mlada cisarovna, vypravuj se s nami. A Verunku vzali, na kočar ju dali. Jak byla za vraty, volala na braty: Bratřicci rozmili, zůstaňtě tu s Bohem. Ujela půl cesty, volala na sestry: Sestřičky me mile, buďtě vy tu s Bohem. 2) Jak přijeli k dubu: Staň, kočarku, se mnu. A choji lamala, pod kočar chybala. Ma mila Verunko, na co ty to lameš? A to na znameni, že tu Turci jeli. Jak přijeli k mořu: Staň, kočarku, se mnu. Abych se napila z bystreho Dunaja. Něpij to, Verunko, lepši u Turků vinko. Než bych měla vinko piť, volim se utopiť. 3) Do vody skočila, hned se utopila.
Ten fraštacký mýtník sedí ve vězení, sedí ve vězení v Červeném Kameni. 1) Mýtníčku fraštacký, či si ešče živý? Živý sem já živý a na poly shnilý. Moje bílé tělo všecko očerňalo, moje bystré oči pískem zapadnuly. Mýtníčku, mýtníčku, máš ty jednu dceru, až nám ty ju slúbíš, ty sa vyslobodíš. A keď přišel domů, sednul na stoličku, sednul na stoličku, zalomil hlavičku. Pantatíčku starý, či vás hlava bolí, či vás hlava bolí, a či život bělý? Hlava mia nebolí, ani život bělý, ale si ty, dcerko, Turkom zaprodaná. Nechajte, tatíčku, nech jich oklamáme; máme dvě služebné, z tych jim jednu dáme. Dcerko Katerinko, sklamat sa nedajú, sklamat sa nedajú, tebe oni znajú. Dcerko Katerinko, vejdi do světličky, co krajší šaty máš, obleč si na sobáš. Dcerko Katerinko, postav si stoličku, zvihni očka hore, pozři na horičku. Či to dú mrakavy, či zore červené? Oj, pro tebja idú koče zostrojené. 2) Keď už oni přišli vrch hory vysokej: Turecká družičko, požičaj nožička, ať si já překrojím dvě sladké jablíčka. Zabudla sem si ho v tatíčkovém dvoře, v tatíčkovém dvoře na kameném stole. Turecký družbičku, požičaj nožíčka, dala mi mamička těsného lajblička. Turecký mladý zať, požičaj nožíčka, len si já odkrojím svého radostníčka. A jak ho chytila, do srdca štuřila, vrch hory vysokej hnedky tam zemřela.
Stála svadba, stála do bílého rána, v pondělí celý deň, celý boží týdeň. Ty družbo nejmladší, pro Boha tě prosím, neukládej mě s ním, lebo umřit musím. Bys také umřela, ty s ním spáti musíš. Bože můj, Otče můj, k čemu ty mě nutíš! Dyž je ukládali, jemu přikázali, aby se jí netknul, až právě v půlnoci. Dyž bylo v půlnoci, k dvanásté hodině: Obrať se, ty milá, pravým líčkem ke mně. Já se neobrátím, svej krásy neztratím, krásu bych ztratila, pannú bych nebyla. Pravím ti po druhé, obrať se ty ke mne tym líčkem červeným, červeným a bílým. Já se neobrátím, svej krásy neztratím, krásu bych ztratila, pannú bych nebyla. Pravím ti po třetí, obrať ty se ke mne tym líčkem červeným, červeným a bílým. Já se neobrátím, svej krásy neztratím, krásu bych ztratila, pannú bych nebyla. Za klobúček sáhnul, ostrý mec vytáhnul, svojí nejmilejší do srdečka bodnul. A ráno, raníčko, ženky se schodily, jeho nejmilejší snídaní strojily. Ach, ženky, ženičky, snídaní nestrojte, mojí nejmilejší košulenku šijte, a mi viset dejte. *) Její milá máti do komory vkročí, svoje bílé nohy všecky v krvi zmočí. Bože můj, Otče můj, co sem udělala, že sem svú dcerečku na ten snub nahnala! A hosti se ptajú, jaký šat jí dajú? Nedejte jí ženský, dejte jí panenský.
Stará Pivníčková na jarmak sa strojá, jataj danom tanaj danom na jarmak sa strojá. Ja, ty dcero moja, pozor dávaj doma. Jataj a t. d. Ona pozor daua, zle sa zachovaua. Jak prah překročiua, syna porodiua. 1) Dúhý nůž si vzaua, krk mu podřezaua. Na miuého uúce zakopaua ruce. Na miuého rolí zakopaua nohy. Na miuého nivu zakopaua huavu. Kamarádko moja, pohledni do pola. Jde-li tam máti lebo idú kati huavičku mně sťati? Neide tam máti, než tam idú kati huavičku ti sťati. Ona nemeškaua, bíué groše braua. Zahraj mně, muziko, za ty bíué groše, ja, nech já užiju panenskej rozkoše. Muzika jí hráua, ona tancovaua. Bože můj, přebože, co sem uděuaua!
Stará Pivníčková na jarmak sa strojá, jataj danom tanaj danom na jarmak sa strojá. Ja, ty dcero moja, pozor dávaj doma. Jataj a t. d. Ona pozor daua, zle sa zachovaua. Jak prah překročiua, syna porodiua. 1) Dúhý nůž si vzaua, krk mu podřezaua. Na miuého uúce zakopaua ruce. Na miuého rolí zakopaua nohy. Na miuého nivu zakopaua huavu. Kamarádko moja, pohledni do pola. Jde-li tam máti lebo idú kati huavičku mně sťati? Neide tam máti, než tam idú kati huavičku ti sťati. Ona nemeškaua, bíué groše braua. Zahraj mně, muziko, za ty bíué groše, ja, nech já užiju panenskej rozkoše. Muzika jí hráua, ona tancovaua. Bože můj, přebože, co sem uděuaua!
Starý mladé nic nevěří, zaléhá jí ode dveří, ahaha, ahahú, ode dveří. Pusť mě, starý, ven z komory; co mne ta hlavěnka bolí! Vylehni ven z okenečka, ochladí se tvá hlavička. Jaké je to ochlazení, dyž tu néni potěšení! Vzala klíče od sednice; bolí mě hlava velice. Ze sedničky vykročila, devět plotů přeskočila. Ten desátý byl vysoký, tam byl synek černovoký. 1) Od večera do svítání tam se spolu milovali. Běž, milenko, ke starému, chýlí se ke dni bílému. Kdes, Aničko, kdes ty byla, že si se tak urúsala? 2) A já sem byla v kostele, modlila sem se za tebe. Za tvé staré šediviny, aby na světě nebyly.
[: Ai, mezi dvěma vinohrady :] [: leží Janóšek porúbaný. :] Kdo ho porúbal, nech ho hojí, nech ho doveze k dochtorovi. Ja, dochtor nemá takej masti, co by vyhojil ty bolesti. Moja milá má takovú masť, ona vyhojí za jeden ráz.
Šel dudáček hráti na hody [: a padl pozpátek do vody. :] Černovoký děvče pravilo, že dudáčka plynót vidělo. Poběhnite, lidi, s hákama, vytáhnem dudáčka s dudama. Dyž sme tě, dudáčku, vytáhli, ničky nám zadudáš na dudy. Jak pak na ty dudy zadudám, dyž sem ješče vínka nebumbal? Až se já vínečka nabumbám, potom vám na dudy zadudám.
Keywords: 
Šeltě pan Trum 1) na procházku [: na zelenó lóku. :] Šel, nadešel tam děťátko, malé pacholátko. Dítě rostlo, až dorostlo. Dyž mu sedm let bylo, do školy chodilo. Nadávali mu ve škole: Ty nejsi od nas pachole, ty si nalezené na lóce zelené. A dyž přišel dům, povídal: Já sem nalezené na lóce zelené. Dejte mně knížky pod pažo, krajíček pod druhó, abych měl na stravo. Šel, nadešel tam chalópko, v ní rychtář s rychtářkó. Ach, boche, boche na dveře, matičko, otevře! Počké, počké chvílenečko, já vařím kašičko. Mám já dítě, je hrubě zlý, je hrubě šklibavý. »A já je budu kolíbat, jemu pěkně zpívat.« Na kotle kašu vařila, nasytit nemohla. Dvanást kráv mu podojila, napojit nemohla. Zatoč se, ďáble, kolečkem, vyleť vokynečkem. Šak už ses dost nakolíbal, mé matičky nasužoval. Ďábel kolečkem zatočil, vokýnkem vyskočil. Dvanást kotóčků vyrazil, třinástý narazil. To máš, matičko, znamení za tvý vychování.
[: Šla děvečka na vodičku :] ež k bystremu Dunajičku. Jednu ručku vodu brala a druhu se podpirala. Ručka se ji pošinula a děvečka v Dunaj padla. Daj mi, Bože, daj synečka, co by pomoh' z Dunajička. Janiček tam koně pase, ten se beře po tym hlase. Chceš, děvečko, moja byti? Chcu tě z vody propustiti. Chcu, synečku, chcu tva byti, poď mi ty z vody pomocti. O, daj, Bože, daj slunečka, ať mi uschně ta děvečka. »O, daj, Bože, veliky můr, ať mi umře něliby můj.« Ně tak si mi slubovala, dys po Dunaju plyvala. »Slub něberu v Dunajičku, sluby beru v kosteličku, při tym velkym oltařičku.«
[: Šla Kačenka na procházku :] až ke mlýnu na tu hrázku. 1) Jak na hrázku vykročila, krásné dítě porodila. 2) Černú pantlú krk zatáhla, po vodince je pustila. Plyň, pachole, dolů vodú, a já zase pannú budu. Jeli tamto tři pánové, a to všeci rétarové. 3) Jeli cestú i necestú, až přijeli k tomu mostu. Na tom mostě bylo jabko, pod tím mostem pacholátko, černooké nemluvňátko. Jeden praví: Vezmime ho, druhý praví: Neberme ho. A ten třetí, ten byl z Boha, vezme dítě do kočára. Do kočára vysokého: Tam najdeme matku jeho. Rychtaříčku, dejte zvonit, pacholeti matku najit. Jak ponejprv zazvonili, hned tam všecky matky byly. Rychtaříčku, ješče jednú, ať se všecky panny sběhnú. Jak po druhé zazvonili, hned tu všecky panny byly. Enom jedna tam nebyla, rychtářova Kateřina. Kateřino, kdes ty byla, kde jsi krásu proměnila? Pod mostem sem šaty prala, tam jsem krásu zanechala. Jiné panny také praly a krásy tam nenechaly. Shoďte ju tam z toho mosta, ať je už té hanby zprostá.
Pošla Kačenka ze mlýna, neslatě na rukách syna. Kole Dunaja chodila, do Dunaja ho hodila, jak by jeho máť nebyla. 1) Rybáři ryby lovili, krásné pachole chytili. Mne tu mamička vhodila, leda ve vínku chodila. A na ratúze zvonijú, panenky z města svádijú. 2) Všecky panenky do rady: Našli jsme dítě u vody. Všecky přišly ve věnečku, jenom Andulka v čepečku. Proč, Andulka, vínka nevzala? Lebo tě hlavěnka bolela? Hlavěnka mě nebolela, ale maměnka bránila. 3) Co pak's tam, dítě, robilo, dyž's po vodince brodilo? Jak pak ty, dítě, jak se máš? Kerú matičku svoju máš? Byla má máti bohatá, pošla do smrti za kata. 4) Vemte ju, kati, pod boky, hoďte ju v Dunaj hlyboký. Kati ju vzali pod boky, hodili v Dunaj hlyboky.

Pages